Ahoj, děcka, z Řecka!

aneb

Do světa divokých roklin

------------------------------------------------------------------------------

Ranní autobus přijíždí přesně v sedm. Přestože se objevuje pouze dvakrát do týdne, nastupuje tu do něj  jenom pět lidí. Mířím do třítisícové Konitsy, nejbližšího města, které je odtud vzdálené padesát kilometrů. Celá cesta je nezapomenutelným zážitkem. Nízké ranní slunce působivě nasvěcuje dramaticky tvarovanou hradbu zagorského hřebene. Připadám si jako v italských Dolomitech. Pokud se autobus zrovna neprodírá serpentinami, kličkuje mezi spadanými balvany. Dost často až na hraně krajnice, za níž už čekají jen stametrové skalnaté srázy. Svodidla jsou k vidění jen velice výjimečně. Urvaný kus silnice, někdy bezmála v celé její šíři, je tady docela běžným jevem. Jediným varováním bývá pár balvanů pohozených před nečekanou překážkou, případně zapíchnutá haluz ozdobená fáborky. Ještě že tu skoro nic nejezdí. Na padesátikilometrové trase, kterou autobus zvládne za dvě hodiny, míjíme sotva čtyři pět malých vesnic. Stále se nacházíme v oblasti, kde setkání s člověkem mimo dědinu patří mezi zatraceně řídké zážitky.

Spádová Konitsa už leží na frekventované trase do krajského města Ioannina. Autobusové nádraží tvoří něco jako stodola, do níž musí patřičný bus zacouvat. Ten, který jede mým směrem, tak právě učinil. V nevybíravé tlačenici nabitými taškami obtěžkaných cestujících si kupuji lístek do městečka Kalpáki. Dál se uvidí.

Spoj mířící k epeirské metropoli je plný, pár lidí dokonce stojí. Po nějakých dvaceti kilometrech z neznámých důvodů zastavuje. Do autobusu vtrhují dva policisté a prodírají se dozadu. S naprostou jistotou vyzývají tři cestující, aby okamžitě předložili průkazy totožnosti. Nedivím se, že jsem mezi nimi. Zatímco údaje v mém pase je uspokojí, mladíka vedle mne a jeho kolegu o sedadlo dál bez milosti vyvádějí ven a cpou do přistaveného auta. Nepochybně se jedná o ilegální emigranty. Albánské hranice jsou odsud jenom pár kilometrů. Jak se zdá, tajná služba odvádí ve zdejším pohraničí perfektní práci.

V Kalpáki si kupuji za euro a půl rohlík a rušnou cestou si to šněruji k nejbližší odbočce do hor. Sami od  sebe mi zastavují dva hoši s pikapem. Na mapě jim ukazuji, kam míří mé kroky. S úsměvem mne vykazují na korbu a odvážejí o dobrých sedm kilometrů dál. Příštího autodopravce si už zastavuji sám. Dobrácky vyhlížející farmář mi šetří další půlhodinu cesty. Následné pokusy o převoz jsou už naneštěstí marné. Do Národního parku Víkos míří pouze slušná auta obsazená slušnými lidmi. Posunovat se rozpálenou asfaltkou po svých není žádný med. Autobus tu, jak je v kraji zvykem, nejezdí. Dnes mi tak  do kilometrové banky přibývá dalších patnáct pěších.

Kamenná vesnička Víkos leží na skalní hraně nejhlubší evropské soutěsky. Takřka kolmá stěna protější „stolové“ hory měří nejméně tisíc metrů. Ostatní štíty věžovitých tvarů jsou na tom podobně. Zasněně zírám do mohutného jícnu pode mnou a uvažuji jak dál. Nadchází totiž sedmý den a s ním i můj pravidelný relax. Namáhavý pochod kaňonem mi do něj dvakrát nezapadá a v dědince připomínající orlí hnízdo není dost místa. Svěřuji to „nejvyšší podatelně“ a spouštím se do údolí. Na jeho dně stojí malý bílý monastýr. Před ním plácek s ohništěm a hned vedle smaragdově modrá zátoka. Nad tím kilometrová stěna „useknuté“ věže připomínající nadpozemský trůn. Umí si někdo představit ideálnější místo k odpočinku?

Na úzkém skalnatém chodníku potkávám partu opálených hochů s nabitými krosnami. Mladí Belgičané, vidíce, že patřím ke stejné krevní skupině, se mě ptají, kde že budu kempovat. Ukazuji dole k modré zátočině. Uznávají to jako dobrou volbu, táží se, zda jsem někde neviděl medvěda a hned přidávají vzrušené varování o situaci u „kempsajdu“ v horní části kaňonu: „Ther iz meny meny bér šíts“(Je tam strašně moc medvědích hromádek). Nezbývá mi než věřit, že tady, na dolním konci, to bude o něco lepší.

U bílého kostelíka praštím krosnou o zem a jdu prozkoumat okolí. Kromě koňského trusu a hromádek druhu homo sapiens tu žádné jiné ostatky nestrávené krmě nenalézám. Což je náramně milé zjištění, stejně jako to, že monastýr je otevřený. Jak se zdá, i pro návštěvníky typu jako jsem já. Hned vedle bohoslužebné místnosti se svícny, ikonami a obrázky svatých na stěnách se nachází komnata s obrovským balvanem a  s krbem na topení. Vedle toho několik roštů, lžička a hrnec i s pokličkou. Paráda, zahraji si na víkendového poustevníka!

Sedím u podvečerního ohně, posílám pár esemesek s přáním pohodové soboty. Jedna z nich míří i do zlínského společenství adventistů. Zrovna když dočítám odpověď Hany Pelčákové, která mi vinšuje prosluněný příští den, nad kaňonem zaburácí hrom. Štíty se začínají zahalovat do temných mraků. Letmé přeháňky přecházejí ve vytrvalý déšť. Stěhuji se do poustevny.

Celou noc i celý další den proprší. Úplně přesně jako před týdnem. Je totiž opět sobota. Tentokrát jsem však obklopen absolutním komfortem. V krbu hoří oheň, mám dostatek jídla a venku rostou ostružiny. Díky monzunu žádní turisté. Ranní koupel v ledové vodě smaragdové zátoky střídá rozjímání nad hřejivým dopisem Pavla do Tesaloniky. Zcela záměrně nic jiného ani nečtu. Není potřeba. Je něco vzácnějšího než naděje, že každá situace má šanci na kladné řešení? Dokonce i ta lidsky neřešitelná! Není špatné stát se na čas poustevníkem.