Rakouskem a okolím  -  část 3.

 

WILDALPEN

Opět tu máme jasný den a tak si můžeme za jízdy hlubokým kaňonem řeky Salzy vychutnávat pozoruhodné výhledy na příkré stěny pohoří Hochschwab. Nejvyšší hora stejného názvu tu šplhá do úctyhodné výše takřka dvou tisíc tří set metrů nad mořem. Prudké svahy bílých vápenců zdobí také okolí naší příští zastávky u neobyčejně malebného jezírka Brunnsee. Procházka bohatě orosenou trávou kolem hladiny se zrcadlícími se štíty a pomalu stoupající ranní mlhou je milým osvěžením pro ospalé tělo  a přívětivým pohlazením pro rozechvělou duši.

Do Wildalpenu, sympatického městečka na břehu Salzy, je to už jen kousek. Zatímco vodácká obec odtud vyráží na cestu peřejemi, naše trojka opět startuje k výšinám. Nejdříve se ale musí svým přibližovadlem přemístit  k úpatí hor, do malé vesnice Hinterwildalpen. Na rozdíl od Raxu tu nepotkáváme žádného turistu. Výjimkou je pouze jeden samotář klopýtající s baťůžkem do údolí a rodinná parta putující s bágly, karimatkami a spacáky. Tu potkáváme až na patnáctistovce s názvem Eisenerzer Hohe.

Lesnaté návrší s porosty kosodřeviny neposkytuje kdovíjaké výhledy a tak se pokouším najít nějaký chodníček mířící ke skalnatému štítu Grosser Geiger. Mapa totiž žádnou značenou cestu nenabízí. Kupodivu něco jako sotva znatelnou pěšinu posléze zaregistruji a k mému milému překvapení je vyzdobena občasnými červenými fleky na stromech či bílých kamenech. Až tady si uvědomuji, proč se celé zdejší oblasti říká Wildalpen. Zvrásnělé plošiny krasového typu s vyčnívajícími skalkami, propadlými závrty a množstvím vyvrácených smrků vyhlížejí opravdu hodně divoce.

Na vrcholu sedmnáct set metrů vysokého Geigeru jsem kolem páté hodiny. Kochám se vděčnými výhledy na neskutečně ježaté hory všude kolem. Nikam nespěchám, auto máme hned pod kopcem. Seběhnu tam coby dup. Vzápětí se však vynořuje jeden zásadní problém. V žádaném směru hora oplývá příkrými stěnami, ve kterých zatím nikdo nevytesal schůdnou komunikaci. Nezbývá než se vrátit stejnou cestou. Jenže ta nahoru trvala dobré čtyři hodiny. Pokud chci dojít za světla, musím návrat zkrátit na třetinu. Je zcela samozřejmé, že se tentokrát nebude jednat o chůzi. Crossové běžecké vložky tak zaujímají naprostou většinu trati. Zrychlený přesun divočinou Wildalpenu zdolávám za devadesát minut. V dědině se právě rozblikává pouliční osvětlení.

Dnešní místo k nocování nalézáme celkem rychle. Bude jím malé parkoviště u potoka. Doufáme, že nás odtud nikdo nevyžene. Času je dost, jdu se projít po ztemnělém okolí. Právě když brácha se synovcem provádějí nezbytné spací úpravy auta, bliká na ně z blízké silnice projíždějící dodávka. Že by varování? Po hodině se tentýž vůz vrací a na jinak prázdném parkovišti obkrouží kolečko. Určitě to bude signál k rychlému opuštění stanoviště ještě před příjezdem policajtů! Záhada se vysvětlí hned po mém návratu. U hospůdky na návsi jsem viděl zaparkovanou dodávku se zlínskou značkou. Patrně si při průjezdu všimli písmene Z na čísle našeho  vehiklu a chtěli takto pozdravit krajany. Až do rána je klid. Kromě zvuků kapek deště dopadajících na střechu auta a mého ministranu. Postavil jsem jej  už zvečera v předtuše příchodu nebeské vláhy. V hustém porostu jen kousek od silnice je dokonale schovaný.

Podmračené nebe s občasnými přeháňkami nás doprovází celým dalším pokračováním kolem už zmiňované Salzy. Neodpustíme si malou zastávku v těsné blízkosti jejího toku. Tyrkysová hladina s průzračně čistou vodou nám bere dech. Do toho bílé vápencové skály a pomalu žloutnoucí listí pobřežních porostů. Nedivíme se, že vodákům tento proud tak učaroval.