ÁZERBAJDŽÁN S CK SLEVA

- Na kavkazské svatbě -
 

 

----------------------------------------------------------------------------------------------------

Nejvyšší evropskou dědinu, která pořádně neví, kam patří, opouštíme už v pozdním odpoledni. Jednohlasně se shodneme na tom, že jediným bodem dnešního programu bude dokonale pohodové nalezení příštího tábořiště. Úmluva však platí jen po první křižovatku.

Regulérní směrovka avizuje přítomnost další vesnice. Náčelníkova etnologická vášeň, umocněná nadějí cizojazyčné konverzace, se okamžitě hlásí o slovo. Dodržet plán by znamenalo ranit jej na nejcitlivějším místě. To mu nemůžeme udělat! Evě, jako každé normální dámě, dělá nečekaná změna problém, ale nakonec se poddává. Nuže, toyoto vzhůru! Trochu to tam obhlédneme a za chvilku jsme zpátky.
 

Prvních sto metrů to jde jakž takž. Pak dojíždíme zahrabaného mercedesa. O něco výš další auto. Slávek zařadí náhon na všecky čtyři a západoevropské ztroskotance objíždí po svažitých pastvinách. Cesta plná drobného kamení i velkých vyčnívajících šutrů pak vytrvale stoupá do mraků. Konečně se dostáváme k dědině.
 

Těžko dostupné lidské sídlo se uvelebilo po táhlým skalním útesem. Ten omývají cáry honících se mraků. Zastavujeme v místě, odkud je další pokračování vyloučeno. Z nejbližšího baráku vybíhá poměrně mladý borec. Dáváme se do řeči. Rádobyruštinou mu barvitě líčím, odkud jsme přijeli, kam máme namířeno, jak je tu krásně a tak podobně. Občas něco pronese, většinou se ale jenom lehce usmívá. Po desetiminutové komunikaci zjistím, že světový jazyk jejich severního souseda vůbec, ale ani trochu neovládá.
 

No, nic, tady toho moc nevyřešíme. Na studeným větrem bičované křižovatce polních cest  si dáváme lehkou svačinku a bez dalšího zdržování se začínáme vracet do údolí. U posledního stavení je neobvyklý shluk ruských aut. Nepochybně se tu něco děje. A to je voda na Slávkův  mlýn. Střelhbitě sem zatáčí naši toyotu  a okamžitě navazuje komunikaci. S ruštinou tu kupodivu není nejmenší problém. Dobře oblečení pánové nás zvou dál. Zrovna tu probíhá svatba a tak exotičtí hosté, jako jsme my, tu v žádném případě nemohou chybět!
 

První nás zavedou do kuchyně. Ta je pochopitelně pod širým nebem. Nad žhavým uhlím se tu opékají šašliky a zelenina, opodál mistři kuchaři dodělávají polévku a další dobroty. Dámská část svatebních hostů už okupuje jednu z místností a v dobrém rozmaru likviduje obsah bohatě prostřené podlahy. Ženy sedí, samozřejmě, na zemi a ani trochu jim to nevadí.

 

 

 

 

Pánové jsou na tom poněkud jinak. Vykázali je ven. Jejich vyšší postavení však dokazuje skutečnost, že mohou sedět u stolu. Ty jsou v několika improvizovaných jídelnách, které tvoří dřevěné kostry potažené bílým či tmavě modrým igelitem.
 

Za pozornost stojí i svatební vozový park. Světové značky, jak už bylo naznačeno, uvízly v kopci, sem se vydrápaly pouze nezničitelné ruské speciály.  Většinou lady, uazy a také jeden nákladní zil. Těžce zraněná pneumatika vypovídá, že se ani jeho cesta  neobešla bez problémů.
 

 

 

Konečně jsme vpuštěni do pokojíku nevěsty. Vyčkává v kruhu svých příbuzných a záhadně se usmívá. Dost podobně jako věhlasná Mona Lisa. Později se dovídáme, že pochází z Ruska. Hraniční čára největšího státu světa je odtud vzdálena jen nějakých čtyřicet padesát kilometrů.
 

Mezi domorodými ženami výrazně vyniká jedna bábuška. Netušíme proč, ale neustále nám dává najevo svoji nevšední náklonnost. Věnuje se především  Evě. Objímá ji, hladí po tváři, a pokud by to dokázala, snesla by jí modré z nebe. Patrně je to její přirozenost. Vychovala prý devatenáct dětí a od Brežněva za to osobně převzala nějaký významný státní řád.
 

  

Jsme sice na svatbě, ale nic moc se tu neděje. Hlavní stan, v jehož čele odpočívají rozličné hudební nástroje, zeje prázdnotou. Zvukovou kulisu tu zajišťuje pouze hvízdající vítr, který se začíná převtělovat ve vichřici. Ta je natolik dotěrná, že se jí v jednu chvíli málem podaří zmíněný přístřešek odnést do údolí.
 

 

Důvodem poměrného klidu je generátor. Motorový vyvíječ elektrického proudu sem vyvezli jenom proto, aby mohla hrát hudba. Nešťastná globalizace způsobila, že bez wattů, voltů a ampérů se dnes už neobejde ani kavkazská svatba. Zdroj energie je sice přítomen, ale za žádnou cenu nechce naskočit. Místní odborníci, na něž se pasuje většina přítomných chlapů, do něj sice všemožně vrtají, žádoucí výsledek se ale pořád nedostavuje. Vypadá to, že pokud nebude proud, nebude ani svatba.
 

Jsem od přírody příliš netrpělivý na to, abych tu dokázal jenom tak tvrdnout. Zvlášť, když je kolem tolik zajímavých zákoutí. Nepozorovaně se vytrácím a mizím do ticha. Na vysečených loukách mezi kupkami sena a pasoucími se koni je ho dostatek.
 

Po mém návratu je všechno vzhůru nohama. Generátor funguje, šťáva proudí, takže klávesy, kytary i lidský hlas z mikrofonu mohou vyluzovat patřičný randál. Přidává se kvílivý zvuk nepřeslechnutelného klarinetu a muslimským národem cloumá taneční vášeň. Mezi trsajícím davem vyletují do vzduchu papírové bankovky. Malí sběrači je pod kmitajícíma nohama tanečníků okamžitě loví a pohotově přemísťují do připraveného lavoru. Za chvíli je z poloviny naplněný.
 

 

 

 

Taneční hudba východního stylu je občas prostřídána nějakým svatebním rituálem. Poté se na scéně znovu objevují tance milovní hosté a slavnostní vřava pokračuje. Vodka se sice polotajně popíjí, ale nikdo se tu neválí, ani nedělá nepřístojnosti. Staří i mladí si to evidentně užívají a ještě asi dlouho užívat budou.
 

 

 

Začíná se stmívat. Jeden se sympatických domorodců se táže, kde budeme spát. Když odvětíme, že ve stanech, málem padne k zemi. „To je vyloučeno! Jste na Kavkaze, určitě vás v noci někdo podřízne!“, odpovídá vyděšeně a rukou naznačuje, jak se takový úkon u nich provádí. „Musíte na noc ke mně, bydlím ve Qrisu, není to daleko!“, vytrvale naléhá a nechce nás pustit. Hodíme do sebe ještě pár číší výtečného čaje a bez velkého loučení nenápadně mizíme v šeru.
 

 

Hledání nového místa ke spaní vypouštíme a vracíme se na důvěrně známé předvčerejší tábořiště. Eva i Slávek se odvažují k uložení do svých stanů, zatímco moje romantická duše touží po posezení u oranžových plamenů. K jejich zrození je tentokrát třeba poměrně hodně trpělivosti. Mohou za to občasné přeháňky, které zbytky a dřeva a hlavně vysušené kravince  nepatrně provlhčily. Vatra se sice nakonec rozhořívá, není ovšem velká a ani vyloženě oranžová. Krávou protažené palivo občas vyluzuje barvu bílou, fialovou, případně lehce namodralou.
 

Netrvá dlouho a zdrojem světla se nestává jenom můj skomírající ohýnek. Severní obzor začíná ozařovat vzdálený nebeský ohňostroj. Postupně se začínají ozývat i tlumené tóny vzdušných tam-tamů. Noční představení nabývá na kráse i na síle. Jemný déšť ani blížící se burácení mě k ústupu nedonutí. Když ale uhodí přímo nad hlavou, a vše ještě potvrdí vydatný slejvák, nemám na vybranou. Poraženecky se odplížím do poněkud komfortnějších stanových pozic.
 

Kanonáda vesele pokračuje dál, ale Náčelník o ničem neví. Jeho pravidelný dech naznačuje, že není mrtvý, ale užívá si zaslouženého spánu spravedlivých. Nevím, jak to trvá dlouho, ale nepozorovaně se do něj ponořuji i já.

Slastné snění o vnadných nevěstách a rozkošném svatebním reji přerušují nějaké zvuky. Bouřka to však není. Neklamně to vypadá na lidské hlasy. Otevírám rozespalé oči a přes stěnu stanu registruji pohybující se světla. Hlasy jsou stále silnější a světla intenzivnější. Tak, a je to tady! Desperáti svítí na naše stany a jdou nás podříznout. Co jiného by tu někdo pohledával v tuto noční hodinu?

 

Chvíle neustále stoupajícího napětí trvá nejméně hodinu. Poté začínají zvuky i záblesky pomalu slábnout, až zmizí úplně. Ráno společně s Evou rozebíráme situaci. S největší pravděpodobností se jednalo o pastevce, kteří pátrali po nějakém zaběhlém stádečku. Slávek ani tentokrát o ničem neví. Má škodu. Mohl si zafixovat další z napínavých cestovatelských zážitků. Adrenalinu není nikdy dost.

 

 

(-: pokračování někdy příště :-)