ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Od mínus třiceti do výšky Sněžky -
 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

Ze spacáku vylézám ještě dlouho před svítáním. Táhne mě to samozřejmě k moři. Zastavuji  v místech, kde jsem se včera večer nedobrovolně promenádoval. Památka na napínavou pátrací operaci zatím zůstala. Nejen v podobě stop na blátivém říčním břehu, ale i černých šmouhů na mých nedostatečně umytých končetinách.
 

Slávek určitě nepatří mezi sovy, takže jeho brzké vstávání mě nepřekapuje. Přichází na pláž v ten nejsprávnější čas. Narudlý sluneční kotouč se právě klube z dokonale rovné hladiny. Zrození nového dne jsem už pozoroval nesčetněkrát, ale nikdy mě nenechává klidným. Harmonie vesmírné krásy a probuzené spirituality míří k usebrání a tiché meditaci. Miluji tyto nadpozemské kýče.
 

 

 

 

 

Pobřežní písčiny jsou bez jakéhokoliv náznaku lidské civilizace. Bylo by škoda toho nevyužít. Bez nadbytečného textilního pokrytectví vyrážíme vstříc vlnám i ostrému slunci. Navzdory pískem zakalené vodě si užíváme slané vody  i čím dál teplejších paprsků. Eva se bude ještě dlouho oddávat spánku spravedlivých. Společnost nám tu dělá jen vyhládlý potulný pes. A také hejna kroužících chechtavých racků. Jejich chechotu se nedivíme. Tak exotická stvoření, jaká se právě rochní ve vodách, asi v celém svém ptačím životě ještě neviděli.
 

 

Toto moře, které je vlastně jezerem, má být bohaté na nejrůznější podvodní faunu. Loví se tu jeseteři a další zástupci Neptunovy říše. Na březích prý bývají k vidění i plameňáci a různé druhy volavek. Ty se však asi před námi prozřetelně uklidily. Pár leklých ryb a množství nejrůznějších škeblí však rozmanitost zdejšího života dostatečně potvrzují.
 

 

 

 

 

 

Je to od nás nelidské, ale fyzicky i psychicky odpočívající psycholožku musíme vzbudit násilím. Pokud bychom tak neučinili, startovali bychom před večerem. Snídaně i následné balení se pak odbývá za neustávajícího větru, který nám i dnes servíruje nedobrovolnou masáž nechráněných částí našich nemasírovaných  těl. Před odjezdem se ještě jdeme rozloučit s vodní hladinou. Rituály se různí. Někdo volí plážovou procházku, někdo lehké brodění ve vlnách a někdo nefalšovaný křest ponořením.
 

 

 

Naše startovní pozice se teď nachází nějakých třicet metrů pod hladinou běžných moří. Pokud se zadaří, měli bychom dnes vystoupat o nějakého půldruhého kilometru výš. Ještě než dojde k toužebně očekávané ochutnávce Kavkazu, zastavíme se v jenom docela pozoruhodném městě. Nejdříve ale musíme absolvovat nezáviděníhodný přesun rovinami po nerovných, slušně rozmlácených  cestách. Občas na nich potkáme plně naloženého sténajícího žigulíka, občas putujícího domorodce na vraném koni. Kolem se batolí husy či kačeny, na všudypřítomných pastvinách požírá zelenou trávu nejrůznější domácí zvířectvo.  Jejich hřbety si vybralo stohlavé hejno vran jako ideální plochu k přistávání a nenadálým hromadným startům.
 

 

 

 

 

Quba leží asi dvě stě kilometrů od Baku a patří k největším městům Ázerbajdžánu. Může se pochlubit nejméně jedním pozoruhodným unikátem. Na jeho katastru už několik staletí pobývají jak většinoví muslimové, tak velmi početná židovská komunita. Je to neuvěřitelné, ale žijí v dokonalém míru. Nedáme na řeči a jdeme se o tom raději přesvědčit.
 

První na ráně je nepřehlédnutelná mešita v centru města. Po ostýchavém kroužení v úctyhodné vzdálenosti si dodáme odvahy a tážeme se po možnosti návštěvy interiéru. K našemu překvapení nám cestu nezahradí žádný po zuby ozbrojený islamista, ale velice sympatický imám, který nás s přátelským úsměvem  pozývá dál. Představený tohoto nádherně vyzdobeného svatostánku neopomene hned v úvodu zdůraznit, že opravdu nemá co do činění s militantním folklórem jeho mohamedánských bratří. Dokonce si jej dovoluje bez jakýchkoliv okolků velmi razantně odsoudit.
 

 

 

 

Ptáme se samozřejmě, jak se jim zamlouvá docela těsné soužití se židovskými sousedy. „Není to nejmenší problém“, odpovídá pohotově imám. „Jsou to lidé jako my a svým způsobem bratři“, dodává. „Máme ve městě i několik rodin křesťanů a také s nimi vycházíme v naprosté pohodě.“
 

Přejedeme most a dostáváme se na hebrejský břeh. Láká nás rozlehlý židovský hřbitov s nádherným výhledem na celé město. Procházíme nahoru kolem vzorně udržovaného Památníku menory. Za siluetou sedmiramenného svícnu se k nebi tyčí štíhlé věže muslimského minaretu. V mysli se vynořuje spousta otázek. Proč to někde jde a jinde ani náhodou? Co, anebo kdo za tím vězí? Vyvolat třenice dokáže kdejaký pobuda. Zacházet s tolerancí umí jen gentlemani. Netušili jsme, že žijí i pod Kavkazem.

 

 

Aby se návštěva židovské části stala úplnou, nemůžeme pochopitelně vynechat synagogu.

Abrahamovi potomci se tu dodnes scházejí k pravidelným bohoslužbám. Jejich kořeny lze údajně hledat u perských židů, kteří se po babylonském zajetí nevrátili do své původní vlasti. Správce budovy nám ochotně odemyká vstupní dveře a na otázku, kterou jsme předtím položili jeho konkurenčnímu představiteli, odpovídá úplně stejně jako on. „Muslimové za řekou? Žádná válka, žádné atentáty. Oni respektují nás a my respektujeme je. Tak by to mělo být všude na zemi.“
 

 

 

 

 

 

Obvyklý čas oběda už dávno pominul a tak se začínají o slovo hlásit naše vyprázdněné nádrže. „ Když už jsme tady, tak by to chtělo něco židovského“, prohlašuje Náčelník a okamžitě začíná komunikovat s okolojdoucími. Jejich odpověď nás neuspokojuje. Příslušníci nejtalentovanějšího národa světa tu svoji restauraci zatím nerozjeli. Doporučují, ať se rozšoupneme někde za vodou. Ovary, jelita a ostatní prasárny tam údajně také nevedou.

 

 

Vracíme se za řeku a nestačíme se divit. Kousek od muslimského centra se vyjímá poněkud nemravný nápis. Mebel sexi, hlásá do světa výrazný firemní nápis. Že by jedna ze základních lidských tužeb prosákla i do zdejšího byznysu? Mezi vystaveným nábytkem tedy pátráme po nějakých náznacích svůdných křivek, ale všecko je tu hranaté až běda. Než nám to dojde. Písmeno „x“ se tu nečte jako iks, ale jako „ch“.
 

Hned vedle je něco mezi zahradní restaurací a bufetem. Sedáme k venkovnímu stolu a objednáváme si něco typicky ázerbajdžánského. Netrvá dlouho a stůl se málem prohýbá. Kutaby, tenké placky plněné skopovým, nejrůznější jemně kořeněné pasty, nesmí chybět ani rajčata, okurky a čerstvě nakrájené natě. Jako sladká tečka je nám nabídnuto hned několik flašek švestkového kompotu. Sedíme tu bezmála hodinu a ani tak nejsme s to tu pestrou nadílku bezezbytku zlikvidovat. Pověst vyhlášené místní kuchyně je potvrzena. Gurmáni všech zemí světa sem přece nejezdí jenom tak…
 

Kofeinoví narkomani to však tady mají těžké. Voňavý kávový mok zatím pod Kavkazem nezdomácněl. Pokud nemáte s sebou kilovku Jakobsu, jste namydlení. Skoro všude vám tu totiž nosí pouze čaj.  Ten místní bývá namíchán s tymiánem a nádherně voní. Naservírují jej zpravidla ve výstavní skleněné konvičce, k tomu dají zvláštně tvarované číše, v jejichž dolní části zůstává čaj nečekaně dlouho teplý. Ke slazení se používá leccos, ale v našem konkrétním případě se jedná o lehce kostrbatý kostkový cukr. Lžička nikde. Odleji  si tedy do pohárku trochu zmíněné tekutiny, vrazím o toho pár kostek – a najednou zjišťuji, že to nemám čím zamíchat. Když přihlížející domorodci s hrůzou zjistí, že v obřadní číši operuji s kapesním nožem, padají málem do mdlob. Dostává se mi proto náležitého poučení. V krajině Azerů se pije takto: Poté, co nažloutlý obsah konvice ladnými pohyby přemístíme do oné speciální sklenice, budoucí pijan natáhne pravici k cukřence, dvěma prsty uchopí kostku a rituálně ji smočí v lehce se tetelícím čaji. Načež ji elegantně vloží do otevřených úst a přes tento filtr pak do sebe postupně nasrká veškerý neoslazený obsah. Ze začátku mi to připadá divné, ale za tři týdny si to už jinak ani nedovedu představit.
 

 

Nastal čas znovu osedlat našeho bílého japonského oře.  Pilotkou se pro tentokrát stane naše dámská třetina. Má neskonalé štěstí. Terén, který budoucí silnice věrně kopíruje, je natolik členitý, že má přímo ideální možnost k natrénování v Čechách postradatelných jezdeckých dovedností. Přestože se mi Eva jeví jako výjimečně schopná řidička, Náčelník se cítí být povinen dovést její umění k naprosté dokonalosti. Při zvládání více či méně nakloněných rovin se zcela nezištně vyžívá v udílení rad kdy a jak brzdit motorem, kdy a jak pomocí pedálu, případně kdy a jak už jenom očima. Díky dokončenému psychologickému vzdělání a dlouholeté práci v oboru se po sedmadvacáté radě psycholožka nejen nehroutí, ale naopak začíná dobře míněné pokyny spontánně přenášet do aktuálně provozované šoférské praxe. Po  třech týdnech kavkazského kormidlování je natolik vytrénovaná, že může z fleku vyrazit na závodní tratě obávaného Dakaru.
 

 

Roviny se už dávno proměnily v pahorkatiny, které se začínají rozčleňovat do čím dál užších údolí. To, kterým vede naše silnice, později nabírá typický kaňonovitý ráz. Po stranách vysoké skalní stěny a mezi tím peřejemi vyzdobená bystřina. Budovat tady cestu pro běžný provoz musela být neskutečná zábava.
 

 

Odpoutáváme se od burácející říčky a začínáme složitě traverzovat  okolní prudké svahy. Otevírá se nám úplně jiný svět. Stromy někam zmizely, kolem nás jsou jen zaoblené horské pláně stoupající k vysokým hřebenům. Opuštěný vodní tok se hluboko pod námi prodírá neprostupnými soutěskami. Potkáváme pastevce a všímáme si ladně plachtících skalních orlů. Prodlužující se stíny však dávají najevo, že nadešel čas vyhledat si nějaký plácek k nocování.
 

Silnice začíná prudce klesat do rozšířeného řečiště. Jen kousek nad ním se ukazuje naprosto ideální tábořiště. Příjezd k němu sice zvedá navigátorku ze sedadla, to ale ještě neví, co ji bude potkávat během několika příštích cestovních dnů.
 

 

 

Premiéra ve stavění stanů dopadá na výbornou. Méně krásné je však zjištění, že v těchto končinách to bude složitější s dlouhodobějším krmením nepostradatelného ohně. Nic moc dřevěného tady totiž neroste. Důkladná pátrací akce na rozlehlých štěrkových nánosech nakonec slaví úspěch. Voda tu přece jen odkudsi přinesla sem tam nějakou větvičku, pasoucí se krávy upustily pár hořlavých koláčů a nezištné slunce se postaralo o jejich dokonalé vysušení.
 

 

Eva se Slávkem testují výkon plynového vařiče, já jako obvykle upřednostňuji klasiku. V obou případech se rozhořívá oheň, nad jehož plameny se připravuje něco k večeři. Vedení je opět ve vedení. Jejich čínské nudle jsou hotové za pět minut, mé ázerbajdžánské brambory by potřebovaly aspoň pět hodin. Možná je na vině nadmořská výška. Vystoupali jsme až na úroveň nejvyšší české hory Sněžky.

 

(-: pokračování někdy příště :-)