KONEC NA MORAVSKÉM POLI
Ke spojení zmíněných toků by mělo
dojít až po pěti šesti kilometrech. Mapa žádnou komunikaci nenabízí a tak vyrážím po svých. Lužními lesy, které tu tvoří
přírodní rezervaci, vede značená cesta kopírující dunajské koryto. Občas si
připadám jako v Amazonii. Nikde nikdo a začíná se smrákat. Konečně jsem u
soutoku! Děvínská zřícenina na mě nezúčastněně zírá ze skály na protějším
břehu. Řeky se neslyšně slévají a mizí v zamlženém oparu. Opět začíná
pršet. A opět, jako obvykle, nemám s sebou pláštěnku.
Chvatně opouštím štěrkové pláže a
mizím v deštném pralese. Mohutné stromy se kymácejí v nárazech čím dál
silnějšího větru, nebeská vláha se valí
v přerušovaných proudech. Mlhavé šero se mění v tmu. Do
Hainbergu mi zbývá hodina cesty. Kupodivu mě nejvíc zajímá záchrana foťáků. A
také dokladů. Poučen neblahými zkušenostmi vše ohrožené přitiskuji na holé
tělo, zakrývám dvěma vrstvami oděvu a v mírném předklonu klopýtám
k cíli. Ve městě jsem mokrý na kost a klepu se jako osika. Utěšuje mě
pouze vědomí, že jsem dopadl lépe než kdysi Přemysl. Ten tady přišel o trůn i o
život. Moravské pole je pro české dobyvatele zakleté.
V duchu chválím civilizaci a
především vynálezce auta. Nastartovat, topení na plný kotel a rychle z centra! Zastavuji
po dvou třech kilometrech v nějakém parku
u zděného plotu. Vyměňuji textilie, zalézám do spacáku a přestože se
nacházím v autě, až do rána odpočívám v pokoji. Podobně jako ti metr
ode mne. Ráno totiž zjišťuji, že jsem nocoval těsně u hřbitovní zdi. Do Vídně
to mám padesát kilometrů a na letiště ještě blíž. Když tam kolem poledne přichvátám,
není po monzunu ani památky. Památka na cestování Rakouskem a jeho okolím ale
zůstává.
Žádné komentáře:
Okomentovat