Do údolí řeky Orchon

- EXPEDICE MAYBE –

Russia – Mongolia 2014

Zamáváme pozůstalým našeho ulánbátarského útočiště a začínáme se spouštět do údolí. Sotva se napojíme na jednu z hlavních tepen, tuhne nám v žilách krev. Borci, kteří nedávno sesedli z koní, teď vládnou celým stádům. Ta se  pod kapotami japonských ojetin  vzpínají k nejvyšším výkonům. Ale pouze na pár vteřin, to než poskočí o dva tři metry dopředu. Dopravní zácpa se zdá být neřešitelná. Z bočních ulic se navíc do souvislého proudy nevybíravě vtírají další a další agresoři. Právo silnějšího je zcela evidentní. Naštěstí nepatříme mezi úplné drobečky. Bono s Bom-čikem se jen lehce usmívají. Zdá se, že popojíždění v koloně berou jako jeden z nejpříjemnějších relaxů.

Skoro posledním  stavením na výpadovce k západu je čerpací stanice. Plná nádrž a čtyři střešní kanystry by měly stačit na bezmála celý příští týden. Čím dál do vnitrozemí, tím jsou pumpy řidší a zázračná tekutina dražší. Máme natankováno. Před námi jsou už jen zvlněné pláně a úzká nitka asfaltové silnice. Konečně toužebně očekávaná divočina, nebo-li, jak říká navigátorka, Mongolian countryside!

Na to, že máme jen kousek za zády více než milionovou metropoli, je tu provoz až překvapivě řídký. Tvoří jej hlavně kamiony, dodávky a malé náklaďáčky. Převážejí dřevo, seno, složené jurty i živá zvířata.

Nějakých deset patnáct kilometrů za hlavním městem se hned u silnice odehrává dobytčí trh. Předmětem dnešních transakcí je živé skopové. Ovce i kozy se tu proplétají s manažery obchodu s červeným masem a jak se zdá, něco jako týrání zvířat je zde zatím zcela neznámým pojmem. Oběti lidské nenažranosti jsou vyhazovány na korbu jako pytle cementu. Není divu, že jsme po chvíli zvídavého pozorování docela rázně vypoklonkováni. Trapně změkčilé čumily z dalekého západu tu jednoduše nepotřebují.

Přímou silnici nejvyšší třídy sice pokrývá asfalt, ale ve zdejších zeměpisných šířkách to skoro vůbec nic neznamená. Když se hloubka výmolů začne měřit na decimetry a plocha výtluků je větší než koberec, svede se provoz do polí. Tedy, ne do polí, ale do všudypřítomných okolních pastvin. Souběžně s nedávno vybudovanou vozovkou se dál pádí jen po vyjetých kolejích. Autobusy, osobáky, trucky i cisterny s benzínem mají aspoň víc místa na nezbytné předjíždění.

Po několika hodinách natřásání nás Bono navádí k první zastávce. Stepní stereotyp více či méně zvlněných plání tu překvapivě vyzdobila nápadná  skaliska. Romantické scenérie nezvyklého světa si musíme, pochopitelně, pěkně zblízka osahat. A tak se tu nejméně celou příští hodinku potulujeme, šplháme po stěnách a také jen tak civíme do nekonečných  dálek. Obloha je modrá, teplota přívětivě jarní a vánek nádherně osvěžující. Obavy z mongolské nudy vzaly hned na začátku za své.

Neujedeme ani deset kilometrů a zase nejde nezastavit. Tolik koní pohromadě jsme ještě neviděli. Vodní plocha je přilákala k polednímu osvěžení. Někteří jen postávají, jiní se čvachtají, další se prohánějí po břehu i v mělkém jezeře. Od našich skvělých průvodců se dovídáme také něco o jejich způsobu života. Vypráví nám, že celé velké stádo je rozděleno na malé skupiny o počtu osmi až deseti jedinců. Každé takové tlupě velí jeden samec, kterého všichni respektují. Říká se mu kůň otec, nebo-li „father lošaď“, jak dodává Bono vícejazyčně, abychom tomu dobře porozuměli. A zatímco je v její domovině jen okolo tří milionů lidí, počet koní je prý nejmíň desetkrát převyšuje.

Ujeli jsme už kolem dvě stě padesáti kilometrů a našeho řidiče začíná přepadávat hlad. Navrhuje zastávku v místním motorestu. Tvoří jej souvislá řada soukromých restaurací. Vybíráme si jednu z nich. Má rozměry panelákového pokoje. Nabídku tvoří menu z různě upravených tkání ovcí, koz, krav, případně volů. Vegetarián by v krajině pastevců pošel hlady. Objednáváme si něco vonícího po skopovém. Není to špatné a není to drahé. Kuchařka, číšnice a majitelka v jedné osobě se věnuje pouze nám. Nikdo další by se tu pomalu ani nevešel.

Zatímco Bom-čika ještě před chvílí trápil podtlak tělesných dutin, odbornice na psychiku má problém opačný. Zprostředkovaně se táže hoteliérky na možnost řešení. Je nasměrována do prkenné budky v zadním traktu venkovní ohrady. Po desetiminutovém návratu hlásí v češtině: „Pánové, tak to jste ještě neviděli! Vřele doporučuji bezodkladně otestovat!“

Nemusí mě dlouho přemlouvat. Tělo se hlásí samo. Poučen nedávnou irkutskou zkušeností, kráčím k toaletám vyrovnaně. Po kontaktu s realitou se však musím nápadně přihrbit. A na bezpečné místo také odložit veškeré neupevněné náležitosti. Jejich pád do hlubin by mohl být fatální. Odlehčovací prostor tvoří jedno chybějící prkno. Pod ním vězí dvoumetrová  propast. O vůni, kterou nabízí, se raději nebudu zmiňovat. 

Návštěva Gobi nám, k  naší nemalé lítosti, tentokrát  nevyjde a tak se musíme spokojit alespoň s její malou napodobeninou. Písečné duny Mongol Els jsou vidět už z daleka. Zastavujeme na rozlehlém plácku se značkou parkoviště. Zatím tu ještě nikdo neparkuje. Tedy, kromě několika velbloudů. Na rozdíl od těch afrických mají dva hrby. Naprosto ideální příležitost ke změně dopravního prostředku! Najímáme si pětici pouštních korábů a po nelehkém nalodění vyrážíme do dunových polí. Pokud kráčí zvíře svým důstojným krokem, tak to jakž takž jde. Když se však dá do cvalu, středoevropan zalapá po dechu, vší silou obejme přední hrb a pak už jen vyděšeně čeká, kdy půjde přes palubu. Ne tak naši rodilí Mongolové. Přestože mají praxi pouze z koňských hřbetů, velbloudí zrychlený přesun je nejen nevyhazuje ze sedla, ale ani z jejich nikdy nekončící duševní rovnováhy.

Udýchané běžce necháme na chvíli odpočívat a vypravíme se na pěší výlet po dunách. Naši mladí manželé se najednou mění ve skotačivá děcka. Skáčou do hlubin, zahrabávají se do písku a vymýšlejí nejrůznější pouštní ptákoviny. Náramně se při tom baví. Jejich smích je tak průzračně čistý, že jim musíme závidět. Vychutnat současnost, žít naplno tady a teď, to už jsme, ke své škodě, v té naší upejpavé civilizaci poněkud zapomněli.

Zpáteční cestu k autu absolvuji v doprovodu Bom-čika.  Moje očividná nemotornost v sedle jej nemůže nechat chladným. Bere uzdu mého samce do svých rukou a spolu se svým „camelem“ rozjíždí divoké rodeo. Přežil jsem je s vytřeštěnými baterkami a evidentně pohmožděným pozadím. Po velbloudím rychlocvalu si mé zvíře ještě všimlo nějakého osamělého listnáče a  nevybíravým stylem se začalo sápat po jeho chutných listech. To by tak nevadilo, kdyby má noha nebyla během této přesnídávky zaklíněna mezi jeho žebra a kmen ožebračovaného stromu. Krvavý suvenýr na pravém lýtku vydržel až do návratu ke vzdálené českomoravské realitě.

Majitelé pouštních nezmarů bydlí jenom kousek odsud. U jejich současného tábořiště postávají hloučky velbloudic i se svými mláďaty. Blížíme se k nim jen na pár kroků. „Všimněte si, jak pláčou,“ říká Bona, „matky se bojí o svá mláďata“. A skutečně, po tvářích jim stékají malé pramínky. Velbloud je prý jedním z mála tvorů, kteří při citovém vzrušení mohou ronit slzy.

Přechodný domov familie velbloudářů tvoří dvě úhledné jurty. Jedna je kuchyň, druhá obývák. Navštěvujeme obě dvě. Mírně slaný čaj s mlékem přijímáme na uvítanou, pak následuje něco na způsob tvarohu. Původ krmě zůstává tajemstvím. Možná od krávy, možná od velbloudice. Ale chutná to výtečně.

Zatímco obydlí zůstává po staletí neměnné, spousta věcí už připomíná současnost. Nad stany se tyčí sluneční baterie, venku stojí čínské motorky a japonské dodávky. Malí caparti si hrají s plastovou připomínkou náklaďáku, za rohem je opřená barevná koloběžka. Rozbalujeme speciální krabici a rozdáváme drobné dárky. Skládací nůž pro dospělé a drobné hračky pro děti. Spokojenost obojích je tichá, ale neskrývaná.

U kamínek v kuchyni jsme si všimli nezvyklého paliva. Sušený kravský trus je tady jednou z mála možností. Bono nám poté názorně předvádí jejich těžbu. Proutěný koš, který při porodu slouží jako opora maminky,  tentokrát putuje na záda a pomocí malých vidlí se pak do nich kravince ladně přemísťují . Zatímco naše Mongolka má plný počet zásahů, první pokusy Náčelníka jsou žalostné. Není však žádných pochyb o tom, že po několikaletém tréninku by se i reprezentant Slovanů ve sběru těchto nanejvýš ušlechtilých exkrementů výrazně zdokonalil.

Pastevci, které jsme právě poctili exotickou návštěvou, mají kromě krav a velbloudů ve svém arzenálu i stádo krásných, volně se pasoucích  koní. Také jim se v tuto denní dobu zalíbilo u vody. A když je to omrzí, mohou zvolit polehávání na  nedalekém písku.  Skoro jako prapodivní běloši ze západní polokoule.

Musíme pokračovat dál. V cestě nám najednou stojí závora. Kdo chce dál musí, zacálovat mýtné. „Proč ne,“ říkáme si, „konečně se projedeme po mongolské dálnici.“ Skutečnost je však dokonale odlišná. Až do města Charchorim pádíme po rozestavěné silnici kvality slušnější české polní cesty. Od Ulánbátaru jsme už takřka čtyři stovky poctivých kilometrů.

Zastavujeme před rozlehlým areálem ohraničeným mohutnou zdí. Nad nimi se tyčí celkem sto osm bílých stúp. Uzavřený čtverec o straně čtyři sta metrů skrývá asi pět buddhistických svatyní. Klášter Erdenedzú, jak se toto místo jmenuje, byl založen v roce 1586  na místě rozbořeného hlavního města Karakorum. Původně zde stála až stovka posvátných budov a v okolních jurtách přebývalo na tisíc mnichů. Za vlády Leninových kamarádů se tu samozřejmě nedělo nic, kromě toho, že tu po sovětském vzoru zřídili muzeum. Náboženský život se znovu rozproudil až po roce 1990.

Dnes jsme si dopřáli pouze letmou obhlídku. Zítra se tu určitě vrátíme. Zatím si ale ještě vyjedeme na protější posvátné návrší. Za svoji popularitu vděčí jednomu záletnému mnichovi. Jeho životní příběh, díky kterému přišel o své reprodukční zařízení, tu připomíná kamenný penis v nadživotní velikosti. Klášterní vyhlídku navštěvují, jak se dá lehce očekávat, převážně roztoužené dámy. Jejich touha po potomstvu prý byla po kontaktu se zkamenělým mnichovým nářadím už nejednou uspokojena. Ať už je skutečnost jakákoliv, jedná se o přívětivé místo umocněné parádními výhledy na zelenající se mongolskou krajinu.

Nedaleko odtud připomíná bývalé hranice Karakorumu kamenná želva, která v těchto končinách symbolizuje ochranu a také věčnost. Až na věčnosti se asi dovíme, jakou ochranu tu měli na mysli, ale to není tak důležité. Podstatné je, že už tenkrát zde měla nejen želva, ale i o něco rychlejší kůň zcela výsadní postavení. Postavený pomník obložený koňskými lebkami je toho důkazem.

Projedeme nedalekým Charchorinem a za rychle ubývajícího světla se pouštíme do stavební premiéry. Velký stan se zvedá k nebi jen kousek od nádherně meandrující řeky. Jmenuje se Orchon. V jejím povodí se budeme potulovat po několik následujících dnů.

Náš plátěný přístřešek není žádné béčko. Tvoří jej  prostorná vstupní hala a dvě oddělené ložnice. Jednu obsadí naše Eva psycholožka, druhou mongolská manželská dvojka. Prostřední část je určena stařešinům. Ještě před zalehnutím je v ní uspořádána valná hromada. Začíná společným ohlédnutím za končícím dnem a končí spirituálním ztišením. V součinnosti s nejmodernější technikou se z někdejšího centra největší světové říše k vysokému nebi  nesou tóny gospelů a prostá slova díků. V angličtině, češtině i mongolštině.

Navzdory lehké únavě nemůže být o poklidném spánku ani řeči. To, že Bono z divokých snů vykřikuje  nesrozumitelné povely, by až tak nevadilo. Poryvy  vichru přecházejícího v meluzínu jsou však nejen nepřeslechnutelné, ale čím dál divočejší. Plápolající stan se povážlivě naklání, a nebýt pětinásobné lidské zátěže, dozajista by z dokonale rovné plochy, ke by v pohodě mohlo stát letiště,  odplachtil. Od příští noci ho pro jistotu přivazujeme k autu.

Neodbytné tělesné žádostí mě na čerstvý vzduch vypudí už za svítání. Padesát metrů od stanu se popásá nesčíslné stádo ovcí a u protějšího orchonského břehu provádí koně svou ranní hygienu. Neodolám, abych neučinil totéž. Křest ponořením je sice zatraceně chladivý, zato následné znovuzrození dokonalé. Ručník není ani potřeba. Stepní blizard se o vysušení oroseného těla postará během několika vteřin.

O něco později se z nestabilního doupěte vyhrabávají další spáči. Někteří aspoň symbolicky napodobí koňský a můj kontakt s říčním proudem, jiní se spokojí s pohárkem vody na protření očí a výplach ústní dutiny.  Bono neodolá pokušení o rozkřesání ohně na plynovém vařiči.. Nevyzpytatelný vichr jí to dovoluje až v těsné blízkosti stanu. Ten však v tuto chvíli zatěžuje pouze nepříliš podstatná hmotnost naší hasičské reprezentantky, takže se při každém novém poryvu začíná vznášet. Dokončení snídaně je vykoupeno nadlidským úsilím tří zástupců silnějšího pohlaví, kteří se zmítající změť trubek, plátna  a povolujících kolíků snaží vší silou udržet na uzdě. Vítězství člověka nad přírodou je i tentokrát potvrzeno, vločková kaše dovařena a po jejím zlikvidování osazenstvo připraveno k absolvování dalších dobrodružství.

Začíná se vyjížďkou nad městečko Charchorin. Našim cílem je nápadné návrší s monumentálním památníkem, coby zřetelnou upomínkou na přeslavnou éru vlády Čingischána.  Mongolsko bylo tenkrát pupkem světa a díky svému vedení se vyšplhalo pěkně vysoko. To dnešní, elektrické, je však zavěšeno až proklatě nízko, takže opět nebude na škodu držet se na pozoru.

Někteří tu zírají do daleka v čase, jiní v prostoru. Na jedné straně se klikatí Orchon, na druhé je místo, kde v nejslavnějších dobách stávalo památné Karakorum. Roku 1235 jej tu nechal vybudovat Čingischánův syn Ogedej a stalo se správním sídlem celé veleříše. Pyšnilo se tak zvaným Palácem světa, kde se vybrané daně a ukradená kořist proměňovala ve velkolepé slavnosti a neskutečné žranice. Zdržovalo se zde mnoho kumštýřů včetně francouzského stříbrníka Bouchiera. Ten tu mimo jiné vytepal pozoruhodnou nápojovou fontánu, která měla podobu stromu, v jejíž koruně vysedával nějaký muzikálně nadaný archanděl s trumpetou ve společnosti několika draků, jejichž tlamy nabízely víno, kobylí mléko a další povzbuzující nápoje. V roce 1264 však bylo sídlo mongolské metropole přesídleno do Pekingu a o sto dvacet let později milé Karakorum  srovnali mandžuští  nájezdníci se zemí. Z jeho trosek posléze vyrost už vzpomínaný klášter Erdenedzú, kam máme také dnes namířeno.

Cestu ke svatým budovám si zpestřujme zastávkou v Charchorinu. Nafty máme i po napojení našich ořů ještě dost, ale došla voda. Prodává se na litry ve specializované výčepně. Domorodci tu přijíždí na motorkách či s ručními vozíky a obsluha za okénkem jim za pár šupů  donesené kanystry a konvice dovolí samoobslužně naplnit. Pumpařem je tentokrát sotva desetiletý domorodý klučina.

Klášter je dnes poněkud plnější. Prochází se tu osmahlí nomádi v tradičních zimnících i soudobě vyšňořené  rodinky s dětmi. Rozlehlá ohrada nabízí kromě jednoho muzea a mnoha modlitebních mlýnků také pět bohatě zdobených budhistických svatyň, dvě menší modlitebny, stejně tolik hrobek a jednu pozlacenou stúpu. Nevím jak pro koho, ale mně se tady stejně nejvíc líbí právě rozkvetlé modrofialové kosatce. Zatímco dříve jmenované zajímavosti stvořili lidé, květy a tráva vyšly z nekonečně vznešenějšího zdroje.

Zajímavé je rovněž dění uvnitř svatostánků. V jednom z nich láma právě obsluhuje jistou duchovně vyprahlou dámu tím, že jí značnou rychlostí předčítá pro nás neznámá souvětí z nějakého spisu. Jinde zase jeho mladší kolegové, kteří jsou zde patrně v učebním poměru, sborově odříkávají dávno naučené mantry. O přestávce jim servírka v riflích a kozačkách roznáší v konvici tekutou svačinu. Když se mile usmívající hochy snažíme s miskou u úst zvěčnit, jsme jejich panem učitelem asertivně vykázáni na světlo Boží. Lámové se prý při jídle nefotí.

Svatě vyhlížející jurta  patrně slouží jako fara. Budhovo kněžstvo zde odpočívá, telefonuje, popíjí čaj s mlékem nebo jen tak mezi sebou klábosí. Naši lehce dotěrnou přítomnost tu ti sympatičtí, rudě oranžoví hoši s obnaženou paží vnímají jako absolutní samozřejmost. Pokud mezi buddhistická specifika opravdu patří tolerance, pak jsme se teď o tom mohli tak trochu i přesvědčit.

-------------------------------------------------------------------------

 Pokračování někdy příště. Možná, chcete-li, maybe...