Moskevské voskresenie
- EXPEDICE MAYBE -
Russia - Mongolia 2014
- EXPEDICE MAYBE -
Russia - Mongolia 2014
Název expedice se zrodil až v průběhu cesty. Anglické slovo
maybe, tedy možná, se časem stalo jedním z nejužívanějších
pojmů. Zamířili jsme totiž na východ. A tam, jak známo, je všecko tak trochu na
vodě. Pokud něco vyjde přesně podle plánu, pak se to rovná zázraku. Sedmnáctého
května tedy vyrážíme . Naši první zastávkou bude hlavní město nejprostornější země planety, Moskva. Možná…
Jakkoli je konečným cílem Dálný Východ, startuji nejdříve
k západu. Údolím rozvodněné Bečvy mě rychlík stejného jména unáší ke
Stověžaté. Na zdejším Hlavním nádraží zjišťuji, že mi v bohatém seznamu
zbytečností chybí hned dvě obtížně
nahraditelné věci. Toaletní papír a deštník. Venku lije jako z konve a indikátor vylučování
signalizuje akutní stav. Nevadí, na bus k Ruzyni nějak přeběhnu a stírací
potřeby snad najdu u některé letištní mísy. V Mongolsku snad už vyrašila
nová tráva. Paraple by mi stejně jenom zavazelo, protože tam prý skoro vůbec
neprší.
Na ruzyňském přístavišti létajících korábů už stepují dvě
Evy. Jedna je hrdinnou oporou našeho Náčelníka v osobním životě, druhá jej
podepírá v životě profesním. Právě ona bude během příštích týdnů naší
dobrovolnou spolutrpitelkou. Je častou nositelkou hasičské uniformy. Živí se tu
jako psycholožka. Snaží se hasit duševní požáry lidí, kteří prošli vážnou
krizovou situací. Cestování s nimi musí nutně také počítat, takže odborně
fundovaný specialista s nezanedbatelnou praxí zcela určitě nebude
k zahození. Všechno je totiž, jak známo,
o psychice.
S psychikou má co do činění i vzpomenutý Náčelník.
Říkají mu Slávek a v současné době zastává funkci vrchního velitele
českomoravských nemocničních kaplanů. Za účinné pomocí psycholožky Evy
pořádá nejrůznější výcviky zaměřené na to, jak na neposlušnou psychiku co nejmazaněji
vyzrát. Z minulosti je rovněž znám jako jeden z nejvyšších
kormidelníků organizace ADRA , zakladatel Ceny
Michala Velíška a v neposlední řadě také coby vrchní koordinátor
krizových, především povodňových dobrovolníků. Z uvedeného je patrné, že
se vášnivě rád věnuje řízení. Díky tomu je všechno jím organizované vždy včas a
naprosto perfektně zařízené. Nikdy se na nic nezapomene. Vandrovat světem s osobou takového kalibru znamená
hodit všechno za hlavu a po celý příští měsíc se oddávat sladké, dokonale
bezstarostné nirváně.
Absolutně perfektní Slávek však jako jediný v tuto dobu
na letišti chybí. Musel si urychleně odskočit do jedné z pražských
nemocnic. Zapomněl tam veškeré doklady.
Ještě před chvílí zde ležel na kapačkách. Doufejme však, že módní
problém s bolavými zády už může
hodit za záda. Samozřejmě, pokud se k nám cestovní štěstí neotočí zády.
Je nutno rovněž podotknout, že účast mé maličkosti na právě startující expedici má na svědomí náhoda. Už tři roky dopředu tuto cestu připravovala jistá trojice,ze které nakonec ten třetí vypadl.Eva se Slávkem proto narychlo sháněli adekvátní náhradu.. Oslovili snad tři desítky potencionálních dobrodruhů, ze kterých se vyklubali tři vážní zájemci. Když zjistili, o co jde, postupně odpadali také. Jako východisko z krajní nouze se do hledáčku na třetího vzadu dostalo i moje jméno. Nezaváhal jsem ani vteřinu. Monost účasti jsem vnímal, a dodnes vnímám, jako zázrak, chcete-li, dar milosti.
Je nutno rovněž podotknout, že účast mé maličkosti na právě startující expedici má na svědomí náhoda. Už tři roky dopředu tuto cestu připravovala jistá trojice,ze které nakonec ten třetí vypadl.Eva se Slávkem proto narychlo sháněli adekvátní náhradu.. Oslovili snad tři desítky potencionálních dobrodruhů, ze kterých se vyklubali tři vážní zájemci. Když zjistili, o co jde, postupně odpadali také. Jako východisko z krajní nouze se do hledáčku na třetího vzadu dostalo i moje jméno. Nezaváhal jsem ani vteřinu. Monost účasti jsem vnímal, a dodnes vnímám, jako zázrak, chcete-li, dar milosti.
Službu konající letištní zřízenkyně dnes asi nemá svůj den.
Unavený kompjútr odmítá spojení se svým srbským protějškem, takže si prý máme v balkánské
přestupní stanici všechno odbavit znovu. Nevadí,v těsné spolupráci s Air
Serbia to jistě hravě zvládneme. Takže, na Bělehrad!
Dvouvrtulový létající bus se za mírného deště a
pokročilého soumraku odlepuje od mokré české hroudy, aby po necelých dvou
hodinách políbil matičku zemi poblíž osvícené metropole veškerých Srbů.
V pohodě si tady přesedneme a už za chvíli společně vzlétneme
k hlavnímu městu nejprostornější země světa. Tedy, možná, chcete-li maybe…
První zádrhel se objevuje u odbavovací přepážky. Do Moskvy
teď asi míří příliš mnoho poutníků, takže se musíme rozdělit na dvě skupiny.
Dělení je dokonale jednoduché, protože je předem dané. První prý odplachtí moje
maličkost a až po další hodině zbytek světa, tedy Eva s Vítězslavem. Vítězoslavně
se sice netváří, ale co se dá dělat. Pošramocenou náladu jim však zanedlouho
vylepšuje česky hovořící domorodkyně, která s nebývalou grácií zařídí
veškeré odletové nezbytnosti.
Pokojný let nad nepokojnou Ukrajinou končí se začínajícím
moskevským svítáním. Vyžívám pohodlného posezení v útulném interiéru Airbusu a
s přesvědčením, že stejně nic neuspěchám, odcházím ven jako poslední.
Poslušně se stavím do fronty na pasové odbavení. Poté, co si ji poctivě
odstojím, s překvapením zjišťuji, že veškeré účastenství našeho přeletu
odevzdává u okénka nějaké tajemné bumážky. Takže, pěkně z řady ven, najít
skladiště formulářů a poté i poslední ostatky jazyka našich přátel nutného k
jejich duchaplnému vyplnění. Trvá mi to, pravda, celou věčnost, na výsostné
území jedné ze světových velmocí se však po jisté době přece jenom dostávám.
Zamířím k zavazadlovému rejdišti, avšak pás, který by
měl vyplivnout bělehradské bagáže není k nalezení. Nápisy avizují pouze
egyptská rudomořská letoviska, kam patrně s oblibou směřuje současná armáda
rudých šlechticů. Nápadně rozšiřuji akční rádius pátrací akce, až se nenápadně
ocitnu mimo střeženou zónu zavazadlového prostoru. Rafinovaný pokus o zpětné
vniknutí do opuštěných pozic je však lehce odhalen bdělým strážcem letištních
standardů, takže vzápětí mě nemine nedobrovolná zpověď u uniformované báryšny. Naštěstí se v tomto případě jedná o
osobu až nečekaně sympatického chování,
dokonce i vzezření.
Jsem sice nasměrován žádaným směrem, můj bágl však mezi
několika pozůstatky nevidím. Poté, co jeho nepřítomnost reklamuji u patřičné přepážky,
je mi slavnostně dovezeno podobné zavazadlo, jenže úhledně zabalené
v lehce průsvitném igelitu. Navíc s mým jménem, dokonce i
s příjmením. „ Jsou to pašáci“, říkám si v duchu, „sami od sebe můj omšelý
bágl omotali fólií a vůbec nic za to nechtěli“.
S vozíkem a blaženým úsměvem vpluji mezi davy
nedočkavců v příletové hale. Snažím se identifikovat jistého Alexeje. Měl
by to být svěže vyhlížející sympaťák mladistvého vzhledu. Obejdu několik
individuí vykazujících přibližnou podobnost s popisem, zasažení cíle však
ani v jednom případě neslavím. Naopak se čím dál více utvrzuji v přesvědčení,
že to, s čím hrdě brázdím letištní prostory, není ani náhodou mým majetkem.
Podle prosvítající barvy v něm dokonce rozpoznávám jasně červený bágl
našeho Náčelníka.
Zklamán marnou snahou po vypátrání Alexeje, operativně měním
taktiku. Vytahuji bělozelenou vizitku a na její odvrácenou stranu píšu velkými
písmeny zkratku jedné z celosvětových humanitárních organizací. Nahozený nápis ADRA
poměrně brzo zabírá. Hledaný Alexej byl totiž před časem ředitelem její ruské
pobočky. Se Slávkem se díky tomu osobně
zná, dokonce se stali velmi dobrými přáteli.
Okamžitě neuměle osvětluji vzniklou situaci a zároveň
upozorňuji na problém s mým, potažmo Slávkovým zavazadlem. Alexej se lehce
usměje, někam suverénně odkráčí a za malou chvíli mě už naviguje žádaným
směrem. Je vidět, že se tu vyzná. V současné době je totiž pilotem
Aeroflotu.
Během příštích patnácti minut se konečně vyjasní. Přiletí
psycholožka i s Náčelníkem, najde se můj, a později i Evin nezvěstný bágl,
a dojde i na rozluštění záhady s jejich popisy. Pomatená pražská
odbavovačka odbavování dokonale odbyla. Ani jedno z našich tří zavazadel
nemělo správného adresáta.
V doprovodu neobyčejně sympatického ruského souputníka opouštíme
šeremeťevské vzdušné přístaviště a naloďujeme se do přistaveného Logana, jemuž
se tu přezdívá Lada. Dříve než vyrazíme do rušných ulic někdejší metropole
světového proletariátu, se Alexej krátce pomodlí. Později zjišťujeme, že tak
činí před jakýmkoliv dalším startem. Nepochybujeme o tom, že i před startem
svého letadla. Musí být požehnáním, cestovat s takovýmto pilotem.
Prostý, účelně zařízený byt neobvykle malých rozměrů se na
příští dva dny stane našim přechodným útočištěm. Poté, co se trochu vleže prospíme,
zaujme centrální místo obýváku prostřený stůl se spoustou lákadel. Brambory,
sýry, chleba, vločky i marmeláda jsou v tuto chvíli vstupní injekcí do
dnešní moskevské premiéry. Dvě překrásné děti, stejně jako jejich maminka,
vystudovaná právnička Valja, tvoří spolu se vzpomínanou hlavou rodiny zcela
nezapomenutelnou kombinaci. Kdykoliv se příště setkám s pojmem harmonická
rodina, vzpomenu na dojem, který se mi
vryl do paměti na jednom z nenápadných moskevských předměstí.
Alexeje dnes čeká výcvik na trenažéru a tak nás přemístí
jenom na nejbližší stanici metra. Dál se už posunujeme na vlastní pěst. Spoléháme
přitom na přirozené vůdcovské schopnosti našeho Náčelníka, podepřené poměrně
slušnou znalostí zdejšího terénu. Coby agent české Adry tu před léty zajišťoval
chod hned několika zahraničních programů. Tím nejznámějším byl patrně projekt
Smíření pro Beslan, určený obětem nechvalně známého masakru v jedné
z kavkazských škol.
Pověstné moskevské metro, jeden z nejuznávanějších
chrámů komunizmu, opouštíme ve stanici více než příznačné. Je přeplněna po zuby ozbrojenými borci
s tvářemi rozzuřeného vlčáka. Pyšní se názvem Sál revoluce. Podzemí sice
oplývá i mírumilovnějšími prostory, obdiv však poněkud pobledne při pomyšlení,
kolik lidí za vybudování těchto katedrál zaplatilo vlastním životem.
Nejcentrovatější centrum veškeré Rusi, pověstné Rudé
náměstí, jsem naposled navštívil před rovnými pětatřiceti lety. V Kremlu
tenkrát hnízdil trouchnivějící báťuška Brežněv a před mauzoleem věčně živého
strýčka s pleší stály mnohahodinové fronty. Bonbony se balily do
přečtených novin a kromě kremelské hvězdy a všudypřítomných hesel o světlých zítřcích
tu bylo všecko šedivé.
Současná Moskva, to je však zcela jiné kafe. Prosluněná
neděle vylákala do míst vojenských přehlídek a líně mávajících strnulých dědků
maminky s kočárky, mladé teenagery a bezpočet malířů se štětci a barvami.
Nálada je uvolněná, přívětivě přátelská a věhlasný Chrám Vasila dnes působí
více než blaženě.
Se Slávkovou známou z dávných adráckých časů se poté
dobýváme i do samotného centra všeruského dění, chvalně i nechvalně známého
Kremlu. Nikomu to neříkejte, ale dostáváme se tu bez placení. Může za to zmíněná
občanka největší země světa, která tu má tím pádem vstup automaticky gratis a
nás tu jednoduše propašovala. Moc se tímto ruské ekonomice omlouváme, věříme
však, že se z trojnásobného výpadku vstupného dříve či později vzpamatuje.
V nádherně udržovaném areálu moskevského hradu sice
žádnou ze současných hlav pomazaných nenalézáme, zato zlatých věží, bílých
chrámů a různobarevných záhonů květin, mezi kterými se promenádují davy zcela
obyčejných smrtelníků si užíváme více než požehnaně.
Střed veškeré Rusi však přirozeně nemůže být zcela
apolitický. Občas se tu prý mezi lidem zjeví nesmrtelný Lenin, jindy si ze
záhrobí odskočí jeho stranický brácha Stalin a dnes se u jedné
z kremelských bran rozšafně promenáduje sám velký soudruh Putin. Osobně
promlouvá k zastavujícímu se lidu a za pár desítek rublů zve
k fotografování. Nedaleko odtud zase ve větru plápolá důvěrně známá rudá zástava s oranžově vybarveným srpem
a kladivem. U symbolu dočasně zaniklé ruské říše se nechávají zvěčňovat nejen
nostalgičtí pamětníci zašlých časů, ale především recesí spojení proletáři
všech možných i nemožných zemí.
Být v Moskvě a neprošmejdit populární Arbat se jaksi nesluší. Věhlasná
ulice kumštýřů a výstředníků i dnes oplývá nejroztodivnější nabídkou. Sovětský
prapor ve výrazně nadživotní velikosti ani tady pochopitelně nemůže chybět.
Docela vhodně zapadá do pestré směsice barev, zvuků a nejrůznějších hovadin. A
také do široké škály vůní proudících z okolních hospůdek, barů a kaváren.
Neodoláme, abychom něco z místních specialit také neochutnali.
Podvečerním metrem poté proudíme k severozápadnímu
okraji čtrnáctimilionové metropole. Na konečné vystupujeme, abychom neobyčejně rychlý
podzemní spoj vyměnili za obyčejný autobus. Poslušně se stavíme do
desetimetrové fronty čekatelů. Do půl hodiny, jak tvrdí místní, určitě něco
pojede. Stojíme hodinu, půl druhé, ale místní doprava stále nikde. Délka fronty
se přinejmenším zdesetinásobuje. Nikomu to nevadí, všichni jsou, jak se zdá,
v absolutní pohodě. Samozřejmě, kromě české trojice. Eva má, pravda, tak
trochu důvod. Čím dál intenzivněji zápasí s přetlakem jisté tělesné
nádrže. Když konečně za několika rohy objeví spásné stavení s nápisem WC,
dočká se naprosto dokonalého K.O. Nápis na dveřích oznamuje, že uvedené
zařízení není už přes rok v provozu. V případě
potřeby má případný klient volat na níže uvedené telefonní číslo. Zda poté s houkající sirénou přichvátá nějaké
pohotovostní TOI taxi, se nám už zjistit nedaří, protože pro nás teď slavnostně dojíždí toužebně
očekávaný bus. Doslova v hodině dvanácté, konkrétně o deváté večerní.
Trčíme tu v řadě už od sedmi.
Od zastávky, kde opustíme prostory totálně plného busu to máme k Alexejovi ještě dobrých dvacet
minut po svých. Ve večerním šerosvitu potkáváme samá nenápadná individua. Až na
jednu výjimku. Zkamenělý Vladimír Iljič se tu
z žulové vyhlídky rozhlíží jak za starých dobrých časů. Může měřit
kolem pěti metrů a vážit snad i několik poctivých tun.
Bezpečné nocování u našich známých prodlužujeme až do
časného dopoledne. Stačíme jakž takž znovu nabalit naše saky paky a potom už pomocí prostorného
Alexejova přibližovadla vyrazit na druhý konec Moskvy. Tam by na nás měl čekat
známý transsibiřský pacifik mířící až k předalekým vodám Tichého
oceánu. Ještě předtím nás ale náš hostitel navleče do svých nažehlených
leteckých uniforem, které zdobí podstatnou část jeho šatní skříně.
Letec Alexej není žádné třeštidlo. S klidem Angličana rozvláčně
vyráží do ruských ulic. Časová rezerva
je minimální. Provoz podezřele houstne a
čím dál více se zadrhává. S každým novým zastavením v koloně
se nápadně zvyšuje tep a úměrně s ním i naše nervozita. Řidič se jen lehce
usmívá a
zaklínění v šestiproudé řadě stojících vehiklů komentuje slovy: „Žádné
strachy, všecko v pohodě stihneme.“ Tipujeme
ho na hazardéra nebo na Božího muže. Druhá varianta je daleko pravděpodobnější.
Veškerou svoji dovolenou věnuje šíření
„dobré zprávy“, chcete-li, evangelia. V létě má mít sérii křesťanských
přednášek až v exotické Malajsii. Jak tvrdí, toto je jeho zdaleka největší koníček.
Na Jaroslavlském nádraží jsme skutečně v pohodě, dokonce
s půlhodinovým předstihem. U nultého kilometru je přistaven naprosto
normální vlak s devíti vagóny. Vůbec nic nenapovídá tomu, že ho čeká
překonání nejdelší železniční štreky světa. S tichou bázní vstupujeme
dovnitř a ve dveřích našeho kupé se loučíme s Alexejem. Jak jinak než
modlitbou...
------------------------------------------------------------------------------
Pokračování někdy příště.
Maybe...
Žádné komentáře:
Okomentovat