MORAVSKORAKOUSKÝM POHRANIČÍM
Do Rakouska se vracím u Vratětína.
Než k tomu dojde, zalehnu kolem jedné v noci k plotu u
fotbalového hřiště. Není šance, aby mě ze silnice někdo uviděl. Sotva mě tóny
nepříliš vzdálené diskotéky přenesou do říše snů, čeká mě nečekaný budíček.
Zaregistruji totiž něco jako čtvero
silné zadupání jen kousek od mé hlavy. Vylekaně se vymrštím do sedu,
vytřeštěnýma očima pátrám po vetřelci, ale nikde nikdo. S napjatýma ušima
naslouchám šelestům, opět nic podezřelého. Dodnes si to nedokážu vysvětlit. Asi
začínám trpět halucinacemi. Do rána toho moc nenaspím.
Za časného jitra už stojím na
kraji Hardeggu, údajně nejmenšího rakouského města. Protéká tady řeka Dyje,
tvořící přirozenou hranici s naší republikou. Zachovalý kamenný hrad čnící nad posledními
chalupami dodává městečku neobyčejně
fotogenický vzhled. Zvlášť ze zastřešené vyhlídky, kterou po zhroucení železné
opony na české straně postavili sami Rakušané. Stojím tu úplně sám a patřičně
si ten nevšední výhled vychutnávám. Nacházím se na území Národního parku
Podyjí. Ať mě to vážení strážcové prominou, ale fotografická vášeň mě vypudila
i mimo vyznačené cesty. Právě tady si chráněného území nejvíc užívám. Za
pochopitelné podmínky, že ho nijak nenaruším. A že mě nikdo nevyhmátne.
Začíná se zatahovat a tak se přes
Znojmo a Pohořelice protahuji až k Mušovským jezerům. Jihozápadní vítr je tak silný, že vlny u
břehu dosahují až metrové výšky. Windsurfing je dnes vyhrazen jen profíkům.
Podívaná na jejich brázdění bere dech. Dospávám v závětří travnaté pláže.
Navzdory prudkému vichru je tady příjemně teplo. Ve společnosti několika
jedinců vyšších ročníků využívám
posledních záchvěvů končícího léta.
Na noc se stěhuji blíž
k pálavským kopcům. Auto nechávám v Klentnicích a potmě stoupám
k Sirotčímu hrádku. S osiřelou zříceninou na dohled vztyčuji noční
obydlí a rozkřesávám oheň. V neutuchajícím větru je to docela problém.
Stejně jako usínání v plápolajícím přístřešku. Do snů se mi promítají
historky, které se v nedalekém hradě odehrávaly. Staré zlaté časy byly
hrozné.
Hrozná je také celý den se
ozývající střelba. Mohou za ni strážci hroznů. Plaší prý ptáky a zloděje.
V Rakousku se bez této zvukové kulisy obešli. Vyplašeně lezu ráno ze
stanu. Nezasahuje mě střela, ale první kapky deště. Sotva stačím svůj přenosný
majetek sbalit, začíná sprcha. Zprvu to vypadá to jenom na přeháňky a tak se
polehku vydávám na minivýšlap k Děvínu. Pod vápencovými skálami se počáteční
mrholení mění v hustý déšť. Pláštěnku jsem samozřejmě zapomněl
v autě. O padesát metrů výš vidím malou jeskyňku. Jen co se tam po mokrých
kamenech vydrápu, přivalí se mlhový závoj a hustý déšť přejde v prudký
liják. Teplota znatelně klesá. Chtělo by to oheň, ale čím v té zatracené
díře topit? Kromě několika trsů suchých bylin tu vidím hromádky bobků od
nějakého skalního sudokopytníka. Kombinace travin a granulí se po chvíli mění
v doutnající hromádku. O co méně hřeje, o to více zavání. Ještě, že kolem
oběda dešťové zpestření ustává.
Služební povinnosti na vídeňském letišti mi začínají za rovných
čtyřiadvacet hodin. Poslední den svobody bych měl náležitě využít. Po malém
průzkumu pálavských hájů a přilehlých vinic sedám do auta. Udělám si výlet od
Děvína k Děvínu. Ten slovenský leží, jak známo, při soutoku Dunaje
s Moravou. Jedu tedy do Rakouska. Moravským polem se dostanu až do
městečka Hainburg.
Žádné komentáře:
Okomentovat