ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- S Karabaškou po Baku -
 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Po dvou týdnech na venkově se opět blížíme do hlavního města. Tentokrát z opačné strany. Docela slušně se nám setmělo, ale ani za světla bychom to neměli s orientací snadné. Spoléháme na neomylnou navigaci. Ta nás sice vytrvale posílá do jednosměrek a neprůjezdných ulic, nakonec však naši domovskou Vidadi přece jenom nalezneme.
 

Na rozdíl od CK Slevy slevuji z nároků na požehnaný spánek. Nevrhám se střemhlav do pelechu, ale do otevřené náruče hříšného večerního města. Místo spoře oděných slečen s cigaretou a nevalným vzhledem tu však potkávám slušivě oháknuté krasavice v dlouhých šatech. Potetované holohlavé borce s výrazem ředitelů vesmíru zase nahradili  černovlasí mládenci ve stejně zbarvených kalhotách a bílých košilích. Cítím se tu stokrát bezpečněji než v kterémkoli z našich měst. Až bude nějaký rádobyodborník z křesťanské Evropy házet všechny muslimy do jednoho pytle, asi si vzpomenu na tento obrázek.
 

Konečně se dostávám do vychvalovaného Starého města. Je ještě půvabnější, než jsem si ho představoval. Noční osvětlení mu propůjčuje kouzelnou atmosféru. Přestože je už po desáté, v ulicích i uličkách je stále dost lidí. Ještě víc jich potkávám na široké nábřežní promenádě. Teploměr se drží na příjemné dvacítce a od moře pofukuje přívětivý fén. Parádnější večerní procházku si snad ani nejde představit.
 

První překvapení mě potkává uprostřed davu korzujících domorodců. Ledvinka s telefonem, foťákem a všemi doklady se zničehonic odporoučí a padá mezi kmitající nohy pěšáků. Vietnamský výrobek za dvě stovky vydržel jenom dva týdny. Odpáral se strategický šev. Stačilo jen zalovit při zemi a nějaký mohamedán si mohl polepšit. Naštěstí se tak nestalo. S poraněnou ledvinkou pod paží tak mohu nerušeně pokračovat dál.
 

 

V pohodě obcházím vnější stranu městských hradeb. Nasvícení nádherně udržovaných historických budov i posledních výkřiků stavitelské módy nemá chybu. Jistý nedostatek však signalizuje finální část mého potravinového řetězce. A to jsem si už pár dní pochvaloval, jak jsme na neposlušnou střevní mikroflóru vyzráli. Do centrály na mírně zastrčené Vidadi to mám dobrých dvacet minut. Zvyšuji rychlost posunu a s ní i riziko nekontrolovaného povolení svíracího zařízení. S narůstající hladinou adrenalinu si představuji řešení, kdyby se tak náhodou stalo. Mezitím se modlím o zázrak. Nacházím se totiž v dokonale zastavěné zóně bez jakýchkoliv osamělých keříků či otevřených restaurací. Pokud je tu něčeho přebytek, tak je to celá armáda uniformovaných strážců veřejného pořádku.
 

Zázraky se však dějí!  Vysvobození z útlaku přichází v hodině dvanácté. Ne úplně přesně, ale hodně přibližně. Půlnoční úleva je nejnádhernějším okamžikem celého dlouhého dne. S neposkvrněným tělem a čistými myšlenkami zalézám pod Slávkem zahřátou velkoplošnou přikrývku. Přestože bych měl bděle střežit nedotknutelnost mně vyhrazené poloviny, okamžitě spím jako zabitý.

   

 

Po teplé a ničím nerušené noci v postelích místní Adry přichází slunečné ráno. Karabašská dívka Saadat dodržela slovo a nastupuje do služby dobrovolné průvodkyně. První štací je Atešgach, chrám věčného ohně. Tedy místo, které nevynechá žádný zvídavý návštěvník hlavního města.

 

Za vše může prorok Zoroaster a jeho následovníci. Místo, kde odnepaměti šlehaly ze země plameny, nemohlo zůstat nepovšimnuto. Dávní uctívači ohně tu postavili svoji svatyni, ve které se odehrávaly tajemné obřady. Současnou podobu stavby mají na svědomí hinduisté. Ti kolem svatostánku s vatrou postavili koje pro ubytování dervišů. Později areál sloužil jako Karavan Saraj, neboli ubytovna pro obchodníky na Hedvábné stezce. A ty zase později vystřídali mukli, kteří si nějakým dobrým skutkem vysloužili kratší či delší pobyt v zamřížovaném chládku.
 

 

 

 

Současné doba bere Atešgach  jako muzeum. Tlupa Poláků, smečka Rusů, sem tam nějaký Germán či Angličan tu pod taktovkou výřečných průvodkyň nasávají nejrůznější  historické informace. Mimo jiné i to, že věčný oheň není žádné božské zjevení, ale prudká oxidace plynu, který non stop vyvěrá z podsvětí. Přesněji řečeno, už nikoliv z podsvětí, nýbrž z kovové trubky, jíž tu instalatéři šikovně narafičili poté, co podzemní zásoba úplně došla.
 

 

Pomyslné opratě dnes svěřujeme neohrožené karabašské náčelnici, která nás směruje do ohrazeného venkovního areálu, který by se snad dal nazvat skanzenem. K vidění je tu nejméně tisíc věcí, které celkem snadno navozují představu dávno zašlých časů. Ani tady nebyly vždycky jenom zlaté. První zmínka o Baku pochází z roku 885 našeho letopočtu.  Ve 12. století se stává hlavním městem. Jak už to bývá, nastávají tahanice mezi různými šáhy, což kolem roku 1 500 vede k vybudování zdí. Ty jsou o sto let později zničeny a na scénu přicházejí bojově naladěné oddíly Rusáků.  Po trvalém obléhání a střílení z děl se jim Baku konečně vzdává, aby je o sedmdesát let později přepadl jistý chán Agha. Rusové se pochopitelně brání a pro jistotu pak zabírají celý Kavkaz. Z nějakého důvodu poté celé okupované území podstupují Íránu. To, že se o století později stává znovu součástí Leninem kočírované sovětské říše, je našincům všeobecně známo. V té době je Baku pátým největším městem SSSR. Dnes má vnitřní část kolem dvou milionů lidí a pokud k němu přihodíme i okolní satelity, pak se počet zdejších smrtelníků vyšplhá na dvojnásobek.

 

 

 

Muzeum pod širým nebem nabízí nejen kamenné pozůstatky minulosti, ale i živou současnost. Na rozložitém zeleném stromu rostou pistáciové oříšky. Konečně se dovídáme, jak se tyto lákavé plody dostávají na svět. Čerstvě utržené  chutnají ještě víc než ty draze placené v našich i místních samoobsluhách.
 

 

 

Nemůžeme vynechat ani nedalekou kruhovou věž. Nabízí nám pohled na nejbližší usedlosti. Ty jsou záměrně udržovány ve stavu, který připomíná dobu jejich vzniku. Nejedná se už o žádný skanzen, ale o současnými lidmi obývaná stavení.
 

Saadat je sice štíhlé stvoření, které si svou výstavní postavu přepečlivě hlídá, přesto však neodmítne pozvání na společný oběd. Tentokrát se jedná o záležitost navýsost exkluzivní. Náramně sympatický majitel restaurace nám na stůl snáší snad to nejprestižnější, co může ázerbájdžánská kuchyně nabídnout. Že nemůže chybět dozlatova opečené skopové, spousta zeleniny a závěrečný azerský čaj s čubricí, netřeba, samozřejmě, připomínat.
 

 

U jídla servírovaného v příjemném chládku se tuze dobře povídá. Naše inteligentní průvodkyně popisuje své dětství i poměry v rodině. Otec byl skutečnou autoritou, které se maminka s láskou přizpůsobovala. Dokonce do té míry, že pokud o černé věci prohlásil, že je bílá, ona mu bez odporování přitakala. Jak jsme však zatím stačili Saadat poznat, k něčemu takovému by se určitě neodhodlala. A to přesto, že tradiční model fungování rodiny považuje za daleko nejlepší. Evropsky rozplizlou morálku s rozvody, nevěrou a homosexuály neuznává. Máme ji litovat nebo jí spíš závidět?
 

Abychom byli svědky další z přírodních zajímavostí, musíme se přeskupit k jinému cípu zdejší nekonečné aglomerace. Známe pouze název místa, ale ten nám navigace nebaští. Naše průvodkyně tedy volí strategii doptávání. K našemu překvapení toho však místní moc nevědí. A tak zastavujeme na každém druhém rohu a pátráme kudy kudy cestička. Nejedná se ovšem o nějaké polňačky, ale o  široké bulváry. Jeden starousedlík nás posílá na jednu, druhý na jinou stranu. Motáme se krajem jako po vysátí pěti litrů místního, Alláhem zapovězeného koňaku, cílovou destinaci nakonec nějakým zázrakem přece jenom objevíme.
 

 

Yanar Dag znamená v překladu „hořící kopec“. Plameny tu šlehají odjakživa a nelze je uhasit. Je to zvláštní, skoro až magická podívaná. Bez jakéhokoliv přikládání či otáčení kohoutkem se přímo ze země vynořují sálající ohnivé jazyky. Barevná škála začíná u jasně modré a končí u klasické oranžové. Civíme na to a vůbec se nám nechce odejít.
 

 

Nejúžasnější zážitek přichází po setmění. Není divu, že právě oheň byl kdysi předmětem uctívání. Nepřekvapuje ani, že se jeho plameny staly základním ornamentálním prvkem Ázerbajdžánu, že dokonce pronikly až do samotného státního znaku. Žhnoucím fenoménem, navíc v dokonale přírodním stavu, se může pochlubit jen málokterá země na světě.

  

 

 

 

 

Vzdálené Baku už rozsvěcuje lampy, ale my stále sedíme na Yanar Dagu. Nemůžeme se odtud odtrhnout.  Hořící kopec opouštíme až po zmizení posledního z nebeských červánků.

 

Míříme k autu a připadáme si jak na větrné hůrce. Není se co divit. Název města vznikl podle jedné varianty ze slovního spojení „bad-kube“,což znamená „místo, kde fouká vítr“.

Vracíme se do centra. Slávek se už parádně sžil se zdejšími řidičskými zvyklostmi a tak se bez větších problémů prodírá permanentně troubící autotlačenicí. Saadat ale bydlí až na úplně opačném konci. Bylo by negentlemanské vysadit ji v noci na některý z veřejných dopravních prostředků, a tak naši milou manažerku přemísťujeme až k prahu její odloučené domoviny. Návrat k našemu útočišti je opět komplikovaný, ale osvědčený systém pokusů a omylů nás i tentokrát dovede k zamýšlenému cíli.
 

Na nezbytné večerní špacírování poprvé nejdu sám. Snímacími aparáty ověšený Náčelník je tradičně zvídavý a tak neopomene strčit nos všude, kde se něco děje. Filmování muzikantů na ulici mu prochází, když ale zapadneme do nějakého hlučného nočního podniku, okamžitě vzbuzujeme pozdvižení. Slávek ještě ani nestačí nastartovat kameru, a už je svalnatými vyhazovači vyobcován na ulici. Nezvaní hosté, navíc z nějakého evropského zapadákova, tu nemají co pohledávat!
 

Jdeme dál v mých včerejších stopách. Všímám si něčeho, co mi však zůstalo skryto. Veřejné toalety jen kousek od místa, kde mě přepadl popisovaný střevní záchvat. Navíc avizované natolik humornou formou, že se nestačím divit, čeho všeho jsou ti proklínaní muslimové schopni.
 

 

 

Příštího rána máme sraz před metrem. Bylo zbudováno v šedesátých létech minulého století. V doprovodu Saadat vcházíme dovnitř. Před vlastním vstupem do podzemí si nás však berou na paškál ozbrojení osahávači  s elektronickým pendrekem. Prohlídka je negativní, takže jsme připuštěni ke klesajícímu davu. Interiér stanice zdobí celá řada zdařilých mozaikových výjevů. Ptám se dvojice strážců po možnosti fotografování. „Není problém“, říkají  nevšímavě a promenádují se vesele dál. Pouštím se tedy do postupného zvěčňování výtvarných kreací. Ale jenom do chvíle než na mne zaútočí babka se smetákem. Profesionální uklízečka ječí, šermuje nářadím a rukou v gumové rukavici míří na vystavenou ceduli. Podle všech indicií se jedná o zákaz používání fotoaparátů.
 

 

Nejedeme daleko. Vystoupáme na světlo denní a poté i ke vstupu za kamenné hradby. Vítá nás tu zvláštní zbraň. Jedná se o obří prak k vrhání balvanů. Záškodníka před ním neochránila přilba ani neprůstřelná vesta. Pokud neměl štěstí a schytal přímý zásah, mohl se bez meškání odporoučet do věčných lovišť.
 

 

Od krveprolévajících militaristů se raději přesuneme k vyznavačům múz. Přítomnost ateliéru signalizuje i kolem rostoucí stromoví. Podle prvních náznaků se jedná o neotřelého, velmi nápaditého kumštýře. Neváháme a vstupujeme dovnitř.
 

 

Mistr stojí u velkého plátna a s vášnivým zaujetím na něj přidává další barevné odstíny. Když zpozoruje, s jakým zájmem si prohlížíme jeho výtvory, odloží štětec a přichází k nám. Okamžitě v něm rozeznáváme ohromného sympaťáka, který si na nic nehraje. Umožňuje každému z nás si vytáhnout nějakou kartičku, která by měla symbolizovat, kým čím vlastně jsme. Nevzpomínám si jak dopadli kolegové, ale na mne vyšlo, že jsem filosof! Tak, to mě opravdu, ale opravdu pobavilo.
 

Malíř nás provází svým pracovním salonem. Zastaví se u obrazu fluoreskující sličné děvy a prohlásí: „To je Eva a její vyhnání z ráje“. Naše nositelka stejného jména se s ní okamžitě identifikuje. Ani ne tak s oním vyhnáním, jako spíše s její bezchybnou figurou. Troufáme si s Mistrem odhadnout, že postavit obě Evy vedle sebe, jsou zezadu k nerozeznání.
 

 

 

 

Už jsme skoro ve dveřích, když k nám kumštýř přiběhne s náručí velkých kalendářů. Jsou samozřejmě jeho dílem. Nesou neobvyklý, nicméně aktuální název: Vomen and Oil, chcete-li, Ženština i Něfť. Zvláštností je fakt, že originály byly malovány skutečnou naftou. Přidává i věnování. To moje zní v překladu asi takto: Františku Filosofu ze Zlatého Baku od Aliho Shamsi .
 

Sluší se podotknout, že celé Staré město, ve kterém jsme  se ocitli, je vedeno jako památka světového fondu UNESCO. S ním i tak zvaný Širvan Šáhův palác, který pochopitelně nemůžeme opomenout. Dlouhodobé centrum moci slouží jako muzeum. Kromě starodávných panovníků si v něm našel nezanedbatelné místo i zakladatel současné dynastie, soudruh Hejdar Alijev. Netuším, jak to vnímají místní, ale na nás tu  jeho přítomnost působí poněkud nepatřičně. Na druhou stranu, proč by tu neměl být?  V podstatě kráčel ve šlépějích svých korunovaných předchůdců.
 

 

 

 

 

 

 

K symbolům hlavního města nepochybně patří kamenná Panenská věž. Za poměrně tučný poplatek se dá po schodech vystoupat nahoru. Z rovné střechy je sice pěkný výhled, ale přes vysokou skleněnou stěnu. Tu tady dali  asi kvůli sebevrahům. Současní konšelé se snaží zabránit opakování dávné tragédie. Podle legendy z ní díky nešťastné lásce  skočila dolů mladá dívka. Byla ještě pannou. Název oválného stavení tak na sebe dlouho čekat nenechal.
 

Staré město je kouzelné, ale tvůrčí invenci nelze upřít ani dnešním architektům. Poté co si švitořivé vlaštovky začaly na jedné z významných budov stavět celé kolonie hnízd, rozhodli se pro velice prozíravé řešení. Fasádu opatřili celou řadou dutých otvorů. Jak jinak, než ve tvaru švitorek. Tak komfortní ubytování nenajdou nikde jinde ve světě.
 

Historie Azerů je poměrně úzce provázána se sousední Persií. Jejich ručně tkané koberce jsou světovým pojmem. Můžete si vybírat přímo na ulici. Místní, perské, a třeba i  létající. Saadat se tentokrát prezentuje jako modelka. Podle kreací, které tu předvádí, jí k profesionalitě takřka už nic nechybí.
 

 

Odpoledne se vydáváme na obhlídku mešity, která stojí nedaleko naší základny. Musíme se k ní protáhnout starou čtvrtí. Ta až příliš nápadně kontrastuje s překotně se roztahující novou zástavbou. Původní domy nikdo neopravuje a podle Slávkových slov tato část Baku až příliš připomíná nedávno navštívenou Kubu.  „Jak by mohla nepřipomínat“, povídám mu na to, „ říkej si dokola ´Kuba kuba kuba´, a zákonitě ti z toho vyjede Baku“. Ostatně, tam i tam vládne komunismem vyšlechtěný rodinný klan, a nepochybně by se našla ještě celá řada shodných či podobných faktorů.

 

 

Nechejme komanče jejich ateistickému osudu a odskočme si k muslimům. Ti, jak známo, tvoří celých 95 procent veškerého obyvatelstva Ázerbajdžánu. Naprostá většina se kloní k šíítské variantě. Podle posledních průzkumů je však víra důležitá jen pro jednu pětinu místních lidí, ostatní ji mají více či méně na háku. Mezi nimi i naše milá Saadat. Islám uznává, ale vepřovým nepohrdne.
 

Konečně jsme v těsné blízkosti mešity. Buď je úplně nová nebo čerstvě opravená. Mohamedánského kostelníka se ptáme po možnosti vstupu do interiéru. Kromě několika lehce akceptovatelných drobností nám neklade žádné překážky. Když se doví, odkud pocházíme, oči se mu rozzáří a začne se rozplývat nad tím, jak to bylo krásné, když jsme byli jedna rodina. Myslí samozřejmě na nezapomenutelnou éru mezi Velkou vlasteneckou válkou a naší malou Sametovou revolucí.
 

Politika je věcí názorů, výtvarné umění jakbysmet. To, co vidíme uvnitř svatostánku, se nám však jednoduše libí. Svobodně se promenádujeme pod vysoko klenbou  a fotografujeme ostošest. Křesťané nás doma asi ukamenují, ale odnášíme si odtud velice příjemné pocity. Nejen z vyvážené výzdoby, ale především z mezilidských vztahů, které vůči nám vyznavači islámu po celou dobu návštěvy projevovali.
 

Schyluje se k večeru a my se přesunujeme k pobřeží. To místo prostě nejde přehlédnout. Na sto padesáti metrovém stožáru tu vesele plápolá donedávna největší vlajka na světě. Prapor má rozměry sedmdesát na pětatřicet metrů a z bezprostřední blízkosti budí obdiv, skoro až hrůzu. Toto dílo, stejně jako spousta dalších, dokazuje, že skromnost a pokora jsou v těchto končinách neznámými pojmy. Všechno, co se v Baku tyčí k nebi, vyniká snahou zaujmout, omráčit či přímo rozdrtit.

 

 

Mešita u jižní výpadovky je však o něčem jiném. Věřící, kteří se tu shromáždili, projevem nabubřelé pýchy zrovna neoplývají. Někteří se modlí, jiní meditují, další se pokorně sklánějí k zemi. Naše dámy se musely před vstupem nápadně přiodět a teď vypadají jako řádně upravené řádové sestry. Nevím jak komu, ale mi svým vzezřením vyloženě imponují. Opět se potvrzuje známé pravidlo - čím zahalenější, tím tajemnější. A pro dobyvatele lákavější. Mají to ti muslimové dobře vymakané.
 

 

 

 

 

Pravdou ovšem zůstává, že tu většina návštěvníků nevchází kvůli dobývání. Platí to přinejmenším pro solidně vyhlížejícího, náramně sympatického pána z iráckého Bagdádu. Pološeptem mi sděluje, že stojím na velice posvátné půdě, ke které se náleží zachovat patřičnou úctu. Svým chováním to jednoznačně potvrzuje. Působí dojmem velice zbožného člověka. Otázkou zůstává, jak by se zachoval při mém případném nesouhlasu. Netuším, jak to mají nastavené mohamedáni, ale křesťanství, pokud mu dobře rozumím, učí, že prokazatelným vrcholem zbožnosti je kladný vztah k oponentům, dokonce k nepřátelům. Že je to však drtivé většině Kristových následovníků víceméně ukradené, to je už další věc.

 

 

 

Baku, to je vzácná symbióza nečekaných kontrastů. V těsném sousedství svatých míst se z moře vynořuje nápadný průmyslový komplex. Ten nesouvisí s vírou, ale s poněkud prozaičtější naftou. Teď, když se úplně setmělo, vypadá jako obrovský, krásně rozsvícený vánoční strom. Snaží se mu konkurovat jen slabě blikající hvězdy na bezoblačné obloze.  A také nepříliš nápadný bledý půlměsíc. Právě se vynořil ze zadumaně temné siluety vedle stojící mešity.

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)