Rakouskem a okolím  -  část 5.

 JEZERA

Díky nestávajícímu dešti je mrtvo i u jezera Gleikensee nedaleko Spitalu. Abychom se kvůli nachlazení neocitli ve špitálu opravdovém, místo koupele volíme jenom okružní špacír v pláštěnkách s rychlým návratem do chráněných útrob našeho přibližovadla. Pravdou ovšem zůstává, že několikahektarová vodní plocha, v níž se zrcadlí okolní skalnaté kopce, za podívání určitě stojí.

Abychom se dostali na druhou stranu Mrtvých hor, musíme v živém provozu najet dalších padesát kilometrů. Nacházíme  se v rozlehlé kotlině tvořené sérií vápencových dvoutisícovek, jejíž střed tvoří modrozelená hladina jezera Almsee. Déšť přechází v mrholení, k šedivému nebi začínají stoupat oblaka bílé páry. K písečné pláži bez lidí připlouvá početná flotila labutí. O kousek dál je k vidění kachní rodinka i s mláďaty.

Neméně zajímavý je i pohled na druhou stranu. Dvacet metrů od břehu ční přímo z jezera úplně normální stodola! I bez kýčovitě azurového nebe jsou průhledy přes vodní plochu impozantní. Cáry honících se mraků a absence proudících davů dělají tento pohledný kout ještě o mnoho zajímavějším. Dvouhodinová obchůzka Almsee se tak zařadí k tomu nejlepšímu z celého alpského putování.

Nocleh plánujeme o nějakých dvacet či třicet kilometrů dál. Podle mapy by tam měly být kempy. U Scharnsteinu nic podobného nenalézáme a tak se po neznačených okreskách vydáváme ke břehům řeky Alm. Jen kousek za odbočkou z hlavní silnice nám zatrne. Nějaký roztěkaný domorodec vypálí  se svou limuzínou z parkoviště přímo před naše rozjeté auto. Situaci zachraňují dobré brzdy a především volné místo v protisměru. Dál už tolik štěstí nemáme. Motáme se potemnělou krajinou, ve světle reflektorů rozeznáváme pole, louky, lesíky a zemědělské usedlosti, po nějakém tábořišti ale ani památky. Dojíždíme běžícího vytrvalce se sluchátky na uších a za jízdy na něj z otevřeného okénka hulákáme, jestli neví o nějakém kempu. Aniž by zpomalil, začíná nám, samozřejmě německy, vysvětlovat, kde a kolikrát máme odbočit doprava, kolikrát doleva a kudy zase máme pádit přímo za nosem. Po třech stech metrech svérázné komunikace při společné rychlosti okolo dvaceti kilometrů v hodině s díky zamáváme a přidáme plyn. Z jeho přebohatých informací sice nejsme o nic chytřejší, ale po další čtvrthodině něco, co se podobá kempu přece jen nalézáme. Není nám to pranic platné. Za jedno přespání by musela naše trojka vyklopit sto dvacet eur. Děkujeme, odjíždíme!

Po dalších deseti kilometrech jízdy mezi poli s kukuřicí, odbočujeme na louku u lesíku. Lukáš s Antonínem dělají lůžkovou úpravu renaulta, já stavím na hrbolech pod javory stan. Pršet začne až když zalezu do spacáku. Bubnování dešťových kapek doprovází rachot projíždějících aut. V interiéru francouzského vozidla zase řádí rakouští komáři. Ušetřili jsme však českou tisícikorunu a to se počítá!

Celé další dopoledne proprší. Navigátor Lukáš nás vede spletí vedlejších cest stále na sever. Profrčíme nechvalně známým Mauthausenem a po chvíli se opět dostáváme do lesů. Málo frekventovaná silnice kopírující tok řeky Aist je po nekonečných kilometrech nevýraznou zemědělskou krajinou více než příjemnou změnou. Postupně a nenápadně  vystoupáme až do bezmála kilometrových výšek. Překvapuje nás, že i tady, v kraji plochých kopců a hlubokých lesů, vidíme pečlivě obdělávaná pole. Obilniny jsou už na sýpkách, ale brambory, len a hlávkové zelí na svou sklizeň teprve čekají. S přibližováním se k české hranici začínají ustupovat ocelově šedé mraky. Kolem Weitry je už cesta suchá a v pohraničním Gmundu svítí sluníčko. České Velenice jsou hned za rohem. Zastavujeme před železničním nádražím a okamžitě registrujeme změnu. Hloučky Romů a dvojice bezdomovců jsme v Rakousku nevídali.