ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- K nejvyšší evropské vesnici, která není v Evropě -
 

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

Premiéra ve stanech neměla chybu. Přiměřeně teplá noc se proměnila ve slunečné ráno. Náčelník, který vstává s kokrháním kohoutů, už dávno slídí někde po okolí. Je načase jej následovat.
 

Pomalu se posunuji na nejbližší výšinu. Opět si vychutnávám pocit samoty a nespoutané volnosti. A také nevšedních výhledů na okolní stráně. Usadily se tu hned dvě horské vesnice. V jejich okolí se popásají osamělé krávy i stáda ovcí. Sem tam se objeví i starousedlík  usazený na hřbetě koně nebo oslíka.

 

Přehoupnu se přes další horizont. Nejdříve mě uvítá zběsilý štěkot psů. Smečka se divoce řítí přímo ke mně. Bdělý pastevec má však všechno pevně ve svých rukou. Hlasitě zavelí a hlídači se dávají na ústup. K mému údivu tu potkávám i Slávka. Jeho kontakt se smečkou prý byl daleko těsnější. I jej zachránil až neprodlený zásah psího velitele. Nechceme domyslet, jak by takové setkání dopadlo bez přítomnosti ovčáka. Jedno je jisté. Šelmy by se nepochybně vrhly na mého parťáka. Je mladší a nabízí o něco větší porci.
 

 

 

Vracím se velkou oklikou k našemu tábořišti. Zprohýbané stráně jsou pečlivě posečené. Kam se člověk podívá, všude se suší seno. Většinou v úhledných kupkách, které zdejší krajinu neobyčejně zkrášlily.
 

Snídaně v trávě je předzvěstí k dalšímu pokračování. Balíme přístřešky a nasedáme do auta. Vracíme se na silnici. Ta nás vede do první kavkazské vesnice. Roztroušené domy působí prostě a proto harmonicky. Klikatou cestou postupně vystoupáme až k dalšímu předělu. Zastavujeme a rozhlížíme se po kraji. Nádherné místo k životu…
 

 

 

 

Překonáme zaoblený horský hřbet a klesáme do dalšího údolí. Říčka, která tudy protéká, si v něm dělá co chce. Celé dno je protkáno stužkami menších potůčků, které protékají mezi naplavenými nánosy.  Silnici, po které se posunujeme dál, tu museli vystřílet v kamenitém svahu. Kavkaz nám doširoka otevírá svou náruč, bez váhání se tedy do ní vrhneme.
 

Cesta opět stoupá vzhůru a na obzoru se objevují první stavení. Před vjezdem do další vesnice se něco děje. Vypadá to, že tu někdo staví nový dům. Zastavujeme a jdeme se na to zblízka podívat. Sympatický mladý muž, který vládne velice slušnou angličtinou tu ze směsi bláta a suché trávy vyrábí cihly. Pomáhá mu jeho brácha a manželka. Mladá, pohledná a nesmírně pracovitá partnerka nosí vodu, šermuje vidlemi a mezitím elegantně operuje s mobilem poslední generace. Stavba utěšeně roste a do zimy by měla být zhruba hotová.
 

 

 

 

 

Jenom o kousek výš míjíme ceduli s názvem Xinaliq. Mělo by jít o nejvýše položenou evropskou dědinu. Problém je v tom, že patrně neleží v Evropě. Hranice mezi světadíly je v těchto končinách sporná. Ázerbajdžánci se sice za Evropany považují, ale jejich zemi najdete mezi státy Asie. Naproti  tomu se v Baku nedávno konaly První evropské olympijské hry. Takže, babo raď. Ať už je to tak či tak, právě jsme se ocitli ve výšce dosahující vrcholů tatranských štítů.
 

 

 

 

Zaparkujeme u jediného obchodu v obci a rozhlížíme se po okolí. Přistoupí k nám mladý, sotva dvacetiletý mládenec. Bydlí v Baku a přichvátal sem na jednodenní výlet. Podle vlajky na autě prý poznal, odkud pocházíme. Nadšeně vypráví, že pracuje ve fabrice, která má s naší zemí cosi společného. Vyrábí v ní české pivo, samozřejmě nealkoholické. Vytahuje z kufru jednu flašku a dává nám ji jako dárek. Něco takového jsme opravdu nečekali.
 

 

 

Opustíme poněkud rušnější centrum a uzounkými uličkami začínáme stoupat nahoru. Proplétáme se mezi tradičními domky.  Stavebním materiálem je kamení, spojovací hmotou místní prsť. Do toho se neúprosně vlamuje vlnitý plech a plastová okna. Xinaliq je na seznamu světového dědictví UNESCO. Díky neúprosnému tlaku moderní doby patří také mezi sto nejohroženějších památkových zón  zeměkoule.
 

 

 

 

 

Některá stavení však módním vlivům stále ještě odolávají. Důkazem toho může být poměrně hodně původních rovných střech. Na kamenné zdi se natáhnou úzké kmeny stromů a na ně položí asi dvaceticentimetrová vrstva hlíny. Vše se řádně udusá těžkým kamenným válcem, který tady už zůstává na věčné časy. Plochu je totiž třeba permanentně opravovat a pravidelně válcovat.

  

 

 

 

Patrně nejzajímavějším fenoménem této vesnice je však místní jazyk. Nepoužívá se nikde

jinde na světě. Má i svoji psanou formu a dosud se s ním domluví většina obyvatel. V poslední době se dokonce vyučuje na zdejší základní škole. Jeho vznik se přičítá dokonalé izolaci tohoto místa od okolního světa. Ještě před desíti roky byla tato obec po devět měsíců v roce nedostupná. Silnici tu postavili až na rázný příkaz prezidenta, který předtím Xinaliq osobně navštívil.
 

Spory se vedou rovněž o původu místního společenství. Podle určitých náznaků sem první migranti mohli přichvátat už nějakých tisíc roků před našim letopočtem. Za prapředky současníků jsou považováni jak dávní pohanští uctívači ohně, tak pozdější křesťansky ladění Kavkazští Albánci. Někteří se domnívají, že tu svou stopu zanechali i příslušníci záhadného národa Keč, kteří měli být vysocí, modroocí a dokonce světlovlasí.

 

 

 

Dokazatelným faktem zůstává, že už ve třetím století obyvatelé přijali křesťanství. Stejně neklamné důkazy dosvědčují, o čtyři sta let později se převtělili v islamisty. Mohamedáni tu ve 12. století postavili mešitu a jejich vliv si dědina ponechala až do dnešních dnů.
 

 

Takřka dokonalá absence dřeva si v těchto výškách vynutila i nalezení nezbytného paliva. Tak, jako všude, kde je nouze o stromy, se o věc postarají přežvýkavci. I tady je základem kravský trus. Jeho zpracování se dlouhým vývojem posunulo k absolutní dokonalosti. Velice úhledné cihly nejrůznějších tvarů a velikostí jsou nejen nejzákladnějším zdrojem tepla, ale i velice působivou ozdobou zdejších uliček.
 

 

 

Podle pamětníků se na okolních svazích běžně pěstovala zelenina a dozrávala pšenice. Teď se sice v podobě mouky dováží, ale chleba tu plácají stejně jako před staletími. Dotenka rozválené těsto přistane na kovové plotně a pod ní plápolající ohýnek z kravinců se během několika minut postará o to, že si můžete odlamovat. Placky nádherně voní a chutnají přímo výtečně.
 

 

 

Většina hrubších prací se odehrává na ulici. Pradleny tu perou prádlo, kuchařky předchystávají budoucí jídlo, jiní zpracovávají ovčí vlnu, či uskladňují seno na nastávajíc zimu. Do práce jsou zapojeni staří, mladí, dokonce i děti. Ne, že by se tu nevyskytovaly plastové hračky, ale caparti si často vystačí s přirozenějšími zdroji. Třeba s kamínkem nebo vysušeným kobylincem.
 

 

 

 

 

Za návštěvu určitě stojí i místní muzeum. Přestože nejcennější exponáty ve vhodné době skoupili všemi mastmi mazaní židovští obchodníci, zůstává tu stále dost upomínek na zašlé staré časy.
 

 

 

Přijímáme také pozvání do nejvýše položeného domu ve vsi. Podle všeho v něm sídlí i její nejvyšší představitel. Nepochybně bude značně loajální i k současnému státnímu zřízení. Není zrovna obvyklé, aby v obýváku visel samotný soudruh prezident. Zrovna tak se všude nevidí vycpaný skalní orel, kterého náš hostitel vlastnoručně skolil. A aby někdo jen tak pozval domů tři vandráky a snesl jim k jídlu to nejlepší, co dům skýtá, to se v našem  namachrovaném západním světě taky už nějaký ten pátek nenosí. Host do domu, Bůh do domu platí už jen v místech, kde to s výše jmenovaným myslí alespoň trochu vážně.
 

 

 

 

Stěžejním důvodem setkání s místním šerifem však není jídlo. Slávek se už nějaký čas snaží najít skulinku, která by nám umožnila proniknout do zakázané pohraniční zóny. Měl by se tam totiž vyskytovat jeden ze vzácných přírodních úkazů, kdy z jedné jediné díry dští oheň a zároveň stříká podzemní voda. V první chvíli se zdá, že povolení by neměl být problém. Po telefonické rozmluvě našeho hostitele s někým výše postaveným, je nám řečeno, že něco podobného se dá zajistit v Qubě. Až později se dovídáme skutečnou pravdu. Takovou výjimku může povolit jenom nejvyšší generalita v Baku. Začínáme si uvědomovat, že s poskytovanými informacemi musíme v této zemi zacházet velice, velice opatrně. Nepřesné jsou vždycky a pravdivé málokdy.
 

 

 

Zatímco CK Sleva i nadále operuje v obytné zóně, rozhoduji se vystoupat na nejbližší kopec. Otevírají se mi zcela nezapomenutelné obzory. Kolkolem prstenec nádherných hor a pode mnou jedno z nejpozoruhodnějších lidských sídel, které jsem kdy navštívil. Potuluji se tu nejméně dvě tři hodiny. Společnost mi dělají pasoucí se krávy, koně, ale hlavně sympatické stádečko oslů. Cítím se mezi nimi jako doma.
 

 

 

Přichází večer. Využíváme nabídky ubytování v místním hotelu. Netušíme, kolik má hvězdiček, ale stačí z jeho dveří udělat krok a vidíte všechny. Vedle stojící altánek zase poskytuje široký výhled na naprosto temné okolí. Elektřinu tu vpustí až hodinu po setmění.
 

 

Jen co se rozzáří veškeré vesnické žárovky, objeví se před námi sám velký pan hoteliér s právě ukuchtěnou večeří. „Ale, to je omyl“, reaguje vyděšený Náčelník, „jídlo jsme objednávali až na ráno!“ „Říkal jste ovšem „úžin“, a to je podle mne večeře“, vysvětluje hoteliér. Náš expert na ruštinu se tentokrát opravdu seknul. Navíc si ne a ne vzpomenout, jak se řekne snídaně. Dáváme hlavy dohromady, ale stejně se nám nic nevybaví. Dochází nám to až zítra, neboli „závtra“. Ranní jídlo se totiž jmenuje „závtrak“. Nedá se nic dělat, teď se musíme pustit do „úžinu“.
 

 

Noc v měkounké sóloposteli je jako balzám. Až na to, že mě ještě před svítáním přepadávají jisté tlaky. Potřebnou operaci týkající se velké potřeby oddaluji na nejzazší možnou mez. Mezí je v okolí dostatek, problém je však v tom, že na nich nerostou žádné keře. Okna všech domů jsou navíc obrácena přesně tímto směrem. Venkovní kadibudku jsem předem vyloučil. Popis včerejšího Evina vylučování mi stačil. Poháněn neodbytnou touhou uháním k někdejšímu hřbitovu. Skloním se za pomník v podobě vyčnívajícího šutru a připravuji se ke startu. V tu chvíli si však uvědomím hrůznou realitu. Nemám u sebe pražádný materiál k nezbytnému otěru. Tráva je vypasená na výšku jednoho, nejvýše dvou centimetrů. Jediné, co tu trčí do prostoru, jsou bodláky a trsy kopřiv žahavek. Mezi nimi najednou zahlédnu dostatečně dlouhá stébla nějakých neškodných bylin. S maximálním soustředěním se pouštím do jejich opatrné sklizně. Aniž bych si toho všiml, zničehonic se nade mnou sklání starší domorodec. „Co to tady provádíš?“, táže se mě udiveně v ruském jazyce. „No, musím si něco očistit,“ odpovídám a rvu si hrst trávy do kapsy. „Pojď, dovedu tě k vodě,“ on na to, a aniž by čekal na mou reakci, táhne mě zpátky k dědině. Přitom mi obsáhle vypráví o svém dětství, službě v Rudé armádě a o současné době, která prý stojí za h…o. Že tento pojem je mým nejaktuálnějším problémem, samozřejmě netuší. Poté, co mi naznačí směr k obecnímu vodnímu zdroji, k mé nevýslovné radosti odbočí do své chalupy. S vypětím všech fyzických a hlavně psychických sil se v pozoruhodném náklonu znovu posunuji z dohledu dědiny. Skrytý kout nacházím doslova v hodině dvanácté. Přestože je teprve před osmou.

 

 

 

 

V rámci víceméně pravidelného ranního brífinku spojeného se snídaní Náčelník otevírá útlou knížečku. Křivohlavý Jaro v ní nepíše o nejkrásnějším ročním období, ale o vděčnosti. Krátký úryvek tentokrát vyvolá dlouhou diskuzi. Může za to opět Eva. Není ochotna s názory svého profesního kolegy bezezbytku  souhlasit a prezentuje námitky. Což je dobře. Můžeme se aspoň na věc podívat z vícero stran. Jak říkal jeden moudrý politik, který samozřejmě nepocházel z jihu ani východu: „Opozice je důležitá. Pokud by nebyla, sám se o její vytvoření postarám“. Oponentce jsme tedy za její nesouhlasné názory týkající se vděčnosti, pochopitelně, vděčni.
 

 

 

Opouštíme náš ubytovací resort a znovu se protahujeme kamennými uličkami. Naše přítomnost nemohla zůstat utajena. Hlavně u místních capartů. Několik dárků, které Slávek postupně rozhodil mezi jejich vrstevníky, vykonaly své. Náčelník je ten ztotožňován se štědrým Dědou Mrázem, jehož dárkový koš musí být nevyčerpatelný.
 

 

 

 

 

 

Takticky se proto vydáváme na ústup. Přesněji řečeno, na výstup. S lehkými bágly směřujeme nad dědinu. Náčelníkovo vytrvalé snažení o proniknutí do zakázaných zón nepochybně rychle proniklo na patřičná místa. Jinak by za námi asi neposlali mladého, naštěstí až příliš nápadného špehéře. S větší či menší vzdálenosti pozorně sleduje každý náš krok. Snažíme se ukrýt pod skalními převisy. Za chvíli se protáhne kolem nás. Půl hodinku počkáme  a jdeme dál. Čeká u vodopádu. A tak pořád dokola. Jeho služba vlasti skončí až poté, co se oklikou vracíme zpátky do vesnice.
 

 

 

 

 

 

 

Ale i tento dozorovaný minivýlet stojí zato. Tak nádherným zdrojem pitné vody, jaký má  Xinaliq, se může pochlubit jen málokteré místo na zemi. Blahodárná tekutina tu v několika  proudech vyvěrá přímo z vápencových skal. Rozlehlý půlkruhový pramen se soustavou jeskyní a kamenných děr zkrášlují trsy kvetoucích zvonků a orosené porosty nejrůznějších mechů. A ten výhled! Kavkaz nám právě obnažil jednu ze svých nejpohlednějších tváří. 

 

 

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)