ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Ze Stověžaté k těžním věžím -

 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Ten nápad přišel už o rok dřív. Nenapravitelně akční Slávek, díky němuž jsem měl před časem možnost poznat část Putinovy a hlavně Čingischánovy říše, přichází začátkem roku 2015 s dalším návrhem. Spolu se svou věrnou profesní  souputnicí Evou mají zálusk na jednu z méně známých zakavkazských republik. Zatímco Arménii s Gruzií už zná kdejaký český světoběžník, vedle ležící Ázerbajdžán  je pro většinu tuzemských vandráků poměrně velkou neznámou. A protože jsme se při zmíněné dálněvýchodní expedici ani jednou nepobili, dokonce ani řádně nepohádali, výhodná pozice třetího vzadu je i tentokrát nabídnuta mé maličkosti. Opět to vnímám jako nezaslouženou poctu, chcete-li, dar milosti.

Neuplyne ale ani čtvrt roku a nadějný plán se hatí. Arabským jarem nabuzení borci si v jedné z muslimských zemí počíhali na pár západních lufťáků a teď za jejich propuštění žádají více než tučné výkupné. A protože zmíněná destinace taktéž náleží k Mohamedově rajónu, zatím absolutně nebojácný Vítězslav ztrácí jistotu. Je totiž více než pravděpodobné, že v případě obdobné situace by nepříliš zazobaný český stát zachraňoval pouze naši mladou, schopnou a perspektivní psycholožku Evu. Jednak ji potřebuje k hašení nejrůznějších krizových situací a v neposlední řadě z ní ještě drahných pár let může tahat daně či zdravotní a sociální pojištění. Šedivé starce, kteří naopak díky vyměřeným důchodům jen vytrvale ze státního rozpočtu nasávají, by v rámci blaha většiny raději ponechal v péči semitských lidumilů. Každopádně se nějaký ten pátek počká a pak se třeba uvidí.

Těch pátků sice přeběhlo pěkných pár desítek, ale kdo si počká, ten se dočká. O celý rok později  se Náčelník ozývá znova. Únosů, atentátů a dalších atrakcí militantních apoštolů  sice přibylo, ale do kraje kavkazských mohamedánů se tentokrát přece jenom pojede!

 

Nevyužít takovou nabídku by mohl jen totální chuďas anebo blázen. Tak jako před dvěma roky se opět nemusím obtěžovat jakoukoliv přípravou. Všechno ráda a spolehlivě zajistí osvědčená cestovka. Na seznamu ji zatím nehledejte, ale jmenuje se Sleva. Jednak dokáže ukecat neskutečné ceny, ale hlavně je v názvu kus lingvistické logiky. Jak se dá vytušit, název vychází z vlastních jmen mých spolucestovatelů. Zatím to Slávek ani Eva vůbec netuší. Až to jednou zjistí, kamenování mě nemine :-)

Každopádně je namístě hned v úvodu vyslovit obrovské poděkování. Patří Slávkově a mojí manželce. Ukažte mi ženy, které svým životním partnerům dopřejí splnění dětských snů. Bez remcání a jakýchkoliv podmínek. Zas tak moc jich nenajdete. Kvalita vztahu se neměří vzletnými slovy. V projeveném gestu vidíme kus oběti a zdaleka to nebereme jako samozřejmost. I tady se dá hovořit o daru milosti. Vzácném a křehkém zároveň. Posunuje nás k většímu respektu a zavazuje k zodpovědnosti.  

CK Sleva vše skutečně perfektně předchystala a tak se v poslední srpnové dekádě scházíme na prvním terminálu ruzyňského aerodromu. Tentokrát se svěřujeme do péče osvědčeného ruského Aeroflotu. Člověk by to nečekal, ale i tam má náš nedostižný Náčelník své známé.

 

Půlnoční airbus se hřmotně vznese nad pražské věže a po dvou a půl hodinách klidného plachtění tiše klesá k Putinovi. Šeremetěvo nám dnes nepřichystalo pražádné překvapení a tak se za chvíli přesunujeme do neplacené noclehárny. Na holé zemi tu už klimbají žlutí, černí snědí i bledí a k našemu překvapení to ruským strážcům pořádku ani trochu nevadí. V horizontální poloze tu bez újmy na zdraví i peněžence přečkáváme až do časných dopoledních hodin. V tuto dobu nám totiž startuje vzdušný expres mířící přes východní stepi k západním břehům Kaspického moře.

 

Odér cílové destinace zaznamenáváme už v letadle. Černovlasí, sympaticky přičmoudlí pasažéři naznačují, že míříme k jižnějším končinám. Pravého Ázerbajdžánce jsem snad zatím ještě neviděl. Připomínají mi mediálně daleko známější Čečence. Ať už je to jakkoliv, míříme do kraje obávaných kavkazských bojovníků. Vševědoucí internet nás už stačil varovat, že si není radno s nimi zahrávat. V případě neshody se prý chovají neadekvátně.

 

Po více než třech hodinách v povětří se začínáme snášet k nažloutlé pevnině. Supermoderní letiště Hejdara Alijeva  nás vítá vzorným pořádkem a nepřehlédnutelnou armádou uniformovaných zřízenců. Obavy z nebezpečně divokého Kavkazu berou za své. Jsme v Baku, dvoumilionové metropoli veškerých Azerů. Věže naší Matičky jsme vyměnili za věže trčící z naftových polí.

 

Mladý, pohledný a evidentně schopný taxíkář nás naloží do svého naleštěného off-roadu a prostřednictvím širokých bulvárů posunuje blíže ke středu. K našemu překvapení se kolem nás nemíhají zchátralé chatrče sovětského stylu, ale  novotou zářící věžáky nejmodernějšího ražení. Ropná velmoc, na kterou si současný Ázerbajdžán hraje, chce zapůsobit už prvním dojmem. Což se jí daří přímo obdivuhodně.

 

Propleteme se hustým provozem centrální části města a zakotvíme v úzké uličce lemované původní zástavbou. Právě tady má své sídlo místní pobočka mezinárodní humanitární organizace ADRA, která je nám už z tuzemska poněkud povědomá. Náš Náčelník byl jistý čas nejvyšším kormidelníkem jedné z jejich českých sekcí, zatímco moje maličkost v onu dobu náležela k jeho na slovo poslušným poddaným. A protože Vítězslav dokáže vítězně využít každou příležitost, navázal nejprve kontakt se zdejším ředitelem. Ten jeho vyhlášeným vyjednávacím schopnostem neměl šanci odolat a tak postupně přistoupil na všechno, oč jej Slávek požádal. Nedlouho před plánovaným odletem však došlo k nečekané ztrátě komunikace. Ta byla, jak se později ukázalo, způsobena direktivním převelením zmíněného direktora do válkou zmítaných oblastí východní Ukrajiny. Dopilování posledních náležitostí tak spadlo do klína jeho sekretářce, absolutně nevýbušné Metaně. Naše psychologicky fundovaná spolucestovatelka Eva s ní pak na dálku a v dokonalé pohodě dokonala vše, co bylo dokonat potřeba. Oběma dámám tedy náleží naše hluboká, přehluboká poklona.

 

Jmenovaná Metana nás už vyhlíží na pečlivě vymetených schodech u vstupu do místní Adry. S nehraným šarmem obyvatelky hlavního města a všudypřítomným úsměvem dává zřetelně najevo, že jsme tu  více než vítanými hosty. Představuje předem připravená místa k  přebývání a poskytuje pár pro cizince důležitých informací. Neopomene podotknout, že nás má dokonale prolustrované. Může za to internet, před kterým se už skoro nikdo nikde neschová.

 

 

Dárek vždycky potěší. CK Sleva, která jej vybírala, se trefuje do černého. Naše hostitelka se totiž ukazuje jako velká parádnice s vytříbeným smyslem pro krásu. Dílo českých rukou v podobě křišťálové brože ji proto málem dojímá k slzám. Po něčem přesně takovém  prý už odedávna netrpělivě toužila. Její sen se jí právě naplnil. K naší, a hlavně její nefalšované radosti.

 

Před domem už čeká i naše budoucí přibližovadlo. Bílá japonská toyota s náhonem na všechny čtyři. Nic lepšího jsme si nemohli přát. Navíc za cenu o třetinu nižší než nabízí konkurence. Auto jinak slouží místní Adře k nezbytným přesunům za realizovanými projekty. Tentokrát si dopřeje malou výjimku. Zatím se neví, zda mu to bude k dobrému. Vědět dopředu, kudy jej zvědaví cizinci poženou, asi by už před startem vyhlásilo stávkovou pohotovost.

 

 V Metanině doprovodu vyrážíme na první průzkum nejbližšího okolí. Ochotná průvodkyně nás protáhne jednou z hlavních tříd, a ještě než nám naposled zamává, lehce naznačí, kudy se dá dojít k nejvyhlášenějším připomínkám zdejší historie. Na tu však zatím nemáme čas. Našim prvořadým zájmem je v tuto chvíli nákup kvalitních map a energetické náplně k plynovému minivařiči. Bez těchto nezbytností se buď co nevidět ztratíme, anebo pojdeme hlady.

  

 

Něco tak samozřejmého jako je informační centrum s bohatou nabídkou autoatlasů, turistických  průvodců a běžných speciálek hledáme v hlavním městě marně. K dostání jsou jen plány Baku a nepoužitelná mapa s vykreslením ázerbajdžánských pamětihodností. Chybí v ní však to nejpodstatnější – komunikace, po kterých se k nim lze dopravit. Něco, co je mapě jakž takž podobné, visí jen za sklem v adrácké kanceláři. Museli bychom to na cestu přibalit i s rámem, což se nám jeví jako poněkud nepraktické. Nezbývá, než se spolehnout na složitě pořízenou aplikaci ve Slávkově mobilním telefonu.

 

 

Podobně dopadáme i s nákupem bombičky k vařiči. V zemi, kde zemní plyn volně uniká do prostoru, se něco podobného vůbec nevyskytuje. A tak si na tržišti pořizujeme běžnou  propan-butanovou láhev i s namontovaným hořákem. V přepočtu nás to vyjde levněji než u nás pořízená bombička. Auto tuto těžkou, leč nezbytnou výbavu polní kuchyně naprosto lehce uveze.

 

Když už jsme se tak zvaným london taxíkem, což je asi nejběžnější druh zdejší dopravní obsluhy, přemístili k oné tržnici, nebylo by špatné se tu na chvíli pozdržet. Letmá procházka napovídá, že kromě toho, co aktuálně potřebujeme, je tu k dostání všecko možné i nemožné. Od rezavých hřebíků přes cukrové melouny až k benzínu nabízenému v petkách  od fanty a koka-koly. Důležitější je však zjištění, že běžní domorodci jsou vůči nám velice úslužní a neobyčejně přátelští.

 

 

 

 

Netušíme sice, kam nás přesně taxíkář dovezl, ale rozhodujeme se pro samostatný návrat po svých. Něco ušetříme, něco uvidíme, a třeba i něco zažijeme. Například zatím neznámý pocit ztroskotance, který není s to najít cestu k domovu.

 

Intuicí naznačený směr nás vede méně frekventovanými ulicemi staré zástavby. Kupodivu tu není žádný donebevolající nepořádek. Kromě architektonických zajímavostí nás překvapují i některé vzácné exempláře dosud sloužícího vozového parku. Taková stará třírychlostní Volha, stejně jako její předchůdkyně Poběda, což není nic jiného než mazaně okopírovaný Opel, se u nás už pěkných pár desetiletí v běžném provozu nevyskytují.

 

 

Je to skoro neuvěřitelné, ale cestu k našemu hodinu vzdálenému útočišti nacházíme bez větších problémů i ponižujícího doptávání. Může za to především Eva. Na rozdíl od své edenské pramáti to má v hlavě patřičně srovnané a na úlisné hadí nabídky svádějící na scestí nebere nejmenší zřetel. Ne nadarmo jí bylo proto svěřeno veškeré navigování našich budoucích přesunů.

 

Vrcholový management cestovky je díky cestě z Prahy do Baku už poněkud zchvácený a tak se rozhoduje pro neprodlené otestování  lůžkové části naší ubytovny. Eva směřuje do skrovné komůrky, zatímco Slávek okupuje rozložitou manželskou postel v poměrně prostorné ložnici. Než se na jeden z jejich okrajů uvelebí i moje maličkost, dopřeje si ještě nenáročnou večerní procházku. Ta se oproti plánu protáhne až k samotnému mořskému nábřeží. Je plné lidí, světel a nejrůznějších atrakcí. Jak se zdá, toto město nás určitě nezklame. Na jeho důkladnější prohlídku si však vyhrazujeme až poslední dny našeho zdejšího pobývání.

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)

 

ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Přímořskou cestou k severu -
 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Netuším, jak to zvládla Eva, ale v našem případě noc pod jednou dekou proběhla bez komplikací. S Náčelníkem jsme si ještě před startem ujasnili několik zásadních náležitostí. Tou hlavní bylo vyhlášení plochy letiště za přísně bezdotykovou zónu. Což v našem případě nepředstavovalo nejmenší problém. Oba jsme se vzácně shodli na tom, že případný, byť nechtěný kontakt  stařeckých tělesných schránek v nás okamžitě vybudí pocit srovnatelný s plížením slimáků po obličeji či polykáním půlmetrové tasemnice.
 

Vydatná snídaně z tuzemských ovesných vloček, zalitá místním čajem či arabskou kávou, nás rychle staví na nohy, takže bez dlouhého přemýšlení osedláváme nedočkavou toyotu a rozvážně vyrážíme na dvoutýdenní velký trip. První zastávkou však není žádná ohromující turistická zajímavost, ale prachobyčejný obchodňák. Udivuje už vjezd do podzemního parkoviště. Na jeho prahu jsme bez milosti zastaveni ozbrojenou ostrahou. Uniformovaní borci prohlédnou kufr auta a naše figury objedou nějakou sofistikovanou tyčí připomínající obušek. Poté, co nenajdou bombu, drogy ani zamaskovaného agenta Islámského státu, můžeme milostivě dovnitř. V klimatizovaném interiéru ryze západního typu se pohybuje sotva pár desítek výstavně oblečených individuí. Zboží je tu dostatek a obsluha výtečná. Vozík s nákupem automaticky dopraví až ke kufru naší toyoty. Co nám tu chybí, jsou obyčejní domorodci. Sterilní prostředí pro zazobané je pochopitelně netáhne. Obchůdky a tržiště jsou nesrovnatelně lidštější. A možná, že i o dost levnější.

Úspěšně fungující navigace nás prostřednictvím imaginární, česky mluvící dámy posílá na několikaproudovou výpadovku. Jak se brzo ukáže, solidně namalované pruhy jsou tu k ničemu. Všichni účastníci silničního provozu je dokonale ignorují a naprosto svobodně využívají celou pravou stranu vozovky. Cestování zemí Azerů tak nebude žádnou růžovou procházkou.
 

Konečně opouštíme nekonečnou městskou aglomeraci a najíždíme na regulérní dálnici. Přestože je bez poplatků, velkým provozem zrovna neoplývá. Kopíruje západní břeh Kaspiku a míří na sever. Tedy přesně tím směrem, kam máme právě namířeno. Zmíněná virtuální navigátorka je, jako správná ženská, náležitě ukecaná. Netušíme proč, ale při dobré třetině svých vystoupení nám nabízí zavináč. Možná dělá placenou reklamu kaspickým rybářům. Rozuzlení přichází až po delší době. Ázerbajdžánština totiž ve své psané formě používá na hlavu postavené „e“. Kdykoliv se toto nezvyklé písmeno objeví ve jménu nějaké pro nás důležité lokality, hlasatelka při jeho čtení použije název zmíněné rybí pochoutky. Často se stává, že těch zavináčů je v jednom slově hned několik. Pak už se patřičný název rozplizne v hotový rybí guláš. Další anomálií je měkké "G". Dodnes netušíme, jak se vlastně vyslovuje.
 

Zcela nezbytným zdržením na svižně ubíhající cestě je zastavení u čerpací stanice. Od těch našich se příliš neliší. Až na pár maličkosti. Tou nejnápadnější je cena pohonných hmot. Litr nafty nás tu vyjde na směšných devět českých korun. O něčem tak neslýchaném se našinci může jenom zdát. Co se dá dělat, někde ze země prýští vincentka či mattonka, jinde zase ropa a zemní plyn.

Prvním větším městem na trase je třistatisícový Sumgarit. Proslul množstvím nejrůznějších podniků, které souvisí se zpracováním zdejšího tekutého zlata. Jeden z chemických závodů tu před třicítkou let dokonce budovali pilní českoslovenští dělníci. Není vyloučeno, že dodnes slouží k rozkvětu země a jejího nadaného proletariátu. Jakož i ku blahu soudruha prezidenta a jeho rodiny.

Hlavním cílem dnešního putování je nejposvátnější ázerbajdžánská hora Bešmarmag. Podle kusých zpráv okopírovaných z internetu by se měla tyčit po levé straně námi projížděné autostrády. Po nějaké době skutečně něco, co se  podobá vysoké skále v dálce vidíme. Nemáme však mapu a tak vůbec netušíme, kterak se k ní dobereme. Máme však na palubě skvělého komunikátora. Vášnivě rád se dává s lidmi do řeči, zvláště pokud se jedná o nalezení nějaké problematické lokality. To je náš aktuální případ a zároveň Slávkův ostrý start do nastávající série nekonečného doptávání.
 

Premiéra se zastaveným vojenským autem však dopadá dost mizerně. Ostřílení hoši v zelených kamizolkách patrně stříleli od boku. Jinak bychom se dobrou hodinu nemotali v nepříliš velikém bludném kruhu. Poněkud lepší to vypadá s pocestnými prodavači melounů. Jak se později ukáže, poskytují nám ucházející informaci o strategii cestování, ale prodají nepříliš kvalitní výplod svých polností. Navzdory tomu je však naděje na dobytí Bešmarmagu  už více než reálná.
 

Vytrvale stoupající prašná cesta nás posléze skutečně dovede na dosah zmíněného masívu. Podle tvaru vrcholových skal si vysloužil název Pětiprstá a podle výskytu jistého živočicha Hadí hora. Zastavujeme v dost úctyhodné vzdálenosti a jdeme se osobně přesvědčit, nakolik je  ono názvosloví opodstatněné. Při sčítání prstů dojdu nanejvýš ke třem a v případě plazů nezavadíme ani o jediného. Na vině je opět naše Eva. Zatímco její rajskou jmenovkyni hadi přitahovali, tato je hlasitým tleskáním dokonale zahání. Pravdou však zůstává, že množstvím děr se zdejší půda podobá slušně vyzrálému ementálu. Plazivé potvory na nás teď patrně čučí z dobře zabezpečených podzemních otvorů.
 

 

O nějaký ten kilometr dál se už rozprostírá docela rozlehlé prostranství s rozhozenými, různě  velikými přístřešky. Toto záchytné parkoviště slouží poutníkům k posezení, které je zpravidla spojeno s konzumací různě upravených porcí vybraného jehněčího. Nebohé sudokopytníky tu řezničtí specialisté přímo před očima budoucích masojedů zamordují, stáhnou z kůže a  úhledně rozporcují. Ostře červené potůčky čerstvé krve a hromádka pohozených hlav s vykulenýma očima prozrazují, že toto veřejné popraviště funguje spolehlivě a bez jakéhokoliv ohledu na pracovní dobu.
 

 

 

 

 

Jestli je zmíněné pobíjení ovcí součástí nějakého rituálu, se můžeme jenom dohadovat. Faktem zůstává, že nad námi se vypínající hora je vůbec nejposvátnější výšinou v celém Ázerbajdžánu. Má to být něco jako Mekka místních mohamedánů, kteří by se tu aspoň jedenkrát za život měli osobně ukázat. Pětiprstka je opředena směsicí muslimské a animistické mystiky  a byla uctívána už daleko před příchodem islámu. Zasloužili se o to patrně tzv. zoroastriáni, neboli uctívači ohně. Tento duchovní směr má náležet k vůbec nejstarším zatím poznaným náboženstvím na zeměkouli.
 

Ještě dříve než se nám podaří vyrazit k vrcholu, přijímáme neodbytné pozvání jedné dobře naladěné hodující společnosti. Nabízejí nám právě připravené, lehce osmahlé šašliky a na zapití pohárek nějaké bezbarvé tekutiny. Ta však k našemu nemalému překvapení není ani bez chuti ani bez zápachu. Že nám budou muslimové nabízet vodku, navíc v Alláhem nejvíce sledované zóně, to jsme opravdu nečekali. Stejně jako oni to, že trapní středoevropané kořalku s velkou omluvou odmítnou. Ale obětované jehňátko chutná výtečně a vyloženě přátelská atmosféra tu voní ještě víc než odevšad se linoucí odér opékaného skopového.
 

 

Nahoru se dá dostat pěšky, koňmo, dokonce i autem. Volíme kombinaci první a poslední alternativy. Ať už se v poslední fázi výstupu pouštíme nahoru kteroukoliv z vyšlapaných cestiček, vždycky narazíme na nějakou více či méně zachumlanou výběrčí. Ty se naštěstí dají podlézt anebo nadlézt po skalinách. Až na ten úplně poslední případ. Po zdárném zdolání žebříků, štol a kamenných schodů se ocitneme před jednoznačnou volbou. Buď zacvakáme požadovaný obnos, nebo na štěstí, zdraví a dlouhá léta můžeme zapomenout. Mělo by nám je zaručit zpoplatněné šáhnutí do nějaké kovové ruky, kterou k tomu údajně zmocnilo požehnání od patřičně svatých mužů. Jeden z takových se prý na vrcholu Bašmarmagu denně modlí za vyplnění ušlechtilých přání všeho ázerbajdžánského, případně i jiného zbožného  lidu.
 

 

 

 

 

Svatokupectví všeho druhu je nám z duše protivné, a tak se bez navázání kontaktu s nejsvětější částí Hadí hory  spouštíme velkou oklikou zpátky k jejímu úpatí. Na chvilku zastavíme u jednoho z dokonale obnažených hřebenů. Fouká tu takový hurikán, že se nám jen s vypětím veškerých sil daří v jeho poryvech udržet jakž takž snesitelnou rovnováhu.  Evu, jíž z té pětisetmetrové výšky učarovalo nedaleké Kaspické moře, najednou přepadává nezkrotná touha po lehkém smočení svého větrem vysušeného těla v jeho načechraném vlnobití. Na place je tím pádem další dílčí cíl. Pádí se k přímořským písčinám. Zdá se, že by to neměl být nejmenší problém.
 

 

 

Absence podrobné mapy nám znemožňuje nalezení jakékoliv přístupové cesty. Nezbývá, než se opět poddat diktátu nahrané navigace. Slávek zapíchne prst do místa, kde do moře ústí nějaký sladkovodní tok. Plánujeme, že poté, co se tam ve slaném kaspickém nálevu jaksepatří vyčvachtáme, proudící voda z hor nám poskytne možnost dokonalého opláchnutí.
 

Imaginární navigátorka nás nejdříve nekompromisně odkloní z celkem pohodlné dálnice. Netrvá dlouho a asfaltový povrch okresky se mění v šotolinu. Ta později přechází ve značně zprohýbanou polňačku, která v některých úsecích připomíná tankodrom. Jedeme hodinu, dvě a moře stále nikde. Místo slastného polehávání na pláži si teď užíváme nedobrovolného polykání zvířeného stepního prachu.
 

Ve chvíli, kdy se slunce povážlivě přiblíží k západnímu obzoru, konečně třicítkou dodrncáme k chudé vísce u bahnitého potoka. Přestože je naprosto jasné, že máme pobřeží nadosah, náš Náčelník si neodpustí další doptávací zastávku. Nejde ani tak o získání nezbytných informací, jako spíš o další vítanou šanci ke komunikaci. Pokud  totiž Slávek půl hodiny nepromluví rusky, přepadává jej absťák. Zmíněný cizí jazyk, kterému tu naštěstí kdekdo rozumí, musel být na základní škole jeho zdaleka nejoblíbenějším předmětem.
 

Ještě dříve, než se utáboříme na dlouho očekávaném mořském břehu, využijeme nevšední příležitosti k otestování chůze v nedalekých písečných dunách. Sypký materiál sem byl během několika desetiletí přemístěn takřka stále proudícím větrem východních směrů. Sympaticky sdílný domorodec našeho věku vypráví, že ještě za svého mládí v těchto místech obdělával pole a pásl domácí zvířectvo.
 

Zastavení na návsi vyvolá v zapadlé dědině, kam noha Středoevropana možná ještě nevkročila, zřetelné pozdvižení. Starousedlíci obou pohlaví jsou zvědaví, co nás přivedlo právě k nim, a předhánějí se v nabízení noclehu v jejich chalupách. A protože sem turistický ruch ještě nešvary tržního hospodářství nepřivál, přespání by bylo samozřejmě zadarmo. S velikými díky odmítáme a po prohlídce jejich energetických zásob v podobě sušeného, slámou vylepšeného kravského trusu se konečně ubíráme ke kilometr vzdálenému nocležišti.
 

 

Vítr, který ani trochu neubral na síle, vytrvale čechrá zakalené mořské vlny, zvedá jemný pobřežní písek a vrhá nám jej do nezakrytých bílých tváří. Něžná okrasa naší trojice, která se už nemohla dočkat slané koupele a následného plážového polehávání, je najednou v rozpacích. Jediné, čeho je ochotna se v tuto chvíli zbavit, jsou její vzdušné sandály. Situaci musí zachraňovat méně dokonalá pánská převaha. Přestože se nezbytný kaspický křest  odehrává ve slušné vyhřáté tekutině, netrvá více než deset patnáct minut. Slunce totiž už dávno zapadlo a  teď je třeba urychleně nachystat první venkovní bivak. Vztyčovat v tom vichru k nebi stany se nám jeví jako nesmyslné. Někdo proto bude spát v autě, někdo pod širákem. Kde si kdo ustele, tam si i lehne.
 

 

 

Zatímco se kompletní „cestovka“ rozhoduje k neprodlenému uložení k zaslouženému nočnímu odpočinku, moje maličkost vyráží zpátky k pobřeží. Na bahnitém břehu říčky, která se pár desítek metrů odtud vlévá do moře, odkládám ledvinku s foťákem, telefonem, penězi a cestovními doklady. Vedle trčícím pahýlům vyplaveného dříví svěřuji veškeré textilie. Narudlý západní obzor se barví do modrošeda a nad hlavou začínají poblikávat první hvězdy. Nikde nikdo. Jenom hvízdající vítr a burácející vlnobití. Brodím se zčeřenou vodou a všemi smysly nasávám ten nepopsatelný pocit absolutní svobody. Zírám k nekonečné klenbě. V doprovodu hučícího příboje zpívám chvalozpěvy. Ztrácím pojem o čase a bohužel i o rychle se ztrácejícím denním světle.
 

Je už úplná tma. Po paměti se vracím k tušenému úložišti mých nezbytností. Brodím se bahnem a se solí na rtech kopíruji sladkovodní přítok. Ujdu nejméně stovku metrů, ale odložené věci nenalézám. Nevadí. Vrátím se černým blátem zpátky a zkusím pátrat pozorněji. Někde se nořím po kotníky, jinde po kolena. Dojdu k moři a zase nic. Když stejnou trasu absolvuji počtvrté, začíná mi docházet, že jde o vážnou věc. Patrně nastal nepozorovaný příliv a můj pas, mobil i veškeré finance se teď spokojeně houpají někde ve vlnách. Připadám si jako nahý v trní. Nejen, že si tak připadám. Stojím tu v rouše Adamově a pichlavé keříky mě skutečně obklopují. Nedá se nic dělat. Proderu se buší k autu, zalezu do spacáku a ráno se uvidí. No, pěkně nám to začíná…
 

Něco mi říká, abych inkriminovaný břeh prošel ještě jedenkrát. K vysokému nebi posílám hluboce míněnou prosbu. Pokud mě nepomůže Nejvyšší podatelna, přidělám nemálo práce českému velvyslanci. A CK Slevě jakbysmet. Zahajuji pátý pokus. Těžko definovatelná intuice mi velí odklonit se poněkud vlevo. Po padesáti metrech zavadím o pahýly. Jsou teď o dost dál od hladiny než byly před hodinou. Možná trochu ustal vodu nahánějící vítr, možná byl odliv. Všecky věci jsou na svém místě. Padá mi kámen ze srdce. Nahodím na sebe skrovné textilie a vracím se k tábořišti. Za halasně hvízdajícího větru a mých neslyšitelných chvalozpěvů.
 

Uléhám na písek navátý mezi nízké keře místních tújí. Odesílám pár pobřežních esemesek. Domů a také jisté trampování milovné Švitorce, se kterou pořádáme populární ekumenické výšlapy. Jen co uložím slané tělo do co nejpohodlnější polohy, vytane mi na mysli vzpomínka na jednoho kamaráda. Zúčastnil se expedice zaměřené na lov hadů. Běžně prý nacházeli i docela nebezpečné kousky. To by mi nevadilo, kdyby to nebylo někde poblíž Kaspického moře. Začínám si představovat, jak rejdí kolem spacáku a ti teplomilnější si odváží i dovnitř. Tak jako v mém případě jistý  ježek někde na rumunských pastvinách. Vypadá to, že na sladký spánek mohu zapomenout.
 

Navzdory nevábným představám se za chvíli ponořím do slastné říše zapomnění. Zdá se mi o ráji, o Evách a hlavně o hadech. Zničehonic je to tady! Něco ostrého přistává na mém nezakrytém obličeji. Střelhbitě vymrštěná pravice smetává záškodníka stranou. Citelné škrábnutí zanechává na spodním rtu drobnou ranku. Na vině jsou pravděpodobně drápy nějakého místního ještěra. Zprávy o hojném výskytu plazů se potvrdily. Do rána už oka nezamhouřím...

 

(-: pokračování někdy příště :-)