Okruh se uzavírá

- EXPEDICE MAYBE -

Russia  - Mongolia 2014

V Moronu jsme už jednou byli, ale jen s krátkou zastávkou. Dnes míříme hlavně k tržišti. Slávek má neodolatelnou chuť na sušené skopové, které během posledních dnů permanentně zavánělo z hrnců naší mongolské dvojice.

Vjezd na market krajského města je nepřehlédnutelný. Prozrazuje buď abnormálně hustou frekvenci zásobovacích vozidel nebo mizernou zkušenost jejich řidičů. Možná také příliš široké náklady, které tu chtějí obchodníci po dlouhé jízdě za vysoké ceny zpeněžit.

Najít masovou sekci není problém. Zdejší masy lidí jdou po čichu. Vysušené šlachy a svaly jsou první na ráně. Kupujeme si je s Náčelníkem jako voňavý suvenýr pro naše parfémů milovné partnerky.

Podobně jako v Cecerlegu, i tady se většina nabízených komodit vztahuje ke kočovnému způsobu života. Koberce, stavebnice jurt, včetně skříněk a postelí, tady ale doplňuje jeden vyloženě městský dopravní prostředek. Výtvarně zdařilá šlapací rikša sem patrně dojela až z Číny, Indie nebo Bangladéše.

Výjezd z hlavního města Chovgolského ajmagu vypadá impozantně. Asfaltový koberec vymezují patníky a zdobí jej zbrusu nové bílé čáry. Stejnou barvou jsou orámovány i břehy nedalekého modrého jezera.

Bom-čikův pravolevý slalomový styl, ze kterého se nám nepřestávají ježit vlasy, naštěstí končí po několika desítkách kilometrů. Komunikace první třídy je svedena do pastvin. V mnoha pruzích se tu v oblacích prachu řítí dodávky, náklaďáky i dálkové autobusy mířící k Ulanbátaru. Pádíme údolím řeky Delgermoron, ze které se později stane slavná Selenge. Po obou stranách se nám míhají skalnaté či lehce zalesněné kopce a tak se jedná  poměrně pohodovou záležitost.

Strategicky důležitá spojnice nejvyššího kalibru je rozestavěna v délce nejméně dvou set kilometrů. Někdy se stane, že se vyjeté koleje opět vrátí na totálně rovný asfalt. Sotva to náš šofér rozpálí na obvyklou stovku, musí znovu šlapat na brzdový pedál. Buď jsou na cestě silničáři anebo pochodující stádo dobytka. Obojí bez jakéhokoliv předchozího varování.

Bom-čikovi se kultivovanější posun evidentně zalíbil a tak nařízené odbočky začíná ignorovat. Uválcovanou vozovkou, která už čeká jen na položení koberce, sviští jako na závodišti formulí . S přehledem přitom sráží nejrůznější zábrany a hlavně  kolíky, které vyznačují budoucí krajnici. Po několika kilometrech před sebou spatří těžké stavební stroje a shluk makajících cestářů. Strhne volant doprava a odvážným sešupem z prudkého vyvýšeného náspu skočíme zpátky  do polí. Nějaký divoce hrozící geodet, který se na něj řítí i s pomalovanou tyčí, však nemá nejmenší šanci. Na úhybný manévr je tu tolik místa, že by se nechytal ani s raketou.

Slávek, který zastává funkci kameramana, samozřejmě takové a jim podobné excesy zaznamenává. Pokud zrovna nefilmuje z otevřeného okna, tak zpravidla zaujímá pozici vysunutého střelce. Horní polovinou těla vyčuhuje do vesmíru, což mu zaručuje pořizování panoramatických záběrů veškerého zemského okolí. Že se přitom musí naše dáma dívat na jeho lehce rozložité pozadí, mu evidentně nevadí. Spoléhá možná na to, že to Eva bere jako vítanou změnu scenérie, případně nezbytnou oběť na oltář dokumentaristiky.

Už více než stovku kilometrů dýcháme všudypřítomný prach. Víří ho především množství sklápěčů, které převážejí dovysoka naloženou hlínu či kamení. Zastavujeme stroj a jdeme si oddychnout na vyvýšený pahorek. Vidíme malebnou vesnici a před ní hřbitov. U nás nic divného. Tady však takové zbytečnosti, jako zahrabávání mrtvol do země, začali na příkaz vrchnosti praktikovat až po poslední světové válce. Předtím své nebohé bližní vynesli na nějaké návrší a po příštích čtyřicet dnů ponechali svému osudu. Když se tu po oné době vrátili, nebylo  po nebožtíkovi ani památky. Šelmy a dravci se nažrali a příbuzní s tím neměli žádnou práci. Pro kočující nomády absolutně dokonalé!

Slunečný den s dlouhým, únavným přesunem končí opět u vody. Táboříme v těsné blízkosti nejznámější mongolské řeky Selenge. Je klidná a nádherně nasvícená. A proti všem minulým jezerům v ní proudí parádně teplá voda. Čeho se tu však nedostává, je dostatek topiva. Ale na uvaření večeře se po usilovném pobřežním pátrání přece jenom nakonec něco najde. Dokonce zbude i na přípravu zítřejší snídaně.

Bezproblémovou noc u  jemně šumící vody střídá prosluněné ráno. Během chystání jitřní krmě mě vyruší neobvyklé čvachtání. Stádo krav se vydalo na pastvu. Řeka pro něj nepředstavuje sebemenší překážku. Není nic jednoduššího než ji přeplavat. Osvěžení s ranní hygienou v jednom.  Podobě, jak o něco později, u vybraných jedinců naší posádky.

Nasedáme do vozu a přes pastviny se vracíme ke hlavnímu tahu. Zatím jsme v této zemi viděli krávy, koně, jaky, velbloudy, osly, kozy a ovce, ale žádná pasoucí se prasata. Světlá výjimka je natolik vzácná, že si ji neodpustíme nezdokumentovat. Buď se tady usadil přivandrovalý cizák, nebo je  někdo chová pro specializované prasárenské restaurace. Mongolům prý sviňské dvakrát nevoní.

Zanedlouho už zase pádíme po úplně normální silnici. S tím rozdílem, že setkání s protijedoucím vozidlem je tady svátečním zážitkem. Nevíme, co se přihodilo, ale v přední části kabiny vládne tichá domácnost. Funguje to stejně jako u nás.Utichly dvojzpěvy, vzájemné pošťuchování i jinak časté používání slova „nero“, což údajně znamená darling, nebo-li miláček.

Přijeli jsme do kraje takřka bezlesých plání, ze kterých by měla vyčnívat dávno vyhaslá sopka Tugla Úl. Sjíždíme z asfaltky a po zdánlivě rovných pastvinách míříme k tušenému cíli. Sporé koleje se postupně vytrácí. Slalom mezi čím dál hustějšími lávovými skalinami zvyšuje napětí. Přijíždíme k příkrému svahu a nervózní řidič přidává plyn. V polovině kopce to na oválných šutrech zahrabe. Bom-čik strhne řízení doleva na kamenitou stráň. Pokud jsme někdy byli převrácení nejblíže, pak to byl právě tento okamžik. Sjedeme na jakž takž rovné místo v lese a odstavujeme vozidlo. Manželé se rozcházejí každý jiným směrem.

Rozdýcháváme to po svém. Evropská trojka naštěstí ještě  drží pohromadě a tak se společně  zakusuje do modříny zarostlého sopečného svahu. Na jeho vrcholu čeká malé překvapení. Žádný dramaticky rozevřený chřtán, ale docela neškodný plytký kráter s romantickým jezírkem uprostřed. Po chvíli se tu objevuje i Bona. Je vidět, že chce být úplně sama. Na vychladlé sopce s názvem „Vařící koš“.

Obcházím kruhovitou hranu nezvyklého návrší. Na odvrácených bezlesých svazích mě zaujme povědomá bylina. Znám ji ze zahrádek i sladkokyselých buchet. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tady potkám rebarboru.

Mírně zklidněná osádka je opět pohromadě a v těsném šiku pokračuje dál. Podle itineráře by se mělo dojet k tak zvaným jelením kamenům. Mapa je nekonkrétní a pokud se ptáme domorodců, každý je z toho jelen. Nezbývá než dát na intuici. Většinou zavede do slepé uličky, ale my se nevzdáváme. Budeme hledat, až je najdeme. Možná, či, chcete-li, mabye…

Velká víra se vyplatila. Jeden a půl tisíciletí staré náhrobky trčí ze země na rovině  za dědinou. Přistávají na nich ptáci, kolem se pasou koně a poletují obří  kobylky. Posvátné jeleny však vidíme jen na zmíněných šutrech. Podle všeho stojíme na hřbitově, kde svůj věčný sen sní několik kdysi významných jedinců. Dnes tu po nic neštěkne ani jelen, dokonce ani pes. Všecka sláva, polní tráva. Pokud ji tu něco nespase, určitě uschne. Spasení se odehrává na jiné rovině.

Města nás příliš nezajímají, takže hospodářsky důležitý Bulgan bez povšimnutí přejedeme, podobně jako třetí největší mongolské sídlo Erdenet. To bylo postaveno s vydatnou sovětskou pomoci a samozřejmě nikoliv nezištně. Za jeho nedávným vznikem stojí nedaleké měděné doly, které zaměstnávají kolem osmi tisíc lidí. V tomto kraji se dobývá také uhlí, molybden a zlato. Výjimečně jsou  k vidění i zeleninová a obilná pole.

Protože nás  takovéto přízemní maličkosti příliš netankují, otáčíme kormidlo k severu, abychom se tam pokusili najít klášter s nezapamatovatelným názvem Amarbajasgalant. Ten bude patrně ještě za několikatero horami. V těchto končinách totiž nejsou k vidění žádní lámové, dokonce ani lamy. Vyskytuje se tu pouze početné stádo dvouhrbatých velbloudů.

Po několika pokusech, omylech a doptávací formě místní GPS se z poměrně civilizované krajiny odkláníme k liduprázdným pustinám. Tráva je tu už o poznání zelenější a na čtyřicetikilometrové trase zvlněnými pastvinami dokonce potkáváme i jedno osobní auto. Jedeme hned osmdesátkou a hned zase krokem, opět se divoce natřásáme a nebezpečně nahýbáme, ale cítíme že právě toto je to prvé ořechové. Dýchá to tady jarem a nespoutanou svobodou.

Když  konečně dodrkotáme ke klášteru, osvěcují jej už poslední sluneční paprsky. V jejich ubývající záři pátráme po vhodném nocležišti. Široké údolí s bezpočtem pasoucích se stád je protkáno malými potůčky. Bom-čik ani jeho navigátorka nejsou sále ještě ve své kůži, takže do jednoho z bahnitých vodních toků se nám nechtě podaří najet. Naštěstí pouze předními koly. Po zařazení zpátečky a přidání plynu to v útrobách hnacího traktu zlověstně zarachotí. Z potoka jsme sice venku, ale na další pokračování to nevypadá. Šofér pomalu dojede k nejbližším keřům a ponechává auto svému osudu.

Stan je vztyčován za šera a na přípravu večeře dochází až potmě. Bona  vaří své sušené skopové, Eva se Slávkem patrně nudlovou polévku a moje maličkost bramboračku s výraznou příchutí česneku a lahůdkového droždí Vzájemné ochutnávky jsou vcelku běžné, takže zdravotní újma způsobená stereotypní stravou zatím nehrozí.

Bylo by divné, kdyby i následující ráno nebylo slunečné. Náčelník během rozbřesku stačil rozkřesat oheň a nachystat zásobu suchého vrbového dřeva Snídaně bude proto opět teplá a ve většině případů i vydatná. Pokud mezi vydatnou stravu počítáme Nutelu a čokoládu Milka, na jejichž konzumaci je naše milá Eva už naprosto totálně závislá.

Rozbaluji bágl a z pootevřené igelitky mě do nosu mě praští omamná vůně  přidušených textilií. Ohřívám vodu a chci se pustit do praní. Sotva to Bom-čik zaregistruje, přískokem je u mne a rve mi zapocené hadry z rukou. Za žádnou cenu nechce dopustit, abych tuto ryze dámskou záležitost řešil já. Přetahovaná sice chvilku trvá, ale silnější vyhrává. Dávno jsem neviděl našeho řidiče tak šťastného, jako při očistě mého zaneřáděného oblečení.

V Mongolsku se prádlo většinou nevěší, ale pokládá. Barevné fleky sušícího se textilu jsou potom celodenní ozdobou našeho táborového okolí. Není třeba jej schovávat. Na zdejším venkově se  nekrade. Jurty se prý nezamykají, protože na dveřích snad ani nebývá zámek.

Do kostela se zpravidla chodí pěšky. Potřebujeme však otestovat zdravotní stav naší toyoty a tak se ke klášteru přemísťujeme v jejím interiéru. Moc tomu nerozumíme, ale včerejší rachot se ani v náznaku neozývá. Sílí v nás naděje, že nakonec dojedeme. Zázraky se dějí, a nejen v dosahu klášterů.

Nejsevernější mongolský duchovní komplex Amarbajasgalant byl vybudován v roce 1737. Patří mezi čtyři nejvýznamnější kláštery v zemi. Původně měl 37 svatyní a začátkem dvacátého století zde pobývalo až 8 000 mnichů. Krvavě rudá revoluce však zamířila i sem, takže třetinu svatostánků zničila a lámy jednoduše zahnala do pustin. Pokud měli ovšem natolik rychlé nohy, že stačili upláchnout.

Přicházíme právě včas, protože už troubějí. Nikoliv na horách jeleni, ale z pavlače mladí lámové. Vstupujeme dovnitř. Převládající odstín pompejské červeně zdobí nejen větší část svatyně, ale i roucha  deseti dvanáctiletých mnichů. Sborově odříkávají posvátné texty a provádí nejrůznější, nám nic neříkající úkony, včetně bouchání do velkého, tajemně dunícího bubnu.

Bohoslužba je veřejně přístupná, takže tu kromě tu kromě domorodců v tradičním i modernějším odění poznáváme  pár bledých tváří z dalekého západu. Někteří vypadají na běžné turisty, jiní možná právě pátrají po nějaké duchovní cestě.

Přinejmenším jedna z přítomných je tajemnou ceremonií zasažena. Dívka typicky amerického vzezření vychází z buddhistického chrámu a u dveří vzpíná ruce k modlitbě. Ke zbožnosti však nejsou inspirování jenom lidé. Naproti stojící sysel se k ní horlivě přidává.

Obcházím rozlehlý areál a mířím ke schodišti stoupajícímu k třpytivé soše tajemně se usmívajícího Budhy a jeho věčně zamrčených ochránců. Míjím přitom zcela světské atributy lidského bytí. Travnaté hřiště na fotbal a izolované, ale o to vzdušnější odkladiště tělesných odpadů. Jak se zdá, i lámové jsou jen lidi z masa a kostí.

Dokládá to i jejich masový odchod z právě skončené bohoslužby. Dva borci na konci řady se nejdříve pošťuchují, poté všelijak přetahují a nakonec moc nechybí, aby se do sebe jaksepatří pustili. To vše na posvátné půdě kláštera Amarbajasgalant.

Vystoupám na kopec a dopřávám si několik skvělých výhledů do okolí. Krajina, obydlí, spirituální stavby, všechno tu zavání zvláštní exotikou. Sedám si na schody a přímo pod pozlaceným Budhou otevírám posvátné texty o jednom chudém tesařovi. Hledám odpovědí na pár otázek, které se mi právě honí hlavou. Například mě zajímá, proč je v křesťanské Evropě módní buddhismus a v buddhistickém Mongolsku zase křesťanství. Že by šlo jenom o módu?

Pomalu, sám a v dokonalé pohodě se procházím po holém návrší a nepřestávám obdivovat dávné i současné stavitele roztroušených objektů. Dělali to ze strachu anebo z úcty? Chtěli si tím něco zasloužit nebo poděkovat? Cítili se přitom svobodní nebo něčím či někým svázaní? A co obyčejní lidé? Odchází odsud radostnější? Mají motivaci něco změnit k lepšímu? Budou si hledět jenom sebe, anebo pomohou potřebným? Ať tak či tak, to, co tady stojí, určitě stojí za vidění. A patrně i za zamyšlení.

Vracím se  k našemu tábořišti. Všude kolem se pasou těžko spočítatelná stáda koní, krav a možná i dalších kopytníků.  Zaregistruji tři žokeje v sedlech. Během chvíle je jeden z nich u mne. Poznávám v něm našeho šoféra.

Zbylá dvojice, tedy Slávek a Eva, má zpoždění. Už hodinu se trmácí na hřbetech a jsou na pokraji zhroucení. Ze spanilé jízdy si odnášejí neocenitelný zážitek a nezapomenutelný suvenýr. Otlačené nohy a pohmožděné  pozadí.

Moc jim nevěřím a bělouše, do jehož sedla jsem byl před chvílí vysazen, vybízím ke svižnějšímu tempu. Pokud se spokojí s chůzí, tak se to dá snést. Když se dá do klusu, je to složitější. Dřevěné sedlo je sice mírně polstrované, ale nárazy sedacího svalstva neutlumí. Po hodinové promenádě mám ze zadnice roštěnku. A navíc jsem při jízdě na koni chytil vlka. Ondřejova mast se tak stává nejcennějším artiklem mé cestovní výbavy.

Jakkoliv se o pohodlí nedá vůbec mluvit, měl koňský špacír měl i svoje světlejší stránky. Objevili jsme spolu úžasná zákoutí. Svěže zelené pastviny, nádherně klikatou modravou říčku, a louky plné fialových kosatců.

Na sezení nemám nejmenší náladu a tak to jdu někam rozchodit. S otlučeným zadkem a otřeseným sebevědomím kráčím po rozkvetlých lučinách proti proudu potoka. Znemožněné sedací partie občas svěřím jeho léčivému proudu. Na břehu přitom uvidím květinu, na jakou jsem v životě nenarazil. Při zahánění vlka zírám na vlčí máky. Nikoliv červené, ale jasně žluté barvy. Při výběru odstínu nedaly na Rusy, ale na Číňany. Dost brzy se jim to může hodit.

Líně pak vystoupám na protější skalnatý kopec. Vlčí terapie pokračuje celistvou léčbou. Před chvílí voda, teď je na řadě slunce. Není nad přírodní medicínu! A pokud je s takovým rozhledem, jako v tomto případě, musí být přinejmenším stonásobně účinná.

Nefiltrované ultrafialové paprsky dělají divy. Po dvouhodinovém ozařování jsem schopen nejen opatrné chůze, ale i docela svižného sešupu do údolí. Zastaví mě až dvoubarevné květy divokých aster a nápadně červený terčík rozkvetlé lilie.

V táboře je také veselo. Bona i její milý se zase něčemu řehtají. Údobí tiché domácnosti je definitivně pryč. Důvod náhlého převratu prozradila až později Eva. Čím dál neklidnější Bom-čik se snažil dusno nějak prolomit.  Uspěl až poté, co Boně zničehonic stříkl pod sukni sprej. Tichá labuť se okamžitě převtělila ve švitořivou vrabčici. Nepochybujeme o tom, že se ve škále Eviných psychoterapií od jisté doby objevilo i sprejování.

Vítaný převrat zaznamenalo i hejno kukaček. Sneslo se jen kousek od stanu a vesele si dobírá sedícího pasteveckého psa. Jejich kolegyně z protějších stromů je povzbuzují a chtějí jim  něco nakukat. Tolik kukaček jako v této zemi, jsem jaktěživ neviděl ani neslyšel.

Snáší se poslední večer a poslední noc. Ta příští by už měla být v Ulanbátaru. Mongolská dvojka se těší, my trochu smutníme. Atmosféra ohně se jen těžko nahrazuje.

Opouštíme zelený svět a v duchu máváme žlutým vlčím mákům, modrým potokům a červeným klášterním budovám. Jedeme zpátky do civilizace.

Další zastávka už představuje zcela odlišný svět. Mírné travnaté pláně přešly v hromady okrového písku. Jenom taková letmá připomínka pouště Gobi, kterou jsme letos nestihli. Zatím jsme pořád v přírodě. Každá její tvář je svým způsobem krásná.  Pokud se na ni krásně zadíváme.

Nudné silniční putování nám občas zpestří nedobrovolný úsek necestou. Něco jako uzavírky nebo složité objízdné trasy tady neznají. Navíc, každá změna, která stereotyp naruší, může být vítaná. Rád bych viděl, jak by ji vítali naši namlsaní řidiči.

Dalším oživením je blížící se oblak písečné bouře. Když jsme v nejlepším, tak vidíme jen na pár kroků. Zastavujeme u pumpy.Využívám toho a odskakuji si na veřejné záchodky. Jsou vybudovány formou řadové výstavby. Tři dámské a z druhé strany stejně tolik pánských. Úsporná separační stěna je z prken, mezi kterými prosvítají dvoucentimetrové mezery. Nejen, že je tu celkem zřetelně vidět, co odehrává u sousedů , ale škvírami se teď vesele prohání i řádící uragán. Trčet tu ještě chvíli, mám zadek  dokonale opískovaný.  Hlavně, když však nepropadnu odlehčovací  dírou mezi prkny. Trus se tu řítí do úctyhodné hloubky nejméně tří metrů. No, nic, pokračujeme do Darchanu a tam si dáme něco k jídlu.

Přestože je Darchan druhým největším mongolským městem, má jenom kolem osmdesáti tisíc obyvatel. Vyrábí se tu stavební materiály a zpracovávají ovčí kůže.V okolí je dost obdělávaných polí, takže se na jídelních lístcích místních restaurací dokonce objevuje i zelenina. Hospodu, kterou jsme navštívili, musíme pochválit. Navařili chutně, levně  a kupodivu i docela zdravě.  A protože Darchan leží na transmongolské železnici, tak jsme tu vlastně už jednou byli. O půlnoci,  navíc z vlakového lůžka, se toho ale moc vidět nedá.

Nemálo zajímavé je místní muzeum. Vstupujeme  dovnitř, a koho nepotkáme! Věčně živý Lenin! Mongolové mu dosud vděčí za odvrácení čínské hrozby, i když cena za tuto pozornost byla dost vysoká. Komunismus tu díky tomu vzkvétal už od roku 1924 a hlavní město Urga bylo přejmenováno na Ulánbátar, což neznamená nic jiného než „Rudý hrdina“.

Kromě vycpaných orlů a ukázky původního písma, které se píše shora dolů tu vedou i malou obrazárnu. Některá díla, zvláště ta, která oslavují budování železnice, sídlišť, průmyslu a kolektivního zemědělství, jsou přinejmenším pozoruhodná. Sovětský rukopis se nezapře.

Čekáme, že spojnice mezi dvěma největšími městy bude na úrovni. Naše D1 z Brna do Stověžaté také sice za moc nestojí, ale pokud by si chtěl někdo stěžovat, ať se projede mezi Darchanem a Ulánbátarem. Patrně by, podobně jako my a mnoho dalších, volil v některých místech objízdnou trasu po poli.

Poslední zastavení patří vyhlášenému duchovnímu centru. Je vybudováno poměrně nedávno a k našemu překvapení se tu platí vstupné. Zajdeme se tedy nejdříve podívat do pohledné budovy stojící pod zalesněným skalnatým svahem.

Kromě všelijakých roztomilých Budhů tu vedou především jejich strašidelné ochránce a aby se tady ty příšery necítily osamoceny, přifařili k nim i nejroztodivnější zvířecí anomálie. Zatímco ty první museli umělecky nadaní borci vymodelovat, druhé stačilo jen vycpat. Dokonce se prý nesmí fotit. To se však ke mně doneslo až poté, co můj nikon už stačil něco málo z té bohulibé nádhery zachytit.

Samotná duchovní cesta je v pod širým nebem. Plazíme se po skalách, prolézáme škvírami, a když  konečně vylezeme na vrchol, nestačíme s divit. Ani v nejmenším jsme netušili, že spirituální pouť ve zdejším podání je tak sexy. Vrcholem duchovna jsou záležitosti vyloženě tělesné. Vztahují se k lidské reprodukci. Zatímco o  ztvárnění dámského zařízení se tu postarala příroda, pánský reproduktor ve výrazně nadživotní velikosti má na svědomí nějaký všímavý sochař. Udělal to pro jistotu ve dvou variantách. Jeden, jak se zdá, slouží ke složení dobrovolných finančních darů. Někde mají pokladničky, tady pro peníz postačí penis.

No, a pokud by někdo zacházel se vzpomenutými reproduktory nenáležitě, se zlou se potáže. Skončí v tlamě příšery, neřku-li samotného draka. Funguje to, zkrátka, všude úplně stejně.

Jakkoli nám vše připadá hodně  nezvyklé, je v tom nepochybně racionální rozměr. Početí, narození a potom už to jde z kopce. A úplně dole čeká smrt. Není však definitivně poslední štací. Konec duchovní cesty je završen zastavením s překvapivým názvem „Na shledanou“. Ani buddhisté tedy nekončí beznadějí.

Do cílového Ulanbátaru  zbývají jen slabé dvě hodiny cesty. O to, abychom se z duchovních výšin vrátili k zemi, se postarali zemědělci. Na paměť nerozborného mongolsko-sovětského přátelství a na oslavu nesmrtelného DT 54, zvaného „détík“, který i u nás kdysi rozorával meze,  vztyčili u hlavní silnice pomník. Nikoli stylizovanou napodobeninu, ale skutečný traktor. Nezištnou  pomoc připomíná také nedaleko stojící obelisk. V tomto případě se pravděpodobně jedná o nějakou ostře sledovanou mládežnickou stavbu socializmu.

Rudý včerejšek  dnes potvrzuje i stejně vybarvený západ. Přestože jsme na východě, je až překvapivě podobný tomu našemu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování někdy příště. Možná, chcete-li, maybe…