K oceánu jménem Chovsgol

-  EXPEDICE MAYBE –

Russia – Mongolia 2014

Kdo považuje nadpis za nesmyslný, má v podstatě pravdu. Ale pokud se Mongol baví o největší vodní ploše Čingischánovy země, tak ji většinou pojmenuje jako Cara Chovsgol . Přičemž slovo „cara“ znamená v mongolštině oceán. Alespoň tak nám to tvrdí náš vysokoškolsky vzdělaný řidič Bom-čik.

Pokud je Chovsgol oceánem, pak se v tuto chvíli nacházíme u moře. Jmenuje se Dzur Núr a jeho jezerní voda oplývá množstvím minerálních látek. Dokonce takových, že by se z něj nemělo pít. Bílé usazeniny kolem jeho břehů tomu nasvědčují.

Slunečné ráno se sytě modrou oblohou mi nedovolí, abych se nevydal na letmý průzkum bezprostředního okolí. Překonám nedaleký horizont a skoro hodinu pak bloumám po bělavých pláních, které v těchto místech obklopují modrou hladinu. Široko daleko nevidím jediného člověka. Dokonce sem ještě nedorazili ani pastevci se svými stády. Toto jezero je totiž v nadmořských  výškách tatranských štítů.

Nejsem tu ale ani zdaleka úplně sám. Nad hlavou mi švitoří nějací místní zpěváčci, na louce přistála zamilovaná dvojice bílých opeřenců podobná divokým husám a po pláži se důstojně procházejí černí krasavci číhající na nějakou rybí kořist.

Vracím se oklikou a kopíruji plytké břehy. Bílý písek přechází ve stejně zbarvený štěrk a ten potom v obílené ostré kameny. Nějaký nadpozemský umělec je místy ještě přibarvil rezavě oranžovými skvrnami lišejníků.

Ohnivá výzdoba se přelila i do pobřežního lesa. Modřínové kmeny i staré pahýly, stejně jako z trávy vyčnívající balvany, všechno tady hýří ostrými přechody tlumených a výrazných přírodních odstínů. Cítím se jako v ráji, ztrácím hlavu a s ní i představu o čase.

Není divu, že nabírám nemalé zpoždění  a celá posádka je tím pádem vystavena nelehkému nácviku chvályhodné trpělivosti. Právě čekání  prý patří mezi její nejefektivnější tréninky. Každopádně mi nezbývá než po příchodu rychle zapomenout na snídani, pokorně naskočit do naloženého auta a v kabině po zásluze zaujmout pozici zpráskaného psa. Čeká nás totiž náročný přesun až k pobřeží zmíněného oceánu.

Náhorní planiny naštěstí nabízí bezproblémový travnatý terén, po kterém se dá svištět i osmdesátikilometrovou rychlostí. A zase, podobně jako včera, nepotkáváme jediného človíčka. Náš koráb se přímo vznáší a kilometrů utěšeně přibývá. Ranní manko je tak během půldruhé hodiny  definitivně smazáno.

Lomená zeleň, která už stačila obalit okolní pláně, najednou přechází do kontrastní růžové.

Červenofialové chomáčky drobných květů mezi sebe občas pustí i pár bílých ostrůvků a tak jsme svědky nečekaně působivé podívané. Je zajímavé, že něco podobného můžeme spatřit pouze na tomto jediném místě.

Rychlý přesun ve dva a půl kilometrových výškách se po několika hodinách jízdy začíná měnit v daleko pomalejší sešup do údolí. Nedokážeme si představit, jak se tudy jezdilo předtím než tu bagry a buldozery udělaly docela slušnou komunikaci. Je sice prašná a plná zatáček, zato dává naději, že na adrenalinové sešupy můžeme konečně zapomenout.

Zatímco se cesty změnily k lepšímu, počasí naznačuje proměnu směrem přesně opačným. Vrcholy, které jsme před chvílí opustili, už zahalily modrošedé mraky. Vypadá to na docela slušnou bouřku. Chytit ji na hřebenech, mohlo to být převelice napínavé. Klouzavým variacím na rozmočené trávě či nedobrovolnému posunu neřízenými smyky bychom se v tamním terénu bezpochyby nevyhnuli.

Do krajského města Moronu přibýváme v pravou chvíli. Vítr se převtěluje v uragán a v divokých vírech se řítí ulicemi. Zvednutý prach snižuje viditelnost, ve vzduchu se vznáší cáry papírů a celá hejna igelitových obalů. Atmosféra připomíná náhlý výbuch Třetí světové. Z centra Chovsgolského ajmagu toho proto moc neuvidíme.

Moron znamená v mongolštině řeku. Ta protéká okrajem města a bývá v ní prý hodně ryb. Jinak je tato krajská metropole známá jako východisko do turisticky zajímavých severních oblastí. Muzeum i místní klášter vynecháváme, protože máme trochu naspěch. Míníme pouze navštívit jedno křesťanské centrum  na nějž má Bona adresu. Kroužíme stále dokola a uvedené číslo ne a ne najít. Nakonec se k němu dostaneme dírou v dřevěném plotě.

Fara i vedle stojící kostel, či spíše modlitebna jsou postaveny ze dřeva. Náleží místní adventistické církvi. Vedle stojící skleník naznačuje, že ani v této části světa příslušníci zmíněného společenství nezapomněli ne jedno ze svých specifik. Nenabízet pouze výživu pro ducha, ale i pro tělo. Pěstování zeleniny tu nemá žádnou tradici a teprve začíná nesměle zakořeňovat.

Překvapená rodinka pastora, který se tomuto titulu vehementně brání a  nechává si říkat jen evangelista, nás zve dovnitř. V doprovodu jeho tří skotačících dětí vstupujeme do shromažďovacího sálu . V porovnání s buddhistickými svatyněmi působí až příliš stroze. Schází se tu prý kolem šedesáti věřících a většina se řadí k mladší generaci.

Kazatelský byt je na naše poměry prostý, zato v místním prostředí představuje vyšší standard. Stále usměvavá paní domu se okamžitě ujímá role hospodyně a začíná okupovat prostor kolem sporáku. Topí v něm dřevem. Za chvíli už  všichni sedíme kolem stolu a pojídáme naprosto výstavní polívku. Přestože jsme u adventistů, plave v ní kromě zeleniny i maso. Bez něho si ostatně Mongolsko ani nejde dost dobře představit.

Od nejbližších břehů Chovsgolu nás dělí ještě celá stovka kilometrů. Cesta je ale nečekaným překvapením. Nedávno vybudovaná asfaltka nezná výmoly a po většinu trasy představuje přímku. Což se ukazuje jako problém. Náš řidič si až příliš uvykl na freestyle v pustinách, takže jet rovně a udržet se na pravé straně mu dělá nepředstavitelné potíže. Monotónní posun jej navíc evidentně uspává. Jezdíme proto od příkopu k příkopu. Naštěstí jsou mělké a v protisměru se objeví jen občas nějaké auto.

Městečko Chatgal je vstupní branou k místnímu oceánu. Leží na jeho nejjižnějším výběžku  a až donedávna bylo správním centrem nejsevernějšího mongolského ajmagu. Předtím se stalo útočištěm rusých obchodníků a ještě dřív táborem mandžuského vojska. V současné době jej živí především turistický ruch. Chovsgolské jezero patří mezi tři nejnavštěvovanější místa celého Mongolska.

Navyklým způsobem pádíme hledat nějaký romantický plácek u vody, kde bychom se mohli utábořit. Za městem jsou však jen samé jurtové kempy. Bom-čik tu vesele kličkuje mezi vyrovnaným bílými stany než na něj vyběhne nějaký zřízenec se sekerou. Náš šofér je z toho vyděšený. Patrně poprvé v životě mu někdo brání v tom, aby si jezdil, kudy se mu zachce. Turistická globalizace začíná doléhat i na Mongoly a jak se zdá, začíná od jezera Chovsgol.

Jsme nemilosrdně vykázáni na nejbližší komunikaci, která nás velikou oklikou vrací zpátky do Chatgalu. Už dobré čtyři hodiny se zamračené nebe chovalo jakž takž přátelsky. Nějaká ta studená dešťová sprcha nás v zahřáté kabině nemohla rozházet. Jihozápadní obzor však začíná nápadně tmavnout. V ulicích mezi barevnými střechami jsme  přepadeni divoce se řítícím černým mrakem. Kroupy, sníh a hvízdající vichr během pár minut přebarví všechno do běla. Stejnou barvu má v tuto chvíli i strážkyně naší psychiky. Představa, že by měla blížící se noc trávit ve stanu, ji přivádí do smrtelných úzkostí.

Zastavujeme u nedávno dokončeného srubového domu. Poslušně následujeme naše průvodce a zcela samozřejmě vstupujeme dovnitř.  V kamnech to praská, hřeje tu dokonce i ústřední topení a z usměvavých tváří majitelů vyzařuje zvláštní fluidum. Zřetelně nám dává na vědomí, že jsme tu vítáni. Neuvěřitelně sympatická hospodyňka okamžitě vaří kafe a přihazuje něco na zub. Bom-čik zatím se stejně laděnou hlavou rodiny studují turistickou speciálku. Dostáváme neocenitelné informace z první ruky. Manželé patří mezi ochránce zdejší přírody a navíc jsou vášnivými horolezci. Kromě asijských hor lozili i v Alpách a mezi jejich trofejemi nechybí ani africké Kilimandžáro. Sjezdili kus světa, ale Mongolsko by prý určitě nevyměnili. Žijí tu prý nejlaskavější lidé na zemi. Nemáme problém tomu uvěřit. Vidíme to v tuto chvíli na vlastní oči.

Když po hodině opouštíme útulné pozice jejich vlastnoručně postavené vilky, není po sněhu ani památky. Na radu této  zkušené horolezecké dvojice se vydáváme  o padesát kilometrů dál. Šotolinová silnice vede nefalšovanou tajgou. Ruská Sibiř je takřka na dohled. Venkovní teplota tomu odpovídá. Chladný vítr a přeháňky deště se sněhem neustávají. Teploty jen kousek nad nulou. Nevolnost způsobená obavami z příští noci se Evě vrací. Naštěstí už dobře ví, že všechno je jen o psychice. A tak si její sídlo, v tomto případě svoji hlavu, jednoduše zafačuje. Nepochybujeme o tom, že po tomto úspěšném testu  ordinuje mongolský zábal i svým stejně postiženým pacientům.

Začínáme klesat. Déšť ustává a před námi se ukazuje modrá hladina. Sjíždíme k údajně nejčistšímu jezeru planety. Tak to dokonce před dvěma týdny tvrdili i domorodci od Bajkalu. A to už je co říct! Není divu, že je tento skvost tak úzkostlivě chráněný.

Sjízdná cesta končí u nenápadného turistického centra s názvem Spring. Přestože i do něj už  astronomické jaro dávno dorazilo, na celková atmosféře to skoro není znát. Vlhká zima zalézá pod kůži a protivný vítr  pocit chladu ještě umocňuje. Nedá se nic dělat, stan musí stát i kdyby trakaře padaly!

Za šera a nepohody se nám nakonec podaří nejen vztyčit naše modré pozice, ale po mnoha marných pokusech také k životu povolat nezbytné oranžové plameny. Vytrvalá těžební akce v okolní tajze má za následek slušnou hromadu topiva, takže mohutná vatra dává po půldruhé hodině odříkání vyšlehnout i ztraceným úsměvům a docela dobré náladě.

Unavená osádka, zabalená do všech dostupných textilií si už dávno pochrupuje ve svých jakž takž zahřátých pelíšcích, ale moje maličkost stále vysedává ve společnosti žhavých uhlíků. Teplota lehce překonala bod mrazu a déšť se mění ve sněžení. Sálající ohniště však nabízí dostatek komfortu k přemítání a meditaci. Vydržím tu až do jedné hodiny v noci. Miluji takové chvíle.

Jen málokdy se stane, aby mongolské ráno nebylo aspoň trochu slunečné. Kosa je sice pořád slušná, ale ostré paprsky okamžitě zvedají náladu. Rychle také rozpouštějí noční sněhový poprašek. Okolní třítisícovky si však bílou výzdobu ponechávají i po celý zbytek dne.

Ještě před snídaní vyrazím na malou pobřežní obchůzku. Procházím se podél vodní plochy, která je skoro sto čtyřicet kilometrů dlouhá a o sto méně široká. Maximální hloubka sahá k bezmála třem stovkám metrů. Má kolem devadesáti přítoků, ale pouze jediná řeka odtud vytéká. Jmenuje se Egín Gol a o něco níž se vlévá do největšího mongolského toku Selenge, která pak pokrčuje až do samotného Bajkalu.

V jezeře našlo svůj domov nejméně devět druhů ryb, mezi nimiž nechybí i nám důvěrně známý omul. Měl by tu žít také endemický druh lipana. Celé území je součástí národního parku s názvem Chovsgol Núr , který byl založen v roce 1992.

Dnes si dopřáváme šábes, takže nikdo nikam nespěchá. Dobrovolně se pasuji do funkce denního hlídače. Zatímco zbytek posádky vyráží autem dál kolem břehu, moje maličkost celý půlden operuje pouze  v dohledu tábořiště. Začítám se do posvátných textů a obnaženou kostru vystavuji ostrému slunci. Totéž dopřávám i mému nevětranému oblečení. Firemní trička Adry i Samari, dvou humanitárek, se kterými mám stále něco společného, v naprostém souladu povlávají ve studeném větru a věčný oheň oblažuje okolí nezaměnitelnou vůní kadidla z modřínových pryskyřic. Z povzdálí šplouchají vlny, z větví se ozývá zpěv ptáků a modré nebe se sneslo nadosah. Kdyby už pro nic víc, tak jen pro tento nádherně sváteční prožitek stálo letošní Mongolsko za to.

Půldenní osamění je sice pro duši osvědčeným balzámem, ale když se slunce začíná povážlivě přibližovat kostrbatému obzoru, napadají mě všelijaké otázky.  Ptají se především po příčině tak dlouhé nepřítomnosti mých kolegů. Mohli zapadnout, zabloudit, nebo je udupali sobi či sežral sněžný leopard. Anebo je přepadly divoké kmeny Cátanů, případně hordy ruskojazyčných pašeráků. Veškeré výplody bujné fantazie se naštěstí ukazují jako liché. Naše ušlechtilá čtveřice poskytovala mezinárodní humanitární pomoc. A to nejméně dvakrát. Domorodí borci zapadli  pobřežních bažinách tak nešťastně, že bez cizího přičinění neměli nejmenší šanci. I tak přes veškerou snahu stále ještě trčí v močále.

Jenom co se věčně hladový Bom-čik posilní vývarem ze sušeného masa, rozhoduje se k místním Jožinům z bažin vrátit s naší lopatou. Koluje mu zkrátka v žilách mongolská krev, která nedovolí nechat bližního na holičkách. Přisedám na pozici spolujezdce a jedeme k místu činu. Jedeme lesem a míjíme zimoviště místních pastevců. Dobytek se pase pod vysokými stromy, což je pro Mongolsko docela neobvyklé.

Zpevněná cesta definitivně končí a dál už pokračuje místní klasika. Vyjeté koleje v tajze nejsou pro toyotu problémem, ale průjezd podmáčenou loukou s koryty malých potůčků dávají i našemu terénnímu speciálu pořádně zabrat. Že se až tady někteří odvážili jen s jednou hnanou nápravou, jednoduše nechápu. Samozřejmě teď vězí v bahně a lopatami odhazují mazlavou černou rašelinu.

Předmět Bom-čikova hlavního zájmu však leží za dalším lesním úsekem. Moje maličkost by prý při akci stejně jenom překážela, proto mi nabízí lehký výlet po okolí. Vyskakuji z vozu, popřeji převeselé vyprošťování a vydávávám se na špacír po dlouhém štěrkovém výběžku. Půvabný Chovsgol až tady ukazuje svoji skutečnou tvář. Ta se jenom velice obtížně popisuje. Musí se zažít v reálu.

U jedné kamenité výspy si všímám nápadně bílých skvrn. Když se přiblížím na pár stovek metrů, poznávám, že je to skutečně led. Červnové teploty jej ještě nestačily dokonale roztavit.

Jsem tu opět jen sám se sebou. Sedám na vybělený kmen a zírám k hlubinám. Před sebou mám dvě procenta světových zásob pitné vody a tato má být nejčistší. Ale patrně nejen tato tekutina. Nápadně průzračný je tady i vzduch. Po dnešním odpočinku je, jak se zdá, o něco čistější i moje duše.

Náš dvorní kočí svého kolegu skutečně z blátivých spár vysvobodil a teď už  mne očekává na začátku vybíhající šíje. Ještě jednou se ohlédnu po té nevšední krajině. Slunce se pomalu schovává za západní horizont a stíny se rychle prodlužují. Vracíme se zpátky do tábora.

Nechávám se vysadit nějaké dva tři kilometry od našeho útočiště a schválně se k němu vydávám přes nejbližší kopec. Je porostlý divokou tajgou. Na světlejších místech vykvetly spousty jarních  květů. Kromě známých oranžových upolínů jsou tu k vidění i nezvyklé kalíšky bílých konikleců. A ještě spousta dalších druhů, pro které mi chybí pojmenování.

Původní les, který se odtud táhne málem až k Severnímu ledovému oceánu, působí kouzelně. Mechem porostlé podloží, spousta vývratů, či "chodící" stromy s vyvýšenými kořeny dávají za pravdu, že jsme asi skutečně daleko od domova. Tu a tam se objeví i vybělená kostra. Že by ji měl opravdu na svědomí  sněžný leopard? Kromě něj by se tu měli prohánět i sobi, losi, rysi, vlci kozorožci a pochopitelně také jeleni, sibiřští srnci a divoká prasata. Zkrátka a dobře, divočina jako vyšitá.

S odhadem času na návrat jsem se opět netrefil. Prodírám se tajgou a začíná se stmívat. Později narazím na sotva rozeznatelnou pěšinu. Vymezují ji místní turistické značky. Jedná se o daleko viditelné mazance modrozelené barvy. V tomto případě naprosto ideální řešení. Po dalších třech kilometrech čvachtání bažinami, přelézání balvanů a pochodování houštím  jsem konečně na známé cestě. Tma je už jako v pytli. Nepochybně jsem si pořádně zašel a nebýt onoho značení, toulám se asi tajgou dodnes. V tričku a lehké bundě by to však bylo krajně obtížné. I tak se do kempu vracím zmrzlý jak Pankrác, Servác a Bonifác dohromady. Jsme totiž už drahnou chvíli opět pod nulou.

Večerní  oheň smazává jakékoliv trampoty. Moji souputníci ale ani tentokrát u něj dlouho nevydrží. Dnes to, na rozdíl od včerejška, není o větru, dešti ani o sněžení. Nebe je dokonale vymetené a hvězdy daleko zářivější než u nás. Teplota tak kolem mínus osmi desíti stupňů.  Večerka se opět protahuje k půlnočním hodinám.

Mrazivá noc ozdobila rašící trávu stříbrnou jinovatkou. Vylézám z pelechu až poté, co se slunce vyhoupne do patřičné výšky.  Teplota rychle stoupá a já klesám k nedaleké vodě. Nedá mi to, abych i do těchto výjimečně průzračných vod neponořil svoji stařeckou schránku. Činím tak v dokonale bezpečné zóně pod vysokými podemletými břehy. Moc toho sice ve vlnící se vodě neuplavu, ale i tentokrát vylézám  jako znovuzrozený. Za chvíli si všímám, že úplně stejného potěšení si dopřává i náš Náčelník Slávek. Superčistá vodoléčba nepochybně zabrala také na jeho záda. Od této doby o  problémech odvrácené strany jeho těla neslyšíme.

Neradi se loučíme s tímto výjimečným koutkem zeměkoule, ale nedá se nic dělat. Na zpáteční cestě do Chatgalu si všímáme shluku lidí kolem nějakého lukostřelce. Za patřičný poplatek tu zájemcům nabízí otestování vlastních loveckých či válečnických schopností. Čingischánovi vojáci se bez této zbraně neobešli a také díky jí dobyli polovinu světa. Dost možná, že ve své výzbroji měli i praky. Bona v sobě nezapře krev starých bojovníků a zkouší z něho vystřelit. Tento její výstřelek nezůstane bez povšimnutí. Je vítaným důvodem jak si potom střílet ze samotné prakostřelkyně.

Poslední pozdrav Chovsgolu má nádech Severního ledového oceánu. Paradoxně přesto, že jsme se posunuli k jeho jižním břehům. Ale pokud je modrá opravdu barvou nebe, pak jakýkoliv chlad velice rychle roztává.

Už nějakou dobu se nám zdá, že jedno ze zadních kol není ve své kůži. Vypadá to, že dokonce vypouští duši. A to už máme jedno píchlé  na střeše. Situace si vyžaduje neodkladné řešení. Že by i tady byly k nalezení pro nás běžné pneuservisy?

Máme štěstí. Na jednom z chatgalských bulvárů skutečně taková služba existuje. Budova je sice o poznání menší než bývá u nás zvykem, zato funguje i při výpadku elektrického proudu. Opravárenská hala má takřka veškeré nářadí, tedy vrtačku, brusku a jednoduchý soustruh na ruční pohon.

Technicky nadaný Slávek má konečně zase práci. Odšroubuje kolo a jeho další osud svěřuje rodinné firmě. Panuje tu efektivní dělba činností. Synátor  namočí kolo do vany s vodou a jeho otec narve do poškozeného místa hřebík. Mladý pak pomocí velké páky sejme širokou pneumatiku z ráfku. Společnými silami poté servismani díru zalepí a nahodí zpátky na disk. O nahuštění se už postará malý kompresor, jediný elektrický stroj celého servisu.

Jen co se opravené kolo ocitne na svém původním místě, přívětivý náčelník firmy s dírou na koleně si všimne, že uchází i guma protější. Operace se opakuje a během necelé hodiny jsou všecky pneumatiky v pořádku.  Je vidět, že nás má Pán Bůh rád. Za celou cestu se nám podařily tři defekty. Všechny v dosahu jednoho pneuservisu.

Chtělo by to nějak oslavit. Na doporučení domorodců navštěvujeme soukromou udírnu ryb. Veškeré zařízení sestává z jednoho sudu a kovové mřížky. Rodinka si díky uzenáčům  nežije špatně. Obývací pokoj, do kterého jsme majitelkou vpuštěni, vykazuje znaky vysoce nadprůměrných příjmů.

Chavtgalské putování zakončujeme tam, kde jsme jej předevčírem začínali. U dřevěné vily rodinky sympatických horolezců. Jejich sajdkár se okamžitě stává středem zaslouženého zájmu. Bom-čik s majitelem dojednává svezení. V životě prý něco podobného neřídil. Sedá za řídítka a rozjíždí se. Pádí rovnou ulicí a potom ostře zatáčí doleva. Zastavuje jej až nedávno postavený dřevěný plot. Patrně se předtím zapomněl informovat, kde se nachází brzda.

U nás by se při podobném incidentu  majitel oplocení zuřivě chytal za hlavu. Horolezec i jeho paní se však popadají za břicha.  Jejich záchvat smíchu končí až po několika minutách. Život je krásný i když to stojí pár vyražených tyček.

Loučíme se za všeobecného veselí a vracíme se zpátky do Moronu. Rovnou silnicí od příkopu k příkopu.

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování někdy příště. Možná, chcete-li, maybe…