RAX
Vracíme se do městečka Pernitz a
odtud po klikatých silnicích pokračujeme k jihozápadu. Po levé straně se
začínají rýsovat první dvoutisícovky. Blížíme se k pohoří Schneeberg.
Hluboce zařezaným kaňonem, jímž se prodírá řeka Schwarza, se poté stáčíme
trochu na východ. Dramaticky tvarované scenérie působí místy až děsivě.
Projíždíme totiž Hollentalem, neboli Pekelným údolím.
Odbočení doprava pak znamená
stoupat o dobrých pět stovek metrů výš.
Tam někde by nás mělo čekat zítřejší zastavení v horském sedle na úpatí
plošiny Rax. Blíží se však večer a to znamená neodkladné vypátrání nějakého
nocležiště. Máme docela štěstí. Plácek za chatkou u konce bobové dráhy je
nádherně zašitý. Toník s Lukášem zabydlují zadní pozice mého kombíku,
svoji maličkost ukládám do spacáku pod nádherně hvězdnaté nebe. Ničím nerušená
noc končí parádním ránem. V údolí se válí bílé mlhy a na protější straně
údolí ční stejně zbarvené vápencové skály. Takže, rychle pobalit a jde se na
věc!
Rychlému startu však brání
Antonínův ztracený foťák. Hledání však naštěstí není dlouhé. Potratil ho při
nočním převalování v útrobách auta. Vážnější situace nastává, když
vystoupáme do zamlženého sedla. Toník s hrůzou zjišťuje, že mu chybí
telefon. Prozváníme jej, ale nic se neozývá. Buď ho ztratil v místě noclehu
anebo někde na silnici. Vracíme se k nocležišti, propátráme každý decimetr
čtvereční, ale mobil nikde. Nezbývá než pátrat u krajnice a v přilehlých
škarpách. Po necelé hodině je vyhráno! Přístroj, pravděpodobně odložený na střechu auta, na ní vydržel jen
pár set metrů jízdy. V jedné z hrbolatých zatáček se odporoučel k zemi.
Čekal v trávě za krajnicí v dostatečné vzdálenosti od jízdní dráhy.
Tomu se říká přízeň štěstěny! Nebo někoho jiného?
V sedle, kde před hodinou
bylo jen několik aut, je už docela plno. Mezi skupinkami natěšených turistů,
kde jasně převažují vychrtlí rakouští penzisté, začínáme stoupat
k výšinám. Bílé mlhy máme brzo pod sebou, nad hlavou začíná hřát slunce.
Obloha je tmavě modrá. Ideální čas na vysokohorské putování. Prostorově
objemnější Toncek volí vláčnější způsob chůze, Lukáš a já mu trochu poodbíháme.
Klikatý chodník končí na hraně nádherné horské plošiny, ze které potom mírně
stoupají další vrcholy. Od chaty Karl Ludwighaus se podél kamenného kostelíka už
sám, jen tak, v pohodě, posunuji k nejvyššímu bodu pohoří Rax, dva
tisíce sedm metrů vysoké hoře Heukuppe. Po levé straně mě neustále doprovází
nápadně ostrá hrana. Pomníček s květinami naznačuje, že někdy může být
životu nebezpečná. Turistický průvodce striktně varuje před návštěvou Raxu
v případě mlhy nebo špatné viditelnosti.
Dnes je naštěstí zřetelná nejen
blízká hrana, ale i vzdálenější pohoří. Výhled i počasí vyšly nad očekávání a
tak je na vrcholu lidí jako much. Vévodí jim sto padesáti kilový výletník
okupující výklenek kamenné mohyly. Pokud ho tady nedopravila helikoptéra, tak
klobouk dolů! Vynést takovou zátěž až sem se jeví jako nadlidský výkon. Od
parkoviště nás totiž dělí takřka rovných tisíc výškových metrů!
Při pomalém sestupu
z Heukuppe potkávám Lukáše. Svého otce se nedočkal, přestože byl
k vidění takřka na dosah náhorní plošiny. Malebný svět horských luk
s koberci modrofialových hořců si bude moci prohlédnout pouze na
fotografiích. Kromě nejméně dvou druhů zmíněné byliny cestou narazím také na
další klenoty alpské květeny, vínově červenou astru a sametově bílou protěž.
Stádo pasoucích se kamzíků mi zase pózuje na příkrém svahu kamenitého kráteru.
Oklikou přes protější skalnatý
vrchol se začínám vracet do údolí. A jak je to v kraji zvykem, potkávám tu
malé stádo pasoucích se krav
s několika mláďaty. Přestože jsou už půldruhého metru vysoká,
dopřávají si čas od času lahodného dopingu přímo z mámina vemene. Lidskému
rodu se naneštěstí takové výsady nedostává.
Ze sedla Preiner Gscheid sjedeme v podvečer k hornímu toku řeky Murz
a přes dvanáct set metrů vysoké sedlo Niederalpl se přehoupneme do kraje, který
odvodňuje nejdříve Asch a o něco později vodáky opěvovaná Salza. Slunce je už
povážlivě nízko a tak se intenzívně porozhlížíme po nějakém místě
k bezplatnému přenocování. Nacházíme jej v bočním údolí s názvem
Ramsau. Šotolinová cesta nás dovedla k drvoštěpy využívanému plácku
poblíž rozestavěné chalupy. Antonín
s navigátorem a tlumočníkem výpravy Lukášem jdou blíž a hned se dávají do
řeči se stále ještě pracujícími dělníky. S gastarbeitery, kteří sem
doputovali až ze vzdáleného Mongolska, se tady, v německy mluvícím
Rakousku jako Češi nakonec domlouváme rusky. Když přijde řeč na krajinu našeho
původu, jediné, co je v tuto chvíli zajímá, je české pivo. Jedno, které
jsme nedávno vezli pro případ problému při přejezdu ukrajinské hranice, je
naštěstí pod sedadlem v autě. Sotva jej Asiaté spatří, jejich šikmé oči se
rozzáří a začnou nám na oplátku vnucovat
rakouský chmelový mok, který jim prý už leze krkem. Namísto jedné plechovky teď
povezeme rovnou tři flašky. Nejdůležitější je ale skutečnost, že nám
k přespání na výsostném území Ostereichu Mongolové udělují laskavé svolení. Asi pro to
mají, coby národ kočovníků, vzácné
pochopení.
Nocuji opět na karimatce v těsné blízkosti auta. Pode mnou ale
není, tak jako včera, hebká tráva, nýbrž náklaďáky udusaná hlína s drobným
kamením. Asketický jogín navyklý nocování na rezavých hřebících, by to možná
považoval za vrchol luxusu, já si ale o pohodovém spánku mohu nechat jen zdát.
A to ani nemluvím o vylekaném probuzení ostrým světlem baterky a
nesrozumitelnou konverzací dvou prapodivných ponocných, kontrolujících situaci
v zapadlém koutě alpských hor. Nevím, kdo tady o půlnoci operoval, ale
pokud to byli šikmoocí, tak se jedná o potomky Čingischána, pokud domorodci, tak jejich prapředkem mohl
být z Rakouska pocházející vojevůdce
Adolf. Černé válečné snění mě provází až do bílého rána.
Žádné komentáře:
Okomentovat