Rakouskem a okolím  -  část 4.

GESAUSE

Postupně se dostáváme k dalšímu ze známých horských toků, dravé řece Enns. V městečku Hieflau dokupujeme proviant a obdivujeme středně velkou vodní elektrárnu. Nacházíme se na prahu naší cílové destinace, Národního parku Gesause. Do jeho centra, vesnice Gstatterboden, je to sotva deset kilometrů. Krajina nejmladšího chráněného území Rakouska na nás působí okouzlujícím, skoro až děsivým dojmem. Po obou stranách sevřeného údolí stoupají k nebi kolmé stěny končící v bílých mlhách převalujících se mraků.

Pro dnešek zkusíme malou rozcvičku, výstup k chatě Handkkarhutte, která by se měla nacházet v nadmořské výšce kolem jedenácti set metrů. Chodník začíná pěkně zprudka a na několika místech křižuje obrovské nánosy štěrku a balvanů dopravených valící se vodou při jarním tání. Postupně stoupáme až k úpatí příkré vápencové hradby zakončené jehlanovitým vrcholem nejvyššího bodu Gesause, přes dva tisíce tři sta metrů vysoké hory Hochtor. Podle mapy by v těch neschůdných stěnách měla vést turistická značka. Dost dobře nechápeme, jestli je to vůbec možné.

Chaty dosahujeme ve chvíli, kdy se začínají stahovat temně šedé mraky. Stačím ještě vyběhnout do nedalekého sedla. Odtud je krásně vidět, jak se na západě k zemi spouští provazce vody. Vypadá to na průtrž mračen. Sotva stačím seběhnout zpátky k horskému útočišti, začíná sprcha i tady. U vstřícné chatařky, která nás velice mile pozvala dovnitř si objednáváme čaj, teplou polévku a nějakou tu sladkost. Jsme tu v tom dnešním nečase jedinými hosty, tak ať má aspoň nějakou tržbu…

Déšť pomalu slábne a tak se po kluzkých balvanech  spouštíme dolů do údolí. Opět se schyluje k večeru a opět je třeba najít nějaké nocležiště. Venku se znovu silně rozpršelo a peřejemi Ennsu se valí proudy bílé kávy. Jak se zdá, bez střechy se tentokrát neobejdeme. Míříme proto do městečka Weng. Jednak tam měl žít jistý hrdina z Lukášova oblíbeného románu a také tu tušíme levnější variantu ubytování. Není tu ani jedno ani druhé…

Další variantou by mohla být vesnice Johnsbach na druhé straně pohoří. Náčelník výpravy Lukáš nás podle průvodce naviguje k další ubytovací možnosti. Majitel  je náramně ochotný, ale to je všechno, co nám může nabídnout. Má totiž beznadějně obsazeno. Venku zatím čím dál víc lije a čím dál rychleji se stmívá.  Najít nějaké volně přístupné přístřeší je v trapně upraveném Rakousku nemožné.

Poslední schůdnou alternativou se jeví gstatterbodenský kemp. Přijíždíme sem v dešti a dokonalé tmě. Kempovací prostor zeje prázdnotou, svítí se jen v jednom podkrovním okně. Je tu ubytovaná parta snědých borců vyhlížejících dost nerakousky. Jedná o rumunské dřevorubce, kteří tu přijeli ze lehký peníz dobývat draze placenou dřevní hmotu. Prostředkem konverzace je tentokrát rumunština a ruština. Nejmladší z gastarbeiterů přivolává mobilem náčelnici areálu.  Za chvíli je tady terénní offroad  a z něj se k nám řítí usměvavá dáma středního věku. Ochotně odemyká prostornou ubytovnu s jídelnou, krbem a šestnácti lůžky. Ukazuje sprchy s teplou vodou a dřevárku plnou nařezaných polen. Neberte to za pouhých deset eur na osobu a noc! Za chvíli už plápolá oheň a stůl je plný dobrot. O takovém luxusu za takovou cenu,  navíc naservírovaném s takovou ochotou se nám ani nesnilo.

Uplakanou noc střídá prosluněný den. Cesta do Johnsbachu je dnes úplně jiná. Včera zahalené štíty konečně odhalily své vnady. Namíříme si to zadní stranou k Hochtoru, konkrétně k chatě Hesshutte ležící u jeho úbočí. Stoupáme řídkým lesem přes paseky a romantické pastviny. Nepotkáváme tu skoro žádné turisty. Určitě je tu víc krav. Možná také zmijí. Toník s Lukášem narazí hned na dva slušné exempláře. Divoká krása rozeklaných šedobílých stěn nás provází až do sedla poblíž zmíněné chaty.

Tady se naše cesty rozdělí. Bráchu se synovcem neodolatelně láká značená cesta do protějšího údolí. Mně nezbývá než se vrátit k zaparkovanému autu. Na návrat je zatím čas a tak si ještě vybíhám na nejbližší dvoutisícovku s názvem Sulzkaram. Její vrchol přesahuje zmíněné dva kilometry ještě o sto devadesát  metrů a nabízí exkluzivní výhledy na všecky světové strany. Kam oko dohlédne, samé „špice“.  Jedna špičatější než druhá. Nedaleká Planspitze je přímo ukázková. Jinému z dohledných štítů zase přezdívají rakouský Matterhorn.

Díky fotografické vášni mám opět značné zpoždění a k autu dobíhám, jak je u mne v poslední době  zvykem, za tmy. V ubytovně mě už určitě čeká zapálený krb a vonící večeře. Jaké je ale moje překvapení, když po krbu, večeři, Toníkovi a Lukášovi nikde ani památky! Co se stalo, když to měli o třetinu blíž než já?

Nejdřív se mi v telefonu ozývá synovec. Míří prý už lesní cestou potmě ke kempu a otec jej o nějaký ten kilometr zpátky následuje. Jdu jim naproti. Příčina zpoždění se začíná objasňovat. Pohodově klesající pěšina doznala po dvou kilometrech nečekaný zvrat. Sérii kolmých stěn bylo třeba překonat pomocí zabudovaných lan a kovových žebříků. Situace znalí domorodci prý využívají tuto cestu výhradně k výstupu. Klesání a ještě k tomu s vidinou rychle se blížícího soumraku je o mnoho složitější. Nemluvě o Antonínově aktuální hmotnosti úspěšně atakující jeden metrický cent. Souhrn uvedených skutečností tak pasuje oba aktéry na jasné hrdiny dnešního dne.

Noční pohoda v naší superubytovně smazává včerejší únavu a tak se další den vrháme do protějších svahů. Toník volí schůdnější variantu s návratem po lesní cestě, Lukáš a já nejdřív vystoupáme k chatě Buchsteinhaus a poté ještě o pár stovek metrů výš. Znovu se nám nabízí úchvatné pohledy jak na bílé hradby kolem nedalekého Hochtoru, tak na nepřebernou změť štítů a hřebenů končící kdesi v dáli masívem Dachsteinu. Chvíli se potloukáme v exponovaném terénu jen kousek od vrcholu hory Buchstein. Protože nemáme lana ani dostatek času, výstup na nejvyšší bod vzdáváme. Dolů se už spouštíme každý sám, já opět skoro potmě. Nejméně půldruhé hodiny jsem totiž pozoroval půvabnou hru světel a stínů, kterou nad hornatým západním horizontem předvádělo klesající oranžové slunce ve spolupráci s kupícími se modrošedými mraky.

Příštího rána se za hustého deště  loučíme s exkluzivním ubytováním i Národním parkem Gesause. Zastavujeme jen o pár kilometrů dál, ve městě Admontu. Lukáše, coby čerstvě vystudovaného experta na knihy a knihovny zajímá především zdejší bibliotéka. Nachází se v nádherně upraveném areálu  kláštera a může se pochlubit hned několika „nej“. Byť se jedná o víceméně církevní instituci, vstupné je tu nekřesťansky vysoké. Nízké pudy začínají popouzet naše chutě ke konzumaci nějaké dobroty a tak duchem nabité prostory měníme za  tělesností naplněné regály v nedalekém Liezenu. Chtíč hladu ukojujeme za jízdy autem mířícím tentokrát výrazně na sever. Životně důležité funkce těla musí být příjmem nezbytné krmě zachovány. Zvláště když pádíme do Totes Gebirge, nebo-li Mrtvého pohoří.