Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Proležená sobota, prochozená neděle

---------------------------------------------------------------------------------

Páteční večer na břehu potoka je ozdoben plápolající vatrou z borovicového a jalovcového dřeva. Večeře s vůní kadidla by se možná ještě protáhla, nebýt čím dál vydatnějšího deště. Těším se do stanu. Zalezu do spacáku a budu naslouchat bubnování kapek a melodii zurčící vody v blízkém korytě. Miluji takové chvíle.

Toužebně očekávaná hudební produkce trvá celou noc. Po sobotním ránu dokonce zesiluje. Čeho je moc, toho je příliš. Poněkud otrávený sahám ze spacáku po rozečteném dopise  Tesalonickým. Zastavuji se u tří vět: „Stále se radujte. V modlitbách neustávejte. Za všech okolností děkujte.“

Schlíplý pidistran, který nejde vypnout, je čí dál skrčenější, levá strana spacáku signalizuje zřetelné zvýšení vlhkosti. V nemalém úžase zjišťuji, že nasává vodu z docela slušné prohlubně v zadní části mého plátěného obydlí. Polévkovou lžící naplňuji ešus a pak ještě jeden. Do hodiny je tam stejné množství vody znovu. „Stále se radujte, v modlitbách neustávejte, za všech okolností děkujte..“

Vzpomínám opět na Pavla. Coby konstruktér stanů by mi určitě dobře poradil, jak upravit přístřešek, do něhož permanentně zatéká. Najednou si ale uvědomuji, že jsem od něj obdržel neskonale cennější radu. Nepohodu mohu jednoduše ignorovat, případně úplně vytěsnit. Tím, že si uvědomím příčiny radosti, že objevím důvody k děkování. A především tím, že se mám komu vypovídat. Je to možná málo pochopitelné, ale příští chvíle odpočinkového dne jsou pro mne více než pohodovou relaxací. Na ploše půldruhého metru čtverečního, v horizontální poloze a polomokrém spacáku. Požehnaně propršená sobota je potom zakončena  dlouhým a náramně příjemným posezením u oranžových plamenů. Znovu s aromatem jalovců a borové pryskyřice. Přestože se znovu k zemi snáší nebeská vláha, suším promočenou karimatku, spací vak i odění. Padesát metrů od stanu jsem totiž náhodou objevil parádně ukrytý skalní převis. Náhodou? Ani náhodou!

Sobotní déšť vystřídaly nedělní ranní mlhy. Podél potoka a přes kamennou vesničku Dotsiko nabírám znovu kurs Samarina. Sotva minu poslední chalupy, vybíhá mi v ústrety početné stádo ovcí, v jehož závěsu se líně šourá na první pohled sympatický starý bača. Totéž se ale ani zdaleka nedá tvrdit o čtveřici jeho štěkajících čtyřnohých pomocníků. Ti jsou okamžitě u mne a, bača nebača, začínají nevybíravě demonstrovat, kdo je tady pánem. Zadýchaný pastýř s nejméně osmi křížky na krku a pořádnou palicí v ruce má co dělat, aby rozdováděné hlídače odehnal. Bez několika přesně mířených ran nejdůležitějším pasteveckým nářadím by se mu to bezpochyby nezdařilo. Zatímco mu naučeným „eucharistó“neskonale děkuji, více než názorně mi naznačuje, že pokud chci v těchto zeměpisných šířkách přežít, bez obranného náčiní, jež právě svírá v mozolnaté pravici, nemám nejmenší šanci. Na seznamu nezbytných životních potřeb tak přibývá další položka.

Šotolinovou cestou ve výstavbě, která je na mapě značená jako silnice střední třídy, stoupám až do mlhami zahaleného horského průsmyku ve výšce kolem sedmnácti set metrů. Přibližně stejnou výšku si udržuje i další úsek houpavé komunikace neklamně mířící k cílové Samarině. Často je až do poloviny vozovky utržená nebo naopak zavalená sesuvem. Jak se zdá, letošní povodně kromě severních Čech a Moravy nevynechaly ani sever Řecka. Narozdíl od většiny našich případů, to tady, jako obvykle, zacvaká Evropská unie. Jenom oprava   patnáctikilometrového úseku do Samariny, vyjde, jak hrdě hlásá obrovská tabule, na nějakých tři sta padesát tisíc eur.