ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- K odvrácené straně Kavkazu -
 

 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Zatím jsme operovali pouze na východě. Do další vyhlédnuté lokality to máme vzdušnou čarou asi osmdesát kilometrů na západ. Problém je ten, že se tam nedostaneme vzduchem, ale po zemi. Což znamená, že se nám čára poněkud protáhne. Po zadání cílového místa chytré navigaci nevěříme svým očím. Vzdálenost se nám prodlouží ne dvoj či troj, ale hned desetinásobně! V Evropě běžné přejezdy hor tu ještě nevymysleli. Kavkaz proto musíme obkroužit velikánskou oklikou.
 

 

Nasedáme do auta a počítáme s tím, že ho dnes takřka neopustíme. Přejezd nám nepochybně zabere celý den. I tak těch osm stovek kilometrů nemáme šanci spolykat. Třeba objevíme nějakou zkratku, třeba přenocujeme někde při cestě. Hlavně se musíme nejdříve vrátit do hlavního města.
 

Přejedeme důvěrně známou Qubou a za chvíli jsme na dálnici. Slávek předává opratě své pobočnici, odloží chodidla na palubní desku a okamžitě se pohrouží do rozkošného pospávání. Vzbudí jej až zoufalý výkřik bezradné řidičky. Z dálky se k ní řítí nějaké auto! Na tom by nebylo nic podivného, kdyby se neřítilo v protisměru. Jak se ukazuje, zdejší autostrády vykazují jistá specifika. Nezbude, než s nimi napříště docela vážně počítat.
 

Blížíme se k Baku. Vítají nás rafinérie a lesy těžních věží. Ale také nový obchvat, který si nechává město pěkně od těla. Inteligentně se tvářící navigace o něm zatím neví. Důležitá je však skutečnost, že nám cestu zkrátí o dobrou čtvrtinu.
 

 

Za hlavním městem se stáčíme k severozápadu. Poloprázdná rychlostní komunikace protíná stepi i polopouště a poměrně rychle nás posunuje zpátky k horám. Ještě než se k nim přiblížíme, můžeme se pokochat zemědělsky vyžívanou krajinou vyzdobenou úhlednými obdélníky sklizených polí a čerstvých oranišť.

 

 

Vzdáváme se pohodlí dálnice a sjíždíme na slušnou strategickou silnici. Míjíme při tom středně velké město Gobustan. Něco nám to připomíná. V jeho blízkosti by se měla uskutečnit jedna z plánovaných zastávek. U benzínové pumpy si náš velký komunikátor nechává vysvětlit, kterak se k ní dá odtud doputovat. Místo dlouhých řečí jsme svědky krátké reakce. Tankující šofér sedá do auta a bez jakýchkoliv okolků nás k ní dovede. Jedná se o dobře ukryté poutní místo se zajímavým kamenným stavením.
 

Diri Baba, jak se tato lokalita nazývá, nemá nic společného s protivnou starou paní, ale v překladu znamená “Žijící dědeček“. Roku 1 402 zde mělo být pohřbeno tělo jistého zbožného muže. To bylo však natolik svérázné, že se odmítlo rozložit. A tak milého nebožtíka prohlásili za světce, postavili tu něco jako mauzoleum a od 17. století toto místo navštěvují nejrůznější poutníci. Čeká je tu zadumaná atmosféra a dva málomluvní muslimští řeholníci.
 

 

 

 

Naše nedostižná plánovačka tras  přichystala další upoutávku. Podle jistých zdrojů by se v městě Shemaki mělo zpracovávat hroznové víno a taktéž utkávat koberce. Zatímco lehce alkoholický případ je pro oba zplnomocněné krotitele japonského oře zapovězený, o to více zájmu projevují o způsob výroby tradičních textilních výtvorů. Specialista na výzvědné služby jde do akce. Neví sice, jak se tepichům přezdívá v ruštině, zato si umí v každé situaci poradit. Táhlým pohybem naznačí tvar zmíněné podlahové krytiny a pomocí poskakujících prstů a citoslovců „ťap, ťap, ťap, ťap“ určí její primární funkci. Pozorně naslouchající pánové pochopí a neprodleně reagují málo potěšující odpovědí: „ To všechno odnes čas, a pokud chcete vidět, jak vypadá koberec, zajděte si naproti do obchodu“.
 

V obchodě jsou sice zajímavé věci, ale my máme hlavně hlad. Jeho zahnání nepředstavuje nejmenší problém. Majitel nejbližší restaurace nás okamžitě izoluje od posedávající městské chudiny a nabízí nám dokonale oddělený salónek pro speciální návštěvy. Kdyby věděl, že přespáváme ve stanech a vaříme na kravském trusu, asi by to nedělal. Jídlo je tradičně chutné, patřičně pestré a na naše poměry docela levné. Venkovní cedule sice avizuje nabídku nealko piva značky Praga, ale uvnitř se nic podobného nevyskytuje. Nevyhnutelné spláchnutí žízně i tentokrát obstará tradiční „azerčaj“ s tymiánem.
 

 

Dvouproudová hlavní silnice nás vede dál k severozápadu. Na jejich okrajích postávají stánky s melouny, rajčaty a ostatními zemědělskými produkty. Úspěšně je míjíme. Zastavujeme až u série venkovních pekáren. U poslední z nich si objednáváme několik kousků chleba. Fortelní dáma rozválí těsto do tvaru elipsy a naučeným pohybem  připlácne na stěnu rozpálené pece. Za pět minut máme hotovo. Pečivo je křehké a nádherně voňavé. Ještě dřív než stačí vychladnout, dochází k jeho totální likvidaci.
 

 

 

 

 

Slunce  svítí ještě poměrně zvysoka, my se ale rozhodujeme pro včasné vypátrání nějakého slušného tábořiště. První pokusy nás sice uvádějí do slepých uliček, později však narazíme na široké řečiště. Odbočujeme na nějakou okresku a vydáváme se proti proudu. Přijíždíme k horám. Tady se už říční koryto zařezává do kaňonovitého údolí. V místě malého přítoku jsou  dostatečně prostorné štěrkové nánosy. Lepší místo k přenocování jsme si nemohli přát.
 

 

 

Právě když tu vztyčujeme naše plátěná přístřeší, dorazí ke mně esemeska z domova. Nepolepšitelná tulačka Hanka, se kterou jsem zatím sdílel pěknou řádku domácích treků, mi hlásí, že se bez jakýchkoliv šrámů vrátila ze sousední Gruzie. Jak je vidět, Kavkaz je u našich světoběžníků v kurzu. Myslím, že po zásluze.
 

 

Lehká dostupnost vodního zdroje je hlavní příčinou nevyhnutelné operace. Deset dnů v přírodě se patřičně podepsalo na našich textiliích, takže nezbývá než vyhlásit výjimečný stav zvaný „velké prádlo“. Díky němu náš dnešní kemp připomíná nájezd kočujícího cirkusu. Nejnápadnější barevné akcenty má pochopitelně na svědomí přítomnost něžného pohlaví. Tiše jenom doufáme, že Eviny nepostradatelné zakrývací artefakty někdo v noci neodcizí. Vypůjčené pánské bombarďáky by jí na kráse nepřidaly.
 

Dnešní ohýnek je proti tomu včerejšímu úplně o něčem jiném. Řeka sem přinesla spoustu dřeva a žhavé sluneční paprsky se postaraly o jeho skvělé vysušení. Vysoké plameny s absencí štiplavého dýmu tu šlehají až do pozdní půlnoci. Naše kouřem přiotrávená souputnice se může konečně svobodně nadechnout. Budí ji až pozdně ranní nutkání na obvyklou dávku mléčné čokolády.
 

Ideální prostředí divokého řečiště si nemůžeme vynachválit. Dalo by se tu vydržet i pár dní. Čvachtat se v hlubokých tůních, polehávat na vyhřátých balvanech a bezstarostně se oddávat nekonečnému lenošení. Nebo se jen tak pohupovat na nedaleké, vysoko ukotvené visuté lávce. Náčelník má však jiné plány. V dosahu je další obydlená horská vesnice.
 

 

 

 

Jedeme tedy do Zernavy. Nejdříve je třeba překonat půl metru hluboký brod. Na rozbité horské cestě pak  potkáváme trsy černých ostružin a snědou rodinku místního imáma. Se sympaticky zahalenými těly putuje vstříc pohodlnější, leč o něco hříšnější civilizaci. Na naši osádku se dívá lehkým úkosem. Po půlhodince trmácení jsme na místě. Proti východním oblastem je tady patrná změna. Kolem všech chalup jsou vysoké ploty. Všude na světě znamenají jediné. Odtažitost a uzavřenost.
 

 

Zastavujeme na místě, které vypadá jako náves. Slávek sbalí kameru a řítí se s ní ke skupině vášnivých hráčů nějaké formy domina. Spolu s Evou opatrnicky vyčkáváme v autě. Z okolních domků vybíhají podmračení chlapi a míří ke kameramanovi. Z lehkých náznaků usuzujeme, že jej berou za vetřelce. S napětím vyčkáváme, kdy se na něj vrhnou a drahý aparát mu omlátí o hlavu. Internet nás ostatně varoval, ať se s místními nepouštíme do žádného sporu. Koluje v nich krev kavkazských bojovníků a v určitých situacích se chovají nepřiměřeně.

Náčelník je evidentně v ohrožení. Mobilizujeme veškeré psychické síly a vyrážíme k jeho obraně. Diplomatické návyky z našich zeměpisných šířek snad pomohou situaci uklidnit. S nataženou pravicí kráčím k nejostřeji vyhlížejícímu staříkovi. Kupodivu ji neodmítá. To je dobré znamení. Na první otázky dává jen neochotné úsečné odpovědi. Postupně se trochu rozpovídá.. Dovídám se, že tu žije kolem osmi stovek lidí a také pár medvědů. Není tu pracovních příležitostí a lidé třou bídu s nouzí. Turistický ruch sem zatím nezavítal. Za Sojuzu prý bylo líp.
 

Netrvá dlouho a objeví se tu zástupci místních školáků. Ptám se místního náčelníka, zda je mohu vyfotit. To, co bylo ještě před chvílí striktně zakazované, se najednou stává skutečností. Když se hoši objeví na displeji mého kompaktu, jsou potěšením bez sebe. Snímání vesele pokračuje a s ním i postupné odtávání posledních ledů. Nakonec se nechají sejmout i ti nejzatvrzelejší odmítači. Co je v tuto chvíli nejvíc zajímá, je to, kdy a v jaké se objeví televizi.
 

Eva se Slávkem nenápadně vyklízí pole a pověřují mě nesnadným úkolem. Zaměstnat smečku zdejších chlapů a odvést jejich pozornost od jejich příštího záměru. A tím není nic jiného, než bližší prozkoumání této uzavřené dědiny.
 

Jak se za chvíli ukáže, daleko se nedostávají. Sbalí je rozšafná ženská od vedle a rychle zatáhne za vysoká vrata do dvora. Je dokonalým protipólem mužských bojovníků. Evu i se Slávkem usadí dovnitř a během chvilky jim snese to nejlepší, co její dům právě nabízí. Nakonec posílá i pro mne. Zapojuji se do improvizované hostiny. Nejvíc toho zase schytá naše psycholožka. Tolik objetí a vášnivých polibků se každému jen tak nepoštěstí. Je poznat, že všechno je míněno upřímně. Pramení to z prosté radosti ze setkání s novými lidmi. Po nás něco naprosto nepochopitelného.
 

 

 

Rozhlížím se po prostém interiéru. Kuchyňskou linku by naše hospodyňky asi nezvládly. Možná ani stálou nepřítomnost svého partnera, který prý musel za prací někam do ciziny. Životní úroveň však nebývá měřítkem vnitřní harmonie. I největšímu nevzdělanci musí být jasné, že za vším krásným jsou především dobré mezilidské vztahy. Neznámá paní ze zapadlé Zernavy je potvrzuje i poslední tečkou. Nabalí nám na cestu pořádnou svačinu.
 

Procházíme uličkami mezi ploty a dostáváme se k místnímu svatostánku. Podle jeho vzhledu to tu na vášnivé příznivce proroka Mohameda nevypadá. Mešita by si menší údržbu určitě zasloužila. Ale to by se museli přes kapsu prásknout muslimští bratři ze Saúdské Arábie, případně sám zdejší soudruh prezident. Ropa mu teče jen kousek od paláce.
 

 

Vracíme se na náves. Hustá atmosféra je v nenávratnu. Povídáme si s posedávajícím staříkem i lelkujícími výrostky. Slávek má konečně šanci k filmování. Všichni jsou natěšeni, až se uvidí na televizní obrazovce. Baráky jsou tu sice všelijaké, ale anténa nechybí na žádné z nich.

 

Spustíme se zpátky do údolí a zastavujeme uprostřed brodu přes důvěrně známou říčku. Půlmetrovou hloubku tu ostatně musí překonat každý návštěvník právě opuštěné vesnice. Náš úkol je jasný. Oprostit vehikl od veškerých vnějších nečistot. Tak, jak to provádí každý zdejší automobilista. Vidět to naši upjatí vodohospodáři, upadnou do mdlob a už více nepovstanou.
 

Pokračujeme dál proti proudu bystřiny. Napravo skály, nalevo hučící kaskády. Tady prostě nejde nezastavit. Silnice zařezaná do svahu vyhlíží impozantně. Za jarního tání a silného deště bych tu ale jezdit nechtěl. Přistání šutru na kapotě nemusí být zrovna výjimečným jevem.
 

 

 

Konečně jsme u dalšího dílčího cíle. Je jím turisticky zajímavá vesnice Lahič. Leží ve výšce jednoho kilometru a měla by mít okolo dvou tisíc obyvatel. Podobně jako ve Xinaliqu se i tady vyvinul vlastní, zcela unikátní jazyk. Nemá však svoji psanou formu. Dědina leží v tektonicky aktivní oblasti a kdysi už na své umístění i doplatila. Po zemětřesení tu nezbylo nic. Právě od tohoto slova se prý odvozuje její současný název.
 

Už první desítky metrů procházky hlavní ulicí naznačují, že  tu bude dost zajímavých věcí k vidění. Nejen k vidění, ale i k očichání či ochutnání. Dědci kořenáři nabízejí pestrou nabídku usušených květů a bylin, řezbáři své umělecké výtvory ze dřeva a mistři kováři tu přímo před očima tvarují rozžhavené železné pruty.

 

 

 

Patrně největším lákadlem jsou však zdejší kovotepci. Už od středověku tu do plechu vnášejí kus své fantazie a studený kov proměňují v nevšední umělecká díla. Zastavujeme se u jednoho z nich. Právě vyklepává bohatou výzdobu na bronzový talíř. „ To, co umím, je dar od Boha“, říká „a tak ten dar teď předávám všem, kteří o to projeví zájem“, dodává skromně a dál pokračuje ve své práci. Pro úplnost je třeba dodat, že se nejedná o nějakého velezbožného křesťana, ale o úplně obyčejného muslima ze zdejší ulice.

 

 

Nechávám si od něj vyklepat náramek pro ženu Dášu a dceru Ester. Jména napíšu na papír a pak už jenom pozoruji, jak je jeho hbité prsty pomocí kladívka a průbojníku přenášejí na předchystaný kovový plátek. Pomáhá mu jeden z jeho synů. Evidentně ho to baví a všecko nasvědčuje tomu, že co nevidět půjde v ušlechtilých šlépějích svého respektovaného táty.
 

 

Základem života je voda a nejinak je tomu i tady, v Lahiči. Její zdroj se nachází uprostřed hlavního bulváru. Občas sem v doprovodu osla přichvátá nějaký žíznivý starousedlík. Načepuje vzácnou tekutinu do zvláštně tvarovaných kovových džbánů, které pak přehodí přes oválný oslí hřbet. Sudokopytník jen skloní hlavu a s vodním nákladem poslušně následuje svého o něco chytřejšího panovníka.
 

 

Den utekl jako voda a tak nám nastává další neodbytná starost o přenocování. Na dolním konci dědiny se mi vetře do přízně jeden postarší domorodec. Jednouchou angličtinou, kterou i já dokážu pochopit, vemlouvavě nabízí pobyt ve svém penzionu. Právě včera prý u něho přespávala česká rodina a nemohla si to vynachválit. Hlásím to vedení výpravy a ta souhlasí. Od severu se totiž ženou černé mraky a první kapky deště naznačují, že se stanováním by to bylo tentokrát poněkud nepohodlné.
 

Jdeme tedy na noc do hotelu. Ten název je v porovnání se skutečností poněkud nadnesený. Hlavně, že do pokoje neprší, nefouká a neprohání se tu myši. Sotva vejdeme dovnitř, vítá nás důvěrný závan domoviny. Sobotka s Babišem na titulní stránce Respektu prohlašují, že u nás pod jejich vedením všecko prožereme! Nedávná přítomnost Čechů je tím pádem neoddiskutovatelná.
 

 

 

 

 

Neškodný déšť se proměnil v průtrž mračen. A ne ledajakou! Trvá už dobré dvě hodiny a nemíní jenom tak přestat. Z nedalekého širokého řečiště se ozývá zlověstný hukot. Stanovat teď někde u vody, tak už bezpochyby plaveme. Není nad dům na skále a střechu nad hlavou!
 

Hučení vody se ozývá až do rána. Jdeme se podívat před hotel. Je vidět, že voda už dost opadla, ale i tak se v několika větvích valí rozdováděné kalné proudy. Podle zvěstí místních lidí bylo v noci údolí úplně zaplavené a nedávno postavený dlouhý most se prý varovně otřásal.
 

 

Není ale jisté, co se událo pod námi. Do vesnice totiž nepřijíždějí žádná auta. Silnice je určitě zavalena. Doufejme, že se ji do našeho odletu podaří zprůjezdnit. Než se tak stane, odskočíme si ještě do centra. Je sice poloprázdné, ale i tak se nám podaří nějaký ten hříšný manat utratit. Nikoliv za tretky, ale za hodnotné, ručně vyrobené originály.
 

 

 

Rušno začíná být až před polednem. Silnice je tady opět v provozu. Loučíme se s našim obchodně zdatným  hoteliérem a známou cestou klesáme k zúženým místům pod skalami. Podle velikosti odhrnutých šutrů to tu muselo být v noci zajímavé. Silničáři mají stále ještě plno práce. Zatím se jim podařilo uvolnit jenom úzký jízdní pruh.

 

 

 

 

Popojedeme o něco níž a zastavujeme naproti našeho předvčerejšího tábořiště. Nedokážeme si představit, co by se dělo, kdybychom tu stanovali o den později. I kdyby se nám před valící se vodou podařilo vyběhnout na kopec, stejně bychom tu zůstali na kratší či delší čas uvězněni. Na druhou stanu se teď odváží pouze těžký terénní náklaďák. Ale i ten má v hlubokém brodu plném vysokých kamenů namále. Nahoru mířená slova o vděčnosti jsou tentokrát opravdu namístě.

 

 

 

 

 

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)