ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Za zákazy do Lazy -
 

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Název Laza byl už skloňován několikrát. Vesnice by se měla vyskytovat v jednom z nejkrásnějších kavkazských údolí. Ze zmiňovaného Xinaliqu tam nějací borci došli za pouhých osm hodin. Alespoň tak to tvrdil vždycky pravdomluvný internet. Domorodci prohlašovali něco jiného. Nejen, že se tam nedojde za osm, ale ani za osmdesát. Mezi oběma horskými dědinami se nachází ostře sledované pohraniční pásmo.
 

Vyptáváme se tedy vševědoucí navigace. Její odpověď je překvapivá. Pokud se opravdu chceme dopídit obce ležící za kopcem, musíme to vzít velikou oklikou  a přitom ujet přes sedmdesát kilometrů. Cíl je ovšem neměnný, jede se do Lazy! Ať to stojí co to stojí!
 

Známým údolím se vracíme do Quby a tady otáčíme prudce na sever. Slušnou silnici opouštíme až po návratu k horám. Jsou úplně jiné, než ty předchozí. Homolovité partie vrcholových skal připomínají slovenský Súlov. Rozdílná je i architektura zdejších vesnic a také barva vody v divoké bystřině. Vykazuje nevábný odstín neutrální šedi. Vypadá to, že vyvěrá někde z ledovce.
 

Hledání místa k příštímu noclehu je poněkud problematické. U šedivé řeky to nepůjde a v blízkosti Lazy taky ne. Vyrostlo tu obří lyžařské centrum s bazény, megalomanskými hotely a všelijakými zákazy. Komplex pro rozmazlené zazobance nás ani trochu neláká, takže co nejrychleji se klidíme z jeho dosahu! Usilovně pátráme po něčem lidštějším. Následuje série pokusů a omylů, která vyústí v návrat  k poněkud zastrčenému údolí. Prudce klesneme do nejbližší vesnice a úzkými cestami mezi domy dojedeme na její konec.
 

 

Sotva mineme poslední chalupu, vítá nás brod přes potok plný obrovských balvanů. Ty nás samozřejmě nemají šanci zastavit. Daří se to až protijdoucímu stádu neohrožených ovcí a krav. Vrací se z pastvy a nikomu a ničemu neuhnou.
 

 

O pár metrů dál zase musíme dát přednost vyzáblému koníkovi. Ze všech koňských sil za sebou táhne obrovskou kupu sena. Nikoliv na  žebřiňáku, ale na nákladních lyžinách. Tak, to tu ještě nebylo! Na opačné straně hor je pokrok o krok dál. Seno tam svážejí vyřazené ruské náklaďáky.
 

Rozmlácenou polňačkou se posuneme o něco výš. Stavíme stany a z okolních křovin se snažíme vytěžit co nejvíce paliva. Rozhořívá se oranžová vatra. Vychází měsíc a na nebi světélkuje bezpočet hvězd. Ideální čas na povídání. Zvlášť, když je po ruce stejně ideální partner, či spíše partnerka. Zatímco Slávek upadl do spánku běžného, s Evou probíráme otázky kolem spánku poněkud delšího. Díky své profesi je s ním ve velice častém kontaktu. Dovídám se spoustu věcí o tématu, kterému se dnešní člověk na hony vyhýbá. Ke své vlastní škodě. Doteky smrti bývají životně důležité. Zpravidla donutí k přenastavení priorit. Jakkoli se to může zdát divné, tento večer se pro mne stane asi nejpůsobivějším závěrem dne z celého podkavkazského pobytu.
 

Ranní budíček je nezaměnitelný. Stará se o to stohlavé stádo krav, které kolem našich stanů táhne na ranní pastvu. Sotva zaplaví okolní zelené stráně, vydají se v jejich stopách tažní koníci zapřažení do nejrůznějších přívěsů. Za chvíli se údolím vracejí s nákladem načechraného voňavého sena.

 

 

Přestože v tomto kraji jasně vládne běžná koňská síla,  najdou se i takoví, kteří ji mazaně koncentrovali pod plechovou kapotu. V našem případě se jedná o těžký ruský vojenský  gruzovik , který tady i s armádou živých nakladačů luční píce pendluje až do večerního stmívání.
 

 

Slunečné ráno dává naději na stejně vydařené pokračování. Bylo by škoda toho patřičně nevyužít. Zvláště, když se z nedaleké Lazy dají podnikat lákavé túry do vyšších pater zdejších velehor. Dvoudenní trek na čtyři a půl kilometru vysokou nejvyšší horu Ážerbajdžánu sice neplánujeme, ale nějakou třítisícovku bychom při troše námahy snad mohli v pohodě absolvovat.
 

Mineme nepříliš vábný areál zimních nadšenců a za stoupající letní teploty začínáme klesat ke jmenované dědině. Ještě dříve, než se spustíme do jejího středu, dopřejeme si malou zastávku na jednom provizorním odpočívadle. Výhled na protější horizont je okouzlující. Eva, vášnivá milovnice italských Dolomitů, si připadá jako někde nad Cortinou. Rád s ní tentokrát souhlasím. Kavkaz se nám tu převlekl do alpsky laděného stylu.
 

 

Samotná vesnice působí prostě, přirozeně a tím pádem docela harmonicky. Kupodivu  tu nepotkáváme skoro žádné  domorodce. Náčelník nemá s kým komunikovat a tak po krátké procházce zatroubí k odjezdu. Popojedeme o něco výš, kde by se mělo nacházet něco jako turistická základna.
 

Vyšplháme se na známou šotolinovou cestu. Po několika stovkách metrů jsme na konečné. Řada unifikovaných chatek, pár penzionů, umělá jezírka a nepřehlédnutelná slávobrána. A také ukřičené místní hity z nějakého výkonného reproduktoru. Co se dá dělat, blahoslavené globalizaci už asi neutečeme.

 

Nabalíme lehké bágly a startujeme  k výšinám. Směr pohybu udává dobře čitelná cedule. Pomalu se suneme vypaseným travnatým svahem. Dole pod námi hučí rozdováděná bystřina, z mraků občas vykouknou čtyřtisícové skalnaté štíty. Tam někde by se měla schovávat  Bazarduzu dagi, vrcholová kóta veškerých Azerů. Ční do výše 4 485 metrů nad běžné moře, a pokud bychom to měřili od hladiny  nedalekého Kaspiku, bylo by třeba  ještě nějakých třicet metrů přihodit.
 

 

 

Přestože zastávám pozici třetího vzadu, nějakým nedopatřením jdu tentokrát v čele. Přehoupnu se přes nevýrazný horizont. Pod dřevěným přístřeškem stojí dvě postavy. Jsou oblečeny do slušivých šedozelených uniforem a na rameni jim visí nějaká vintovka. „Asi nějací horští myslivci“, říkám si v duchu a pochoduji přímo k nim. Sotva udělám pár kroků, strnule stojící figuríny se pohnou. Zkříženýma rukama dávají najevo, že tudy cesta nevede. Ruštinou se jich tedy táži, kudy mám jít. Mlčí jako zařezaní a opět dávají ruce do kříže. Asi mi nerozumí, a tak názorně ukazuji zamýšlený směr k nejvyšší hoře. Znovu stejné znamení. Ať namířím svou ruku na kteroukoliv světovou stranu, pokaždé dostanu jednu a tutéž nonverbální odpověď. Nezbývá než poraženecky ustoupit zpátky k autu. Později se dovídáme, že nepřístupné pohraniční pásmo si Ázerbajdžánci vymysleli teprve nedávno. Údajně jako prevenci před vstupem nežádoucích extrémistů. Čečensko ostatně neleží až tak daleko.
 

Na protější straně registrujeme slušně vyježděnou cestu mířící do postranního údolí. Vedle ní však také komplex až nápadně se podobající novým kasárnám. Ve výhru sice moc nevěříme, ale za tu legraci to stojí. Slávek bude mít aspoň důvod ke komunikaci. Osedláváme toyotu a jedeme vstříc dalším ozbrojencům.

Závora na cestě nás nepřekvapuje. Hlídkující voják je evidentně nesvůj. Civilní auto s cizí vlajkou na střeše sem každý den asi nejezdí. Za chvíli je to tady jako při mobilizaci na Třetí světovou. Vystupujeme z vozu a s širokorozchodným úsměvem míříme k zamračeným militaristům. Větší i menší šarže v maskáčích studují naše potřebné i postradatelné doklady, aby nakonec došly k předem očekávanému verdiktu. Další posun k Putinově čáře je jednoznačně nežádoucí. Slávkovy informace o bezproblémovém trajdání po celé naší Unii berou jako další pohádku Barona Prášila. Je ale třeba podotknout, že se k nám chovají slušně, občas až překvapivě přátelsky.

 

Vracíme se do staré známé doliny a úzkými cestami šplháme do pečlivě vysečených strání. I tady je sklizeň sena v plném proudu. Šlachovití staříci šermují vidlemi a vytrvale navršují zimní proviant  na svá letitá přibližovadla. Přestože mají práce nad hlavu, neodpustí si menší či větší pauzu na pohodové poklábosení. Azbukou psaný světový jazyk tady ovládá i ten nejposlednější pasák dobytka. Ruština zde byla před léty ještě povinnější než v naší daleké socialistické  domovině.
 

 

V Laze to s výšlapem nevyšlo, zkusíme tedy něco tady. Není to ode mne pěkné, ale startuji jako první. Zbytek mě co nevidět dohoní.  S karimatkou, lehkým proviantem a dalekohledem se sunu ke strmé skalní hradbě nad námi. Pokosené louky nepředstavují nejmenší problém. Horší je to v místech, kde je vegetace ponechána svému osudu. Někde sahá tráva nad kolena, jinde se v ní člověk úplně ztrácí. Oč je tu méně pohodlí, o to víc přirozené krásy. Zvonky, astry, hvozdíky a další květiny oživují převažující zeleň svými sympaticky barevnými akcenty.
 

 

 

Uvelebuji se na vyvýšeném místě s dalekým výhledem. Se slastným  pocitem vševidoucího konzumuji svoji pozdně obědovou porci. Dalekohledem osahávám vzdálené i bližší okolí. Eva se Slávkem právě dopili odpolední šálek kávy a startují k mému stíhání. Chudáci vůbec netuší, jak se škodolibým zájmem nepozorovaně zírám na jejich každý krok. Musím ovšem svatosvatě konstatovat, že během mé špionáže jejich chování ani v nejmenším nevybočuje ze zaběhnutých židovsko-křesťanských mravních norem. Což je pro mne tak hrozná nuda, že mě v příští chvíli ukolébává k nefalšovanému spánku všech unavených.
 

Po procitnutí ze sladkých snů mě čeká hořká realita. Dal jsem si za úkol prozkoumat z daleka viditelné otvory ve svislé stěně. Dělí mě od nich jen délka fotbalového hřiště. Naneštěstí také zvláštní suťové pole. Skládá se výhradně z oblých kamenů. Některé vykazují velikost oblázku, jiné mají až půl metru v průměru. Jakýkoliv pohyb vpřed je tu takřka nemožný. Díky zakulaceným tvarům  tu totiž nepůsobí tření vlečné, ale valivé. Navzdory všemu se pomalu sunu nahoru. Nacházím tu zajímavé zkamenělé exempláře, mezi nimi i slušné kousky železné rudy.
 

 

 

A je tu další překážka! Neprostupný porost tři metry vysokých bolševníků. Jsou tady doma a tak si své teritorium patřičně chrání. Po jejich žhavých polibcích však v tuto chvíli ani trochu netoužím. Dělám to nerad, ale musím přiznat porážku. Tajemství otvorů slepencových skal zůstane neprozkoumané.
 

Jestliže to po suťovisku šlo nahoru jen s největším vypětím, dolů to nejde vůbec. Dolů to totiž jede. Jakékoliv šlápnutí uvolňuje lavinu vykutálených  balvanů, které našinec nemá šanci ustát. Pokud se tu nechci nechat ukamenovat, nezbude než vymyslet nějakou mazanější strategii. Veleopatrně uléhám na břicho. Rukama testuji pevněji usazené šutry a pak své tělo po centimetrech posunuji k dalším úchytům. I tak se občas svezu. Je to sice jízda riziková, ale naštěstí úplně zadarmo.
 

Konečně jsem na jakž takž pevné zemi. Přešplhám pár skalek, překonám vysoké porosty kavkazských travin a znovu se ocitám na civilizací zušlechtěných lučinách. Zaostřím zrak do dálav a co nevidím! Kousek pode mnou už v patřičném rozestupu pochodují moji zatoulaní parťáci. I tentokrát jsou lepší jako já. Zatímco jsem zbaběle na stráni vychrapoval, oni dokázali vystoupat až na hranu oné impozantní skalní scenérie. Našli na ní dokonalou rovinu a obdělávaná pole s traktorem i místními zemědělci. Za takový heroický výkon si určitě něco hodnotného zaslouží. Slávkovi se proto dostává hluboké poklony a Evě vysoké květiny. Čeho jiného, než sušeného stvolu bolševníku!
 

 

K rozbití tábora nemusíme jezdit daleko. Uvelebíme se na malé rovince nad potokem. Natrháme kolem rostoucí řepík, mátu a dobromysl a s dobrou myslí později popíjíme jejich omamující vývar. Pilní domorodci se pak ještě dlouho do noci kolem nás trousí se svými senem obtěžkanými povozy.
 

Vatra však nesmí chybět ani kdyby dřeva nebylo. Kolkolem jsou  jenom suché bolševníkové lodyhy a osekané větvičky čerstvého vrbového proutí. Zatímco se i s takovýmto palivem snažím rozdmýchat nějaký plamen, Náčelník i  Pobočnice odcházejí do svých izolovaných nočních stanovišť. Míní co nejrychleji uložit své unavené schránky do horizontální polohy a poté se ponořit do blažené říše snů a slastného zapomnění. Slávkovi se to daří okamžitě, Eva má problémy. Může za to hutné kadidlo valící se z mého atypického táboráku. Zatímco na chlapa působí jako narkóza, dámu burcuje k aktivitě. Halasně mi oznamuje, že pokud zdroj dýmu okamžitě neutratím, co nevidět zahyne hrdinnou smrtí udušením. A to jsem si ještě včera večer namlouval, jak je pro ni posezení u kouřícího ohně romanticky voňavé. Ženě, jakkoli půvabné, se člověk zkrátka nezavděčí.

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)