Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Od moře zpátky k moři

-------------------------------------------------------------------------------

Spoj od Jónského k Egejskému moři startuje jako obvykle v sedm ráno a já, jako obvykle, nevím, kde sklonit hlavu. Po minulých zkušenostech ale tuším, že mám už někde vhodný plácek  předchystaný. Ale kde, když i domy tady stojí v prudkých kopcích?  Několik pokusů a očekávaných omylů a už se tajně drápu na uzoučkou terasu mezi výpadovkou a několika pavlačáky. Navzdory fungujícímu veřejnému osvětlení jsem tu skvěle zamaskovaný. Nebýt spanilých nočních jízd domorodých teenagerů, spím zase jako nemluvně.

Jízdenka do Tesaloniky mě stojí třiačtyřicet eur. Docela mastné! Pak se ale dovídám, že tam jedeme přes Prevezu. Je to něco podobného, jako kdybychom to ze Zlína do Chebu vzali zkratkou přes Žilinu a Jablunkovský průsmyk. Nevadí, aspoň poznám další zákoutí pravlasti světové vzdělanosti.

Sedm hodin jízdy v poloprázdném luxusním autokaru je pro mne lahodou. Bez jakékoliv námahy o odříkání se mi za okny střídají nejrůznější scenérie. Mořské pobřeží i horské štíty, divoké říčky i vyschlá koryta, vysušené pastviny i úrodné nížiny. Málokde najdeme na poměrně malé ploše tak mnohotvárnou krajinu.

Na rozdíl od Cyrila s Metodějem nemusím z Tesaloniky na dálný sever pěšky. Letadlo mi ale startuje až za více než čtyřiadvacet hodin. Poté, co se mi podaří vniknout do tajů zdejšího systému hromadné dopravy, vydávám se prostřednictvím několika přeplněných busů co nejdál od hlučícího velkoměsta. Třiatřicet kilometrů od něj, samozřejmě až na konečné, vystupuji a mířím k pobřeží. Písečné pláže bez lidí vypadají lákavě. Ale pouze z vysokého kopce, případně z letadla. Výstava, kterou nabízí mořský břeh, neklamně potvrzuje, že po době měděné, bronzové a železné nadešla epocha umělohmotná.

Vidím, že půlhodinu chůze odtud vybíhá do moře plochý poloostrov. Kolem polí s bavlnou jsou roztroušena obydlená stavení, u kterých narazím i na sem tam nějaký ten fíkovník. S kapsami napěchovanými jeho vysušenými plody pokračuji k zamýšlenému cíli. Snesu poměrně dost, ale ani tady se do slaného nálevu neodvážím. Zahnívající hromady mořských řas, lemující poloostrov, připomínají hnojiště. Egejské moře tak zůstává nepokořeno.

Poslední západ slunce si vychutnávám pohledem přes siluetu prastaré rybářské bárky. Vlevo se z namodralého oparu vynořuje nebetyčné centrum řecké mytologie, napravo pulsuje svým rytmem východisko křesťanských věrozvěstů. Olymp a Tesaloniku, dvě významné křižovatky nejen evropské kultury, od sebe dělí pouze zčeřené vody Thermského zálivu.

Finále mé stanovací série nevyhlíží nikterak pompézně. Sedmdesát centimetrů vysoký plátěný objekt se krčí mezi pětkrát vyššími stvoly rákosu. Suché zbytky uvedené byliny mi také slouží jako palivo na závěrečný minitáborák, nezbytný k  přípravě poslední večeře. Tvoří ji odvar ze zbytku ovesných vloček, oschlého bílého chleba a poloviny cibule. Přisolené a okořeněné stroužkem česneku je to celkem jedlé, ale žádná velká sláva. Nic jiného jsem už  z potravinové igelitky nevydoloval.

Abych náhodou nezapomněl, kdo je skutečným pánem této země, provází mě celou noc nepříliš vzdálené vytí a štěkání důvěrně známých šelem. Psí chóry se ozývají ze tří protilehlých stran, přičemž jeden soubor se snaží svou hlasitostí překonat snažící se konkurenci. S přehledem vítězí východní strana. Když kráčím nad ránem kolem, zjišťuji, že se jedná buď o útulek nebo chovnou stanici.

Zmíněná muzikoterapeutická produkce však není mým stěžejním nočním problémem. Ležím totiž na dně vyschlého jezera, které se naplní pokaždé, když foukající blizard rozčeří hladinu do podstatnějších výšek. Půldruhametrová vlna se lehce přehoupne přes mělký písečný předěl a během chviličky tu máme hektarovou jezerní plochu. Už během večera foukalo docela slušně, teď, před ránem, se však rákosí málem dotýká mého plápolajícího přístřešku. Vzdávám se původní představy růžového dospání a ještě za hluboké temnoty chvatně balím vichrem odvívané kusy mých nezbytných životních potřeb. S krosnou na zádech pak zamířím k pár desítek vzdálenému pobřeží. Navzdory neutuchajícím poryvům, je moře jen sympaticky načechrané. Coby rodilý suchozemec tomu pranic nerozumím.

Podél vzpomenutého psího sídliště tvořeného desítkami bud a budek se za ranního kuropění vydávám na zpáteční cestu ke konečné autobusu. Snídám, jako už několikrát, za chůze. Kaloricky hodnotné fíky doplňuji vitamíny hýřícími ostružinami. Před vstupem do městečka Néa Michanióna mě zaujme ruch rybářského přístavu. Lodě se právě vracejí z širého moře, aby svůj úlovek svěřily zastřešené třídírně a ta potom už čekajícím chladírenským kamionům. Na své si tu přijdou i stohlavá hejna kroužících racků, stejně jako desítky místních občanů s igelitkami, kbelíky a kufry nejrůznějších přibližovadel.

Následuji lovce ryb a ostatní mořské havěti, kteří se právě vracejí z noční, abych stihnul nějaký slušný ranní spoj. Zušlechtění neoholené tváře a svého i umělého chrupu realizuji těsně za přístavem u miniaturního přítoku s proudící sladkou vodou. Jako parfém mi poslouží poslední kapky  léčivého olejíčku vonícího po kafru. Podruhé za celou cestu si vlasy češu  hřebenem. Vracím se do civilizace, musím tedy vypadat! Když ujdu několik desítek metrů proti proudu, s nemilým překvapením zjišťuji, že zmíněný potůček slouží domorodcům jako odpadkový koš.

Protože se zatím moc nevyznám ve zdejším způsobu placení za autobus, svěřuji se řecky naučenou frází nastupujícímu sympaťáku středního věku. S milým úsměvem si vybere z mé dlaně drobné, vhodí do automatu, vyhledá mi prázdné místo a vše doplní radou, abych si lístek cvaknul až o pár zastávek dál. Ušetřím tím dobrých dvacet českých korun. Později mi však dochází, že tak činím na úkor zdejší ekonomiky. Kajícně se proto omlouvám, že jsem svou chamtivostí přispěl k prohloubení řeckého dluhu. Chudáci bratři Slováci, kteří ho teď pomáháte splácet, slibuji, že to už víckrát neudělám.