Ulánbátar na úvod

- EXPEDICE MAYBE -

Russia  - Mongolia  2014

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na irkutském nádraží stojí přistavený mezinárodní rychlík. S příchodem soumraku by měl vyrazit k Ulánbátaru. V hlavní městě Mongolska by měl být za pouhých třiatřicet hodin. Možná, chcete-li, maybe…

Průvodčí ze země Čingischána svého předka nezapřou. Tedy, až na tvar svých tělesných schránek. Mírně oplácaní Mongolové působí dojmem náčelníků veškeré zeměkoule. Korpulentní dáma v uniformě, která se rychlostí uragánu přežene vlakovou chodbičkou, dokonce připomíná vyhazovačku. Jak to tak vypadá, ve stepní říši, kam máme našlápnuto, si musíme dát pořádného majzla.

Spací vůz, který nás má přemístit o nějakých tisíc kilometrů jižněji, se s transsibiřským protějškem nedá srovnávat. Je nejmíň o jednu generaci starší. Drncá to tu, vrže a dřevěným oknem táhne. Zalézáme do postelí a necháme se unášet. Noční přesun do Ulan-Ude tak přečkáme v horizontální poloze. Až na zmíněný průvan, v takřka dokonalé pohodě.

Zatímco elektrifikovaná trať pokračuje k Vladivostoku, naše souprava musí přepřáhnout. O co je dieselová lokomotiva pomalejší, o to více rachotí. K brumlavému barytonu se v zatáčkách přidávají zpívající koleje. Vyluzují zvuky podobné hasičské  siréně, troubení jelenů nebo vytí šakala. Pojízdné zvukomalebné představení vydrží až do časných ranních hodin.

Jsme stále na výsostném území nejprostornějšího státu planety. Jakkoli zdejší inženýři vyvinuli stroje svištící kosmickou rychlostí, náš pacifik se posunuje tempem koňského spřežení. Můžeme tak v poklidu pozorovat líně ubíhající krajinu, která se poznenáhlu začíná převlékat do mongolského hávu. Čím dál vyholenější kopce, meandrující řeky a rozlehlá jezera. A v širokém okruhu každé vesnice nepřehlédnutelná výzdoba z papírů, pet flašek a  plápolajících igelitů.

Zatímco jsme zatím u každé vrby postávali jen pár nezbytných minut, ve stanici Nauški si vše vynahradíme. Dorazili jsme totiž až na sám konec širé ruské země. Napjatě očekávaná pohraniční kontrola proběhne bez jakýchkoli komplikací. Odbavení celého vlaku netrvá víc než třicet, čtyřicet minut. Proč tu však máme trčet rovných pět hodin, jednoduše nechápeme. Patrně se máme pomalu aklimatizovat. Správný Mongol prý jakékoliv čekání chápe jako vítanou příležitost k relaxaci. Chceme-li tu bez úhony přežít, nezbývá než začít s tréninkem.

Na upraveném, ale takřka liduprázdném nádraží se mezitím absolutně nic neděje.  Postupně  proto vyrážíme na letmý průzkum pohraniční vesnice. Tváří se přívětivě a oplývá tisíci květy fialových kosatců. Netušíme, že tento posel zdejšího jara nás bude vytrvale provázet při veškerém našem příštím putování.

Půldenní asijský relax končí až v pozdním poledni. Přidělený mongolský stroj konečně vystartuje k hranicím. Spřátelené země dělí vyvýšené hlídací kadibudky, drátěný plot a salutující vojáci na zastávkách. Přestože se ta úplně první jmenuje Zastav, vlak vesele uhání dál. Zabrzdí až na nádrží nejbližšího města. Abychom si na zdejší životní styl ještě lépe přivykli, postáváme tu další dvě hodiny.

Dlouhou chvíli si krátíme všelijak. Například studováním vyvěšeného jízdního řádu. Na informaci o odjezdech a příjezdech celé dnešní stepní říše stačí jedna strana formátu A4. Dodejme, že současná země Čingischána je dvacetkrát větší než středoevropská pravlast praotce Čecha. 

Další mongolské pokračování vnímáme jen velice matně. Venku se zatím zešeřilo. Drncáme měsícem osvícenou krajinou a na ladně zvlněných pláních si všímáme bílých teček. Přibyli jsme do království jurt, pastevců a kobylího mléka. Ještě za tmy nám náš podařený vlakový asistent vyhlašuje nemilosrdný budíček. Blížíme se do hlavního města, půldruhamilionového Ulánbátaru.

Daleko nejvýznamnější železniční mongolský železniční uzel připomíná nádraží našeho okresního města. Začíná svítat a je docela slušná kosa. Uvelebíme se v čekárně a pokoušíme se vytáčet telefonní číslo našich příštích průvodců. Včera od nás totiž obdrželi dokonale matoucí informaci. Že do jejich metropole přichvátáme až kolem desáté hodiny. Tak, jak nám to předtím oznámila veledůležitá nádražní zřízeňkyně v Irkutsku. Mobilní spojení však ne a ne navázat.

Zatímco Slávek vytrvale trápí klávesnici svého telefonu, nejpohlednějšího účastníka naší výpravy si začíná všímat jeden z šikmookých domorodců. Ruskojazyčně se Evě  představuje coby chudožnik neboli umělec. Na nevěřícné pohledy reaguje po svém. Během minuty přenese její profil na čtvrtku papíru. Obchodní transakce uměleckého díla se však nekoná. V našich kapsách zatím nevězí jediná mongolská vindra. Jak se později dovídáme, říká se jí   tygrik.

Sotva se stačíme smířit s další pětihodinovou lekcí zdejšího relaxování, do situace se vmísí jiný z přihlížejících  nádražních hostů. Patrně mu zabylo líto vykulených, bezradně se tvářících bledých tváří a začíná jednat. Na svém mobilu vytočí patřičnou cifru a ve své mateřštině důrazně  oznámí našim přátelům, že se mají okamžitě dostavit na nádraží. Ti z toho musí mít nebetyčné potěšení. Je totiž něco po páté ráno.

Ani ne do hodiny do nádražní haly vtrhnou dvě nápadně sympatická individua. Zatím jsme je znali pouze z fotografií. Bono má sedmadvacet a její manžel Bom-čik o tři méně. Jejich přítomnost má opět na svědomí neskutečný organizátor Slávek. Se značným předstihem kontaktoval vrchního náčelníka mongolské Adry a na dálku jej poprosil, aby pro tři greenhorny z českých luhů a hájů zajistil spolehlivé průvodce se stejně spolehlivým terénním vehiklem. Jak ukázaly nesčetné maléry našich cestovatelských předchůdců, právě na zmíněných dvou faktorech nejčastěji ztroskotávaly jejich smělé plány. Nebližší budoucnost dosvědčila jediné. Nikoho lepšího jsme si nemohli představit.

Nasedáme do jejich mohutné toyoty s pravostranným řízením a po půlhodinovém slalomu v rušném ulánbátarském provozu se začínáme drápat na kopec. Cesta připomíná tankodrom a okolní kulisy zatím nepoznaný svět. Dřevěné ploty nejrůznějších typů i kvalit a za nimi skrovná stavení ve společnosti kruhových bílých jurt. Tato nezvyklá skládanka pokrývá veškerá viditelná údolí, a s nebývalou rychlostí se rozrůstá do okolních nezalesněných svahů. Celosvětový příliv venkovanů do měst neminul ani zdejší nomády. V šedesátých létech měl Ulánbátar kolem sto padesáti tisíc lidí, v současnosti  se jedná o desetinásobek.

Oplocený pozemek našich hostitelů má dokonale strategickou polohu. Nachází se na samém vrcholu hustě osídleného kopce. Výhled, který nám bude poskytovat, je prostě nezapomenutelný. Různobarevné krabičky s výzdobou bílých teček se táhnou donekonečna. Nad tím už jen dramaticky zvlněný obzor prstence vzdálených holých návrší. Ta sahají do výšky slovenských Vysokých Tater, zatímco naše stanoviště se pohybuje nad úrovní krkonošských hřebenů.

Mikrosvět Bony a Bom-čika  sestává z nedokončené zděné budovy a dvou jurt. V menší bydlí rodiče s ovdovělou sestrou a jejím synem, druhá je domovem našich  přátel a jejich dvou dětí. Na několik dnů a nocí také domovem naší prapodivné trojice. Na novou zkušenost s bydlením nomádů se neskutečně těšíme.  Ubytovat se v hotelu by bylo neodpustitelným hříchem.

Jsme pozváni dovnitř. Kruhový interiér je ztělesněním současného Mongolska. Prastará tradice se tu snoubí s nejmodernější současností. Nezbytná kamínka uprostřed a kolem dokola vše, co je k současnému životu potřebné. Stůl, židle, skříň a manželská postel. Lednička, pračka a také nezbytný televizor. Malé zrcadlo a umývadlo s mininádržkou na vodu. Její zásoba je ve dvou plastových sudech v předsíni. Nejcennější tekutina se musí pochopitelně kupovat a domů dovážet.

Jen co nám Bono nabídne tradiční čaj s mlékem, pouští se do vaření. Klekne  na zem a na dřevěném prkýnku začíná zpracovávat těsto. Bom-čik zatím chystá masovou směs. Z obojího za chvilku vzniknou úhledné taštičky, které se za náramné vůně smaží na nějakém omastku.

Protože už něco málo víme o zdejším postavení obou pohlaví, ptáme se, jak to, že muž tady pomáhá své něžnější polovičce. Ona se jen šibalsky usměje a s humorem sobě vlastním podotkne: „ To víte, on je křesťan, takže musí..“ Ať už je to jakkoliv, jedná se o nesmírně krásné lidi s ještě nádhernějším vzájemným vztahem. Poznali se při studiu na vysoké škole a tam také, jako spousta dalších studentů, přičichli ke křesťanství. Stalo se do budoucna jejich životním stylem a jak se dalo později vypozorovat, i daleko největším potěšením. Sledovat je při modlitbě či naslouchat společným zpěvům, je prostě zážitek. Na tradice otců se přitom dívají s nesmírnou úctou a do jisté míry je dodnes opravdově respektují.

Ranní oběd je hotov a může se servírovat. První porci dostává tradičně hlava rodiny. V případě návštěvy je dalším na řadě nejstarší z hostů. Bono instinktivně obsluhuje našeho Náčelníka. Když později dáváme najevo, že moje maličkost má poctivé tři roky navíc, hostitelka je z toho evidentně vykolejená. Vyjet ze zajetých kolejí se tu považuje za průšvih. Přestože jsme jim tu způsobili trochu hokej, vybruslíme z toho nakonec elegantně. Slávek je po zásluze vyhlášen za nejvznešenějšího a to se i tady počítá.

Nastává strategická chvíle předávání dárků. Ratolestem jsou určeny pastelky, omalovánky a především maskot naší výpravy, nezaměnitelný český Krteček. Přestože tento tvor tuto část zeměkoule neobývá, je i tady dokonale známý. Samozřejmě, pouze ve své televizní podobě. Dospěláci dostávají poněkud sofistikovanější upomínky. Černé a bílé triko se znakem Karlovy univerzity.

Mongolské slunce už nějaký čas ozařuje zdejší stepi a tak se k životu probouzejí i nejmladší obyvatelé jurty. Na postel se hodí přehoz a toto prostorné letiště se i po světlejší část dne stane  nejužívanějším prostorem kruhového útočiště. Děcka se tu povalují,hrají a když na to přije, i sem tam něco upustí. Nic se neděje a nikdo se ani v náznaku nevzrušuje. Maminka dá vše se sladkým úsměvem do původního stavu a jede se dál.

Ještě dřív než i my popojedeme dál, musíme se nějak domluvit jak, kudy, případně za kolik. Bonina angličtina je, na rozdíl od naší, perfektní a navíc má  zásobě i slušnou řadu ruských slovíček. Rozbalují se mapy a na zmíněné posteli se společně kují cestovní plány. Dva týdny by nám měly stačit na nejzajímavější místa v centrálním Mongolsku. Původně plánovaná poušť Gobi však mezi nimi nebude. Je trochu z ruky, protože leží až příliš na jihu.

Osedláváme terénní toyotu a spouštíme se do centra. Hlavním úkolem je co nejvýhodněji směnit naše eura za místní „tygříky“.Vybíráme jednu z malých směnáren a vstupujeme dovnitř. Z peněžního ústavu právě vychází nonšalantní dáma s plnou igelitkou. Je plná papírových bankovek. Už na první pohled se zdá, že orientace ve finanční oblasti bude zapeklitě složitá. Na druhou stranu se z nás na  příštích sedmnáct dnů stanou milionáři. Za necelé dvě kačky tu máme něco přes stovku. Samozřejmě, tugriků. Na mince můžeme zapomenout. Od jisté doby je tu vůbec nevedou.

Centrum Ulánbátaru si nezadá se žádným pořádným velkoměstem. Nejen totálně přecpanými ulicemi, kde se vzdálenosti mezi kličkujícími auty měří na milimetry, ale i elegancí nových, převážně výškových stavení. Město se původně jmenovalo Urga, což znamená Jurtový chrám, později Níslel Churé, neboli Velký Klášterec a až od roku 1924 se mu dostalo současného názvu. Ulánbátar neznamená nic jiného než Rudý hrdina. Na vině jsou pochopitelně větry ze sovětského severu, které v onu dobu do stepní říše zavály. Kromě zmíněných názvů smetly i většinu klášterů a také všeho, co s duchovním životem této země souviselo.

Současné Mongolsko je však už docela jiný odvar. Svoji novou identitu se pokouší hledat v symbióze dvou totálně odlišných postav. Na jedné straně Budha s nevyzpytatelným úsměvem Mony Lisy a vedle něj Čingischán s výrazem krvežíznivého válečníka. Možná je to jen zdání, ale v žebříčku popularity ten druhý zcela jasně vítězí. Jeden z největších řezníků světové historie si teď vesele trůní ve vládní budově přímo na hlavním náměstí. A jak se později ukáže, zdaleka nejen tam. Každopádně mu nelze upřít neskutečnou dávku geniality. Jeho přičiněním vzniklo zatím  největší impérium na planetě. Sahalo od Tichého oceánu až někde ke Krakovu. Kolik je za tím prolité krve, to  tu samozřejmě nikoho příliš nezajímá.

Zatímco se Čingischán zjevil na mongolské scéně už kolem roku dvanáct set, jeho kolega sem zavítal až o čtyři sta let později. První buddhistický klášter na území současného hlavního města, pověstný Gandan, byl postaven roku 1838, a ač je to k neuvěření, bez větší újmy přečkal i sedmdesátileté řádění rudých nájezdníků. Skrývá přes dvacet metrů vysokou sochu zakladatele a na volném prostranství nabízí slušnou obživu tisícovkám holubů. V tomto duchovním centru současného Mongolska sídlí i nejvyšší hlava pomazaná, Dalajlámou vyškolený opat s titulem  Gavdž a také buddhistická univerzita s rozsáhlou knihovnou.

Už zítra startujeme do pustin, takže se musíme patřičně předzásobit. Kauflandy, Billy a Tesca tu sice nevidíme, ale  obchodní dům poblíž centra si s nimi příliš nezadá. Lepenková krabice třicet na padesát, můj příští potravinový kontejner, je za chvíli narvaná k prasknutí, takže tentokrát hladomor zcela jistě nehrozí. Energetické zásoby za chvíli jistíme i mazaným uložením do podkožního tuku. Restauraci, kde se za nějakých padesát šedesát kaček naládujete k neuvěření, by bylo zajisté hříchem jaksepatří nevyužít.

Před večerem se vracíme na náš kopec. Ordinujeme si lehký špacír do nejbližšího okolí. Okamžitě jsme středem pozornosti. Šedivé starce tu patrně ještě neviděli. Když místním odpovíme na nezdvořilou otázku, pátrající po počtu našich roků, údivem málem zcepení. Podle místních zvyklostí bychom měli být už dávno pod drnem. Průměrný věk zdejších chlapů se prý pohybuje kolem pětapadesáti.

Bodygárdem naší exotické trojky se stává desetiletý synovec Bony a Bom-čika. Říkají mu Taška. Krouží kolem nás na bicyklu, který by barevní u nás už dávno odložili do nebarevného šrotu. Mezi soukmenovci je tu však za hvězdu. Technicky deformovaný Slávek se po chvíli  rozhodne učinit Taškovým taškařicím přítrž a jeho dvoukolovou chloubu podrobí zevrubné technické kontrole. Něco lehce poopraví a mezi místními hned výrazně stoupne  na ceně. Každý, kdo tu dokáže šermovat klíčem a šroubovákem, je okamžitě pasován na inženýra.

Slunce  pomalu klesá ke zvlněnému obzoru a my se oklikou vracíme k našemu nocležišti. Pochodujeme mírným svahem, do kterého se postupně zakusují nedávno přivandrovavší nomádi. Vedle nezbytných jurt  rostou k nebi větší či menší domečky. Protože se citelně ochlazuje, z většiny obydlí začíná stoupat dým. Pálí se všechno, co je pálení schopno. Štiplavý kouř z petlahví dráždí oči i dýchací průduchy. Hustě osídlená údolí  postupně zahaluje nehybný šedobílý opar. Nádech romantiky bere velice rychle za své.

U dřevem rozehřátých kamínek v naší jurtě je však příjemně. Současní majitelé ji i se svými ratolestmi opustili a nacpali se vedle k rodičům. Host do domu, Bůh do domu, to tu stále ještě platí. Před ulehnutím však musíme vyřešit základní problém. Kdo bude spát na rozlehlé manželské posteli? Pokud dáme obvyklou přednost dámě, je to neekonomické. Když vedle ní zalehne některý z pánů, bude to neetické. Nikde to neříkejte, ale nakonec vítězí třetí varianta. Prostorné letiště obsadí maháradžové, zatímco reprezentantka něžnějšího pohlaví uléhá k jejich nohám. Samozřejmě na zem. Polehčovací okolností zůstává, že od udusané hlíny ji dělí pestrobarevný plstěný koberec.

Slunečné ráno je ve znamení horečných  příprav na dalekou cestu. Toyota Land Crusier se mění v pojízdné skladiště. Zavazadlový prostor nezná mezer, na střechu se stěhují rezervy a několik plastových kanystrů. A také červeno-modro-bílá česká vlajka. Na zelených pláních bude viditelnou ozdobou, jakož i připomínkou vzdálené domoviny.

Děti se zcela automaticky ujímají babička s dědečkem, rodiče usedají na místa šoféra a navigátora. Středoevropská trojka zabírá zadní lavici.  I tady se starty zahajují modlitbou. Tentokrát v češtině i domorodé mongolštině.  Ani v tomto případě nejde o dávno naučené mechanické říkanky.

---------------------------------------------------------------

pokračování příště

možná, chcete-li, maybe...