Od vodopádů k lázním

- EXPEDICE MAYBE -

Russia – Mongolia 2014

Nádherné orchonské vodopády necháváme za zády a v odpoledních hodinách se vydáváme dál proti proudu řeky. Ploché údolí opět nabízí desítky variant dalšího posunu. Zase se proplétáme mezi ostrými balvany a znovu se v tom labyrintu cest několikrát ztrácíme. Ani tentokrát se nevyhneme mnohonásobnému využití zdejší GPS, doptávání se u  tábořících kočovníků.  

Modré nebe se pomalu zahaluje do ocelové šedi. Sem tam nějaká ta kapka avizuje změnu počasí. Přijíždíme k něčemu, co by se snad dalo nazvat mostem. Dokonce i s dopravní značkou! Samozřejmě, že zakazuje vjezd veškerým vozidlům. My se však musíme přemístit na protější břeh. Brodění  je v těchto místech zcela vyloučeno.

Za sílícího deště a studeného bočního větru se vydáváme na malý pěší průzkum. Podle stop je naprosto jasné, že zákaz vjezdu tu nikdo nebere vážně. Jednoduše proto, že žádná jiná alternativa nezbývá. Bude se tu nepochybně jezdit dotud, dokud chátrající dřevěná konstrukce nepovolí.

S velkou vírou najíždíme na mostní vozovku z odrásaných tlustých fošen. Sem tam nějaká chybí, občas se objeví menší či větší schod a během celého přejezdu se ozývá  zlověstné vrzání. Do toho vyhrává větrná meluzína a štědré nebe bubnuje do střechy čím dál většími kapkami.  Konečně jsme na druhé straně! Nevyhnutelné zhroucení se prozatím odkládá.

Cílem dnešní cesty je malý klášter ukrytý v nadmořských výškách slovenského Kriváně. Když i turistický průvodce upozorňuje , že je jen těžko k nalezení, mělo by nás to patřičně varovat. Spoléháme však na neomylnou intuici našeho kormidelníka a především na tolikrát odzkoušenou GPS. Malým problémem je však překvapivé zjištění, že v údolí, kam jsme podle  letmé předtuchy odbočili, je sice dost fialových kosatců, ale zatraceně málo utábořených nomádů.

Po delší době, kdy se šineme kolejemi, jimiž už nějaký čas nic většího neprojelo, konečně narážíme na bílou jurtu. Bom-čik, tak jako ve většině podobných případů, začne využívat výtečné akustiky japonského klaksonu a po delším vytrubování se z barevných vrátek vybatolí větrem ošlehaný pastevec nebo jeho stejně postižená partnerka. Ani jednou se nám nestalo, že by někdo nevylezl ven a že by nám s naprostou samozřejmostí neposkytl zcela vyčerpávající informace. Zůstává však otázkou, nakolik si je naši domorodí navigátoři zapamatují a jak je následně zpracují. Orientovat se v tomto typu krajiny jen na základě ústního podání je pro mne absolutně nepochopitelné.

Tentokrát je to příliš složité i na zatím neomylného Bom-čika. Když po dlouhé  půlhodině drkotání krajem nikoho přijedeme k dalšímu náznaku existence člověka, je nám celkem zřetelně naznačeno, že tudy cesta nevede. To ostatně vidíme sami. Takže, pěkně nazpátek a potom přímo do holého táhlého kopce. Jeho vrchol nevidíme, protože se ztrácí v honících se šedivých mracích.

Toyota Land Crusier s náhonem na všechny čtyři kola vytrvale stoupá k výšinám. Občas to sice na černém blátíčku či oslizlé trávě zahrabe, avšak náš vytrvalý posun to zatím neohrožuje. Čím jsme však výš, tím nižší je úroveň naší víry v dobytí kláštera. Že by byl Unescem chráněný unikát  v takovém zapadákově?

Konečně jsme se vydrápali k dolní hranici řídkého modřínového lesa. Kolem  občas přelétnou  cáry  bělošedé mlhy a sotva znatelný náznak vyjetých kolejí nás vede mezi nevysoké jehličnany. Viditelné odlesky vodních kaluží signalizují nebezpečí. Naneštěstí však jen pro vykulené Středoevropany na zadní lavici. Suchozemsky orientovaný Bom-čik pokračuje neohroženě dál. Než se zatím bezproblémová toyota zastaví a odmítá pokračovat. Dost dobře ani nemůže. Její čtyři kola vězí v černém blátíčku.

První pokus o vysvobození z mazlavého sevření vypadá nadějně. Klacky a pohozenými prkny vydlážděná stopa není sice ideální, ale při jemném zacházení s plynovým pedálem by se po ní mohlo auto vlastní silou vyhrabat.

Mladý adept řidičského umění, který zatím podával zcela bezchybné výkony, však tentokrát až příliš popohnal početné stádo podkapotových koní a zběsile se protáčející kola posílají náš speciál ke dnu. Auto je ve chvíli zahrabané až po oba diferáky.

Nezbývá než opustit vyhřátý interiér a v lehkých sandálech vyběhnout do bažin. Ve výškách kolem dvou tisíc, stoprocentní vlhkosti a teplotách jen kousek nad nulou to není žádný med. Snášíme popadané větve  a cpeme je pod kola. Motor vyje jako místní vlci, ale toyota se ani nehne. Popravdě, hne, ale směrem dolů.

Ještě, že Bom-čik nezapomněl na lopatu. Pánská část osádky se střídá v odrývání černozemě a dámy shromažďují dřevní biomasu. Tou jsou následně vyplňovány čím dál větší prohlubně  za veškerými koly. Ani třetí pokus o zpáteční cestu však nevede k úspěchu. Déšť houstne a čím dál řidší naděje se mění v zoufalství. O nějakém traktoru si tu můžeme nechat jen zdát.

Jako jediná možnost se nám jeví nadzvednutí auta heverem, odhrabání veškeré zeminy pod diferencíály a důkladné vyplnění jámy pevným materiálem. Ale  kde ho vzít, když v bezprostředním okolí o šutr nezavadíš?

Každá situace má naštěstí řešení a navíc, všechno je především o psychice. Nejdříve je tady potřeba zajistit zdroj tepla. Během chvíle se rozhořívá pořádná vatra.  Bom-čik se poté hrdinně vrhá pod auto a kousek po kousku odkusuje z blátivé zeminy pod nápravami. Holýma rukama,  protože s lopatou by se sem nedostal. Polehává přitom v bahenní lázni, která zaplavila všechny vydlabané prolákliny. Zbytek světa je zaměstnán těžbou a následným transportem  kamení z padesát metrů vzdálené skalky. Po půl druhé hodině hornických operací jsou nápravy volné. Kluzký prostor pod koly nahrazuje vrstva naskládaných šutrů.

Promočený, zablácený šofér usedá za volant. Podaří se???

Podařilo se! Za tři hodiny od zapadnutí je toyota opět svobodná. Osobností dne je jednoznačně Bom-čik. Válet se při nulových teplotách pod autem ve špinavých kalužích by zvládl málokdo. O asijské houževnatosti jsme zatím slyšeli jen vyprávět. Teď jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči. Rozmazlení zápaďáci by to měli vzít na vědomí. Jinak je šikmoocí co nevidět převálcují.

Něco jako koupelna s teplou vodou bude odsud nejmíň sto kilometrů daleko. Potok jen stovku metrů a louže dva kroky. Nač chodit až tak daleko? Špína je po chvíli smyta a náš kormidelník opět ve své obvyklé kůži.

Bono zatím na ohni přichystala teplou krmi a rozděluje celému týmu. Prvotinu zcela samozřejmě odděluje svému obětavému choti. Ten ještě před pozřením prvního sousta pokyne všem okolostojícím, že nadešel čas děkování. Za jídlo i za to, že opět stojíme na pevné zemi. My i naše auto. Patrně se to nesluší, ale i tentokrát naše mladá manželata při jejich modlitbě po očku sleduji. Jejich povídání se Všemohoucím je vroucí a naprosto přirozené. Jednoduše, nádhera!

Ještě jsme ani nedojedli a z mlžného lesa  se ozývá hlas dvoutaktního motoru. Úzkým chodníčkem se k nám prodírá motocykl. Místní borec chtěl patrně udělat hluboký dojem a přibral dvě kočovné princezny na frajerskou vyjížďku. Ptáme se, pochopitelně, na náš hledaný klášter. „Tak, to jste na špatné stopě,“ říkají unisono. „Museli byste odsud sedm kilometrů pěšky. Objeďte celé pohoří a zkuste to z druhé strany. Pak už jen tři kiláky po svých a jste tam!“

Takže, díky, mládeži, dnes už to tak jako tak nestihneme. Pomalu se šeří, takže nezbývá než zabivakovat přímo v místě ztroskotání. Stan se vztyčuje k nebi na nedaleké lučině, plápolající oheň zůstává na místě. Zbývá ještě dosušit promáčené uniformy a pak už rychle na kutě.

Protože však, na rozdíl od našeho Náčelníka, náležím spíše k sovám, pobyt u žhavých uhlíků si prodlužuji až do půlnoci. Náramně si vychutnávám skutečnost, že široko daleko není po zástupci Homo sapiens ani památky. Ta liduprázdnost uprostřed temné noci mě úplně fascinuje. V hodině duchů se pomalu zvedám a řídkým stromovím potichu kráčím ke stanu. Najednou celý zkoprním.V místech, kde byly přes den jen dokonale holé pláně, vidím dvě světýlka. Míhají se rychle ze strany na stranu, nahoru a dolů, přesně tak, jak to u nás dělají světlušky. Občas zmizí za kilometr vzdáleným svahem kopce, aby se za chvilku na jiném místě vynořily. Štípu se do stehna, abych se ubezpečil, že to není vidina. Na motorky to nevypadá, ty bych v tom tichu asi uslyšel. Navíc by se nemohly tak rychle pohybovat nahoru a dolů. Buď jsou to tedy nějaké obří světélkující potvory nebo jsem spatřil pověstného Orgoje Chorchoje.

Chladná noc ve slušných výškách je vystřídána neméně studeným ránem. Smočení tělesné schránky v nedaleké horské bystřině a její následné vystavení nízkému slunci mě probírá k novému životu. Orosené upolíny sytě oranžových odstínů, rozhozené po všech okolních loukách otevírají své pečlivě zabalené kalichy, fialové petrklíče na kraji mokřin kontrastují s jarní zelení rašících trav. Zpívají ptáci a éterem se šíří vůně modřínového jehličí.

Slávek mezitím rozdělal vatru a v dosahu stanu i auta se začíná s vařením snídaně. Mongolským vzduchem se šíří vůně arabské kávy. Moje maličkost sází raději na čaj a mladí domorodci mohou od rána do večera masové vývary. Oheň vyhoví úplně všem, takže teplý základ v žaludku je nadějí na pohodové denní pokračování.

Jak jsme si už stačili párkrát povšimnout, osobní hygiena našich průvodců je i v divočině prvořadá. Bono každý den ohřeje pár litrů vody, aby si v ní pak s Bom-čikem umyli své antracitově  černé vlasové porosty. Dnes se jim podařilo na svou stranu zlákat i  mladou reprezentantku české psychologie. Bělovlasí starci však zůstávají neteční. Řídké hřívy propláchnou až v měkké vodě nějakého řečiště. Samozřejmě, tajně. Čingischán totiž jakékoli mytí v řekách dávno zapověděl. A pokud by se někdo opovážil do přírodních vod vypustit obsah močového měchýře, koledoval by si dokonce o vlastí smrt. Díky tomu jsou skoro všechny mongolské toky takřka dokonale čisté.

Spouštíme se známou stopou do údolí a k našemu překvapení tu potkáváme první Evropany. Mladí Belgičané si najali domorodého řidiče s džípem a podobně jako my trajdají divočinou. Jejich kormidelník to tady trochu zná  a tak našeho šoféra  poučuje, kudy se dají objet hory a  kterak doputovat na dosah našemu nešťastnému klášteru.

Jak se zdá, obchvat to bude poměrně náročný. Jedeme už dobrou hodinu a hledané údolí nikde. Odbočíme do prvního, které je na ráně a stoupáme proti proudu potoka. Po několika kilometrech se cesta mění v pěšinu. Bom-čika to nikterak z rovnováhy nevyvádí a pokračuje po ní. Když se ztratí i chodník, zapne náhon na všecky čtyři a začínáme se sápat do prudké stráně. Občas zavadíme o sotva viditelné skalisko, občas se Land Cruiser nakloní tak, že všichni hlasitě zatrneme. Pochopitelně až na totálně spokojeného řidiče. Slalom ve čtyřiceti stupňovém svahu si viditelně užívá. Jeho radost však končí na vrcholu. Nečeká tu ani klášter ani možnost dalšího pokračování. Výšku hory, kterou jsme právě zdolali, odhadujeme na dva a půl kilometru nad mořem.

Neméně adrenalinový skluz do údolí naštěstí nekončí ve skalnaté rokli, ale u nejbližšího jurtového tábora. Sympatická maminka se dvěma caparty nás posílá o dolinu dál. Jak se brzo ukáže, skutečně tam vede slušně vyjetá polní cesta, na kterou si dokonce troufnou i místní, na tvrdší zacházení zvyklé autobusy.

Ignorujeme malé odstavné parkoviště a vymletou cestou pokračujeme dál. Její kvalita se však zhoršuje geometrickou řadou, takže na naléhání Bony, která si očividně reprízu včerejšího dramatu nepřeje, odkládáme milou toyotu do stínu mohutných modřínů  a zbytek trasy půjdeme pěkně pěšky.

Nezbývá tedy než si avizované tři kilometry na vrchol poctivě odkrokovat. Naštěstí dnes opět svítí sluníčko a pofukuje jen přívětivý vánek. Rozbahněnými chodníky ve vzrostlém lese se dostáváme  do avizované výšky dvou tisíc tří set metrů. Je to k neuvěření, ale opravdu tady stojí klášter. Nevelký, malebný, přilepený ke skále.

Tovchon Chíd, jak se ten svatostánek jmenuje, nabízí díky své nedostupnosti rajský klid. Pár skupinek místních poutníků, včetně už vzpomínaných Belgičanů, jej nemá šanci podstatněji narušit.  Barevný svět uprostřed hlubokých zelených lesů byl  v dobách svého rozkvětu domovem mnoha mnichů, mezi kterými měl místo i slavný mongolský umělec Dzanabadzar. Jednu ze zdejších kamenných komnat prý s oblibou  používal k ničím nerušené meditaci.

I tady se dnes vrátil duchovní život, který rozfoukává několik lámů obývajících skrovnou jurtu v podklášteří. Vcházíme dovnitř a spirituální služebník naprosto civilního vzezření nám nabízí malé občerstvení i místo u hřejících kamínek. Jakkoli většina z nás usměrňuje svou životní dráhu podle jiných než buddhistických předpokladů, cítíme se tu v pohodě, dalo by se říci, skoro jako doma.

Docela citelná zima nás z těchto výšin brzo žene do znatelně přívětivějšího údolí. Osedláváme znovu naše věrné přibližovalo. Sjedeme zpátky k Orchonu, abychom se tu z dvoudenního západního směřování definitivně odklonili k severu. Nezbývá než překonat další z changajských pohoří. Koryta potoků, prudké výjezdy a časté náklony jsou tu naprosto běžným úkazem, kterému jsme za poslední dva dny už docela dobře přivykli.

Přesvištíme okrajem nějaké spádové vesničky a pokračujeme dál předlouhým plochým údolím. Spolehlivou orientaci nám nabízí elektrické sloupy, které by měly vést do další obce na plánované trase. Vzdálenost mezi oběma dědinami se blíží poctivým padesáti kilometrům. Dělat tu  elektrikářského pochůzkáře, to nebude bezpochyby vůbec žádná brnkačka.

Konečně jsme ve vesnici. Zastavujeme u jedné z hospůdek. Vyhladovělé baterky našich mobilů a fotoaparátů vyžadují neprodlené doplnění energií. Pochopitelně si objednáváme také vytipovanou dobrotu z místní nabídky. Zaručenou surovinou k přípravě krmě bude něco skopového. Čekáme, kdy začneme ze spaní bečet, případně mečet. Pořád o mnoho lepší než chrochtat. Ve venkovských  vývařovnách naštěstí žádné prasárny naše zdraví neohrozí.

U protějšího stolu vysedává místní borec s helmou. Motorka jej čeká před hospodou. Slávek najednou pociťuje neodbytné svědění. Už dlouho totiž neseseděl za řídítky dvoustopého vozidla. Vzpomínka na mládí jej přivádí ke spásnému nápadu. Nabízí motorkáři kapesní nůž za možnost odzkoušení jeho zánovního silostroje.

Ujednáno! Šedovlasý Evropan osedlává čínského oře a začíná provětrávat mongolské ulice. Opožděná puberta jej popohání k razantnějším kouskům, ale vzpomínka na ranní pohled do  zrcátka mu naštěstí zavelí zavčasu ubrat plyn a vrátit se do důstojné pozice váženého českého penzisty. Díky tomu se motocykl i motocyklista vracejí na místo startu zavčasu a kupodivu i v naprosto neporušeném stavu. Majitel stroje obdrží český křivák, což v jeho tváři vyloudí nevyvratitelný pocit štěstí dotvrzený do daleka viditelným, širokorozchodným úsměvem.

Po delší době si užíváme slastného přesunu po nefalšované silnici. Zatímco slunce klesá k západnímu obzoru, naše osádky míří vytrvale na sever. Bono nám dává na výběr. Nocovat u její blízké kamarádky, anebo v nějakém hotelu. Zadní lavice se díky tomu dostává do nevyhnutelného sporu. Zatímco zástupkyně něžnějšího pohlaví preferuje dezinfikované peřiny s polštářem a prostěradlem, pánská většina touží spatřit kamarádku. Konkrétně, její způsob přebývání v těchto zeměpisných šířkách. Vzrušená přestřelka se odehrává výhradně v mantinelech českého jazyka, takže Mongolové nemohou mít páru o čem je řeč. Pouze jim tlumočíme, že místo příštího nocležení necháváme na nich.

Několik „GPS“ zastávek nás svádí z pohodlné komunikace do polí, vlastně do pastvin. Tma je už naprosto dokonalá. Nepochybně míříme ke kamarádce. Jak tvrdila před chvílí Bony, bydlí nedaleko.

Do cesty se staví nějaká řeka. Hledání brodu nám v té neprůhledné mrákotě zabere nejmíň čtvrthodinu. Předrkotáme korytem na druhou stranu a  pádíme stále dál a dál. Cesty úzké i široké, příkrá stoupání  a ještě prudší klesání. Bezpočet křižovatek s absencí jakýchkoliv směrovek projíždíme s absolutní jistotou. Myslíme, řidičovou. Potmě se řítíme přes háje, lesíky, pláně i brody a stále nejsme u cíle. Po dvou hodinách kolébání, drncání a nadskakování zastavujeme u jakési vrátnice. Nějaká divná kamarádka, říkáme si s úsměvem.

Brzo nám dochází, že nocleh v autentickém privátu se dneska nekoná. Nadprůměrně inteligentní Bona nepochybně z naší rozpravy vytušila, že Evě se do nejistého způsobu trávení noci dvakrát nechce a tak hnala Bom-čika k hotelu. A ne k hotelu ledajakému. Za usmlouvanou poloviční cenu budeme mít k dispozici celkem dvě  jurty a stejně tolik termálních bazénů.

Lázeňsko turistický komplex v Cencheru, který spravují buď Korejci nebo Japončíci, má, na rozdíl od  včerejšího Chudžírtu, slušný evropský standard.  Proto tu běžné domorodce jen těžko někdo uvidí. Klouby a jiné potíže  tu chodí léčit většinou zazobanější zahraniční klientela. Kromě horké kyselky si  prý mohou objednat například ovci pečenou na horkých šutrech, vajíčka uvařená ve vřelých pramenech, zkvašený kumys nebo také vodku z ovčího mléka.

Zatímco mongolská děvečka roztápí naše slušně vybavené jurty, vydáváme se  společně otestovat kvalitu vodních nádrží. Podzemní tekutina se zdá být dokonale čistá a navíc rozpálená na dobrých čtyřicet stupňů. S venkovní teplotou atakující hranici přízemních mrazíků je to více než báječná kombinace.  Užíváme si jí až do pozdních večerních hodin. V obou bazénech dnes operuje pouze naše mezikontinentální pětka. Až doma se dovídáme, že jedna nádrž je výhradně dámská a druhá pro méně důležitý zbytek světa. Snad jsme jim to tu rozdováděnou společnou koupelí příliš neznesvětili.

Půlnoční zalehnutí do postelí v rozehřáté jurtě nemá chybu. Horší je to v době, kdy se o slovo začíná hlásit svítání. Venkovní jinovatka málem proniká až  do kruhového interiéru. Slávkovi to nedá a vyráží na černou těžbu otopu. V oploceném areálu moc možností nemá. Přesto se  mu podaří tajně shromáždit docela slušnou hromádku  pohozených prkének, kolíků a dalších hořlavých materiálů. Vypadá to, že doma trénoval s barevnými sběrači barevných a jiných kovů. Pro jistotu  se neptáme a raději vděčně nasloucháme praskání znovuzrozeného ohně. Vstáváme až ve chvíli, kdy vládu definitivně přebírá čím dále hřejivější sluníčko.

Wellness pod modrou oblohou je i  tentokrát jej a jen pro nás.  Dáváme si záležet, abychom si té protekce co nejvíce užili. Lezeme ven až v době, kdy začínáme pozorovat lehké náznaky převtělování ve vodníky.

Kdoví, zda se nám ještě někde podaří dosáhnout nadstandardu v podobě teplé vody, proto  lázeňskou proceduru dopřejeme také našemu propocenému odění. Prádlo vrchní i spodní, barevné i bílé  bude na chvíli  zřetelnou ozdobou okolních ohrad, plotů i plstěných jurt.

Rozloučení s  přívětivým Cencherem se odehrává přímo u pramene. Konečně se můžeme zahledět i do okolní krajiny. Přijeli jsme do Archangajského ajmagu, kterému se přezdívá Mongolské Švýcarsko. 

-----------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště. Možná, chcete-li, maybe...