Moskevské voskresenie
- EXPEDICE MAYBE -
Russia - Mongolia 2014

Název expedice se zrodil až v průběhu cesty. Anglické slovo maybe, tedy možná, se  časem stalo jedním z nejužívanějších pojmů. Zamířili jsme totiž na východ. A tam, jak známo, je všecko tak trochu na vodě. Pokud něco vyjde přesně podle plánu, pak se to rovná zázraku. Sedmnáctého května tedy vyrážíme . Naši první zastávkou bude hlavní město nejprostornější země planety, Moskva. Možná…

Jakkoli je konečným cílem Dálný Východ, startuji nejdříve k západu. Údolím rozvodněné Bečvy mě rychlík stejného jména unáší ke Stověžaté. Na zdejším Hlavním nádraží zjišťuji, že mi v bohatém seznamu zbytečností  chybí hned dvě obtížně nahraditelné věci. Toaletní papír a deštník. Venku  lije jako z konve a indikátor vylučování signalizuje akutní stav. Nevadí, na bus k Ruzyni nějak přeběhnu a stírací potřeby snad najdu u některé letištní mísy. V Mongolsku snad už vyrašila nová tráva. Paraple by mi stejně jenom zavazelo, protože tam prý skoro vůbec neprší.

Na ruzyňském přístavišti létajících korábů už stepují dvě Evy. Jedna je hrdinnou oporou našeho Náčelníka v osobním životě, druhá jej podepírá v životě profesním. Právě ona bude během příštích týdnů naší dobrovolnou spolutrpitelkou. Je častou nositelkou hasičské uniformy. Živí se tu jako psycholožka. Snaží se hasit duševní požáry lidí, kteří prošli vážnou krizovou situací. Cestování s nimi musí nutně také počítat, takže odborně fundovaný specialista s nezanedbatelnou praxí zcela určitě nebude k zahození. Všechno je totiž, jak známo,  o psychice.

S psychikou má co do činění i vzpomenutý Náčelník. Říkají mu Slávek a v současné době zastává funkci vrchního velitele českomoravských nemocničních kaplanů. Za účinné pomocí psycholožky Evy pořádá nejrůznější výcviky zaměřené na to, jak na neposlušnou psychiku co nejmazaněji vyzrát. Z minulosti je rovněž znám jako jeden z nejvyšších kormidelníků organizace ADRA, zakladatel Ceny Michala Velíška a v neposlední řadě také coby vrchní koordinátor krizových, především povodňových dobrovolníků. Z uvedeného je patrné, že se vášnivě rád věnuje řízení. Díky tomu je všechno jím organizované vždy včas a naprosto perfektně zařízené. Nikdy se na nic nezapomene. Vandrovat  světem s osobou takového kalibru znamená hodit všechno za hlavu a po celý příští měsíc se oddávat sladké, dokonale bezstarostné nirváně.

Absolutně perfektní Slávek však jako jediný v tuto dobu na letišti chybí. Musel si urychleně odskočit do jedné z pražských nemocnic. Zapomněl tam veškeré doklady.  Ještě před chvílí zde ležel na kapačkách. Doufejme však, že módní problém s bolavými zády  už může hodit za záda. Samozřejmě, pokud se k nám cestovní štěstí neotočí zády.

Je nutno rovněž podotknout, že účast mé maličkosti na právě startující expedici má na svědomí náhoda. Už tři roky dopředu tuto cestu připravovala jistá trojice,ze které nakonec ten třetí vypadl.Eva se Slávkem proto narychlo sháněli adekvátní náhradu.. Oslovili snad tři desítky potencionálních dobrodruhů, ze kterých se vyklubali tři vážní zájemci. Když zjistili, o co jde, postupně odpadali také. Jako východisko z krajní nouze se do hledáčku na třetího vzadu dostalo i moje jméno. Nezaváhal jsem ani vteřinu. Monost účasti jsem vnímal, a dodnes vnímám, jako zázrak, chcete-li, dar milosti.

Službu konající letištní zřízenkyně dnes asi nemá svůj den. Unavený kompjútr odmítá spojení se svým srbským protějškem, takže si prý máme v balkánské přestupní stanici všechno odbavit znovu. Nevadí,v těsné spolupráci s Air Serbia to jistě hravě zvládneme. Takže, na Bělehrad!

Dvouvrtulový létající bus se za mírného deště a pokročilého soumraku odlepuje od mokré české hroudy, aby po necelých dvou hodinách políbil matičku zemi poblíž osvícené metropole veškerých Srbů. V pohodě si tady přesedneme a už za chvíli společně vzlétneme k hlavnímu městu nejprostornější země světa. Tedy, možná, chcete-li maybe…

První zádrhel se objevuje u odbavovací přepážky. Do Moskvy teď asi míří příliš mnoho poutníků, takže se musíme rozdělit na dvě skupiny. Dělení je dokonale jednoduché, protože je předem dané. První prý odplachtí moje maličkost a až po další hodině zbytek světa, tedy Eva s Vítězslavem. Vítězoslavně se sice netváří, ale co se dá dělat. Pošramocenou náladu jim však zanedlouho vylepšuje česky hovořící domorodkyně, která s nebývalou grácií zařídí veškeré odletové nezbytnosti.

Pokojný let nad nepokojnou Ukrajinou končí se začínajícím moskevským svítáním. Vyžívám pohodlného posezení v útulném interiéru Airbusu a s přesvědčením, že stejně nic neuspěchám, odcházím ven jako poslední. Poslušně se stavím do fronty na pasové odbavení. Poté, co si ji poctivě odstojím, s překvapením zjišťuji, že veškeré účastenství našeho přeletu odevzdává u okénka nějaké tajemné bumážky. Takže, pěkně z řady ven, najít skladiště formulářů a poté i poslední ostatky jazyka našich přátel nutného k jejich duchaplnému vyplnění. Trvá mi to, pravda, celou věčnost, na výsostné území jedné ze světových velmocí se však po jisté době přece jenom dostávám.

Zamířím k zavazadlovému rejdišti, avšak pás, který by měl vyplivnout bělehradské bagáže není k nalezení. Nápisy avizují pouze egyptská rudomořská letoviska, kam patrně s oblibou směřuje současná armáda rudých šlechticů. Nápadně rozšiřuji akční rádius pátrací akce, až se nenápadně ocitnu mimo střeženou zónu zavazadlového prostoru. Rafinovaný pokus o zpětné vniknutí do opuštěných pozic je však lehce odhalen bdělým strážcem letištních standardů, takže vzápětí mě nemine nedobrovolná zpověď u uniformované báryšny.  Naštěstí se v tomto případě jedná o osobu až  nečekaně sympatického chování, dokonce i vzezření.

Jsem sice nasměrován žádaným směrem, můj bágl však mezi několika pozůstatky nevidím. Poté, co jeho nepřítomnost reklamuji u patřičné přepážky, je mi slavnostně dovezeno podobné zavazadlo, jenže úhledně zabalené v lehce průsvitném igelitu. Navíc s mým jménem, dokonce i s příjmením. „ Jsou to pašáci“, říkám si  v duchu, „sami od sebe můj omšelý bágl omotali fólií a vůbec nic za to nechtěli“.

S vozíkem a blaženým úsměvem vpluji mezi davy nedočkavců v příletové hale. Snažím se identifikovat jistého Alexeje. Měl by to být svěže vyhlížející sympaťák mladistvého vzhledu. Obejdu několik individuí vykazujících přibližnou podobnost s popisem, zasažení cíle však ani v jednom případě neslavím. Naopak se čím dál více utvrzuji v přesvědčení, že to, s čím hrdě brázdím letištní prostory, není ani náhodou mým majetkem. Podle prosvítající barvy v něm dokonce rozpoznávám jasně červený bágl našeho Náčelníka.

Zklamán marnou snahou po vypátrání Alexeje, operativně měním taktiku. Vytahuji bělozelenou vizitku a na její odvrácenou stranu píšu velkými písmeny zkratku jedné z celosvětových humanitárních organizací. Nahozený nápis ADRA poměrně brzo zabírá. Hledaný Alexej byl totiž před časem ředitelem její ruské pobočky.  Se Slávkem se díky tomu osobně zná, dokonce se stali velmi dobrými přáteli.

Okamžitě neuměle osvětluji vzniklou situaci a zároveň upozorňuji na problém s mým, potažmo Slávkovým zavazadlem. Alexej se lehce usměje, někam suverénně odkráčí a za malou chvíli mě už naviguje žádaným směrem. Je vidět, že se tu vyzná. V současné době je totiž pilotem Aeroflotu.

Během příštích patnácti minut se konečně vyjasní. Přiletí psycholožka i s Náčelníkem, najde se můj, a později i Evin nezvěstný bágl, a dojde i na rozluštění záhady s jejich popisy. Pomatená pražská odbavovačka odbavování dokonale odbyla. Ani jedno z našich tří zavazadel nemělo správného adresáta.

V doprovodu neobyčejně sympatického ruského souputníka opouštíme šeremeťevské vzdušné přístaviště a naloďujeme se do přistaveného Logana, jemuž se tu přezdívá Lada. Dříve než vyrazíme do rušných ulic někdejší metropole světového proletariátu, se Alexej krátce pomodlí. Později zjišťujeme, že tak činí před jakýmkoliv dalším startem. Nepochybujeme o tom, že i před startem svého letadla. Musí být požehnáním, cestovat s takovýmto pilotem.

Prostý, účelně zařízený byt neobvykle malých rozměrů se na příští dva dny stane našim přechodným útočištěm. Poté, co se trochu vleže prospíme, zaujme centrální místo obýváku prostřený stůl se spoustou lákadel. Brambory, sýry, chleba, vločky i marmeláda jsou v tuto chvíli vstupní injekcí do dnešní moskevské premiéry. Dvě překrásné děti, stejně jako jejich maminka, vystudovaná právnička Valja, tvoří spolu se vzpomínanou hlavou rodiny zcela nezapomenutelnou kombinaci. Kdykoliv se příště setkám s pojmem harmonická rodina, vzpomenu  na dojem, který se mi vryl do paměti na jednom z nenápadných moskevských předměstí.

Alexeje dnes čeká výcvik na trenažéru a tak nás přemístí jenom na nejbližší stanici metra. Dál se už posunujeme na vlastní pěst. Spoléháme přitom na přirozené vůdcovské schopnosti našeho Náčelníka, podepřené poměrně slušnou znalostí zdejšího terénu. Coby agent české Adry tu před léty zajišťoval chod hned několika zahraničních programů. Tím nejznámějším byl patrně projekt Smíření pro Beslan, určený obětem nechvalně známého masakru v jedné z kavkazských škol.

Pověstné moskevské metro, jeden z nejuznávanějších chrámů komunizmu, opouštíme ve stanici více než příznačné.  Je přeplněna po zuby ozbrojenými borci s tvářemi rozzuřeného vlčáka. Pyšní se názvem Sál revoluce. Podzemí sice oplývá i mírumilovnějšími prostory, obdiv však poněkud pobledne při pomyšlení, kolik lidí za vybudování těchto katedrál zaplatilo vlastním životem.

Nejcentrovatější centrum veškeré Rusi, pověstné Rudé náměstí, jsem naposled navštívil před rovnými pětatřiceti lety. V Kremlu tenkrát hnízdil trouchnivějící báťuška Brežněv a před mauzoleem věčně živého strýčka s pleší stály mnohahodinové fronty. Bonbony se balily do přečtených novin a kromě kremelské hvězdy a všudypřítomných hesel o světlých zítřcích tu bylo všecko šedivé.

Současná Moskva, to je však zcela jiné kafe. Prosluněná neděle vylákala do míst vojenských přehlídek a líně mávajících strnulých dědků maminky s kočárky, mladé teenagery a bezpočet malířů se štětci a barvami. Nálada je uvolněná, přívětivě přátelská a věhlasný Chrám Vasila dnes působí více než blaženě.

Se Slávkovou známou z dávných adráckých časů se poté dobýváme i do samotného centra všeruského dění, chvalně i nechvalně známého Kremlu. Nikomu to neříkejte, ale dostáváme se tu bez placení. Může za to zmíněná občanka největší země světa, která tu má tím pádem vstup automaticky gratis a nás tu jednoduše propašovala. Moc se tímto ruské ekonomice omlouváme, věříme však, že se z trojnásobného výpadku vstupného dříve či později vzpamatuje.

V nádherně udržovaném areálu moskevského hradu sice žádnou ze současných hlav pomazaných nenalézáme, zato zlatých věží, bílých chrámů a různobarevných záhonů květin, mezi kterými se promenádují davy zcela obyčejných smrtelníků si užíváme více než požehnaně.

Střed veškeré Rusi však přirozeně nemůže být zcela apolitický. Občas se tu prý mezi lidem zjeví nesmrtelný Lenin, jindy si ze záhrobí odskočí jeho stranický brácha Stalin a dnes se u jedné z kremelských bran rozšafně promenáduje sám velký soudruh Putin. Osobně promlouvá k zastavujícímu se lidu a za pár desítek rublů zve k fotografování. Nedaleko odtud zase ve větru plápolá důvěrně známá  rudá zástava s oranžově vybarveným srpem a kladivem. U symbolu dočasně zaniklé ruské říše se nechávají zvěčňovat nejen nostalgičtí pamětníci zašlých časů, ale především recesí spojení proletáři všech možných i nemožných zemí.

Být v Moskvě a neprošmejdit  populární Arbat se jaksi nesluší. Věhlasná ulice kumštýřů a výstředníků i dnes oplývá nejroztodivnější nabídkou. Sovětský prapor ve výrazně nadživotní velikosti ani tady pochopitelně nemůže chybět. Docela vhodně zapadá do pestré směsice barev, zvuků a nejrůznějších hovadin. A také do široké škály vůní proudících z okolních hospůdek, barů a kaváren. Neodoláme, abychom něco z místních specialit také neochutnali.

Podvečerním metrem poté proudíme k severozápadnímu okraji čtrnáctimilionové metropole. Na konečné vystupujeme, abychom neobyčejně rychlý podzemní spoj vyměnili za obyčejný autobus. Poslušně se stavíme do desetimetrové fronty čekatelů. Do půl hodiny, jak tvrdí místní, určitě něco pojede. Stojíme hodinu, půl druhé, ale místní doprava stále nikde. Délka fronty se přinejmenším zdesetinásobuje. Nikomu to nevadí, všichni jsou, jak se zdá, v absolutní pohodě. Samozřejmě, kromě české trojice. Eva má, pravda, tak trochu důvod. Čím dál intenzivněji zápasí s přetlakem jisté tělesné nádrže. Když konečně za několika rohy objeví spásné stavení s nápisem WC, dočká se naprosto dokonalého K.O. Nápis na dveřích oznamuje, že uvedené zařízení  není  už přes rok v provozu. V případě potřeby má případný klient volat na níže uvedené telefonní číslo. Zda poté  s houkající sirénou přichvátá nějaké pohotovostní TOI taxi, se nám už zjistit nedaří, protože  pro nás teď slavnostně dojíždí toužebně očekávaný bus. Doslova v hodině dvanácté, konkrétně o deváté večerní. Trčíme tu v řadě  už od sedmi.

Od zastávky, kde opustíme prostory totálně plného busu to  máme k Alexejovi ještě dobrých dvacet minut po svých. Ve večerním šerosvitu potkáváme samá nenápadná individua. Až na jednu výjimku. Zkamenělý Vladimír Iljič se tu  z žulové vyhlídky rozhlíží jak za starých dobrých časů. Může měřit kolem pěti metrů a vážit snad i několik poctivých  tun.

Bezpečné nocování u našich známých prodlužujeme až do časného dopoledne. Stačíme jakž takž znovu nabalit naše  saky paky a potom už pomocí prostorného Alexejova přibližovadla vyrazit na druhý konec Moskvy. Tam by na nás měl čekat známý transsibiřský pacifik mířící až k předalekým  vodám Tichého oceánu. Ještě předtím nás ale náš hostitel navleče do svých nažehlených leteckých uniforem, které zdobí podstatnou část jeho šatní skříně.

Letec Alexej není žádné třeštidlo. S klidem Angličana rozvláčně vyráží do ruských ulic.  Časová rezerva je minimální. Provoz podezřele houstne a  čím dál více se zadrhává. S každým novým zastavením v koloně se nápadně zvyšuje tep a úměrně s ním i naše nervozita. Řidič se jen lehce usmívá  a  zaklínění v šestiproudé řadě stojících vehiklů komentuje slovy: „Žádné strachy, všecko v pohodě stihneme.“  Tipujeme ho na hazardéra nebo na Božího muže. Druhá varianta je daleko pravděpodobnější.  Veškerou svoji dovolenou věnuje šíření „dobré zprávy“, chcete-li, evangelia. V létě má mít sérii křesťanských přednášek až v exotické Malajsii. Jak tvrdí, toto je jeho zdaleka největší koníček.

Na Jaroslavlském nádraží jsme skutečně v pohodě, dokonce s půlhodinovým předstihem. U nultého kilometru je přistaven naprosto normální vlak s devíti vagóny. Vůbec nic nenapovídá tomu, že ho čeká překonání nejdelší železniční štreky světa. S tichou bázní vstupujeme dovnitř a ve dveřích našeho kupé se loučíme s Alexejem. Jak jinak než modlitbou...

------------------------------------------------------------------------------

Pokračování někdy příště.

Maybe...