ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- K památníkům zašlých časů -
 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Noční déšť sice občas ustane, ale na modrou oblohu to dneska nevypadá. Vracíme se na hlavní silnici a po ní  táhneme dál k severozápadu. Suchá krajina po spadu nebeské vláhy nápadně zkrásněla. Míjíme vesnice i městečka a přes zamlžená okna sledujeme poměrně čilý dopravní ruch. Mimo jiné i osobní volhu převtělenou v lesovůz. Že je toto vozidlo  hotový nezmar jsme věděli dávno, ale že uveze takový náklad dřeva, to by nám nenapadlo ani v nejbláznivějším snu.
 

 

 

Do šedesátitisícového Sheki, pátého největšího města Ázerbajdžánu, přijíždíme až v pozdním odpoledni. Největší pozoruhodností je Unescem chráněný Chámův letní palác z 18. až 19. století. Jeho bohatou, ručně malovanou vnitřní výzdobu mají na svědomí moskevští a petrohradští umělci. Dovnitř jsme sice vpuštěni, ale foťáky musíme nechat v nečinnosti. Nemohou přece dopustit, aby to tady nějaký středoevropan zadarmo sejmul a podle toho si pak doma vymaloval obývák.
 

 

 

Nepříliš velké stavení někdejších vládců je zajímavé i z venkovní strany. Výzdoba fasád prozrazuje orientální vlivy, podobně jako úhledný parčík, jemuž vévodí dva staré mohutné platany. Vítaným výletem do historie je i návštěva přilehlého muzea. Díky Hedvábné stezce, která tudy procházela, se ve zdejších exponátech mísí hned několik výtvarných směrů. Persie, Čína i Rusko ovlivnila nejen umělecké cítění, ale i běžný praktický život tehdejších usedlíků. Zpracování hedvábí je tu dodnes živé, a tak si tu za pár šupů můžete pořídit velice zajímavé kousky utkané právě z tohoto ušlechtilého materiálu.

 

 

 

 

 

 

 

 

Mezi spoustou vystavených věcí si nemohu nevšimnout jedné postavičky. Věčně živý Lenin se objevuje i pod Kavkazem. Soudě podle prezentovaných upomínek minulých dob se nějakým dílem zasloužil o gramotnost zdejšího lidu a patrně i o částečné osvobození od zemědělské dřiny. Naproti tomu po jeho ideovém bráchovi Stalinovi, který se narodil jen za několika nedalekými gruzínskými kopci, tu neštěkne ani pes.
 

 

 

Nevábné počasí s šedivými mraky a občasnými deštíky vládne i před večerem. Monzunová nálada neblaze ovládá  psychiku naší psycholožky. Tentokrát se jí ani trochu nedivíme. Jednohlasně schvalujeme její rozhodnutí jít spát do hotelu. Jedná se ubytovací zařízení, které už před věky využívali obchodníci táhnoucí zmiňovanou Hedvábnou stezkou. Pyšní se dávným názvem Karavan Saraj.

 

 

Eva je tedy vyřešena, pánská většina nikoliv. Řešení na sebe nenechává čekat dlouho a tak mě Slávek briskně vyváží nad město, zatímco on přetrpí noc někde v autě. Vystupuji na konečné u dávno opuštěného lesního hřbitova. Živí tu nepáchnou a mrtví mě rušit nebudou.
 

Mezi trnitými keři, starými náhrobky a čerstvými kravinci táhnu až k lehce odlesněnému návrší. Na okraji paseky postavím stan a uprostřed nevysokou hranici dřeva. Po více než deseti dnech jsem úplně sám. Není to vůbec špatné. Člověk má možnost třídit myšlenky, neslyšně se modlit a nerušeně meditovat.
 

Končící den dává konečně šanci i několika slunečním paprskům. Jen co se ztratí za dalekým západním obzorem, vystřídá je světlo a teplo plamenů. Oheň hoří dlouho a naprosto nerušeně. Z údolí se ozývá jen štěkání a táhlé vytí kavkazských podvraťáků. Zalézám do stanu a připojuji se k zesnulým. Na rozdíl od nich mám jistou šanci probudit se už za příštího svítání.
 

 

Lehce deštivá noc se proměňuje ve snesitelně podmračené ráno. V devět máme sraz na okraji hřbitova. Dávám si na čas. Vezmu to zkratkou a do desíti minut jsem na místě. Pro jistotu si dávám na stratu k dobru čtvrthodinku. Kravskými chodníčky se prodírám stále níž. Nakonec se ocitnu nad hlubokou strží. Hřbitovní zkratka mě svedla do pekel. Slyším zvuk přijíždějícího Slávkova auta. Nezbývá než se dostat na druhou stranu. Úhel klesání se blíží osmdesáti stupňům a přilnavost sandálů nule. Deště proměnily červenou hlínu v nádherně mazlavou plastelinu. Bágl se stanem a spacákem nepříjemně zvyšuje těžiště a tak se musím vší silou přidržovat tenkých větviček okolních pichlavých keřů. Konečně jsem na dně. Teď se ještě od něj odrazit vzhůru. Svah je podobně příkrý a stejně tak kluzký jako předešlý, ale nahoru to jde o poznání líp. Silnici zastihuji s desetiminutovým zpožděním. Ale o hodně níž než je místo setkání. Náčelník mě zabije! Přestože je to nekřesťansky drahé, vytáčím jeho číslo. Z reproduktoru se ozývá ženský hlas. Tak, to je průšvih! V příští vteřině se naštěstí ukazuje, že na příjmu je jeho zákonná manželka. Ledabyle ji na dálku pozdravím a dávám se do klusu. Tři sta metrů do kopce a jsem u Slávka. Je klidný jako želva. Nenocoval totiž v autě, ale v dobře zařízeném samostatném pokoji někdejších karavanistů. Barvitě mi líčí, jak úžasnou má Karavan Saraj atmosféru. O příštím noclehu je rozhodnuto!
 

 

Na dnešní den si dopřáváme tak trochu volný program. Může za to i Náčelníkův zdravotní stav. Průjmy se s námi táhnou od samého začátku, ale v tomto případě se Slávek vyšplhal na absolutní špici. Přestože už vyzkoušel  veškeré osvědčené preparáty, střevní flóra na ně nebere jakýkoliv zřetel. Nezbývá než vyhledat nějakého místního felčara.

Naše všestranně nadaná doktorka nic nenechává náhodě. Pomocí internetu vypátrá místo výskytu svého kolegy a střelhbitě tam dopravuje svého pacienta. Vítá je solidní zdravotnické zařízení a sympatický odborník v bílém plášti. Eva podstupuje popis problému komunikačně zdatnějším  Slávkovi. Protože ten název diagnózy nezná v ázerbajdžánštině, ruštině, natož v latině, nezbývá mu, než si vzít na pomoc znakovou řeč. Přiloží konec horní končetiny k ústí tlustého střeva a za vyslovení slova „řídkóje“ ladným obloukem naznačí dráhu vymrštěného materiálu. Protože před ním nestojí blbec, ale titulovaný doktor, okamžitě pochopí, o čem je řeč. Předepíše mu nějaký medikament  a s ním i naději na happy end táhlých vnitrostranických potíží. Pravdou je, že veškeré zmíněné problémy jsou tímto dokonale zažehnány. Alespoň tedy u Slávka. Může se proto v útulném prostředí ubytovny někdejších exportérů hedvábí věnovat oblíbeným domácím pracím, například zašívání.
 

Jediným závazným bodem programu tohoto dne je návštěva místní fabriky na zmíněné hedvábí. Včerejší informace muzejního pracovníka zněla přesvědčivě. Makají tam non-stop, určitě vás  pustí dovnitř. V podobném duchu se nese i informace z internetu.
 

Jedeme na místo určení. Pokud tu někdo pracuje takřka non stop, pak je to milá a pohledná prodavačka v podnikové prodejně. V práci je opravdu každý den, ale o výši platu má strach se zmiňovat. Z jiných zdrojů se dovídáme, že tato profese nevynáší v ženském podání víc než tři čtyři tisíce našich korun měsíčně. Dodejme, že cena většiny základního zboží je s námi takřka srovnatelná.
 

No, nic hedvábí se dnes netká a i kdyby se tak dělo, stejně by nás prý k jeho výrobě nepustili. Vracíme se tedy do Saraje a až do večera vyhlašujeme osobní volno. Vnitřním nádvořím karavanního komplexu se občas protáhne výrazná štíhlá bruneta s nápadně dlouhými vlasy. Někdo z mých nadřízených, s největší pravděpodobností Slávek, ji někde odchytí a poté je už ve společnosti Evy slyším živě konverzovat. Saadat, jak se tato sedmadvacetiletá dívka jmenuje, pochází z Náhorního Karabachu. Pokud tomu dobře rozumíme, její rodina byla z  rodného kraje, podobně jako takřka dalších deset tisíc Azerů, násilně vytlačena. Nešťastné přetahování s Arménií, která si stejně jako Ázerbajdžán dělá na toto území nárok, si mezi rokem 1988 a 1994 podle některých zdrojů vyžádalo na obou stranách až třicet tisíc mrtvých. Jak už to ve válkách bývá, každý vždycky viní přesně opačnou stranu. Ať za toto neštěstí může kdokoliv, vzájemná nenávist je obrovská. Vůbec se nedivíme, že se vryla pod kůži i tak něžnému stvoření jako je Saadat.
 

Nečekané setkání má pro nás i velice praktický rozměr. Karabašská krasavice je schopná, vzdělaná a dobře se vyzná v hlavním městě, které se stalo jejím domovem. Nabízí se, že nám tam poslouží jako průvodkyně. Nic lepšího jsme si pochopitelně nemohli přát.

    

 

Je teprve pozdní odpoledne a tak se vydávám na zevrubnou prohlídku někdejší hedvábné křižovatky. Míjím hned několik zajímavých stavení. Většinou se jedná o muslimské svatostánky. Jsou udržované a podle všeho i často využívané. Nesetkávám se tu s žádnými zákazy ani náznaky jakýchkoliv antipatií. Náboženští představitelé se chovají stejně vstřícně jako jejich podobně postavení kolegové v naší rádobykřesťanské domovině.
 

 

 

 

Od historických sakrálních objektů pokračuji k pravoúhlé současnosti. Před nepřehlédnutelnou budovou, která vypadá na místní radnici, vlají vlajky a stříká vodotrysk. Mě však zajímá nápadně veliká kamenná socha.  Hejdar Alijev, otec současného soudruha prezidenta a zakladatel příští dynastie zdejších vládců se pozná na sto honů. Jeho nadživotní portréty tu zdobí kdejaké zákoutí. Tasím velkého nikona a pečlivě zaměřuji zmíněný objekt. V příští vteřině se z budovy vyřítí smečka urostlých borců v světle modrých uniformách. Jednotně zkřížené ruce jsem už někde zaregistroval. Nonverbální poselství přísného zákazu je mi jasné. Nataženým ukazováčkem se tedy táži, který směr fotosnímání je akceptovatelný. Tuto spartakiádu už ostatně znám. Ať zamířím rukou kamkoliv, vždycky jedna a tatáž křižácká odpověď. Z focení tedy opravdu nic nebude.
 

 

Zklamaně se odploužím do přívětivějších pozic obyčejných smrtelníků. Toulám se čistými úzkými uličkami obývanými současnou městskou chudinou. Jsou povětšinou prázdné. Reálný život se  odehrává za zdmi domů a vysokými ohradami. Občas v tom labyrintu zabloudím a ocitnu se na uzavřeném dvorku. Ne, že bych se bál, ale pocitem bezpečí zrovna neoplývám. Na podivného cizince s foťákem je tu málokdo zvědavý. S přibývajícím šerem se raději klidím k frekventovanějším lokalitám.
 

 

 

 

 

 

Jestliže včera Slávek mluvit o neopakovatelné atmosféře Karavan Saraje, tak měl bezezbytku pravdu. Osvětlené vnitřní atrium navozuje představy dávno zašlých časů, kdy tu za světla loučí posedávali obchodníci, ržáli koně a hýkali odpočívající velbloudi. Nepochybně se v tom mumraji  objevovaly i půvabem oplývající podkavkazské děvy nabízející zvířatům i světoběžníkům plné náruče nejrůznějšího potěšení. Krásky tu doposud nevymřely, ale dnes se kolem nich točí buď jejich ostrozrací partneři nebo houfy skotačících ratolestí.
 

Nadstandardní ubytování se sprchou a čistými peřinami způsobuje absolutně dokonalou relaxaci. Musíme však popojet zas o kousek dál. Do městečka Kis je to jenom sedm kilometrů. V jeho horní části na nás čeká bezmála dva tisíce let staré překvapení. Křesťanský kostel v zemi islámu!
 

Prastará budova složila v prvních stoletích našeho letopočtu tzv. Albánské církvi. Neleze mi dost dobře do hlavy, jakou souvislost má tento kout světa se známou evropskou zemí u Jadranu. Chytré zdroje prozrazují, že jde jenom o shodu jmen a s uvedenou krajinou nemá nic společného. Albánií se na počátku našeho věku nazývalo malé území východního Kavkazu. Název vznikl ze starořeckého slova označujícího horskou zemi. Od prvního století byl tento kraj pod vlivem Arménie a tak se tamější křesťanství přirozeně rozšířilo i do těchto končin. Zdejší církev, které se dostalo názvu Albánská, byla už od svého vzniku kontrolována svojí starší arménskou sestrou. Vydržela až do 15. století, kdy ji převálcoval nekompromisně se roztahující islám.

 

Jakkoli většina zdrojů nedává obě zmíněné Albánie do přímé souvislosti, poslední lingvistické výzkumy toto tvrzení lehce zpochybňují. Současná albánština, která se údajně nepodobá žádnému z tradičních evropských jazyků, má naproti tomu ve své slovní zásobě až příliš mnoho pojmů které používají národy pod Kavkazem.
 

Ještě zajímavější se jeví souvislosti mířící až do značně odtažité Skandinávie. Věhlasný norský cestovatel Thor Heyerdhal si dal práci se zkoumáním nejrůznějších ázerbajdžánských skalních záznamů a na základě dosažených výsledků dospěl k překvapivému závěru. Prastará severská legenda hovořící o příchodu boha Odina ze země Azer není jen vymyšlenou báchorkou, ale ve své podstatě holou skutečností. Skandinávské kořeny tedy sahají až do vzdálených kavkazských teritorií.
 

Heyerdalovu domněnku podporují i archeologické nálezy vyhrabané v bezprostřední blízkosti kostela. Kosterní zbytky zakryté průhlednými víky odkazují na existenci až dva a půl metru vysokých smrtelníků. Podle některých teorií mohli mít někteří příslušníci zdejšího záhadného národa dokonce světlé vlasy a modré oči.
 

Nesmírně zajímavou exkurzi do dávných časů nemilosrdně utíná nedaleká žhavá současnost. Takový rozvod vody jsme zatím neviděli. Z kovového vodojemu umístěného na kopci ústí množství gumových hadic. Každá pak vede okrajem ulice do nějakého konkrétního stavení. Co se děje s tímto unikátním vodovodem během zimních mrazů si můžeme jen domýšlet.
 

Vraťme se však zpátky k minulosti. Další upomínka na dávno zaniklou křesťanskou éru se nachází až v podhorském severozápadním výběžku. Cihlový kostel vzpomínané Albánské církve stojí na skalnatém kopci a je vidět už z poměrně veliké dálky. Není nám jasné, jak mohla tato nádherná stavba přečkat tak dlouhý běh času a tak nepřející ideologii jako je islám. Pravděpodobně tu ještě nevynalezli extremismus.
 

 

 

Pochopitelně nás nemůže uspokojit jen pohled z odstupu. Lesní cestou necestou vystoupáme až nahoru. Společnost nám tu dělá párek kroužících orlů a rodinka mladých Američanů. Znovu nás překvapuje tolerance zdejších starousedlíků. Přestože patří mezi zastánce rozdílné ideologie, oplývají úctou k dílu svých předchůdců. Už více než patnáct století!
 

 

Vracíme se zpátky k civilizaci. První domkem na ráně je kavárna. V porovnání s právě navštíveným památníkem dávnověku  vypadá poněkud zajímavě. Stavební sloh patrně hodně  předběhl současnost. I název je zavádějící. Kafe bude, jak jsme měli možnost už několikrát poznat, pouze na ceduli.
 

Jen o kousek dál se vyjímá  pozoruhodné muzeum po širým nebem. Několik nehybných samohybů ze sovětské éry tu střeží neohrožený hlídač s velikým trhacím psem. V ústrety nám samozřejmě běží ten rychlejší. Toyota je však nedobytná. Nedobytně zprvu vypadá i zodpovědný strážmistr. Až poté, co mu Slávek nadšeně povypráví o tom, jak s úplně stejnými pásáky brázdil moravská pole, zpacifikuje zuby cenící šelmu a připouští nás k zaparkované technice. Připomínku našeho zlatého mládí vhodně dokresluje i černě dýmající komín blízké obalovny. Prohlídka je bezplatná a dojem z vystavených exponátů přívětivě omlazující.
 

 

 

Naše severozápadní putování je u konce. Otáčíme a stejnou cestou se vracíme k jihovýchodu. Pádíme přes několik širokých řečišť, kterými se horská voda posouvá k nížinám. Jedno z nich je obzvlášť zajímavé. Připomíná deltu nějakého významného toku. K překonání všech rozvětvených ramen je potřeba nejméně dvanácti mostů.
 

Na doporučení jednoho sofistikovaného borce se pouštíme do hledání nějakého podzemního labyrintu. Dost dobře si neumíme představit oč běží, protože o něčem podobném jsme zatím žádné zmínky nezaznamenali. Série doptávacích zastávek nás zavede k řídce obydlené lokalitě neveliké obce. Jediný člověk, kterého zde potkáváme, je stoletá stařenka s o něco mladší dcerou. Ochotně nám předávají celou řadu informací. Problémem je to, že ani jedné z nich nerozumíme. Jsou poskytovány výhradně v áerbajdžánštině.
 

 

O něco později se na scéně objeví mladší borec od naproti. Ani on neovládá jiný než svůj rodný jazyk. Zavede nás ale  k nápadné obdélníkové jámě. Na první pohled je jasné, že tu kutají  archeologové. Chybí tu jakékoliv  oplocení, jakož i jiné zábrany k zamezení vstupu. Spustím se na dno a odkrývám igelit. Pod ním se nachází lidské kosterní pozůstatky ve společnosti zbytků nějakých nádob. Výklenek dvoumetrové hliněné stěny zase zdobí veliká keramická váza. Celé naleziště se nachází ve stadiu rozpracovanosti. Nikdo tu však nekutá a ani nikdo nic nehlídá. Být to u nás, do rána je všechno vybíleno!

 

Jenom kousek odtud se nachází oplocené, nedávno vybudované stavení. Právě toto je prý ten námi hledaný labyrint. Moc tomu nerozumíme. Naštěstí u nás zastaví moudře vyhlížející muž vládnoucí slovanským světovým jazykem. Nabízí se, že nám zprostředkuje setkání s dvojící nedaleko bydlících kutačů, kteří to tu mají na svědomí. Nakládá Náčelníka a veze jej k největší barabizně v dědině.
 

Za chvíli kousek od naší toyoty přistává nesmrtelná volha s rýči a lopatami na střeše. Z auta vychází starší pán v doprovodu své manželky. Oba jsou archeologové. Pracují tu už pěkných pár let a postupně odkrývají netušená tajemství zdejšího podsvětí. Nálezy zásadně nikam nepřemísťují. Nechávají je ve stavu v jakém byly obnaženy. Kolem nich následně vybudují jakési katakomby, ve kterých si je případní návštěvníci mohou prohlédnout.
 

 

 

Vstupujeme do podsvětí. Přestože starý pán nedávno ztratil sluch, dokáže hovořit velmi srozumitelnou ruštinou. Pokud mu chce jeho životní partnerka něco sdělit, jednoduše to zapíše do sešitu a nabídne k přečtení. Oba nás pak pomalu provázejí celým labyrintem. Vybudovali jej z vlastních prostředků a nevybírají žádné vstupné. Tak, nad tím nám opravdu zůstává rozum stát.
 

 

Pomalu se posunujeme k jednotlivým dílčím nalezištím. Archeolog nás vášnivě seznamuje nejen s přibližným stářím vykopávek, ale především barvitě objasňuje netušené souvislosti sahající až k nejrůznějším filosofickým závěrům. Odhalování tajemného podsvětí chápe jako své poslání a podle toho jeho výklad také vypadá. Je na hony vzdálen praxi brigádnických průvodců po našich zpoplatněných památkách, kteří nezúčastněně oddrmolí naučené fráze a rychle popohání svěřené stádo dál a dál.
 

 

Vycházíme zpátky na světlo denní. Nějak se nemůžeme rozloučit. Náš průvodce opakovaně děkuje za náš zájem. Máme prý pozdravovat naši zemi. O její historii má více než slušné povědomí. Zvláště o událostech kolem nešťastné Mnichovské dohody. Hravě by strčil do kapsy každého druhého českého dějepisáře.
 

Návrat slunečných dnů nás začíná probouzet touhu po vodě. Obrovská přehradní nádrž, které tu přezdívají „malé moře“, není odtud vzdálená víc než třicet čtyřicet kilometrů. Ale jenom vzdušnou čarou. Pokud bychom však měli její břehy dobýt po regulérních silnicích, museli bychom jich najet nejméně dvě stovky. Domorodci nám postupně doporučují různé terénní zkratky, ale na žádnou takovouto spojnici se nám narazit nedaří.
 

Vzdáváme tady návštěvu velké vodní plochy a rozhodujeme se pro malou. I tak na naší elektronické mapě vypadá jako Máchovo jezero. Slávek zapichuje prst do lákavě modré hladiny a dál se už svěřuje službám česky brebentící navigátorky. Slušná asfaltová silnice se klikatí mezi vysušenými oblými kopci a zavlažovanými poli tabáku. Trpíme žízní a tak zastavujeme na malém odpočívadle. Máme smůlu. Ta příjemně nažloutlá tekutina nabízená u cesty v průhledných plastových lahvích není vinný mošt ani pomerančový džus, ale pohonná hmota pro spalovací motory.
 

Odbočujeme na nezpevněné polní cesty. V oblacích prachu drkotáme k chudě vyhlížejícím vesnicím. Naše střešní vlajka asi poutá velkou pozornost. Stařešinové si nás měří ostrými pohledy, cudně zahalené dámy klopí zraky, děcka nadšeně mávají. Po delším čase vytrvalého natřásání nás navigace přivádí do kraje bez lidí. Kolkolem širá step, sem tak nějaký strom a v dáli narůžovělé hory. Připadáme si jako v Mongolsku.
 

Potkáme staršího řidiče ve stejně letitém žigulíku. Okamžitě zastavuje a dává se do družného hovoru. Koupil tu prý chátrající kolchoz a teď je vlastníkem početných stád. Zve nás k sobě na farmu. „ Zabijeme ovci, otevřeme vodku a budeme hodovat“, říká a myslí to smrtelně vážně. Jeho srdečné pozvání pro tentokrát odmítáme. Pokud nás něco v tom zaprášeném horku opravdu láká, pak je to vodní hladina. Máme ji už v dohledu.
 

Čím jsme vodě blíž, tím záhadněji se nám jeví její vzhled. Plocha není blankytně modrá, ale narůžovělá. Z nějakého neznámého důvodu ji někdo obehnal dva metry hlubokým příkopem. Žádaná tekutina je navíc až za nějakou podivnou, stometrovou polosuchou zónou.
  

Prvním problémem je překonání zmíněného příkopu. Spustím se opatrně na dno. Je zatopené vodou. Když ji ochutnám, připadá mi desetkrát slanější než Jaderské moře. Hustota se podobá naředěnému sirupu. Vylezu na druhou stranu. Tmavá prsť se začíná měnit na šedorůžovou. Solný škraloup je čím dál silnější. Po dvaceti metrech se propadám do dokonale černého bahna. Když konečně doputuji k první vodě, bořím se skoro po kolena. S koupáním to tentokrát asi nevyjde.
 

 

 

 

Vysýchající solné jezero nabízí zvláštní atmosféru. Nepřítomnost lidí, neobvyklá barevnost a bizarní krajina provokuje k tichému usebrání. Sedím na hromadě vykutané hlíny a nepřítomně zírám k dálavám. Slunce poznenáhlu klesá k západnímu horizontu. Zadumaná step obléká šedý háv až postupně zmizí v černé tmě. Blikající hvězdy, které už zaplnily celou oblohu, časem navštíví i půlkulatý měsíc. Na takový večer se nezapomíná.
 

Ještě dlouho do noci pak ležíme kousek od stanů a zíráme na nekonečné nebeské panoráma. Víme, že toto je jedna z posledních příležitostí, jak si báječný pocit osamocení jaksepatří vychutnat. Od zítřka se už budeme muset posunovat k civilizaci. Ta nám možná nabídne víc pohodlí, ale daleko méně nefalšované svobody.

 

 

Podvečerní brodění prosoleným blátem si nenechám ujít ani po svítání. Možnost ochutnávky slaného království se už nemusí opakovat. Zablácená lýtka a štípající sůl mezi prsty jsou tím posledním, co by mi mohlo vadit. Znovu mě fascinuje ta do daleka se táhnoucí růžová hladina a nádherný pocit, že se v tom prostoru potuluji úplně sám. Moji parťáci si zatím za hliněnou hradbou užívají ranní kávy, nízkého sluníčka a bahnem neposkvrněných dolních končetin, které teď labužnicky vystavují jeho sálajícím paprskům.
 

 

 

Z kraje nikoho se vyjetými kolejemi vracíme k vesnici. Sotva vyjedeme na první polní cestu, mávají na nás stopaři. Kde se tu vzali, je pro nás záhadou. Mladý borec v bílé košili, dvě děcka a jedna neskutečně upovídaná babka patří podle všeho do jedné rodiny. Nasáčkují se ke mně na zadní lavici. Zatímco mladší trojice drží ústa a krok, zmíněná dáma je ani na vteřinu nezavře. Vůbec jí nevadí, že jí vůbec nerozumíme. Při tom stačí umravňovat děcka a především objímat a zulíbávat před ní sedící doktorku psychologie. Ta je samou radostí bez sebe. Babina neví jak se odvděčit a tak nás s náramnou vervou  zve do svého obydlí. Náčelník rázně odmítá. Když toho má i zapřisáhlý milovník bohaté komunikace dost, tak, to už je co říct. Nic zvláštního se ovšem neděje. Pouze jsme lehce narazili na malou kulturní bariéru.
 

 

 

Zaprášenými ulicemi se táhnou hloučky vymydlených školáků. Nažehlené uniformy prozrazují, že asi právě začal nový školní rok. Na naše poměry se chovají velice uctivě. Buď jsou tak hodní od přírody, nebo je k tomu prostřednictvím tělesných trestů vycepovali učitelé a možná i rodiče. Podél obecního vodojemu s desítkami hadic a zaparkovaným motocyklem s jednou sajdou se dostáváme na hlavní bulvár. „Co nás asi čeká příště?“, ptáme se Slávka. „Nic“, odpovídá ležérně a pod vedením nudné elektronické navigátorky nás vyvádí do otevřené krajiny.
 

Není to omyl, ale opravdu nás čeká Nic. Alespoň tak po překonání delší vzdálenosti na kraji obce hlásá dobře čitelná cedule. Přibyli jsme do místa, které je svým způsobem unikátní. Zatímco se před staletími všichni sklonili před postupujícím islámem, tady prý nějakým zázrakem zůstala křesťanská celá velká vesnice. Jedeme se podívat k poslednímu albánskému kostelíku.
 

Stavba nás udivuje svými rozměry i vzorně upraveným okolím. Regulérního faráře tu zatím nemají a tak se nás ujímá sympatický laický vedoucí. Podle jeho tvrzení tady žijí asi čtyři tisícovky příznivců Ježíše z Nazaretu. Mnoho z nich evidentně navštěvuje i tento svatostánek. V zemi mešit a minaretů  je to více než neobvyklé. Ostrůvek křesťanství působí prostě a přitom vznešeně. Připadáme si tu jako v nějaké evropské protestantské modlitebně.
 

 

 

 

 

Minimálně pro dvě třetiny naší výpravy je překvapivá jedna věc. Venku, stranou od hlavních budov, stojí malý bazének. Podle všech náznaků tu asi praktikují křest ponořením. Tedy zvyk, který ve většinové církevní praxi takřka vymizel. Baptisteria podobného typu přitom zdobila většinu starých prvokřesťanských chrámů. Jak vidět, bohulibé zvyklosti dávné Albánské církve nezměnilo nic. Patrně proto, že jsme ve vesnici úplně stejného jména.

 

Nic necháváme za zády a posunujeme se dál k jihovýchodu. Nenápadná pahorkatina se postupně mění v krajinu výrazných skalních útvarů. U nás by to byl turistický ráj, tady si toho vůbec nikdo nevšímá. Zastavujeme u rozbrázděného říčního koryta. Ani tentokrát to však na koupání moc nevypadá. Proudící voda má odstín barvy holubí šedi. Tak jako skoro všude v Ázerbajdžánu.

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)