ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Od těžních věží ke Stověžaté -
 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Předposlední den pobytu začíná ještě za tmy. Záměrně se vracíme na včerejší chrámovou plošinu, neboť tušíme, že právě tady je to nejsprávnější místo k pozorování východu slunce. Přijíždíme právě včas. Světla hvězd i těžních věží začínají blednout. Rodí se nový, a jak se zdá, opět nádherně prosluněný den.
 

 

 

 

 

Východ a západy jsou dávno ohrané téma, ale stejně nás nikdy nepřestanou fascinovat. Pozorovat vykukující rudý kotouč z náhrobku starého hřbitova, to je však naprosto jiný level. Ti, co leží pode mnou už nic nevidí. Slunce zapadá a znovu vychází. Platí to i o životě člověka? Zůstanou staré kosti na svých místech nebo zase ožijí? Těm, co upřednostňují druhou variantu, se říká věřící. Odpověď na otázku bytí či nebytí hledají pod kupolemi chrámů, v přírodě, ale především sami v sobě. Těm skromnějším stačí těžní věže.
 

 

 

Slávek, vystudovaný teolog s letitou praxí, se v tuto chvíli řadí k těm druhým. Netouží po ničem jiném, jen po návštěvě nějaké ropné plošiny. Jedna z takových se vypíná hned kousek za městem.

K vrátnici rozsáhlého naftového komplexu přijíždíme ještě před střídáním směn. Na otázku po možnosti návštěvy vrtné soupravy se nám od dobrosrdečného vrátného dostává stejně dobrosrdečné odpovědi: „Samozřejmě, že je to možné, jenom musíte přichvátat až po výměně stráží, tedy asi za hodinu“.
 

Není problém, vyrazíme zatím aspoň za snídaní. Že však budeme stolovat v umělohmotné jídelně amerického stylu, která se nachází v nekonečném komplexu nezajímavých obchodních řetězců, to jsme opravdu netušili. Po obvyklé vaječině na cibuli a paprikách vyrážíme ke známé vrátnici. Na parkovišti nás odchytává svěží domorodec. Podle vlajky na autě lehce rozpoznal, kam sahají naše kořeny, a tak se hned dává do řeči. Je podnikatelem, jeho aktivity míří i do Brna a na naši vlast nedá dopustit. Kromě jiného kvůli pěkným holkám a hlavně nepřekonatelnému  českému pivu.
 

Hodina uplynula a jsme zpátky u známé závory. Dobrosrdečné vrátné vystřídali uniformovaní borci ostřížích pohledů. Jejich reakcí na známou Slávkovu otázku je směs překvapení hraničící s pádem do mdlob. Je vidět, že tak nehorázné přání, jako je návštěva ropné plošiny, tu ještě nikdo nikdy nevyslovil. Slávek se však nikdy nevzdává. Díky tomu se mu často podaří až neuvěřitelné kousky. Šermuje českým pasem, odkazuje na dávná přátelství se Sovětským svazem a snaží se dokázat, že v jeho pokročilém věku není už nic důležitějšího, než na vlastní oči spatřit, kterak se z mořských hlubin odčerpává velevzácná ropná kapalina.

Strážci nedotknutelnosti komplexu by našemu Náčelníkoví určitě rádi vyhověli, ale to by je taky mohlo stát vyhazov, případně nařčení z napomáhání zahraniční špionáži. Opakovaně telefonují na různé instance. Konečný verdikt je nakonec nekompromisní. Takovouto  návštěvu může umožnit jen souhlas několika resortů, mezi něž v našem případě patří i ministerstvo zahraničních věcí.
 

Někteří z nás zklamaně, jiní docela rádi opouštějí strážní stanoviště, aby se o pár stovek metrů dál uvelebili na obstojně čisté mořské pláži. Kovové ropné monstrum se tyčí sotva dvě stovky metrů od břehu.  Navzdory tomu se na hladině neobjevuje ani náznak nějakých duhově zbarvených mastných skvrn. Namísto nich tu plave spousta zeleně. Na nějaké bídné řasy však není Slávek dvakrát zvědavý. Krátká procházka s vodou po kolena mu bohatě stačí. V případě výskytu milované nafty by se tu však asi rochnil donekonečna.
 

Vracíme se do města a nemůžeme minout další, tentokrát už suchozemská těžní zařízení. Je jasné, že za vše pozoruhodné, co je  zemi k vidění, může právě ropa. Těží se tu odedávna a zatím stále ještě vytéká. Díky tomu bylo  okolí Baku  považováno za jednu z nejznečištěnějších zón na planetě. Situace se rychle zlepšuje, ale i tak jsem u moře v centru města narazil na docela zajímavou naftovou skvrnu. Strategická tekutina se transportuje také za hranice. Usnadňuje to nový ropovod vedoucí přes gruzínské Tbilisi až do tureckého Ceylanu. Využití zmíněného nerostného bohatství způsobilo, že ázerbajdžánský HDP patří k nejdynamičtějším na světě. V roce 2007 dosáhl až k neuvěřitelným jednačtyřiceti procentům. Závislost na ropě má však i svá rizika. Současný pokles cen na světových trzích způsobil jen v roce 2016  podstatné zvýšení inflace. Pro nás je to ovšem dobrá zpráva. Místo původních dvaadvaceti korun teď za jeden manat platíme  o dobrých sedm kaček méně.

 

Na zdejší podzemní zásoby si svého času brousil zuby i jeden z nejvykutálenějších českých podnikatelů, mediálně propíraný  Kožený. Díky tomu, že nestudoval v Moskvě, ale na Harvardu, neměl dost šancí na osvojení si sovětských obchodních praktik, takže mírně narazil. Ať už to bylo jakkoliv, mazaný soudruh Alijev , narozdíl od našich mocipánů, dalšího kohouta na svůj dvůr nepřipustil, a tak náš milý Viktor musel z lákavých naftových polí odtáhnout s nepořízenou.
 

Celé příští dopoledne si vyhrazujeme na osobní volno. V mém případě se jedná o bezcílnou procházku po široké nábřežní promenádě. Nabízí úchvatné panoramatické pohledy. Na jedné straně se tyčí nepřehlédnutelné „Plamenné věže“, na druhé do nebe šplhající stavby námořního přístavu. Obojí má za cíl jediné. Bídného lidského červa omráčit a patřičně usadit pěkně na zadek.

 

 

Pomalu  se posunuji až k samotnému staveništi. Kromě ozbrojených hlídačů tu však nikoho nevidím. Zedníci i jeřábníci si možná právě odskočili na svačinu. Ale to, že se tu nic nehýbá už pěkných pár dní, nahrává jinému vysvětlení. Za naftu je málo a tím pádem došly prachy. Rozdělané stavby budou muset nějaký ten pátek počkat. Na vyschlé zdroje pravděpodobně doplatila i nejvyšší fontána zeměkoule.  Měla by tryskat do výše sto třiceti sedmi metrů. Ke  všeobecnému zklamání ale toho času netryská.
 

Grandiózně však působí přímořský hlavní bulvár. Vedle mohutných budov v historickém stylu se tu vyjímají poslední výkřiky architektonické módy. Cestu lemují udržované parky a po vozovce sviští přibližovala západních značek. Kam se poděly jinde obvyklé volhy, moskviče a žigulíky nikdo z nás netuší. Baku, zvláště jeho centrum, není Ázerbajdžán. Je to republika v republice.

 

O totální výjimečnosti hlavního města svědčí i další ze stavitelských zázraků. Muzeum Hejdara Alijeva, které se dokonale vymyká  zaběhnutým představám o tvaru muzeálních  výtvorů navíc projektovala žena. Zaha Hadidová, původem z Iráku, poodhalila svůdné křivky zahalených vrstevnic a vtělila je do nadpozemského bílého monstra. Návštěvník jen opatrně obchází a tiše lapá po dechu.
 

Když už jsme tady, nakoukneme i dovnitř. Žádné fronty u vchodu nás však nečekají. Vstupné je i na nás až nečekaně tučné. Slávek tasí kouzelnou kartičku opravňující k bezplatnému vstupu do všech muzeí světa. Na celé tváři země ji zatím bez problémů akceptovali. Až na dvě výjimky. Muzeum Fidela Castra na Kubě a Muzeum Hejdara Alijeva v Ázerbajdžánu. Už jen tato skutečnost vypovídá o mnohém. Vycálujeme dvacet maníků, což jsou naše tři stovky, necháme se projet rentgenovým pendrekem a s přeuctivým výrazem tváře neslyšně vplouváme dovnitř.
 

Alabastrový interiér koresponduje s venkovními tvary svůdných krasavic a připomíná vstupní halu do nebeského království. Tlumená hudba navozuje pocit jiné dimenze. Smrtelník našeho typu už očekává jen šustivý přelet hejna sněhobílých andělů. Namísto toho však uslyší řev nějakého neposlušného spratka, který se za žádnou cenu nechce podvolit dobře míněné vůli svých vzorně vyhlížejících rodičů. Mimozemský ohnivý vůz zase nahrazuje několik prostorných limuzín, které zakladatele dynastie, jemuž je tento prostor zasvěcen, převážely po jeho tehdejším království.

 

Pomalu vystoupám do nejsvětější svatyně. V něžném pološeru si mohu prohlédnout, jak vypadali Hejdarovi rodiče, strýcové, bratranci i sourozenci. Ale hlavně, kam to všude schopný synek z chudého Nachičevanu dotáhnul. Pod tlustým sklem je vystaven průkaz člena Komunistické strany Sovětského svazu, doklad o příslušnosti ke slavné KGB, jakož i záznam o převysokých šaržích, které zastával v neporazitelné Rudé armádě.
 

 

Faktem je, že Alijev byl mezi devětašedesátým a dvaaosmdesátým rokem minulého století nejvyšším lídrem tehdejší Ázerbajdžánské sovětské socialistické republiky. Hned poté zastával funkci člena nejvyššího politbyra SSSR. Patřil mezi největší odpůrce Gorbačovových reforem a tak si v roce 1987 vykoledoval zasloužený vyhazov. Když se o tři roky později rozhodla Moskva poskytnout rozbouřené zemi usilující o samostatnost bratrskou pomoc, někdejší arcipapaláš ji označil za okupaci a demonstrativně vystoupil ze strany. V jedenedvadesátém se Ázerbajdžán skutečně osamostatnil, a jak už to v takových situacích bývá, nastal nelítostný boj o koryta. Dva roky soudružských šarvátek Hejdar zdárně přečkal a roku 1993 se znovu vyhoupl do sedla. Vydržel tam rovných deset roků než ho zastihla nemilosrdná Zubatá. Jak se na správného soudruha patří, podlehl jí v dlouho nenáviděné kapitalistické Americe. Bylo mu osmdesát a stačil ještě na trůn napasovat svého syna Ilhama.
 

O současném vládci se proslýchá, že ve svém mládí patřil mezi vyhlášené playboye. Reputaci mu údajně zachránila jeho manželka. Krásnou, vzdělanou a podle všeho i hodně schopnou Mehriban mu závidí nejen prostý lid, ale i zahraniční státníci. Ilham také není žádné béčko a tak si prostřednictvím několika referend zajistil doživotní vládnutí. Zlé jazyky navíc tvrdí, že osmdesát procent příjmů z nerostného bohatství země proteče přes jeho rodinnou pokladnu. Komu chce, pustí, kdo se mu znelíbí, má smůlu. Jeho synáček, který po svém úspěšném dědečkovi dostal jméno Hejdar, dostal prý ke svým jedenáctým narozeninám Palmový ostrov v Dubaji. Vyšel na pouhých čtyřiačtyřicet milionů amerických dolarů.
 

Opouštím bílou katedrálu a perou se ve mně smíšené pocity. Připadám si jako v Severní Koreji. Kolem mne neskutečná nádhera a vevnitř nevybledlé vzpomínky. Na chudáky z kavkazských osad, na chybějící most do vesnice Zernava, na tisíc dalších věcí, kterým by groš z naftových příjmů aspoň trochu pomohl. Zdá se mi to tu nějaké pokřivené.
 

Vycházím na světlo Boží  a přisedám si k Saadat. „Jak se ti tam líbilo?“, neodpouští si vtíravou otázku. „Něco ano, něco ne“, odpovídám popravdě. Řeč plynule přechází na politiku. „Co říkáš na naše zřízení, je to demokracie?“, pokračuje průvodkyně v otázkách. Nemusím dlouho přemýšlet. “Připadá mi to jako monarchie“. „A co taková Anglie, tam mají přece také královnu!“, namítá. „ Co myslíš, že je pro tuto zemi lepší -  demokracie vašeho typu,  nebo to, co funguje u nás?“ Teď už zapřemýšlet musím. „Nevím, co je lepší, opravdu nevím“, odpovídám a myslím to smrtelně vážně. Pustit tu ke korytu naše Kožené, Mrázky a Krejčíře, anebo nechat vládnout monarchu? Zvolit stabilitu a bezpečnost země s omezením svobody nebo riskovat rozvrat a nekonečné třenice? Současný arabský svět možná něco napoví. Vývoz západní demokracie se tam příliš nevyvedl.
 

Tři plamenné věže, chcete-li Flame Towers, nejviditelnější symbol dnešního Baku, si záměrně necháváme na podvečer. Zatím jsme je pozorovali z více než úctyhodné vzdálenosti. Konečně si na ně posvítíme pěkně zblízka. Ani ne tak my, jako spíš pomalu zapadající sluníčko.
 

Tvar avantgardních staveb není náhodný. Představují plameny ohně, tedy základní symbol země Azerů. Budování věží začalo v roce 2007 a o pět let později už sloužily svému účelu. Bezmála sto devadesát metrů vysoká monstra jsou nevyššími budovami ve městě a přišly na 350 milionů dolarů. Jsou v nich nejen kanceláře renomovaných firem, ale také hotel a nájemní bytové jednotky.
 

Příznačné pro tuto zemi je i jejich bezprostřední okolí.  Vedle stojící mešita avizuje přítomnost islámu, pěticípá hvězda vliv komunizmu a do nebe šlehající modré plameny všemocnou ropu, která všecko vzpomenuté nekonečně přesahuje.
 

Hned za plápolajícími věžemi ční do prostoru důstojně vyhlížející budova parlamentu. Je jednokomorový a podle Saadat demokratický. My, co jsme zažili komunismus, si dovedeme představit, jak. Podle věrohodných zdrojů se vše podstatné odehrává v nedalekém prezidentském paláci. Odtud se řídí život bezmála deseti milionů obyvatel, kteří v současné době zemi obývají. Ještě větší počet Azerů však údajně pobývá v sousedním Iránu. Ázerbajdžán je rozdělen do 59 okresů a patří k němu i územně oddělený Nachičevan, který tvoří autonomní republiku. Sporné území Náhorního Karabachu země považuje za svoji samostatnou oblast, prakticky však do jejího chodu nikterak nezasahuje.
 

Vydáváme se na procházku dlouhou Alejí mučedníků. Je věnována památce obětí tak zvaného Černého ledna. Moc se o tom neví, ale i tato země zažila vpád ruských tanků. Stalo se tak dvacátého ledna roku devadesát. Přestože invaze trvala jen jediný den, vyžádala si víc životů než náš osmašedesátý. Na rozdíl od nás se tu na padlé nezapomíná. Každý z nich má svůj pomník a hlavně projevovanou úctu kolemjdoucích.
 

 

Nedaleká štíhlá stavba s věčným ohněm zase připomíná pro Azery významné Březnové dny roku 1918. Tehdy měl nějaký sovětský Armén za pomoci bolševiků rozpoutat rozsáhlý masakr místních muslimů. Že se něčeho podobného, ale v nekonečně větším rozsahu, dostávalo od tureckých bratři sousedním arménským křesťanům, už žádný pomník pochopitelně nepřipomíná.
 

Pomalu se stmívá. Pobřežím začínají problikávat pouliční lampy, autostrádou se plouží desítky osvětlených vozidel. Nočnímu životu ovšem vévodí vzpomínané Flam Towers. Deset tisíc výkonných led lamp je promění v obří obrazovky. Střídají barvy, zobrazují tvary, připomínají aktuální události. Není divu. Tento zázrak vyprojektovali Američané. Doma si něco podobného už dávno řádně odzkoušeli.
 

 

 

 

Ze světa závratí se vracíme k přívětivějším historickým čtvrtím. Nastává chvíle loučení s vytrvalou průvodkyní. Na naše zvyklosti je až příliš strohé. Saadat každému lehce potřese pravicí a bez jakýchkoliv komentářů mizí v davu. Čekáme, že se ještě ohlédne, ať jí můžeme zamávat. Nic podobného se však nekoná. Eva nám navíc sděluje nejčerstvější informaci. Před chvílí jí něžná černovláska odtajnila  obsah svých zahraničních studií. V ruské Samaře se zabývala zkoumáním výbušných systémů. Jejím životním cílem nebylo nic menšího než osvobození  Náhorního Karabachu. Trochu nás z toho mrazí. Nepotulovali jsme se náhodou s nenápadnou, šikovně nasazenou špiónkou? Určitě ne! Spíš se zapřisáhlou vlastenkou. Profesionální vyzvědačka by takové věci na sebe nepráskla.
 

 

 

V těsném sousedství našeho útočiště stojí starý pravoslavný kostel. Právě dnes se z něho ozývaly nádherné vícehlasé zpěvy. Teď už je sice po všem, ale svatostánek zůstává otevřený. Toužíme se podívat do interiéru. V Rusku s tím nebýval nejmenší problém. Tady je vše jinak. Eva nesmí dovnitř vůbec, protože má bermudy. Mě tam nechtějí pustit kvůli foťáku. Po poradě s duchovním mi jedna dáma sice povolí snímání bočních partií hlavní lodi, ale jiná mi to vzápětí zakáže. Ptá se mě na zemi původu. Potom po mém náboženství. Když ji řeknu, že věřím v Krista, evidentně jí to nestačí. Jako katolíka by mě možná ještě jakž takž akceptovala, ale když se doví, že sympatizuji s protestanty, je málem oheň na střeše. Začne mi vehementně vysvětlovat, že jedinou správnou církví je jejich pravoslavná, protože jako jediná sahá k samotnému zrodu křesťanství. A proto jenom u nich může působit Duch Svatý. Ostatní mohou utřít nos. Neříkám na to nic. Jenom podotknu, že mám pravoslavné rád. Což je pravda. Rozdělování do ohrádek mě už dávno nebaví. Sestra v Kristu najednou obrátí. Vypráví, že se tu často nahrne spousta muslimů. Přitahují je především duchovní písně. Někteří hloubají dál a někteří dokonce zůstávají. Což je, samozřejmě, dobrá zpráva.
 

 

 

 

Vracím se do sousední Adventistické agentury pro pomoc a rozvoj, chcete-li Adry, kde po chvíli kujeme plány na poslední den. Vypadá to, že dosud víceméně kompaktní CK Sleva se na chvíli rozdělí. Psycholožka si půjde psychiku uklidnit do ulic velkoměsta, Náčelník s mojí maličkostí do nějakého křesťanského kostelíka. Metana sice poskytla adresu svého adventisticky laděného duchovního útočiště, bližších informací se nám však nedostalo. A plán města taky mlčí. Nevadí, zítra se uvidí.
 

Vidí se toho sice dost, ale jen ne zmíněná ulice. Něco jí podobného se nachází na druhém konci města. Když tam po půlhodině dorazíme, začínáme s pátráním po patřičném čísle popisném. Naprosto bezvýsledně. Ptáme se skupiny taxikářů. Dávají hlavy dohromady, ale nic kloudného je nenapadá. Pouze jednomu z nich nakonec dojde, že dotyčná adresa by se mohla nacházet poblíž centra. Tedy v místech, odkud jsme přichvátali. Borec se nabídne, že nás tam za pár šupů dovede.
 

Držíme se taxíkáře a věrně kopírujeme všechny jeho odbočky. Čím blíže jsme centru, tím častěji se doptává. Kolemjdoucích, kolegů i policajtů. Po čase zjistíme, že se motáme v kruhu. Ulice by souhlasila, ale patřičné číslo nikde. Vysvobozuje nás až starší pán se dvěma igelitkami. Ví přesně kam jet, protože právě tam má namířeno. Na potencionálního návštěvníka kostela však ani trochu nevypadá.
 

Zastavujeme u nenápadného vysokého plotu. Pod vedením nového průvodce opatrně vklouzneme za zavřená vrata. Vítá nás dvojice  slušně oděných strýčků. Dívají se poněkud nedůvěřivě. O kousek dál se na dvorku tísní snad dvacítka mládežníků. Pod taktovkou energické dámy společně rozebírají nějaké duchovní dilema. Něco podobného se odehrává i v přilehlé budově. S tím rozdílem, že tady jsou už výhradně naše ročníky. Známe to ostatně  z domova. Adventisté všech zemí se na rozdíl od proletářů už dávno spojili a vymysleli tak zvanou sobotní školu. Jedná se o moderovanou diskuzi na předem dané téma, do které se může kdokoliv s jakýmkoliv názorem připojit. Že to pak často vypadá jako ve škole židovské, není třeba  připomínat.
 

Po nezbytné přestávce přichází dopředu solidně vyhlížející muž. Postaví se před ruštinou tlumočené Desatero a s optimistickým výrazem tváře ukazuje shromážděným nějaký orazítkovaný úřední dokument. „Toto je registrace, na jejímž základě se můžeme oficiálně shromažďovat“, povídá. Sálem zní opakované „Bohu díky“, které končí dlouhotrvajícím potleskem. Začínají nám docházet souvislosti. Do této chvíle se patrně scházeli tak trochu načerno. Že o nich skoro nikdo nevěděl, bylo tedy v pořádku.
 

Je dobré si uvědomit, že pobýváme v zemi, kde se komunistická ideologie mísí s islámem. Sekulární režim z údajných obav z náboženského extremismu jde všem ostatním duchovním směrům po krku. Obracení k jiné víře je podle některých zdrojů výslovně zakázáno, nucení dětí k účasti na bohoslužbách prý dokonce trestáno vysokými pokutami, případně i vězením. Získání zmíněné registrace je spíš velkou výjimkou než pravidlem. Navzdory tomu vidíme kolem sebe plno drobotiny a spoustu krásných mladých lidí. Zkrátka a dobře, čím víc se něco zakazuje, tím je to přitažlivější. Něco jako náznak strachu z represí se však v tomto společenství vůbec nevyskytuje.
 

Jeden pohledný mladík míří právě k nám.  Podává ruku a říká: „Dobrý den!“ Jsme z toho v šoku. Potkat v muslimském světě křesťana, který navíc umí česky, se hned tak někomu nepodaří. Povídá, že díky studiu architektury zavítal do Prahy a teď tam dokonce podniká v oblasti finančního poradenství.
 

Slávek toho okamžitě využívá a vybízí mládence k tlumočení pozdravu, který chce přítomným co nevidět předat. Bratr představený mu to dovoluje pod dvěma podmínkami. Nesmí mluvit dlouho a hlavně nesmí stát za kazatelnou. Riskovali by tak odebrání těžce nabyté registrace. Jak se později dovídáme, cizí státní příslušníci mají v této zemi přísný zákaz kázání. Zmíněný představený se pro jistotu sám postaví za řečnický pult a po celou dobu  Náčelníkova povídání ho úzkostlivě okupuje.
 

Součástí bohoslužby je nejen dvojjazyčná úvaha nad zvěstí posvátných Písem, ale také povídání pro děti , společné zpívání duchovních písní, jakož i excelentní vystoupení nějakého operního trubadúra. Co vyhlíží obzvlášť sympaticky, je spontánní sbírka finančních prostředků určená člověku, který se ocitl v krajní tísni. Ryzost víry se zpravidla neprojeví ve slovech. Podle toho, kolik si tu vydělají a kolik peněz se vybralo, na tom nejsou zdejší Kristovi učedníci s praktickým prožíváním svého přesvědčení vůbec špatně.

 

K nemalému překvapení tu Slávek potkává i svého někdejšího kolegu. Náramně příjemný, a podle všeho i stejně schopný mladý muž zastával před léty funkci ředitele zdejší Adry. Tedy něco podobného jako v onu dobu náš nepřehlédnutelný Náčelník.
 

Odpoledne si jdeme v kompletní sestavě, tedy i s Evou,  poodpočinout do stinného zákoutí Starého města. Nasloucháme tradiční muzice a patrně naposled vychutnáváme taje místní rafinované kuchyně. Shodujeme se na tom, že tak pohodový závěr pobytu si snad ani nezasloužíme. Nic nám nechybí, vše podstatné je zajištěné, žádný stres nás už bezpochyby nečeká.
 

 

Naposled se jdeme projít po nábřeží. Míjíme rozestavěnou budovu, která připomíná operu v Sydney a přicházíme k obřímu vyhlídkovému kolu. Dopřáváme si jeden okruh s posledním výhledem na město. V absolutní pohodě se potom vrátíme k naší základně a začínáme s balením. Taxík je objednaný na třetí hodinu ranní.

 

 

Domluvený ranní čas je za námi, ale taxislužba nikde. Pádit na letiště pěšky se nám dvakrát nechce. Je to nějakých dvacet třicet kilometrů. CK Sleva se však ve světě neztratí. Sehraná dvojka  střelhbitě sklouzne k první rušnější ulici a začíná stopovat. Přestože je něco před půl čtvrtou ráno, nemusí lovit dlouho. Bez dlouhých řečí se natěsnáme do ojetiny nejnižší třídy a širokými bulváry s mnoha zbytečnými pruhy velice pružně uháníme k aeroportu.
 

Ještě se nestačíme vyhrabat z nízkých sedadel a už jsme přepadeni hordou dychtivých nosičů zavazadel. Ne, že bychom těch dvacet kilo neunesli, ale zbyly nám nějaké maníky, tak proč nenechat místním chudákům vydělat. Domlouváme to na deset, což je nějakých sto padesát korun. Vychrtlý borec hodí naše saky-paky na vozík, ujede nějakých padesát metrů a žádá trojnásobek. Tolik nemáme, a i kdybychom měli, stejně je tomu vydřiduchovi nedáme. Strháváme bágly s plošiny a uháníme k odbavení. Porter se po nás sápe, nadává všemi světovými jazyky, ale stejně je mu to houby platné.  V pořádku, konečně aspoň nějaké vzrůšo! Nebýt kavkazských adrenalinových sjezdů a častých, střevní flórou vyvolaných sprintů, které se jako zlatá niť táhly celým pobytem, nebylo by pořádně na co vzpomínat.

Ocitáme se v rušném světě tmavomodrých igelitů. Baliči jím v neuvěřitelném tempu omotávají vše, co jim přijde pod ruku. Sápou se po našich krosnách a přitom se verbálně brání od hlavy k patě zahalené muslimce, která je častuje nevybíravými výrazy. Hoši nepřestanou s motáním ani když se její slovní útok začíná proměňovat ve fyzický. Podle toho výsledek jejich práce také vypadá. Pokud takto zbrkle balí i místní primadony, pak se uspokojivého výsledku asi nikdy nedočkají.

Odbavení probíhá jako na drátku. Bez nejmenšího zadrhnutí jsme propluli všemi rentgeny a teď už nás čeká jen poslední zanedbatelná formalita, kterou je pasová kontrola. Do odletu aeroplánu zbývá dobrých čtyřicet minut.

Ledabyle pohodíme naše pasy na úřední stůl a oprávněně očekáváme rychlé orazítkování. „Problém!“, ozve se najednou z úst službukonajícího úředníka. „Asi nějaká prkotina“, říkáme si v duchu a nevzrušeně postáváme dál. Borec shrábne naše otevřené doklady a přemísťuje je k samostatně sedícímu specialistovi. Je to slušňák k pohledání. Přívětivým hlasem nám sděluje, že jsme porušili ázerbajdžánský zákon a pokud se problém nevyřeší, nemáme šanci vycestovat. Bágly přitom už asi zahřívají zavazadlový prostor letadla a v kapse ukrýváme draze zaplacené letenky.

Ptáme se, co tedy způsobilo, že jsme teď považováni za zločince. „ Byli jste v naší zemi víc jak deset dní, a nikde jste se nepřihlásili“, odpovídá sympaťák za přepážkou. To jsme ovšem jen těžko mohli tušit, protože s takovou povinností nás zatím nikdo nikde na světě neobtěžoval. A z velvyslanectví, kde si nechali zaplatit tři tisícovky za vystavení víza, se také žádná podobná zvěst neozvala. „Existuje jediná možnost řešení,“ říká úředník, „zaplatit na místě pokutu!“

„Tak, to dáme“, říkáme si v duchu a přemýšlíme kolik nám zůstalo po kapsách eur a maníků. S ohledem na vážnost přestupku to odhadujeme tak na naši pětistovku za osobu. Cifra, kterou uslyšíme z borcových úst nás posílá do kolen. V první chvíli jsme přesvědčeni o tom, že špatně slyšíme. Necháváme si tedy částku znovu zopakovat. „Čtyři sta manat za každého!“, opakuje zřízenec dokonale srozumitelnou ruštinou. Přepočet je rychlý a nekompromisní. Šest tisíc korun na osobu! Kde je teď vzít a nekrást? Letadlo startuje za pětadvacet minut.

Supermoderní letiště naštěstí oplývá několika bankomaty.  Příjemný úředník nás k nim ochotně dovede  a všemožně se nám snaží pomoci. Ještě, že jsme si přibalili platební karty! Doufejme, že se tam těch šest litrů ještě schovává. Slávek jde na věc jako první. Způsobně pomačká několik tlačítek a kovová bedna mu vyplivne balík zbrusu nových bankovek. Evě se to daří až na druhý či třetí pokus. Protože si díky pokročilé skleróze nejsem ani trochu jist svým pinem, uctivě prosím intelektuálně zdatnější kolegyňku, zda by mi nešťastnou částku nestáhla ze svého účtu. Psycholožka je charakter, takže ochotně souhlasí. Promačkává mašinu, buší do ní pěstí, ale pitomý stroj nereaguje. Asi tam bude nějaký blok na opakovaný výběr. Nezbývá, než abych se o dobytí pokusil sám. Tak vroucně jsem se už dlouho nemodlil. V mysli mi nasakuje čtveřice číslic. Zadávám je do displeje. Ať stlačujeme kterýkoliv z čudlíků, ať ho mlátíme hlava nehlava, aparát se ani nehne. Do startu už toho moc nezbývá.

Posunujeme se k poslednímu stroji ze tří. Po třetím pokusu si dává říct! Střelhbitě sbalíme poslední z tučných balíků a uháníme k přepážce. Sčítací zařízení před očima pomalu požírá našich osmnáct tisíc. Převtělují se v bohulibý  humanitární dar pro blaho ázerbajdžánského lidu? Spíše k větší potěše soudruha Alijeva a jeho královské rodiny.

Tak drahé otisky razítek jsme ještě v pasech nezaznamenali. Důležitý je však fakt, že díky jim  můžeme konečně do letadla. Čekalo snad už jenom na nás.

Stroj je připravený ke startu. Z palubního rozhlasu se ozývají důvěrně známé pokyny, které nestojí zato poslouchat. Zpozorníme až při úplně poslední větě. Šťastný let nám přeje komandír korabljá Alexej Solnikov!
 

Okamžitě nám bleskne hlavou. Člověka přesně tohoto jména známe! Jedná se o bývalého ředitele ruské Adry, se kterým náš Náčelník před léty spolupracoval na humanitárních projektech v kavkazském Beslanu.  Předloni jsme u něj dokonce nocovali. To už byl druhým pilotem Aeroflotu a při focení nám půjčoval letecký stejnokroj. Musela by být velká náhoda, aby to nebyl on!

Chvíli po úspěšném startu šéf odchytává  jednu z letušek. Sděluje jí, že kapitán letadla je patrně jeho kamarádem. A že ho má pozdravovat od Slávka z České republiky. Reakce přichází po nějaké půlhodince. Kapitán děkuje za pozdrav, a vzkazuje, ať v Moskvě vystupujeme jako poslední. Bude nás očekávat u pilotní kabiny.
 

Vzdušný koráb už nabral patřičnou výšku a klidně se posunuje k severu. Nad Dálným Východem vychází sluníčko. Hluboko pod námi se třpytí stříbrná ramena delty řeky Volhy. Pocit, že sedíme v letadle, které pilotuje náš kamarád, je nepopsatelný. Je to přesně ten člověk, který se před každým jídlem, před každou prací, před každou jízdou, pomodlí. Nepochybně se modlil i před dnešním startem. Není nic krásnějšího než plachtit s takovým kormidelníkem. Pachuť předstartovního dramatu je dokonale smazána.

Tak měkké přistání se podaří tak jednomu ze sta. Alexej si dal opravdu záležet. Možná, kvůli nám, možná to má v krvi. Většího kliďase snad svět ještě nezažil. Teď už nás čeká u vchodu a z daleka na nás mává.

Následují stisky rukou a nezbytné objímání. Slávek jej okamžitě podezírá z toho, že si tento let nějakým záhadným způsobem naplánoval kvůli nám. „To není z mnoha důvodů možné, to Bůh dal“, říká s širokým úsměvem Alexej a myslí to naprosto vážně. Ať už tomu někdo věří nebo ne, stejně je to pravda.
 

 

 

Jsme tedy v Šeremetěvu a čeká nás čekání na pražský spoj.  A také polehávající světoběžníci,  příjemně uvolněná atmosféra či nápadná absence uniformovaných strážců pořádku. To by soudruh Alijev na letišti svého otce nesnesl. Putin má však na krku největší zemi světa a na prkotiny nezbývá čas. Ještě že tu žijí takoví sympaťáci, jako vzpomínaný pilot Aeroflotu. I z této země se díky jim dá odlétat s duší smířenou a nádherně upokojenou.
 

 

 

 

Dvě a půl hodiny ve vzduchu a snášíme se k věžím. Nejsou ropné ani plamenné. Jsou naše a proto nejkrásnější na světě. Je tu už málem podzim, ale my musíme děkovat s Jarem. Samozřejmě Křivohlavým. Za panoramata Kavkazu a za vlny Kaspiku. Za bublající bahno a sálající ohně. Za ruch města i ticho stepí. Za krásnou Saadat, že nás nevyhodila do  povětří. Že nás tam vynesl náš skvělý Alexej. Za to, že jsme zase doma. A že svůj domov máme právě tady…

 

Díky, díky, díky ! Komu, čemu? To ať si doplní každý sám…

 

(-:  :-)