Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Zpátky v civilizaci

-------------------------------------------------------------------------------

Dva borci středního věku, kteří jako jediní okupují hospodu, jsou tak zaujati nějakou zdejší stolní hrou, že jakékoliv dění mimo jejich stůl nejsou schopni zaznamenat. Všímá si mě až po delší době paní majitelka, která, na rozdíl ode mne, vládne slušnou angličtinou. Podle jejího sdělení sem autobus sice zajíždí, ale musel bych tu vydržet až do zítřejšího odpoledne. To se mi příliš nehodí a tak se drápu na nejbližší kopec. Údolí za ním totiž protíná rušná silnice do krajského města.

Nádherný kruhový rozhled mi dopřává vychutnat si další z romantických západů slunce. Realita však v tuto chvíli vyžaduje najít nějaký plácek na spaní. Sice už nelije, ale modročerné mraky, divoce putující hasnoucím nebem, nevěstí nic dobrého. Je už docela šero, když najednou narazím na krásně opravený monastýr s prostorným krytým vchodem. Takže, zcuknout k sobě dvě lavice, zajistit kazatelnou, natáhnout karimatku včetně spacáku, hůl a pár šutrů do pohotovostní polohy. Spaní je to poněkud spartánské, ale hlavně že sem neprší.

Příštího rána sestupuji lesní cestou k vesnici s názvem Metamórfosi. Sedám si do suché trávy a vybaluji snídani. Mlhy, které pode mnou zalévaly široké údolí se začínají rozpouštět. Objeví se pár políček, potom několik stavení a konečně celá dědina. Metamorfóza obce Metamórfosi je dokonána. Chroustám poslední zbytky mých veganských poživatin a dumám nad jejich metamorfózou. Hrst všelijak upravených semen a plodů se za chvíli promění v energii, která mi bohatě vystačí na celé dopoledne. Čím dál méně začínám rozumět nezbytnosti davové konzumace  pravidelných porcí slepičích, kravských či  prasečích tkání. Kupříkladu  letmý pohled na davy amerických konzumentů zmíněných poživatin dokonce svádí k úvaze, jestli už náhodou nedochází, zatím jen vizuálně, k metamorfóze homo sapiens v uvedené druhy živočišné říše.

Zastavuji u autobusové zastávky a jen tak, z dlouhé chvíle, zírám po projíždějících autech. Prohání se tu všecko možné včetně našich škodovek. Během necelé hodiny kolem mne prosviští také devět mercedesů. Sedm z nich má albánskou značku. Pokud jsem tu narazil na Albánce,  byli to buď pasáci ovcí, poskoci v taverně nebo majitelé uvedeného německého fára. Nic mezi tím. Něco podobného ostatně známe i z Ukrajiny.

Z duchaplných úvah o příčinách a důsledcích třídních rozdílů mě vyruší brzdící auťák. Řidič posledního modelu luxusního džípu otevírá dveře a zve mě dál. Postavou připomíná Lumíra z Ulice, povahou Babičku ze Starého bělidla. Perfektní angličtinou mi vypráví, že podniká, nedávno byl v Praze, k mému překvapení se také dokonale vyzná ve zdejších horách.  To je zhruba všechno, co jsem stačil pochopit, hlavně mi však dochází, že si s dopravními předpisy hlavu příliš neláme. Dobračisko od kosti řídí zásadně jednou rukou, předjíždí všude a všechno, zastaví, kde právě potřebuje. Pro mne je důležité, že mě ochotně veze až do centra epeirské metropole Ioanniny a vysazuje naproti autobusovému nádraží. Začíná mi docházet, že teorie třídních rozdílů bude poměrně složitá.

Šedesátitisícová Ioannina, někdejší sídlo legendárního Aliho paši, leží na břehu velkého jezera obklopeného vysokými horami. Mám pár hodin času a tak jdu nasát něco ze zdejší atmosféry. V ulicích kolem centra to tepe životem. Obchody a obchůdky nabízejí stovky nezbytných věcí a tisíce zbytečností. Voní to tu pečivem, ovocem, rybami, ale hlavně namodralým kouřem z nesčetných mopedů. Poněkud jinou směsici vůní nabízí promenáda na nábřeží. Rozlehlé  jezero plné brčálově zelených sinic, žlutých vodních květů a trsů rákosí zavání prapodivným ozónem, který po kombinaci s pachy smažených steaků,  opékaných brambor a grilovaných úhořů, linoucích se z řetězce přilehlých taveren, vytváří těžko dýchatelný plyn hrozící zadušením. Každopádně má toto krajské město svoje specifické kouzlo, které ale nemám čas jaksepatří vychutnat.

Odpolední autobus pádí novou dálnicí do přístavní Igoumenitsy. Sedím vedle německého študáka, který germánskými rysy zrovna neoplývá a který asi jednou bude učitelem angličtiny. Díky tomuto jazyku si vzájemně doplňujeme informace o pobřežních turistických možnostech, především o tom, že až na světlé výjimky tam nependlují autobusy a nefunguje autostop.

Vystupuji u osobního přístavu, hned vedle gigantických lodí. Naproti leží ostrov Korfu a  kousek západněji břehy slunné Itálie. Mně ale především zajímá, kde se tu nachází autobusové nádraží. Po hodině marné chůze v odpoledním vedru zatáčím za městem do rákosí. Na pískovém břehu, v sousedství vyhozených kabátů, kozaček a školních brašen žvýkám zdejší bílý chleba přizdobený poslední tuzemskou pomazánkou z tofu. Jsem poprvé u Jónského moře, musím uskutečnit slavnostní křest. Namáčím odvrácenou tvář svého chátrajícího těla do slaného nálevu a pokouším se udělat v mělké vodě několik ladných temp. Výsledkem je pořezaný prsteníček na levé ruce a nepříjemně popíchaná zasedací svalovina. Vidím, že tady mi pšenka nepokvete, nezbude než se přesunout k větším hlubinám.

Vracím se pěší zónou zpátky k městu a potkávám německého kámoše z autobusu. Dvě hodiny se pokoušel na výpadovce stopovat, aby se ujistil, že pro tento druh přesunů platí v těchto oblastech stop stav. Potácí se i s báglem do pět kilometrů vzdáleného kempu. Kopírovat ho dozajista nebudu, vydám se, jako obvykle, vlastní cestou. Ta míří do centra k tušenému autobusáku. Sluneční západ za narudlou vodní hladinu tentokrát sleduji od hlavního vchodu  velkého kostela. V duchu děkuji za právě končící den, hlavně však nahoru servíruji obavy o nadcházející noc. Jsem v městě námořníků, uprchlých Albánců a jak jsem měl možnost před chvílí zjistit, také kočujících Romů.

Na stanoviště busů narazím čirou náhodou. Je šikovně zastrčené jenom kousek od přístavu, kde jsem jej začínal hledat. Jediný spoj do nějakého slušnějšího letoviska startuje zítra v šest. Chtělo by to přespat co nejblíže. Ale kde? Pane Bože, tak, tentokrát jsem opravdu zvědavý…

V otevřeném marketu doplňuji proviant a s krosnou a dvěma igelitkami v ruce bloumám ulicemi. Několikrát mě mine líně jedoucí policejní auto. Z osvětlené ulice zahýbám mezi činžáky. Zdá se mi, že kousek za nimi je temné místo velikosti fotbalového hřiště. Opatrně se tam protáhnu a nestačím se divit. Sem tam strom, suchá tráva a jak se zdá, žádní lidé. Pouhého půl kilometru od centra a tři sta metrů od zakotvených zámořských lodí. Jenom ať mě tu někdo nevyhmátne! Věřím, že ne. Cítím to. Jsem o tom přesvědčený. Zalézám do stanu a spím jako děcko. Díky!

Nad ránem, ještě za hluboké tmy, se jako vždycky před startem, mrknu do svých aktuálních studijních materiálů. Zrak se mi zastaví na důvěrně známém „stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte…“ Asi to dnes budu potřebovat. Sebevědomě vyrazím do liduprázdných ulic. Času mám dost, bus vyráží až za půlhodinu.

                                                                                                                                                        Nejdříve se odněkud ze tmy na ječícím skútru vynoří dva přiopilí borci neřeckého původu a začnou kolem mne kroužit v čím dál menších obloucích. Když je ujistí, že opravdu nejsem Švýcar ani z Germánie, dávají konečně pokoj a s hlasitým chechotem se neladnými křivkami posunují do centra. Najednou se přistihuji, že vlastně nevím, kde jsem. Ty ulice jsou si tady zatraceně podobné, marně hledám nějaký záchytný bod. Dávám se doleva, doprava, v čím dál větším spěchu prošmejdím celé širé okolí přístavu, ale autobusák nikde. „ Stále se radujte“, a tak dále a tak dále…No, modlím se teď opravdu neustále, ale nevím, z čeho bych měl mít radost a za co děkovat, když mi jediný spoj vyráží za deset minut! Do ticha se najednou ozývá  povědomý rachot. Popeláři! Jediné živé duše v totálně spícím městě! „Dobří lidé, prosím vás, kde je tady autobusové nádraží?“ Ochotně mě směrují k žádoucímu místu. Několikrát se sice ještě musím vracet, ale nakonec přece jenom stíhám. V padesátimístném korábu silnic jsem jediným pasažérem.