Rakouskem a okolím - část 1.

Rakouskem a okolím - část 1.

 DO VÍDEŇSKÉHO LESA

Přes území našeho jižního souseda jsem pádil nesčetněkrát. Nejdřív za humanitárkou do válkou poničených jugoslávských satelitů, později za sluncem k vyhřátým mořským plážím. Kromě dvou tří porevolučních zájezdů se v Rakousku takřka nestavělo. Je načase se polepšit. Tato země za to určitě stojí.

Je začátek září roku jedenáct a přede mnou jsou takřka tři týdny svobody.  S bráchou Antonínem a jeho synátorem Lukášem se domlouváme, jak s nimi co nejefektivněji naložit. V této sestavě to na přímořské opékání určitě nevypadá. Zkusíme proto zamířit jen kousek za humna, do východní části rakouských Alp.

Druhého devátý se máme po ránu setkat na břeclavském nádraží. Přichvátal jsem tady ještě za tmy ze služební cesty na vídeňské letiště, neznám přesný čas příjezdů  a tak tu stepuji u každého vlaku. Rodinní příslušníci stále nikde, zato z jednoho severního pacifiku vystupuje dvacetiletý Jakub, kterého znám ze zlínského společenství adventistů. S lehkým baťůžkem   míří k poněkud vyšším sférám v západnějších oblastech alpských velehor. Každopádně je to borec, když si troufne vyrazit na tři dny a sám.

Brácha přijíždí z valašských kotárů na čas, s Pražáky je to, jako obvykle, horší. Expresu z Matičky stověžaté klekla někde v poli lokomotiva  a tak se s Lukášem potkáváme málem před polednem. Spěšně osedláváme mého postaršího renaulta a nabíráme kurs ke krásnému modrému Dunaji. V metropoli jsme kolem poledne a než ji v tom hustém provozu přepálíme, přidává se další hodina. Za Vídní se už stáčíme k horám, u Allandu opouštíme dálnici a po čtyřiceti kilometrech malebným Vídeňským lesem jsme u naší první zastávky.

Myrafalle je známá svými divokými kaskádami. Vypadaly by však mnohem divočeji, kdyby je  důkladní Rakušané nevybavili bytelným dřevěným schodištěm. To je tady vidět daleko víc než zpěněná voda padající z vápencových balvanů. Za nemalé vstupné však musíme dostat náležitý komfort. Na skalnaté návrší s parádním výhledem však naštěstí už žádné schody nevedou

Pár kilometrů odsud je další přírodní zajímavost, takzvaný Turkenloch. Není vyloučeno, že ve zdejších jeskyních kdysi Osmani nedusili houfy odbojných Germánů, tentokrát se tu však nevyskytuje takřka ani noha. Dokonce ani výběrčí poplatků za vstup, takže absolvování lehké ferraty se skalními otvory a několika žebříky  ve svislých stěnách máme úplně gratis.

Rakouskem a okolím - část 2.

Rakouskem a okolím - část 2.

RAX

Vracíme se do městečka Pernitz a odtud po klikatých silnicích pokračujeme k jihozápadu. Po levé straně se začínají rýsovat první dvoutisícovky. Blížíme se k pohoří Schneeberg. Hluboce zařezaným kaňonem, jímž se prodírá řeka Schwarza, se poté stáčíme trochu na východ. Dramaticky tvarované scenérie působí místy až děsivě. Projíždíme totiž Hollentalem, neboli Pekelným údolím.

Odbočení doprava pak znamená stoupat  o dobrých pět stovek metrů výš. Tam někde by nás mělo čekat zítřejší zastavení v horském sedle na úpatí plošiny Rax. Blíží se však večer a to znamená neodkladné vypátrání nějakého nocležiště. Máme docela štěstí. Plácek za chatkou u konce bobové dráhy je nádherně zašitý. Toník s Lukášem zabydlují zadní pozice mého kombíku, svoji maličkost ukládám do spacáku pod nádherně hvězdnaté nebe. Ničím nerušená noc končí parádním ránem. V údolí se válí bílé mlhy a na protější straně údolí ční stejně zbarvené vápencové skály. Takže, rychle pobalit a jde se na věc!

Rychlému startu však brání Antonínův ztracený foťák. Hledání však naštěstí není dlouhé. Potratil ho při nočním převalování v útrobách auta. Vážnější situace nastává, když vystoupáme do zamlženého sedla. Toník s hrůzou zjišťuje, že mu chybí telefon. Prozváníme jej, ale nic se neozývá. Buď ho ztratil v místě noclehu anebo někde na silnici. Vracíme se k nocležišti, propátráme každý decimetr čtvereční, ale mobil nikde. Nezbývá než pátrat u krajnice a v přilehlých škarpách. Po necelé hodině je vyhráno! Přístroj, pravděpodobně  odložený na střechu auta, na ní vydržel jen pár set metrů jízdy. V jedné z hrbolatých zatáček se odporoučel k zemi. Čekal v trávě za krajnicí v dostatečné vzdálenosti od jízdní dráhy. Tomu se říká přízeň štěstěny! Nebo někoho jiného?

V sedle, kde před hodinou bylo jen několik aut, je už docela plno. Mezi skupinkami natěšených turistů, kde jasně převažují vychrtlí rakouští penzisté, začínáme stoupat k výšinám. Bílé mlhy máme brzo pod sebou, nad hlavou začíná hřát slunce. Obloha je tmavě modrá. Ideální čas na vysokohorské putování. Prostorově objemnější Toncek volí vláčnější způsob chůze, Lukáš a já mu trochu poodbíháme. Klikatý chodník končí na hraně nádherné horské plošiny, ze které potom mírně stoupají další vrcholy. Od chaty Karl Ludwighaus se podél kamenného kostelíka už sám, jen tak, v pohodě, posunuji k nejvyššímu bodu pohoří Rax, dva tisíce sedm metrů vysoké hoře Heukuppe. Po levé straně mě neustále doprovází nápadně ostrá hrana. Pomníček s květinami naznačuje, že někdy může být životu nebezpečná. Turistický průvodce striktně varuje před návštěvou Raxu v případě mlhy nebo špatné viditelnosti.

Dnes je naštěstí zřetelná nejen blízká hrana, ale i vzdálenější pohoří. Výhled i počasí vyšly nad očekávání a tak je na vrcholu lidí jako much. Vévodí jim sto padesáti kilový výletník okupující výklenek kamenné mohyly. Pokud ho tady nedopravila helikoptéra, tak klobouk dolů! Vynést takovou zátěž až sem se jeví jako nadlidský výkon. Od parkoviště nás totiž dělí takřka rovných tisíc výškových metrů!

Při pomalém sestupu z Heukuppe potkávám Lukáše. Svého otce se nedočkal, přestože byl k vidění takřka na dosah náhorní plošiny. Malebný svět horských luk s koberci modrofialových hořců si bude moci prohlédnout pouze na fotografiích. Kromě nejméně dvou druhů zmíněné byliny cestou narazím také na další klenoty alpské květeny, vínově červenou astru a sametově bílou protěž. Stádo pasoucích se kamzíků mi zase pózuje na příkrém svahu kamenitého kráteru.

Oklikou přes protější skalnatý vrchol se začínám vracet do údolí. A jak je to v kraji zvykem, potkávám tu malé stádo pasoucích se krav  s několika mláďaty. Přestože jsou už půldruhého metru vysoká, dopřávají si čas od času lahodného dopingu přímo z mámina vemene. Lidskému rodu se naneštěstí takové výsady nedostává.

Ze sedla Preiner Gscheid  sjedeme  v podvečer k hornímu toku řeky Murz a přes dvanáct set metrů vysoké sedlo Niederalpl se přehoupneme do kraje, který odvodňuje nejdříve Asch a o něco později vodáky opěvovaná Salza. Slunce je už povážlivě nízko a tak se intenzívně porozhlížíme po nějakém místě k bezplatnému přenocování. Nacházíme jej v bočním údolí s názvem Ramsau. Šotolinová cesta nás dovedla k drvoštěpy využívanému plácku poblíž  rozestavěné chalupy. Antonín s navigátorem a tlumočníkem výpravy Lukášem jdou blíž a hned se dávají do řeči se stále ještě pracujícími dělníky. S gastarbeitery, kteří sem doputovali až ze vzdáleného Mongolska, se tady, v německy mluvícím Rakousku jako Češi nakonec domlouváme rusky. Když přijde řeč na krajinu našeho původu, jediné, co je v tuto chvíli zajímá, je české pivo. Jedno, které jsme nedávno vezli pro případ problému při přejezdu ukrajinské hranice, je naštěstí pod sedadlem v autě. Sotva jej Asiaté spatří, jejich šikmé oči se rozzáří  a začnou nám na oplátku vnucovat rakouský chmelový mok, který jim prý už leze krkem. Namísto jedné plechovky teď povezeme rovnou tři flašky. Nejdůležitější je ale skutečnost, že nám k přespání na výsostném území Ostereichu  Mongolové udělují laskavé svolení. Asi pro to mají, coby národ kočovníků,  vzácné pochopení.

Nocuji opět na karimatce v těsné blízkosti auta. Pode mnou ale není, tak jako včera, hebká tráva, nýbrž náklaďáky udusaná hlína s drobným kamením. Asketický jogín navyklý nocování na rezavých hřebících, by to možná považoval za vrchol luxusu, já si ale o pohodovém spánku mohu nechat jen zdát. A to ani nemluvím o vylekaném probuzení ostrým světlem baterky a nesrozumitelnou konverzací dvou prapodivných ponocných, kontrolujících situaci v zapadlém koutě alpských hor. Nevím, kdo tady o půlnoci operoval, ale pokud to byli šikmoocí, tak se jedná o potomky Čingischána,  pokud domorodci, tak jejich prapředkem mohl být z Rakouska pocházející  vojevůdce Adolf. Černé válečné snění mě provází až do bílého rána.

Rakouskem a okolím  -  část 3.

 

WILDALPEN

Opět tu máme jasný den a tak si můžeme za jízdy hlubokým kaňonem řeky Salzy vychutnávat pozoruhodné výhledy na příkré stěny pohoří Hochschwab. Nejvyšší hora stejného názvu tu šplhá do úctyhodné výše takřka dvou tisíc tří set metrů nad mořem. Prudké svahy bílých vápenců zdobí také okolí naší příští zastávky u neobyčejně malebného jezírka Brunnsee. Procházka bohatě orosenou trávou kolem hladiny se zrcadlícími se štíty a pomalu stoupající ranní mlhou je milým osvěžením pro ospalé tělo  a přívětivým pohlazením pro rozechvělou duši.

Do Wildalpenu, sympatického městečka na břehu Salzy, je to už jen kousek. Zatímco vodácká obec odtud vyráží na cestu peřejemi, naše trojka opět startuje k výšinám. Nejdříve se ale musí svým přibližovadlem přemístit  k úpatí hor, do malé vesnice Hinterwildalpen. Na rozdíl od Raxu tu nepotkáváme žádného turistu. Výjimkou je pouze jeden samotář klopýtající s baťůžkem do údolí a rodinná parta putující s bágly, karimatkami a spacáky. Tu potkáváme až na patnáctistovce s názvem Eisenerzer Hohe.

Lesnaté návrší s porosty kosodřeviny neposkytuje kdovíjaké výhledy a tak se pokouším najít nějaký chodníček mířící ke skalnatému štítu Grosser Geiger. Mapa totiž žádnou značenou cestu nenabízí. Kupodivu něco jako sotva znatelnou pěšinu posléze zaregistruji a k mému milému překvapení je vyzdobena občasnými červenými fleky na stromech či bílých kamenech. Až tady si uvědomuji, proč se celé zdejší oblasti říká Wildalpen. Zvrásnělé plošiny krasového typu s vyčnívajícími skalkami, propadlými závrty a množstvím vyvrácených smrků vyhlížejí opravdu hodně divoce.

Na vrcholu sedmnáct set metrů vysokého Geigeru jsem kolem páté hodiny. Kochám se vděčnými výhledy na neskutečně ježaté hory všude kolem. Nikam nespěchám, auto máme hned pod kopcem. Seběhnu tam coby dup. Vzápětí se však vynořuje jeden zásadní problém. V žádaném směru hora oplývá příkrými stěnami, ve kterých zatím nikdo nevytesal schůdnou komunikaci. Nezbývá než se vrátit stejnou cestou. Jenže ta nahoru trvala dobré čtyři hodiny. Pokud chci dojít za světla, musím návrat zkrátit na třetinu. Je zcela samozřejmé, že se tentokrát nebude jednat o chůzi. Crossové běžecké vložky tak zaujímají naprostou většinu trati. Zrychlený přesun divočinou Wildalpenu zdolávám za devadesát minut. V dědině se právě rozblikává pouliční osvětlení.

Dnešní místo k nocování nalézáme celkem rychle. Bude jím malé parkoviště u potoka. Doufáme, že nás odtud nikdo nevyžene. Času je dost, jdu se projít po ztemnělém okolí. Právě když brácha se synovcem provádějí nezbytné spací úpravy auta, bliká na ně z blízké silnice projíždějící dodávka. Že by varování? Po hodině se tentýž vůz vrací a na jinak prázdném parkovišti obkrouží kolečko. Určitě to bude signál k rychlému opuštění stanoviště ještě před příjezdem policajtů! Záhada se vysvětlí hned po mém návratu. U hospůdky na návsi jsem viděl zaparkovanou dodávku se zlínskou značkou. Patrně si při průjezdu všimli písmene Z na čísle našeho  vehiklu a chtěli takto pozdravit krajany. Až do rána je klid. Kromě zvuků kapek deště dopadajících na střechu auta a mého ministranu. Postavil jsem jej  už zvečera v předtuše příchodu nebeské vláhy. V hustém porostu jen kousek od silnice je dokonale schovaný.

Podmračené nebe s občasnými přeháňkami nás doprovází celým dalším pokračováním kolem už zmiňované Salzy. Neodpustíme si malou zastávku v těsné blízkosti jejího toku. Tyrkysová hladina s průzračně čistou vodou nám bere dech. Do toho bílé vápencové skály a pomalu žloutnoucí listí pobřežních porostů. Nedivíme se, že vodákům tento proud tak učaroval.

Rakouskem a okolím  -  část 4.

GESAUSE

Postupně se dostáváme k dalšímu ze známých horských toků, dravé řece Enns. V městečku Hieflau dokupujeme proviant a obdivujeme středně velkou vodní elektrárnu. Nacházíme se na prahu naší cílové destinace, Národního parku Gesause. Do jeho centra, vesnice Gstatterboden, je to sotva deset kilometrů. Krajina nejmladšího chráněného území Rakouska na nás působí okouzlujícím, skoro až děsivým dojmem. Po obou stranách sevřeného údolí stoupají k nebi kolmé stěny končící v bílých mlhách převalujících se mraků.

Pro dnešek zkusíme malou rozcvičku, výstup k chatě Handkkarhutte, která by se měla nacházet v nadmořské výšce kolem jedenácti set metrů. Chodník začíná pěkně zprudka a na několika místech křižuje obrovské nánosy štěrku a balvanů dopravených valící se vodou při jarním tání. Postupně stoupáme až k úpatí příkré vápencové hradby zakončené jehlanovitým vrcholem nejvyššího bodu Gesause, přes dva tisíce tři sta metrů vysoké hory Hochtor. Podle mapy by v těch neschůdných stěnách měla vést turistická značka. Dost dobře nechápeme, jestli je to vůbec možné.

Chaty dosahujeme ve chvíli, kdy se začínají stahovat temně šedé mraky. Stačím ještě vyběhnout do nedalekého sedla. Odtud je krásně vidět, jak se na západě k zemi spouští provazce vody. Vypadá to na průtrž mračen. Sotva stačím seběhnout zpátky k horskému útočišti, začíná sprcha i tady. U vstřícné chatařky, která nás velice mile pozvala dovnitř si objednáváme čaj, teplou polévku a nějakou tu sladkost. Jsme tu v tom dnešním nečase jedinými hosty, tak ať má aspoň nějakou tržbu…

Déšť pomalu slábne a tak se po kluzkých balvanech  spouštíme dolů do údolí. Opět se schyluje k večeru a opět je třeba najít nějaké nocležiště. Venku se znovu silně rozpršelo a peřejemi Ennsu se valí proudy bílé kávy. Jak se zdá, bez střechy se tentokrát neobejdeme. Míříme proto do městečka Weng. Jednak tam měl žít jistý hrdina z Lukášova oblíbeného románu a také tu tušíme levnější variantu ubytování. Není tu ani jedno ani druhé…

Další variantou by mohla být vesnice Johnsbach na druhé straně pohoří. Náčelník výpravy Lukáš nás podle průvodce naviguje k další ubytovací možnosti. Majitel  je náramně ochotný, ale to je všechno, co nám může nabídnout. Má totiž beznadějně obsazeno. Venku zatím čím dál víc lije a čím dál rychleji se stmívá.  Najít nějaké volně přístupné přístřeší je v trapně upraveném Rakousku nemožné.

Poslední schůdnou alternativou se jeví gstatterbodenský kemp. Přijíždíme sem v dešti a dokonalé tmě. Kempovací prostor zeje prázdnotou, svítí se jen v jednom podkrovním okně. Je tu ubytovaná parta snědých borců vyhlížejících dost nerakousky. Jedná o rumunské dřevorubce, kteří tu přijeli ze lehký peníz dobývat draze placenou dřevní hmotu. Prostředkem konverzace je tentokrát rumunština a ruština. Nejmladší z gastarbeiterů přivolává mobilem náčelnici areálu.  Za chvíli je tady terénní offroad  a z něj se k nám řítí usměvavá dáma středního věku. Ochotně odemyká prostornou ubytovnu s jídelnou, krbem a šestnácti lůžky. Ukazuje sprchy s teplou vodou a dřevárku plnou nařezaných polen. Neberte to za pouhých deset eur na osobu a noc! Za chvíli už plápolá oheň a stůl je plný dobrot. O takovém luxusu za takovou cenu,  navíc naservírovaném s takovou ochotou se nám ani nesnilo.

Uplakanou noc střídá prosluněný den. Cesta do Johnsbachu je dnes úplně jiná. Včera zahalené štíty konečně odhalily své vnady. Namíříme si to zadní stranou k Hochtoru, konkrétně k chatě Hesshutte ležící u jeho úbočí. Stoupáme řídkým lesem přes paseky a romantické pastviny. Nepotkáváme tu skoro žádné turisty. Určitě je tu víc krav. Možná také zmijí. Toník s Lukášem narazí hned na dva slušné exempláře. Divoká krása rozeklaných šedobílých stěn nás provází až do sedla poblíž zmíněné chaty.

Tady se naše cesty rozdělí. Bráchu se synovcem neodolatelně láká značená cesta do protějšího údolí. Mně nezbývá než se vrátit k zaparkovanému autu. Na návrat je zatím čas a tak si ještě vybíhám na nejbližší dvoutisícovku s názvem Sulzkaram. Její vrchol přesahuje zmíněné dva kilometry ještě o sto devadesát  metrů a nabízí exkluzivní výhledy na všecky světové strany. Kam oko dohlédne, samé „špice“.  Jedna špičatější než druhá. Nedaleká Planspitze je přímo ukázková. Jinému z dohledných štítů zase přezdívají rakouský Matterhorn.

Díky fotografické vášni mám opět značné zpoždění a k autu dobíhám, jak je u mne v poslední době  zvykem, za tmy. V ubytovně mě už určitě čeká zapálený krb a vonící večeře. Jaké je ale moje překvapení, když po krbu, večeři, Toníkovi a Lukášovi nikde ani památky! Co se stalo, když to měli o třetinu blíž než já?

Nejdřív se mi v telefonu ozývá synovec. Míří prý už lesní cestou potmě ke kempu a otec jej o nějaký ten kilometr zpátky následuje. Jdu jim naproti. Příčina zpoždění se začíná objasňovat. Pohodově klesající pěšina doznala po dvou kilometrech nečekaný zvrat. Sérii kolmých stěn bylo třeba překonat pomocí zabudovaných lan a kovových žebříků. Situace znalí domorodci prý využívají tuto cestu výhradně k výstupu. Klesání a ještě k tomu s vidinou rychle se blížícího soumraku je o mnoho složitější. Nemluvě o Antonínově aktuální hmotnosti úspěšně atakující jeden metrický cent. Souhrn uvedených skutečností tak pasuje oba aktéry na jasné hrdiny dnešního dne.

Noční pohoda v naší superubytovně smazává včerejší únavu a tak se další den vrháme do protějších svahů. Toník volí schůdnější variantu s návratem po lesní cestě, Lukáš a já nejdřív vystoupáme k chatě Buchsteinhaus a poté ještě o pár stovek metrů výš. Znovu se nám nabízí úchvatné pohledy jak na bílé hradby kolem nedalekého Hochtoru, tak na nepřebernou změť štítů a hřebenů končící kdesi v dáli masívem Dachsteinu. Chvíli se potloukáme v exponovaném terénu jen kousek od vrcholu hory Buchstein. Protože nemáme lana ani dostatek času, výstup na nejvyšší bod vzdáváme. Dolů se už spouštíme každý sám, já opět skoro potmě. Nejméně půldruhé hodiny jsem totiž pozoroval půvabnou hru světel a stínů, kterou nad hornatým západním horizontem předvádělo klesající oranžové slunce ve spolupráci s kupícími se modrošedými mraky.

Příštího rána se za hustého deště  loučíme s exkluzivním ubytováním i Národním parkem Gesause. Zastavujeme jen o pár kilometrů dál, ve městě Admontu. Lukáše, coby čerstvě vystudovaného experta na knihy a knihovny zajímá především zdejší bibliotéka. Nachází se v nádherně upraveném areálu  kláštera a může se pochlubit hned několika „nej“. Byť se jedná o víceméně církevní instituci, vstupné je tu nekřesťansky vysoké. Nízké pudy začínají popouzet naše chutě ke konzumaci nějaké dobroty a tak duchem nabité prostory měníme za  tělesností naplněné regály v nedalekém Liezenu. Chtíč hladu ukojujeme za jízdy autem mířícím tentokrát výrazně na sever. Životně důležité funkce těla musí být příjmem nezbytné krmě zachovány. Zvláště když pádíme do Totes Gebirge, nebo-li Mrtvého pohoří.