Rakouskem a okolím  -  část 7.

WACHAU                                                                                                      

Drsné šumavské hvozdy míním vyměnit za prosluněné stráně podunajských vinic a tak přes romanticky zvlněný Waldviertel pádím do údolí Wachau. Unescem chráněná oblast mě vítá modrou oblohou a teplotami kolem dvacítky. Zamávám Melku i s jeho slavným klášterem a po proudu evropského veletoku se pomalu posunuji dál. Stráně po obou stranách jsou čím dál příkřejší, přibývá vinic, hradů i jejich zřícenin. Rušná silnice oplývá auty, vedlejší cyklostezka udýchanými bicyklisty a dunajské koryto nedostatkem vody. Desítky nákladních i výletnických plavidel málem drhnou o kamenité dno.

Zastavuji ve městě se špičatými kopci, domovními štíty i kostelní věží. Jmenuje se Spitz. Lákají mě okolní vinice, které šplhají i do těch nejprudších svahů. Úzkými cestami a ještě užšími pěšinami se proplétám světem pečlivě upravených teras a temně zelených vinných keřů. Svačinu ani pití nepotřebuji. Modrofialové a zlatožluté hrozny visí všude kolem. Právě probíhá čas vinobraní. Je mi to divné, ale nikomu tu nevadím.

Navečer si dopřávám vyjížďku na vyhlídkový  vrch Jauerling. Rozhledna je už sice zavřená, ale i tak mě odtud čeká neobvyklá podívaná. Sedím na mezi a nikým nerušen pozoruji  plížení stínů po zemi a proměnu barev na nebi. V osadě pode mnou se rozsvěcují okna a nad hlavou první hvězdy. O osm set metrů níž, ukrytý v hlubokém údolí, se klikatí Dunaj a kolem něj pulsuje večerní život. Tady, v bezmála kilometrové výšce je posvátný klid. Ideální chvíle k meditacím a nezaslechnutelným modlitbám.

Nikde to neříkejte, ale i na rakouském výsostném území si dopřávám chvilku u oranžových plamenů. Tentokrát jsou decentní  a pod ešusem plápolají jenom nezbytně dlouhou chvíli. Pozoruji, že se stávám závislákem na teplé večeři. Pokud se tak dá na ohni ukuchtěná rychlopolévka „co bágl dal“, nazvat. Chladnou noc přečkávám pod širákem. Jednak jsem líný a jednak by mi stan bránil ve výhledu. Nebe je dnes neobvykle hluboké.

Příštího dne volím opět hluboký pokles. Vinice údolí Wachau jsou neodolatelné. Dnešní ochutnávka se odehrává nad starobylým Kremsem. Mezi vzorně obdělávanými plantážemi tu nacházím i mírně zplanělou parcelu, o kterou se nikdo nezajímá. Mému vinobraní opět nic nebrání. Hrozny miluji. Hrozně mi chutnají a tak se nacpávám k prasknutí. Jsem hrozný! Připadám si jako hroznýš po spolknutí antilopy.

Historické centrum Kremsu je kouzelné. Tak trochu mi připomíná Olomouc. Potloukám se mezi prastarým domy, obdivuji architekturu kostelů a zdaleka obcházím stánky s čerstvě natrhanými hrozny. S přeslazeným pocitem v ústech teď toužím po mořské vodě. Tu ale u krásného modrého Dunaje nenabízejí.

V pozdním odpoledni se snažím z města jednosměrek a úzkých uliček nějak vymotat. Daří se mi to až napotřetí. Naberu kurs údolí Kamp, kde mám v úmyslu později rozbít camp. Místo campu se rozbíjí má představa. Cesta podél řeky je díky přicházejícímu podzimu mírně nažloutlá, první z vodních nádrží nádherně modrá, ale hladina vychvalované přehrady pod Zwettlem brčálově zelená. Sinice si tu založily rajskou zahradu. Na fotografiích vyhlíží docela zajímavě. Ovšem k delším než desetiminutovému pobytu je nepoužitelná. I tak na zdejším pobřeží vydržím dobré dvě hodiny. Může za to šedivá zřícenina hradu, tyčící se nad sytě zeleným jezerem.

Nevadí, čtyřicet kilometrů na sever je, alespoň podle mapy, chráněné jezero Gebharts, dokonce s ostrovem uprostřed. V krajině nudlových polí, lesíků a právě vyorávaných brambor je skutečně nalézám. Všímám si jak jezera, tak vzdáleného ostrůvku, jenom ne nějakého náznaku ochrany. Je možné, že někdy v minulosti tomu tak bylo. Ale poté, co vyhynuli zdejší ochránci, je vodní plocha  využívána k chovu kaprů a přilehlé lesy k intenzivní těžbě dřeva. To u nás najdu daleko lepší rybníky! Za půl hodiny jsem znovu na rodné hroudě.