ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA
- Do kraje nafty a studených vulkánů -
 

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Venku je kolem třiatřicítky. V autě to vyřeší klimatizace a večer budeme u modré  vody. Tak to aspoň hlásá naše palubní cestovní mapa. Ještě dříve než se svěříme nedávno vybudované autostrádě, zajdeme si do hospody na nějaký polední žvanec.
 

Podle auta a cizokrajného výrazu asi vypadáme zazobaně. Číšník, aniž by se nějak moc ptal, snáší na stůl snad všechno, čím tato elegantně se tvářící nacpávárna oplývá. Ohněm ožehlé jehněčí, přidušená zelenina, brambory, placky, dvacet kelímků všelijakých příchutí a další a další lákavé dobrůtky dávají tušit, že dneska půjde o mírný nadstandard. Když se však na stole objeví účet, padáme do mdlob. Cena se vyšplhala na čtyřnásobek! Civilizace začíná cenit své nečekaně ostré zuby. Napříště si musíme dát pořádného majzla!
 

Překlopili jsme se do povodí řeky Kura. V této nížině by měly žít gazely, hyeny a samozřejmě také hadi. Pokud se tudy něco lehce klikatí, pak je to ke Kaspiku mířící dálnice. Sjíždíme na její kvalitní asfalt a za chvíli se už řítíme rychlostí blesku.

 

Auto v protisměru jsme už na tomto druhu komunikace zažili. Ale byla to spíš výjimka. Tady si cestu tímto způsobem zkracuje kdekdo. Vedle dodávek a osobáků třeba i traktor. Sebevědomě se plíží v ústrety všem chvátajícím bláznům, neboť dobře ví, že na něj nikdo nemá.
 

O pár kilometrů dál je tu opět několikanásobná  rudá záře zadních brzdových světel. Bača, který zatím pásl na levé, si umínil přemístit své stádo na pravou stranu. Není nic jednoduššího než to vzít přímo přes autostrádu. Připomeňme jenom, že tu šoféři sviští  sto dvacet a více. Když se jim do cesty vlomí stejný počet ovcí, musí mít, pochopitelně, přednost!
 

 

 

Dálniční provoz je tady víceméně společenská událost. Potkáváte pochodující borce s igelitkami i posedávající opékače chlebových placků. Přímo do okýnka vám tu naservírují ještě kouřící čerstvý kebab nebo osvěžující čtvrtky nejrůznějších melounů. A to vše bez mýtného či trapné dálniční známky!
 

 

 

Náročný přesun chceme zakončit, jak už bylo zmíněno, u dvou velkých sladkovodních jezer. Odbočujeme tedy na normální silnici. Registrujeme nakyslou pachuť nějakého průmyslového komplexu. Pokud tu vidíme něco sladkého, pak je to jen bohatá úroda jabloně přepravovaná v zadní části osobní volhy.
 

 

 

V přibližném místě očekávané vodní plochy je pole. Nikoliv zorané, ale naftové. Koníci tu vytrvale sklání své hlavy, aby z podsvětí vysáli veškeré zásoby drahocenné mastné tekutiny.

 

 

Jedeme tedy dál. Za kovovým mostem to se spaním také nepůjde. Na jiné straně zase ční do kraje průmyslové město s fungujícími rafineriemi. Tak, tady nám pšenka opravdu  nepokvete. Mapa nás opět přečúrala. Zvedáme kotvy a vracíme se k dálnici. K moři to máme jen šedesát pohodových kilometrů.
 

 

Krajinou těžních věží a stožárů vysokého napětí se konečně dostáváme na dostřel Kaspického velejezera. Rudý sluneční kotouč klesá k zemi a ploché průmyslové krajině propůjčuje prazvláštní romantiku. Na okraji města z panelů si všímáme hejna postávajících taxikářů. Náš nedostižný komunikátor je opět ve svém živlu. S přehledem zjišťuje, že nejluxusnější místo k poslednímu táboření je jenom deset, dvacet minut jízdy. Práskneme do koní a šviháme ke břehu.
 

 

Mezitím se docela obstojně zešeřilo. V záři posledních paprsků se objevují bizarní trojrozměrné kreace. Vypadá to na trosky nějakých přímořských stavení. Zastavujme na okraji padesátimetrové písečné pláže. Od moře vane silný vítr a utěšeně rozevlává stovky šustících praporků. Igelity všech barev a velikostí ozdobily veškerá křoviska i vzrostlejší druhy trav. Tisícovky pet lahví, jakož i nespočetné množství dalších reprezentantů naší umělohmotné éry zvěstuje, že dnešní noc bude prostě nesmazatelná. Tak grandiózní uvítání jsme zcela určitě nečekali!
 

Nákladnou výzdobu dokonale ignorujeme a popojíždíme do snesitelnějších zón. Stavění stanů už  s přehledem zvládáme i potmě. Tady si jí moc neužijeme. Od severu na nás svítí město, od západu nějaké těžní zřízení a z nebeských výšin blikají hvězdičky i s jejich nerozlučným měsícem. Vytoužená večerní koupel se opět odkládá.
 

Mírně větrná noc se protahuje až do bílého rána. Vstávám poměrně časně a vyrážím na obhlídku zvláštních přímořských kulis. Podle všech příznaků se jedná o zbytky rekreačního zařízení ze slavné sovětské éry. Nepochybně sem jezdívali řády ověšení hrdinové socialistické práce, zasloužilí komsomolci, svalnatí úderníci a hlavně namalované, barokně tvarované báryšny z promrzlé Moskvy, větrného Leningradu a dalších velkoměst nedostižné říše ultrarudých komančů. V posledních letech je tu vystřídali potulní psi, uřehtaní rackové a dnes jejich počet doplnila ještě trojice podivínů z polozápadní  Evropy.
 

 

 

 

Po překonání výstavní zóny umělých hmot se dostávám k samotnému moři. Díky stálému vlnobití je tu nádherně čisto. Už na severu jsem poznal, že podmořský svět tu bude asi dost bohatý. Ale tolik lastur jako tady, jsem ještě jaktěživ neviděl. Na některých místech tvoří až půlmetrové nánosy.
 

 

 

Konečně nadchází chvíle tolikrát oddalované koupele. Pozorně se rozhlédnu po blízkém i vzdálenějším okolí a k mému potěšení zjišťuji, že nic člověku podobného není k vidění. Vzdávám se veškerého textilního pokrytectví a nepřikrášlený originál svého stařeckého těla svěřuji vlnící se vodní lázni. Slaná tekutina je přívětivě teplá a nádherně nadnáší. S pocitem absolutního blaha se tu čvachtám nejméně celou příští čtvrthodinu.
 

 

Pomalu lezu na břeh. Přívětivý fén mi milosrdně vysušuje orosenou kůži a zlaté paprsky ji potěšují bezplatnými dávkami vitamínu D. Z bezstarostného lelkování mě vyruší uvědomění, že se nacházím v muslimském světě. Co když mě má na mušce nějaký dobře ukrytý, patřičně uvědomělý strážce nekompromisního práva šária?  Sejmutí nezahaleného západního provokatéra by tu mohlo být kvalifikováno jako nanejvýš dobrý skutek. Navíc se svým způsobem nacházím na hraničním území. Jak jsem tuto zemi stačil poznat, nepochybně bude každý metr pobřeží odněkud monitorovaný.  Střelhbitě vplouvám do zastíracích zbytečností a s mírným chvěním se přes umělohmotný pás vracím k tábořišti.
 

 

Během  dvaceti minut se objevuje policejní auto. Dvojice uniformovaných ramen zákona míří přímo k nám. Samozřejmě, že se jako první ptají po dokumentech. Pozorně prohlížejí víza, pasy i pronajaté auto. „Vy diplomaty?“, táže se starší z nich. „Da, my diplomaty,“odpovídá pohotově Slávek. Přísní policajti se okamžitě převtělují v anděly. Pokorně se omlouvají, úslužně vracejí doklady  a s velkodušným podáním rukou přejí šťastný a veselý den.
 

Přemýšlíme nad příčinou jejich náhlého obrácení . Slávkova verze je jednoduchá. První si všimli vyvěšené státní vlajky. Potom žluté espézetky, která je vyhrazena cizincům. Všechno završil červený přebal našich pasů. Tato barva je ve většině světa barvou diplomatů.
 

S rádoby diplomatickými pasy a povznešenou náladou míříme do nedalekého města. Náčelník touží nasát něco z atmosféry panelových sídlišť. Jsou podobná se všemi v post sovětských končinách. I tady se kutilové jaksepatří vyřádili. Jednotné fasády obohatili pestrou škálou vlastních výtvarných i funkčních nápadů. Technicky postiženého Slávka fascinují především zdejší  stupačky. Ze silnější trubky vychází několik slabších odnoží a ty pak po venkovní zdi šplhají až k tomu či onomu spotřebiteli. Jednoduché a naprosto geniální.
 

 

 

Hlavním cílem dne je návštěva největší přírodní zajímavosti Ázerbajdžánu. Čekáme nepřehlédnutelné billboardy, bezpočet směrovek a velkoplošné záchytné parkoviště. Samozřejmě také pokladny s prodejem úměrně drahých vstupenek. Nic podobného se tu však nekoná. Bahenní sopky se nacházejí na protějším kopci a vede k nim neskutečně rozbitá polní cesta. Nebýt vševědoucích taxíkářů, nemáme nejmenší šanci na ně v otevřené krajině narazit.
 

Ještě dřív než dokodrcáme na místo určení, všímáme si nevelkého mělkého jezírka. U nás by to byla ekologická katastrofa, tady naprosto přirozená záležitost. Nafta se tu klube přímo ze země a vůbec nikoho to netankuje.

 

Poblíž nejvzácnější azerské atrakce postává jenom pár aut. Návštěvníci jsou výhradně z řad cizinců. Koho z domácích by taky přitahovalo nějaké bublající bláto? Nevětší výskyt bahenních sopek na světě nechrání jakékoliv omezení. Našinec se může pohybovat kudy chce a dělat, co se mu právě zlíbí. Nemá ostatně co zničit. Milosrdná matka země nepřežitě chrlí své niterné pozdravy, které případnou újmu na kráse během chvíle lehce zahojí.
 

 

 

Příčinou tohoto druhu sopečné činnosti je samovolný výron zemních plynů, který při cestě z podzemí přibírá zmíněné bahno. To je velice jemné, studené, dokonce prý i léčivé. Krátery, které se rozkládají na ploše menšího fotbalového hřiště  měří od jednoho do zhruba tří metrů a prakticky všechny jsou aktivní.

 

 

Podle literatury i místních taxíkářů se v okolí nalézají i podstatně větší kousky. Údajně jsou dobře ukryté, ale za jistý, nikoliv zanedbatelný peníz, by nás k nim zavedli. Platit se nám zrovna moc nechce, na druhou stranu nám dneska zbývá docela dost času. Startujeme auto a vydáváme se na jeden z holých kopců. Necesta nás sice nezavede k vulkánům, zato se klikatí oblým návrším, ze kterého je pěkný výhled do okolí.
 

Když u jsme vyjeli tak vysoko, bylo by škoda se hned spustit dolů. Pokračujeme tedy vyjetými kolejemi dál. Zanedlouho se pod nám otevře zvláštní podívaná. Horská kotlina oplývá celou řadou kuželovitých „krtinců“, z nichž některé sahají až k deseti metrům.
 

 

 

 

 

Podivnou krajinou, ve které se dá jenom zázrakem nerazit na člověka, pokračujeme za další horizont. Tak, tady to vypadá jako někde na Měsíci. Některé sopky lehce probublávají, jiné se oddávají sopečnému spánku. Pravděpodobně půjde o ty vulkány, které soptí jen občas, zato s podstatně větší vervou. Při takové erupci se prý z podzemí vyvalí mohutné gejzíry, které na povrch vymrští nejen bahno, ale i větší či menší kameny. Pár takových vyvrhelů, z nichž se některé podobají železné rudě, se tu ostatně povaluje.
 

 

 

 

Měsíční krajina, která svým způsobem nemá na světě obdoby, vyzařuje zvláštní fluidum. Obdivujeme ztuhlé potoky bahna, které připomínají kůži krokodýla, šplháme na krátery, necháváme se fascinovat obřími bublinami, které se v pravidelných intervalech objevují na husté šedočerné hladině. Mimozemskou atmosféru tu ještě umocňuje nádherný pocit osamění. Nevím jak ostatní, ale já bych se tu bez jakékoliv nudy dokázal potulovat třeba celý dlouhý týden.
 

 

 

 

Den se nám krátí a my bychom měli do večera stihnout ještě jednu významnou štaci. Sjíždíme opatrně ze svahu . Po levé straně nám zůstávají podivná stavení. Vypadá to na nějakou ovčí farmu. Ovce ani ovčáky tu nikde nevidíme a tak to bez zastavení bereme dál.

 

 

Blízkost hlavního města začíná být čím dál více patrná. Čilý ruch vládne nejen na silnicích, ale i na železnici. U závor si musíme počkat až nečekaně dlouho, protože převážená ropa má samozřejmě přednost. Všude kolem jen samé stožáry, dráty a potrubí. Na tento druh romantiky však, na rozdíl od Slávka, nemám v hlavě přihrádku.
 

 

Souběžně s mořem pádíme k severu. Po levé straně míjíme dvě rozeklané stolové hory. Ta vzdálenější bude našim dalším  cílem. Měly by se tam nacházet věhlasné skalní kresby. Už z dálky to vypadá na poněkud civilizovanější záležitost. Vysoký plot, vrátnice a ozbrojení strážci dávají najevo, že na obvyklé volné potulování můžeme zapomenout.
 

 

 

Nacházíme se v dramatické krajině obrovských kamenných kvádrů. Ta by měla ukrývat více než šest tisíc do skal vyrytých figur či vzkazů. Mají být nejméně čtyři tisíce let staré. Zpytoval je, mimo jiné, také už vzpomínaný norský  výzkumník Thor Heyerdal. Zrovna tady prý došel k domněnce, že jeho dávní předkové původně pobývali právě v těchto končinách.
 

 

 

 

 

Nora ani Norku tu nepotkáváme, zato stačíme zaslechnout dokonale srozumitelnou češtinu. Nepochází z úst našeho krajana, ale od zdejšího mladíka, který teď v Brně studuje něco jako regionální rozvoj. Líbí se mu české holky, ale na vepřo-knedlo si prý asi nezvykne.
 

 

Součástí přírodního areálu je také nedávno vybudované muzeum. Vztahuje se k prehistorii a jak je to v současné době v módě, oslavuje přemoudrou bohyni Evoluci. Její existence je sice nedokázaná a nedokazatelná, ale každý musíme něčemu věřit. Každopádně je tento svatostánek pojat moderně a velice působivě. Expozice i vystupování personálu vypovídá o nejvyšší možné úrovni.
 

Na nejvyšší možné úrovni se ovšem nenachází stav našeho vypůjčeného přibližovadla. Zevnějšek oplývá nánosy kavkazského bláta a interiér páchne po kravincích. Pátráme po profesionální myčce. Nakonec skončíme u malého myče.  Je levný, protože myje vlastníma rukama. Za hodinu jsme voňaví a nádherně čistí. Můžeme tedy vyrazit do Baku!

 

(-: pokračování někdy příště :-)