ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Úzkou cestou k nebi a zpět -
 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Noční bouřka vyčistila oblohu do azurova. Vydávám se širokým řečištěm proti proudu bystřiny. Dojdu na dosah nejbližší vesnice ležící na opačném břehu. Ovčáci se svými stády operují vysoko v horách, místní usedlíci vyráží za senem. Voda poskakuje přes balvany a do všech stran posílá svoji nenapodobitelnou melodii.
 

 

Pomalu se posunuji do nejbližší stráně. Nic mě nežene, a tak si opět užívám krásného jitra a blahodárné samoty. Otevírají se mi nová údolí. Měkká krajina oblých kavkazských svahů je v  nízkém ranním slunci neobyčejně kouzelná. Kolem se pasou koně a vysoko nad hlavou neslyšně plachtí nějací dravci. Pokud by se mě někdo ptal na nejhlubší spirituální zážitky, pak je nenacházím ve svatostáncích. Zelenou katedrálu s nekonečným nebem nic jiného nepřekoná.
 

 

 

V kempu nad říčkou je živo. Eva kmitá kolem snídaně a Slávek chystá povídání o vděčnosti. Psycholožka tentokrát neprotestuje. Konečně má k děkování dostatečně pádný důvod. Nikdo ji v noci nepodřezal, ale hlavně má dostatek čokolády. Díky patřičné dávce Milky je natolik milá, že mi se Slávkovou pomocí nezištně umývá ešus. Důvod ke vděčnosti tak nacházím i já.
 

 

 

Proudící vodu z hor samozřejmě nepoužíváme jenom na vaření. Taková koupel ve vlnách prostě nemá chybu. Kam se hrabou předražené wellnessy s jejich slavnými vířivkami? Tady to máme s horským sluncem a úplně zadarmo!

 

 

Silnicí se posuneme o několik kilometrů jižněji. Nacházíme tu úžasné krajinné scenérie. Něco mezi italskými Dolomity a americkým Utahem. Auto necháváme na travnatém parkovišti a jdeme  pěšky k ústí skalnaté soutěsky. Nebylo by špatné se jí protáhnout na druhou stranu. Slávek vyhrne nohavice a odvážně testuje sílu proudu.  Pokouším se ho napodobit. Dostáváme se akorát na protější břeh. Dál jsou už jen kolmé stěny končící ve vodě. Pro vetšící starce příliš náročné sousto. Pohlednější  třetině se také nechce. Nevzala si plavky a brodit by musela v rouše Evině. Vidět to militantní islamisté, tak ji odstřelí. Anebo odvezou do harému.
 

 

 

Vracíme se k parkovišti. Přibývá tu drahých aut i prostorově výraznějších lidí. Většinou jde o zazobanější snoby z hlavního města. K našemu překvapení se tady objeví i veselá skupina zaoblených Íránců. Vystoupí z vozu a bez ohledu na proporce začínají tančit. S velkou vervou a naprosto spontánně. Ti muslimani nás nepřestávají překvapovat!
 

 

Z vyvýšeného místa máme pěkný výhled na protější obzor. Všímáme si dvou světlejších bodů, které naznačují, že by tam mohla být nějaká menší osada. Vzdušnou čarou tak čtyři, po silnici možná osm až deset kilometrů. I kdyby byla cesta hrozná, za dvě hodinky tam jsme.
 

Ujedeme pět šest kilometrů a pozorně vyhlížíme nějakou odbočku. Nic podobného se ovšem nekoná. Vyjedeme až na hřeben a odbočujeme na nezpevněnou komunikaci. Zastavíme u majitele včelích úlů a tážeme se kudy kam. Jeho odpověď nás nepotěší. Mezi námi a cílovou vesnicí je kaňonovitá průrva. A ta se dál ještě větví na další hluboká údolí. Cesta tam sice vede, ale velikánskou oklikou po vrcholových partiích zdejších hor. Navíc je prý docela problémová. Nevadí! Toyota pod Náčelníkovým vedením to zvládne levou zadní!
 

 

Dáváme na včelařovu radu a na určeném místě opouštíme asfaltku. Známou cestou vystoupáme do včerejší svatební dědiny. Dál už vede jen kamenitý úvoz. Zprvu se nenápadně klikatí prudkým svahem a pak ve značném náklonu šplhá ke skalním útesům. Náhon na všechna čtyři kola dělá divy. Kamení odskakuje na všechny světové strany, ale auto se k nebi hrabe jako tank.
 

 

 

 

Na vrcholu stoupání si dopřáváme malou zastávku. Rozhlížíme se po krajině skal a divokých soutěsek a tiše doufáme, že nejhorší máme za sebou. Teď nás už čeká jenom pohodová hřebenovka.

 

 

 

 

 

O pohodové hřebenovce si však můžeme nechat jen zdát. Prudká klesání střídají ještě příkřejší výjezdy, to všechno vyšperkované drobným štěrkem  či obrovskými balvany. Konečně se dostáváme na travnaté planiny. Ideální místo na odpočinek a ničím nerušený podvečerní piknik mezi kravinci a ovčími bobky.
 

 

 

Z pohodové samoty na sluneční stráni se však dlouho neradujeme. Nejdříve nás navštíví mlha. O něco později nezvykle početné stádo ovcí. Aby toho nabylo málo, přichvátá ještě vítr a s ním i docela slušná kosa. Nedá se svítit, musíme dál.

 

Navigace nám vytrvale radí, ať pokračujeme po silnici. Tomu, co je tady, se však nedá říct ani polní cesta. Chytrý přístroj však oplývá docela přesným výškoměrem. Dva a půl kilometru už máme pod sebou a pořád mírně stoupáme . Bod zlomu přichází na nějakých dvou tisících sedmi stech metrech. Tak vysoko jsme zatím ještě nebyli.
 

 

Vrcholové partie, ve kterých se právě pohybujeme, co chvíli zahalí putující mléčně bílý mrak. Vyjeté koleje se někde rozpojí a my vůbec netušíme, kam to vlastně směřujeme. Po dlouhé chvíli tápání přichází záchrana. Z mlhy se vyrojí ovčí hřbety a s nimi i jejich nadřízený. Holí nám ukáže směr, vesele se zazubí a zase mizí ve světlé tmě.
 

 

Zatímco ještě před chvílí to bylo s viditelností na střídačku, teď si na nás mlha zasedla úplně. Navíc je před námi nějaká důležitá křižovatka. Pár proudů doleva, zbytek doprava. Babo raď! Možná by poradila, ale, kde by se tu vzala?
 

Nabízí se jediná rozumná alternativa. Rozbít tu stany a přečkat do rána. Takže, najít nějaký rovný plácek a jde se na věc!
 

Sotva vztyčíme naše přenosné přístřešky, mlžný opar ustupuje a k našemu tábořišti se na vraném koni přiřítí větrem ošlehaný kovboj. První, na co se nás tento obyvatel náhorních pustin otáže, je, zda nemáme nějakou redukci k mobilnímu telefonu. Otázku tohoto druhu jsme opravdu nečekali! Když se doví, odkud pocházíme, rozzáří se širokým úsměvem: „Tam to znám, sloužil jsem u vás jak voják Sovětské armády!“ Že jsme ho tenkrát měli za okupanta, to mu v této chvíli raději nesdělujeme.
 

 

Ptáme se jej, kolik má na starosti ovcí. „Tři a půl tisíce“, odpovídá a ukazuje na protější svah. Skutečně, kam se oko podívá, všude samé bílé puntíky. Pomalu končí den, a tak se toto maxistádo rychle přemísťuje ke svému nočnímu útočišti.
 

Mlha už úplně zmizela. Než se dočista setmí, vyrazím si na lehkou vycházku. Západ opanovaly tmavnoucí červánky, na východě  k nebi strmí kostrbaté horské hřbety. Někde pod sebou zaslechnu šumění vody. Vypadá to na vydatný pramen. Jdu po zvuku a přelézám skály i menší strže. Zastaví mě až hrana skalního útesu. Sto metrů pode mnou hučí nějaký vodopád. Nevidím ho. Úplně se totiž setmělo.
 

Vracím se tady ke stanům. Ke tmě se přidává hustá mlha. Vražedná kombinace! Navíc u sebe nemám mobil. Vede mě jenom nevýrazná předtucha. Opět přelézám skály a překonávám strže. Začíná to být podezřelé. Tam jsem šel asi patnáct minut a nazpátek jdu stejným tempem už půl hodiny. Je tedy jasné, že bloudím. Čelovka je mi teď k ničemu. Osvítí maximálně jeden metr přede mnou.

Strategie příštího postupu je jasná. V každém případě jít jen a jen nahoru. Dřív nebo později musím narazit na vyjeté koleje. Ty mě už spolehlivě dovedou. Pokud ovšem narazím na ty pravé.

Po další půlhodině jsem konečně na cestě. Toto místo je mi naštěstí povědomé. Koleje tu po náhlém zlomu prudce klesají dolů. Právě tady jsem vyskočil z auta a dokumentoval Slávkův sjezd. Nestačím se divit, kam jsem to až zašel. A to jsem si vždycky myslel, jaký mám orientační smysl! Ale, jak říkám, nic není špatné, co vede k pokoře.

Vydávám se ve vyjetých stopách. Dva kilometry ostré chůze a je to v suchu! Přestože právě začíná mrholit. CK Sleva mě dvakrát vesele nevítá. Místo pokojného podřimování byli oba její členové během mé nezvěstnosti nuceni sestavovat záchranný plán. Řešení krizových situací je ostatně jejich společným hobby, do kterého po celé republice zasvěcují nedouky. Mohli si tak dopřát lehké branné cvičení.

Temná noc ve výšce Kriváně nebude patřit k nejpohodovějším. Prohání se tu čerstvý vítr, který v častých poryvech naše příbytky velice hlasitě načechrává. Do toho občas vpadne nepřeslechnutelné bubnování dešťových kapek. Vzdálené dunění hromů a vytrvalé štěkání ovčáckých psů také na klidu nepřidá. Zatímco Slávek spí jako mimino, psychika jeho odborně erudované pobočnice je opět na pokraji kolapsu. Budiž však konstatováno, že zátěž zvládá bravurně a hrozící resuscitace tak není nakonec zapotřebí.

 

 

Vstávání do šedivé mlhy a orosené trávy není dvakrát příjemné. Netrvá to však dlouho a na nebi se začíná ukazovat sluníčko. Cáry mraků mizí za horami. Bílá  peřina teď přikrývá jen hluboká okolní údolí. Stoupá venkovní teplota a s ní i pocit vnitřní pohody. Noční mizérie se proměnila v ráj. I tentokrát bude za co děkovat.
 

 

 

 

 

Dalo by se tu vydržet třeba celý týden, ale nezbývá než se posunout dál. Placatý hřeben začíná pomalu klesat. Dvě nepříliš výrazné koleje, které se klikatí mezi vyčnívajícími kameny, nás poněkud znepokojují. Že by právě toto byla přístupová cesta  do obydlené dědiny? Dost možná jsme se octli na scestí, které míří do pekel. V lepším případě do nějaké rokliny.
 

Ujedeme dva tři kilometry a padá nám kámen ze srdce. Pod námi není jen nějaká zanedbatelná osada, ale docela velká vesnice. Začínáme se spouštět dolů. Rychlost posunu se rovná plížení hlemýždě. Vymletá koryta a vyčnívající balvany víc nedovolí. Občas musím vyskočit ven a kočírujícího Náčelníka navigovat. Nedokážeme si představit, jak se vydrápeme nazpátek.
 

 

Příkrý náklon se zmírňuje a terén je opět snesitelný. Cestu lemují kamenné ohrady, podél kterých už v klidu dokončíme cílové klesání. Zastavujeme na návsi a nestačíme se divit. Nepřipadáme si jako na Kavkaze, ale jako v Jižních Čechách. Uprostřed dědiny není nic jiného než vodní plocha podobná rybníku!
 

 

Přítomnost jiného než ruského auta nemůže být nepovšimnuta. Domorodci nechávají práce a zvědavě zírají. V ústrety nám běží dva školáci s improvizovaným kolečkem. Náš komunikátor je opět ve svém živlu. Konečně má zase s kým rozpřádat rozhovor.
 

 

 

Vydávám se na letmý průzkum. Potkávám pyšné krocany i skromné jezdce na koních. Dávám se do řeči s postávajícími mladými borci. Kupodivu pro ně nejsme úplnou neznámou. Na předvčerejší svatbě prý byla polovina vesnice. A nevěsta se přivdala právě sem.

 

 

K mému úžasu se dovídám, že toto lidské sídlo tu stojí už pěkných pár stovek let. Mívalo až patnáct set obyvatel. V současné době se jejich počet snížil na  třetinu. I tak je to na naše zvyklosti víc než dost. Mají tu školu, malou mešitu a dokonce i knihovnu. Spojení se světem jednou denně zajišťuje terénní ruský gazík. Je to divné, ale naprosto nikdo si nestěžuje. Naopak si pochvalují, jak tu mají čistý vzduch a svěží vodu z hor. Není žádnou výjimkou, když se tu dožívají sta i více let.

 

 

Proplétám se mezi domy až dojdu k chalupě, kterou jsme asi včera z dálky zahlédli. Stojí na pokraji strmého srázu končícího v rozervaném kaňonu. Výhled z dřevěné kadibudky míří právě tímto směrem. Takový výhled nemá při trůnění ani sám velký soudruh prezident.
 

 

Jen co se vrátím do centrální části obce, směrují mě usedlíci k jednomu domu. Údajně se tam před chvílí uchýlili moji souputníci. Jdu tedy dovnitř. Eva se Slávkem už vesele hodují za prostřeným stolem. Míchaná vajíčka, slaný sýr, domácí chleba a samozřejmě také čaj. Tady se však k němu nepřikládá kostkový cukr, ale něco jako švestková zavařenina ponořená do medu.
 

Během sladkého bužírování se dovídám pravou příčinu zdejší návštěvy. Náčelník se během vášnivého lovu co nejexotičtějších záběrů díval všude jinde, jenom ne pod nohy. A tak se stalo, že  se mu při pochodování přes náves podařilo našlápnout do obrovského, právě upuštěného kravince. Následný gejzír byl tak mohutný, že velice zřetelně označkoval  celé jeho dolní končetiny. Nezbylo než vyhledat první pomoc. Ta se díky ochotným domorodcům nakonec proměnila až ve vzpomínanou hostinu. S Evou ovšem chováme důvodné podezření, že si tuto story Slávek předem narežíroval. To proto, aby měl další záminku k průniku do domu, kde bývá k jeho milované komunikaci to nejideálnější prostředí.
 

Na prahu chalupy potkáváme vedle postarší hospodyně také mladou a na první pohled velice pracovitou krásku s šátkem na hlavě. Také ona se tu prý před časem přivdala z Putinovy veleříše. Pokládáme jí otázku, jak se jí líbí v tomto zapadlém koutě světa. „Óčeň. óčeň zděs nrávitsja!“, odpovídá s širokým úsměvem a je vidět, že to myslí více než smrtelně vážně.
 

 

 

Obejdeme dolní konec dědiny, kde se poblíž mešity právě sváží horské seno a suší příští potrava pro nezbytný oheň. Zatímco v Xinaliqu dospěl její vývoj  ke tvaru cihel, tady vyústil do podoby  pravidelného koláče. Mají štěstí, že tu nevládne Evropská unie. To by už měli závaznou normu na to, jak by měl takový stylizovaný kravinec vypadat, kolik musí měřit, vážit, případně jakou vůni má vyzařovat do okolí.
 

 

Jako nemálo zajímavý se nám jeví i zdejší starý muslimský hřbitov. Náhrobní kameny plynule přecházejí do fotbalového hřiště. Pokud tu zrovna omladina nečutá s míčem, popásají se mezi hroby a brankami místní koně. Případně tu cizinci trénují sprint na sto metrů. Tak rychle jako tady jsem Slávka ještě běžet neviděl. Nepochybně si vylepšil osobní rekord. Jak se později dovídám, příčinou bylo krajní riziko nekontrolovatelné erupce. Střevní flóra obdržela díky zmíněné hostině natolik třaskavou směs, že ji v žádném případě nedokázala udržet v rozumných mezích. Nečekaná hrozba naneštěstí přišla na opačné straně hřiště, než byly kadibudky místního mančaftu. I tento souboj člověka s časem však dopadl na výbornou. Reálně hrozící očista v některém z dalších stavení se tentokrát nekonala. Na rozdíl od předchozího kravího trusu by to tomto případě  bylo mnohem, mnohem  složitější.
 

 

 

Ptáme se domorodců, kudy, kudy cestička k běžné civilizaci. „Čtyři kilometry a jste na asfaltu“, odpovídají ledabyle. Není co řešit, hlavně, že se nemusíme vracet. Cestu k městu nepochybně pojali dostatečně zodpovědně.  Bezstarostně naskakujeme do vozu. Už první metry za dědinou naznačují, že spojnice s okreskou také nebude žádný med. I tady z vozovky trčí obrovské balvany a také zde voda vymlela hluboká koryta. Co nás překvapuje nejvíc, je  neobvykle velký úhel klesání a dokonalá absence jakýchkoliv bezpečnostních prvků.
 

O něco níže se nám už otevírá pohled do údolí. Jeho dno leží o několik set metrů níž. Naši komunikaci tvoří jen hrubě vybagrovaný zářez v příkrém horském svahu. Nezbytnou ozdobou je celá řada ostrých serpentin. Náramná zábava začíná ve chvíli, kdy se k nám ze spodních pater řítí plně naložený gazík. Veselý borec za volantem neubírá, dokonce se neobtěžuje ani s nějakým velkým uhýbáním. Místa, kde by polovina českých šoférů padala do mdlob, přeskáče s absolutním přehledem. Má to v krvi a mohl by tu jezdit poslepu.
 

 

 

Konečně je tu poslední zatáčka. Skalnatá cesta přechází do vyjetých kolejí na mírně se svažující louce. Padá nám kámen ze srdce a jdeme to rozdýchat na nedalekou vyhlídku.  Ta nám však odhaluje nejen nádherně dramatické krajinné scenérie, ale také finálové klesání k rozcestí. Pokud jsme se doposud spouštěli prudkým svahem, tentokrát to bude na hraně hlubokého kaňonu.

 

 

 

Začátek závěrečného posunu se odehrává na pevné skále. Tu o něco níž vystřídá uhýbající drobné kamení. Brzdící kola se pořádně nemají o co opřít. Drtící šutry vydávají zlověstné zvuky, ale náš terénní speciál si zatím jakž takž dokáže udržet stopu i směr. Největší drama nastává v nejprudší serpentině dne. Levotočivá vracečka je natolik složitá, že se pravým předním kolem dostáváme k samé hranici kolmého srázu. Ten končí po dobré stovce metrů v bílých peřejích rozdováděné bystřiny. Eva, sedící právě na této straně kupodivu nevyužívá vzácné nabídky adrenalinu a buď zavírá oči nebo se hypnotickým pohledem vrhá na kočírujícího Náčelníka. Ten má i tentokrát všechno pevně ve svých rukou a po několika napínavých minutách zastavuje u vytoužené křižovatky s asfaltem. K našemu překvapení je osazena regulérní směrovkou, lákající nevědomé řidiče do dědiny na srázu. Konečně  se dovídáme, že její jméno je Qriz. Název více než příznačný. Kolik krizovek se na této cestě už odehrálo, můžeme jen odhadovat. Až pojedete někdy kolem, nezapomeňte tady odbočit.

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)