Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Tesalonické loučení

-----------------------------------------------------------------------------

Po necelých třech týdnech jsem opět v centru Tesaloniky. Nábřežní kolonádou, širokou jako dálnice, proudí jen pár desítek lidí a několik vyznavačů cyklistiky. Neporovnatelně větší množina jedinců se nachází ve stísněných ulicích s výkladními skříněmi nejrůznějších obchodů. Ty mě, jak známo, příliš netankují a tak se aspoň letmo zaměřím na fragmenty historie. Marně pátrám po nějaké připomínce faktu, že se právě z tohoto města do světa šířila zpráva o víře, naději a lásce. Takřka veškeré sochy a sousoší glorifikují moc, násilí a ozbrojený boj. Namísto mírumilovného Pavla tu vytasenou šavlí z koně mává nadživotní Alexandr Veliký,  věrozvěsta Cyrila  nahrazuje chrabrý borec s nabitou kulovnicí u nohy a jeho bráchu Metoděje nějaký neohrožený zbojník s jedním koltem v ruce a dvěma za pasem. Určitě by mě zaujaly toulky starým městem, návštěva muzeí a tisíc dalších zajímavostí. U jedné z nich, čtyři sta let staré kamenné Bílé věže, se z posledních sil nasáčkuji do totálně nabitého autobusu a v těsném sevření nejbližších spolutrpitelů nechám unášet k přístavu létajících korábů.

Ve společnosti krajanů a netknutého vepřo-knedla-zela se na palubě boeingu pokouším o první rekapitulaci. Odlétám z nevšední krajiny severozápadního Řecka. Při putování od moře k moři a zase zpátky mám za zády výšiny i hlubiny, lidi dobré, krásné i ty ostatní, chvíle nadšení, pohody  ale i napětí.  Nachodil jsem při tom nejméně dvě stovky kilometrů. Vracím se o mnoho bohatší. Přinejmenším o neopakovatelnou lekci z praktické teologie. Cesta mi dala mnohem víc než jsem od ní čekal. Měl bych to začít splácet. Když už ne jinak, tak aspoň prostřednictvím Samari.