Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

V nejhlubším kaňonu Evropy

--------------------------------------------------------------------------------

K večeru déšť ustává, vyrážím na malou procházku po okolí. Vítr rozfoukává cáry mraků a znovu odhaluje nebetyčné skalní věže. Není zvykem pozorovat vrcholy v hlubokém záklonu. Za chvíli mě z toho bolí za krkem. Opět se nemohu  vynadívat na majestátnou „stolovou“ horu s „mým“ kostelíkem na jejím úpatí. Dojem posvátné vznešenosti nedokáže přenést sebelepší fotoaparát. Tento druh krásy lze vnímat pouze v reálu. Uvědomuji si, že mám před sebou jeden z nejpůsobivějších výjevů, jakých jsem byl kdy svědkem.

Kolem půlnoci ještě znovu prší, ale slunečné ráno je přímo pohádkové. Stoupající bílé mlhy se trhají o ostré hrany svislých skalisek a v kombinaci s nízkým nasvícením vytváří neustále se měnící hru ostrých světel a temných stínů. Znovu se potvrzuje stará pravda, že kdo si chce hory skutečně užít, musí v nich být za svítání nebo za soumraku. Úplně nejlepší je v nich přímo nocovat.

V síle vločkové kaše, oříšků a silného šalvějového čaje z místních zdrojů se vydávám na pouť nejhlubší soutěskou evropského kontinentu. Už po několika desítkách metrů si uvědomuji, že šumění vody je tišší a tišší. Po chvilce zaniká docela. Ta nádherná říčka, která v zátokách u monastýru hýří snad všemi odstíny modré a nad jejíž hladinu tam vyskakují ukázkoví pstruzi, vyvěrá takřka z jednoho místa. Dál bude jen divoce vymleté koryto, kterým rozbouřená voda proudí při povodních a jarním tání.

Mezi dokonale orosenými keři se uzoučkou pěšinou prodírám výš a výš. Stametrové kolmé srázy mění výšku, tvar i zbarvení. Nízký porost postupně střídají vzrostlé listnáče. Připadám si jako v deštném pralese. Balvany, kmeny i větve jsou obaleny huňatým zeleným mechem. Z košatých korun visí jako mechové závěsy. Ve stinném podrostu kvete bezpočet  růžovofialových kvítků bramboříku.

Začínám potkávat první výpravy hlučných domorodců. Přibývají další, mnohojazyčné, tentokrát i s horskými vůdci, kteří bázlivější jedince jistí horolezeckým lanem. Po dvou třech hodinách putování se zastavuji na vyvýšené vyhlídce. Zatímco se kochám dramatickou krásou zvrásnělých skalních stěn, z protisměru ke mně šplhá udýchaný muž s dalekohledem. Internacionálně se pozdravíme a bezhlučně se kocháme spolu. „Nádhera!“, vyletí mu bezděčně z pootevřených úst. „Ahoj, tak vy jste Čech, to je super, konečně slyším češtinu!“ Za chvíli přichází jeho ještě udýchanější manželka a tak se bavíme o našich cestách, profesích, politice i o počasí. Manželé pochází z Litovle, mají tam stolařskou firmu a stačili už procestovat skoro celou Evropu. Pořídíme pár fotek, zanadáváme na krizi, popřejeme si šťastnou cestu a odcházíme každý opačným směrem.

Po slabé čtvrthodince zastavuji nad sérií obřích skalních tůní naplněných nazelenalou vodou. Při jejich fotografování si jen tak pro sebe utrousím, že by to chtělo zdokumentovat s nějakými postavami, ať vyjde najevo monumentálnost těch kamenných nádrží. Najednou slyším hlasy. Dvojice mladých lidí se zastavuje přímo u obřích „hrnců“. „Helou, helou“, zahulákáme na sebe a každý svým způsobem obdivujeme nezvyklé přírodní útvary. Letmý poslech jejich komunikace mi signalizuje povědomý přízvuk i rytmus. Zaposlouchám se důkladněji. Samozřejmě, opět čeština! Tak, to je víc než náhoda, půldruhého týdne nenarazím na jakoukoliv českou stopu a nejednou, během několika desítek minut, dva zásahy! Na dálku si vyměníme několik informací a opět  se každý vydáváme svou cestou.

Po necelé hodině, v kamenitém stoupání do cílové dědiny Monodendri, mě mladí dobíhají. Zdá se, že v soutěsce všem dokonale vytrávilo a tak po chvíli společného pochodování zasedáme ke stolu před tavernou na centrální návsi. Markéta s Robinem bydlí v Havířově a jak se zdá, mají se rádi. On už dostudoval, jí to hrozí co nevidět. Doletěli, stejně jako já, do Tesaloniky a tady si, narozdíl ode mne, vypůjčili auto. Malou Pandou prošmejdili už přímořský severozápad, teď mají namířeno ke končinám, které má za sebou moje maličkost.  Oni radí mně, něco málo zase já jim. U jejich steaku a mého řeckého salátu si vyměňujeme zážitky z vandrování po zeměkouli a přestože nás od sebe dělí čtyři desítky let, nevězí mezi námi jakákoliv generační propast. Shodneme se dokonce i na tom, že nejkrásnějším pohořím planety je Velká Fatra a nejlepším relaxem  pobyt na některé z jejich salaší. Po letmém představení naší humanitárky se Markéta svěřuje, že tzv. adopce na dálku pro ni vůbec není neznámým pojmem. Její rodina sponzorovala školačku z Indie. Což vypovídá o mnohém.

Nasáčkuji se jim i se svým omšelým báglem do malé modré Pandy, abychom se spolu ještě poohlédli po několika klenutých kamenných mostech, které tu zbyly z dob turecké nadvlády. Stíháme celkem tři, přičemž ten poslední je přímo ukázkový. Marná sláva, musíme uznat, že na mosty byli Turci machři. Spojení dvou břehů bez použití železobetonu si dnes umí představit jen málokdo.

Markéta s Robinem si potom výhradně kvůli mně dopřávají zajížďku do nejbližší významnější obce s názvem Asprageli. V hustém lijáku, při kterém už stěrače málem neberou, mě vezou až k zastřešené terase před otevřenou tavernou. Inteligentní, vzdělaní, sympatičtí mladí lidé. Přesně takoví, jaké opakovaně potkávám na zahraničních humanitárních brigádách.