Rakouskem a okolím  -  část 6.

JIŽNÍ  ČECHY A OKOLÍ                                                                                                      

Mým rodinným příslušníkům cesta autem končí. Do Stověžaté je už přemístí České dráhy. Dál už budu putovat osamocen. Na příštích deset volných dnů nemám žádný plán. Budu se řídit počasím a momentální náladou. Pro vyznavače neměnných řádů je to zločin, mě to ale občas docela vyhovuje. I to, že jsem na to úplně sám. Abych by přesný, ne zas tak úplně. Věřícím totální samota nehrozí. Některé z nich dokonce obohacuje. Tuším, že mezi ně patřím i já.

Rozhoduji se, že na chvíli pobudu v jižních krajinách země praotce Čecha. První zastávkou je zatopená pískovna nad Halámky. Těží tu nějaký cizozemec a zakazuje koupání. Posunuji se k další, kousek za Rapšachem. Tady pro změnu chybí voda. Navíc tu vyhlásili přírodní rezervaci. A tak se vydávám na noc ke Dračici. Ne, opravdu se nejedná o strach nahánějící dámu. Dračice je docela mírumilovná, byť občas trochu hlasitá řeka prodírající se pohraničními hvozdy. Navíc protéká sympatickou dědinou, která pravděpodobně kdysi patřila mému jmenovci.  Nacházím se totiž ve Františkově.

Milovanou samotu si vychutnávám při potulování kolem zmíněné říčky. Do jehličnatých lesů s porosty borůvčí a nádherných mechů  dnes nepáchla ani noha. Naopak tu voní smrková a borová pryskyřice. Tu a tam na povrch vystupují zaoblené pískovcové balvany. Místy přes ně musí přeskakovat i nazrzlá voda šplouchající Dračice. Jinde se zas její tok neslyšně klikatí liduprázdnými houštinami. Ideální místo k nerušenému rozjímání. Pochopitelně i k bivakování. Noc ve stanu ukrytém nad skalním srázem je nezapomenutelná. Také proto, že si konečně mohu pohovět u večerního ohně. Ve slavném Rakousku je jeho rozdělávání striktně zakázáno.

Sobotní dopoledne opět věnuji meditativním toulkám po tichém okolí. Odpolední zářijové slunce začíná lákat na otevřenější prostranství. Nacházím ho na písečném břehu rozlehlé vodní plochy pod Suchdolem nad Lužnicí. Přestože je dnes volno, všímám si tady jenom nepatrné hrstky nerámusících lidí.

Poněkud jiné je to ale další víkendový den. Už v noci, kdy jsem se se svým stanem uvelebil v ukrytém zákoutí jedné z parádních pláží, nemám ani trochu klid. Nejméně do dvou tří nad ránem se nad hladinou pískovny ozývají protivně dunivé tóny z nejméně dvou směrů. Diskotékoví labužníci tam někde šílí blahem. Já tady zase vztekem. Nebeský klid u namodralé hladiny zažívám pouze ráno. Od deváté začíná pobřeží ožívat. Odpoledne se už zvuková kulisa začíná podobat noční diskotéce. Není divu, jak se později dozvídám z rádia, oné neděle padl další teplotní rekord. V Jižních Čechách mělo být kolem třiatřiceti ve stínu.

V oblasti pískoven zůstávám i další den. Přesunu se k jiné vodní ploše, jen o kilometr dál. Může za to jistá Pavla. Tato sympatická dobrovolnice, se kterou jsme o minulých prázdninách zadarmo makali v jedné ukrajinské nemocnici, nás tudy někdy před půl rokem protáhla. Její rodiče mají nedaleko odtud, v Benátkách nad Lužnicí, rekreační chalupu. Už tehdy mě toto, stále se zvětšující jezero okouzlilo. Tak nádherně tyrkysová barva vodní hladiny se hned tak nevidí. Kolem zlatožluté pískové pláže přecházející do porostů mladých borovic. Se zákazem koupání si tu zatím nikdo hlavu neláme. Na rozdíl od včerejška je na zdejších březích sotva desítka fajnšmekrů. Užívám si slunce, svěží vody a relativní samoty až do západu slunce.

Po třech dnech jsem jihočeskou nabídkou příjemně nasycen a tak si opět odskakuji k sousedům. Ani ne dvacet kilometrů odsud, jen kousek za hranicí, se nachází  přírodní park Blockheide. Tvoří jej větší či menší bludné balvany roztroušené po lese a okolních pastvinách. Nejbližší podobná krajina se údajně vyskytuje až ve Skandinávii. Zakulacené pískovcové bloky, někdy až deset metrů vysoké, nabízejí nejroztodivnější tvary. Jedinci s bujnou fantazií si tu bezpochyby přijdou na své.

Na noc jedu samozřejmě do své domovské země. Bez řídké polévky u večerního ohně je to o ničem. Po vzoru Indiánů musí být ale nenápadný. Pochopitelně také náležitě bezpečný. Někdejší trampi či skauti si s tím dokážou hravě poradit. Stejně jako s případným nocováním pod širákem. Tady, v borových lesích s nadýchanými mechovými vrstvami se spí lepší než v posteli.

Dost už bylo krásných dní, takže ten další je opět uplakaný. Balím kufry a mířím k západu. Brácha mi doporučil dokonalý zapadákov s názvem Pohoří na Šumavě. Leží ani ne tak na Šumavě, jako spíš na odvrácené straně Novohradských hor. Z někdejší vzkvétající vesnice tu díky rudé nadvládě skutečně zůstalo jenom to pohoří. Čechy přestěhovali, většinové Němce odsunuli stranou a z jejich bydliště si udělali tréninkovou střelnici. Příroda to přežila, vesnice i s pobořeným kostelem začíná vstávat z popela teprve v posledních letech.

Odpoledne s protrhávající se oblačností mi dovolí pár výpadů do okolí. S foťákem se potuluji podél peřejnatého potoka, později kolem rezavě hnědého jezírka a poté i  divokým světem skalních útvarů na vrcholu takřka jedenáct set metrů vysokého Kamence. Kromě robotníků na jedné stavbě nepotkávám v dědině, natož v jejím okolí, jedinou živou duši.

Kousek od rakouské hranice si  večer dopřávám pořádnou vatru, jejíž plameny šlehají dlouho do noci. Musím si užít romantiky, zítra totiž budu nocovat u sousedů. Užívám si ale i docela studené noci.  Vstávám už za svítání. Okolní tráva je přizdobena jinovatkou a ranní krajina bílými chuchvalci mlhy, nasvícenými právě vycházejícím sluncem. Co je proti tomu spaní v hotelovém, byť luxusně zařízeném pokoji?

Mapy, jak známo, občas neříkají pravdu. Ve výjimečných případech to není na škodu. Zrovna se v takové situaci nacházím. Kartografický údaj tvrdí, že pokud se toužím v zamýšleném směru přehoupnout do Rakouska, musím se vrátit o nějakých čtyřicet kilometrů na sever. Ve skutečnosti mě k tomu stačí čtyřicetkrát míň. Díky dohodám v Scheengenu a docela obstojné polní cestě mi trvá přesun z Pohoří do cizozemska sotva pár minut.