Rusko z rychlíku

- EXPEDICE MAYBE -

Russia – Mongolia 2014

Je deset minut před druhou odpolední. Sedíme ve čtyřmístném kupé a napjatě očekáváme start na nejdelší štreku světa. Všude takřka absolutní ticho. Do něho se nenápadně vloudí tlumené zvuky. Poznáváme v nich současnou ruskou hymnu. Během posledních tónů se devítivagónový expres  dává do líného pohybu. Takže, jedeme! Směr Ural, Sibiř a Bajkalské jezero. Čekají nás tři dny a tři noci jízdy. Přes pět tisíc kilometrů a pětadvacet zastávek. Dávný dětský sen se začíná převtělovat v realitu.

Nejméně celou příští hodinu docela svižného pohybu se kolem míhají moskevská sídliště, fabriky a nejrůznější hospodářské budovy. Postupně je střídají větší či menší lesíky, ze kterých vykukují docela upravená vesnická stavení se zalomenými střechami. Čím jsme dál od metropole, tím je osídlení řidší a řidší. Za okny se v devadesáti devíti procentech času míhají borovice, modříny a všudypřítomné břízy. Před námi je přes sedmdesát hodin ve vlaku a jak to tak vypadá, skoro pořád v lese. Paráda!

Transsibiřská magistrála, po níž právě uháníme, byla vybudována mezi rokem 1891 a 1916. Z obou stran ji za nepředstavitelně krutých podmínek stavělo na šedesát tisíc otroků. Samozřejmě, převážně ručně. Každý rok bylo údajně položeno na pět set kilometrů kolejí. Grandiózní stavba, při níž zahynuly tisíce lidí, se dočkala plné elektrifikace až před dvanácti lety.

Ujeli jsme během necelých tří hodin 210 km a  máme tu první zastávku. Jmenuje se, jak jinak než Vladimir. Současníci myslí, že na počest Putina, dříve narození tipují nesmrtelného Voloďu Iljiče. Ani jeden ani druhý. Může za to jistý Vladimír Monomech, který město před bezmála tisícovkou let založil.  Obývá jej na tři sta padesát tisíc lidí a kromě tzv. Zlaté brány se honosí mnoha unikátními chrámy, z nichž jeden, Pokrova na Něrli je dokonce pod ochranou UNESCO. Z nepochybně zajímavého lidského sídliště na řece Kljuzmě, jehož si vybralo za partnera např. naše Ústí nad Labem, však vidíme pouze nádraží s čerstvě zaparkovaným ruským Pendolinem.

Příští stanice bude následovat po další dvoustovce, takže si dopřáváme malou exkurzi po našem movitém útočišti. První, co nás zaujme, je erární čajovar. Zdobí konec chodby každého vagonu a v kteroukoliv denní či noční dobu bude nabízet vařící vodu. Vlastnoručně ukuchtěná káva, čaj nebo jednoduchá polévka by tedy neměl být žádný větší problém. V nabídce je také možnost zapůjčení speciálních sklenic se znakem magistrály. Během chvíle se stanou nedílnou součástí našeho stolního nepořádku.

Výzdobu chodby tvoří také vyvěšený jízdní řád zahrnující týdenní cestu do Vladivostoku a stejně tak dlouhou nazpátek. Víme tedy v kolik hodin kde budeme a jak dlouho se na nádraží zdržíme. Našinec nechápe, ale cesta se obejde bez jakýchkoliv výluk, natož náhradní  přepravy autobusem. Je otázkou, jestli by to někde na Sibiři bylo vůbec možné. Maximálně pásovým traktorem, popřípadě obrněným transportérem.

Při výzkumné výpravě přes devatero vagonů zaslechneme češtinu. Patnáct krajanů nejrůznějšího věku i vzhledu si vyrazilo na spanilou pánskou jízdu. Ta by měla by končit až na březích Pacifiku. Pány pravděpodobně spojuje zájem o hromadné dopravní prostředky, protože například v Jekatěrinburku se chystají po tři dny zkoumat zdejší, dost možná, že české tramvaje.

Páté největší město Ruska, Nižnyj Novgorod, které se za komančů nazývalo  Gorkij, zastihujeme kolem osmé večerní. Milion a tři sta tisíc lidí tu osídlilo soutok  Oky a bájné řeky Volhy. Kromě vzpomínaného písálka Gorkého se tu měl narodit i Leninův brácha Alexandr. Dnes tu mají metro, letiště a kromě bezpočtu jiných firem zde pěkných pár desetiletí sídlí také věhlasná automobilka GAZ. Od Moskvy jsme teď už vzdáleni přes čtyři sta padesát kilometrů. Na ruské poměry žádná vzdálenost.

Matku ruských řek překonáváme už za znatelného šera a tak tu žádné burlaky nemáme šanci zahlédnout. Věnujeme se tedy přípravě úsporné večeře. Z „kredence“ nad horní postelí tasím lahůdkové droždí, špetku soli, včetně dalších ingrediencí, a během minuty mám na stole voňavě kouřící polévku. Eva se Slávkem činí totéž. Pouze s tím rozdílem, že jejich výtvor  obsahuje prefabrikované nudle a pár nezbytných éček. V jejich případě základem je, a navždy také bude, instantní sup ze staniolového sáčku, potažmo nějakého věhlasného obchodního řetězce.

Ubíhající břízy, borovice i modříny se už dávno ztratily v houstnoucí temnotě, takže nadešel čas  nočního testování uhánějící rychlíkové postele. První dojem není špatný. Na další si už ale nepamatuji. Patrně jsem značně záhy upadl v přehluboký spánek spravedlivých.

Pochopitelně vůbec nic také nevím o tom, že po 917. najetých kilometrech pacifik před druhou noční zastavil  v půlmilionovém Kirově. Založili ho údajně ve čtrnáctém století říční piráti a podle vodního toku, na němž leží, jej stará dobrá Kateřina pojmenovala Vjatka. Což se soudruhům asi moc nelíbilo, a tak jej v roce čtyřicet jedna překřtili podle bolševického papaláše Kirova. Snahy o zpětné přejmenování se prý dlouhodobě nedaří, protože jsme zkrátka v Rusku. Což ani moc nevadí, hlavně že se tu daří lehkému průmyslu a také výrobě zemědělských strojů. Obří traktor Kirovec byl za totáče znám i v našich socialistických zeměpisných šířkách.

Nad ránem, tedy o půl šesté, už máme v kolech 1 154 km a krátké zastavení ve stanici Balezino. Mělo by tu žít jen něco přes šestnáct tisíc duší, takže internetu  nestojí za to se o takové díře zmiňovat. Snad jen to, že se nacházíme v Udmurtské republice, jejímž hlavním městem je Iževsk se šesti stovkami tisíc osídlenců.

Bezproblémové nocležení, při kterém jsme se posunuli  asi osm stovek kilometrů na východ, končí šokem. V kupé nejsme tři, ale čtyři. A ten čtvrtý je podobný na domorodce. Slávek ani já jsme si v noci ničeho nevšimli. Jediný, kdo o tom něco ví, je naše ostražitá psycholožka Eva. Má slušné vychování, proto si Fučíkovo heslo „Lidé bděte!“, vzala jaksepatří k srdci.

Náš soused je naštěstí stoprocentní pohoďák.  Většinou stojí na chodbě u okna a donekonečna pozoruje ubíhající krajinu. Cestuje ze vzpomínaného Kirova, kam jezdí jednou za rok k sestře a své staré matce. Sloužil jako voják v zabajkalské Čitě, tam se zhlédl v nějaké sličné Sibiřance, a jak už to bývá, natrvalo se v těchto končinách usadil. Cesta mu zabere skoro čtyři dny. Čtyři dny tam a stejně tolik nazpátek.

Je pět minut před půl desátou a my po čtrnácti stovkách kilometrů od moskevského startu zastavujeme v přístavním městě na řece Kamě, více než milionovém Permu. Bylo prý založeno až v roce 1780 a mělo se údajně stát rodištěm bolševického papaláše Molotova. Američané jej mají nepochybně na mušce, protože se tu snad montují letecké a raketové motory, dokonce i samotné balistické rakety. Perm je údajně zbrojařským a motorářským centrem celé širé Rusi, takže raději velice rychle pryč, než se tady něco semele.

Sotva opustíme poslední stavení militaristické usedlosti, zase se za oknem míhají důvěrně známé kmeny břízek, borovic a modřínů. Zdá se, že neměnná trojka tentokrát mezi sebe přibrala i sem tam nějakého neduživého smrčka. Co se ale nezměnilo, je až příliš zřetelná stopa po lesních požárech. Prakticky veškeré stromoví rostoucí podél štreky je více či méně očouzené. Přemýšlím, co asi nastane, když se červený kohout přiblíží na dosah vesnice. Veškerá rodinná stavení jsou tu totiž dřevěná.

Nemusím přemýšlet dlouho. Nejdříve zahlédneme modrý kouř a  chvíli nato i oranžové plameny. Je to divný pocit. Někomu neznámému se právě v tuto chvíli velice podstatně mění životní osud. Nejen my, ale patrně ani nikdo v dědině si s tím nebude vědět rady. Něco jako hasičský záchranný sbor v našem pojetí bude v těchto končinách pouze dokonale naivní utopií.

Přes nekonečné lesy, občasné louky a sem tam nějakou  vesnici  se začínáme neúprosně  přibližovat k Uralu. Jeho blízkost avizuje vlnící se krajina a mírně stoupající trať. Ta se nejdříve vine kolem nějaké nepříliš divoké řeky a poté zcela nenápadně vystoupá na náhorní planinu. Čekal jsem skalnaté velehory se soustavou mostů a tunelů, ale zatím to vypadá jen na takovou místní Českomoravskou vrchovinu. Dokonce i tak podstatná věc, jako dělící čára mezi kontinenty, je tak nenápadná, že si ji při  jízdě hustým lesem málem ani nepovšimneme.

Máme právě čtvrt na čtyři a 1778 ujetých kilometrů, když náš pojízdný domov zastaví  ve čtvrtém největším ruském sídlišti, Jekatěrinburku. Tísní se tady půl druhého milionu obyvatel. Polovina na evropské, polovina na asijské straně. Město je totiž transkontinentální. Prakticky celou dobu komunistické totality se jmenovalo Sverdlovsk. Těsně po neslavné Velké říjnové tady narychlo šoupli cara Mikuláše i rodinou, aby je tu posléze všechny na příkaz tehdejšího rudého náčelníka Sverdlova prachsprostě odpráskli. Bolševici  totiž dostali strach, aby se sesazený vládce nedostal do rukou rychle se blížící Československé legie. Ta tu naneštěstí dorazila až týden poté, a jak už bylo jejím zvykem, město obsadila. V sedmdesátých letech pak nařídil tehdejší stranický kádr Boris Jelcin dům, kde došlo k carovraždě, strhnout. Dnes by na jeho místě měl stát pravoslavný svatostánek. Nese více než příznačné jméno - Chrám na krvi…

Jekatěrinburk je znám rovněž tím, že za Druhé světové sem Stalin přesunul většinu závodů a dokonce i řadu úřadů z nacisty ohrožené Moskvy. Poblíž města by se měl vyskytovat komplex na výrobu biologických zbraní. V devětasedmdesátém z něho unikly infekční látky a připravily o život asi stovku lidí. Má tu být i největší ruský mrakodrap mimo Moskvu, nejrozsáhlejší seřazovací nádraží a rovněž letiště, z něhož lze vzlétnut ku Praze či do Karlových Varů. Pro mne je ovšem nejpodstatnější skutečnost, že odtud pochází má někdejší sousedka. Jmenovala se, jak jinak než Jekatěrina…

Lesnatá krajina, která až do této chvíle naprosto převažovala, začíná mít na prahu Asie poněkud stepní ráz. Březové háje se střídají s pastvinami a někde se dokonce objeví i obdělávané pole. Nekonečná Západosibiřská rovina je dokonale placatá a kromě lesů a luk nabízí i bezpočet jezer, jezírek a především vodou nasáklých bažin. Civíme z okna a pátráme po nějakém zástupci místní fauny. Buď jsme už slepí nebo tu kromě sem tam nějakého ptáka nic nežije. Místní pytláci si dali jaksepatří záležet.

Zvířata sice kolem trati vymřela, zato začíná přibývat všelijakých potrubí a většinu nákladní vozby tvoří cisterny. Přichvátali jsme do kraje nafty a zemního plynu. Hlava nám nebere, že  proudí až k našim předalekým rafinérkám či plynovým sporákům. Tedy, doufáme, že ještě proudí. Pokud nám mezitím borci z ukrajinského Majdanu nepřiškrtili kohoutky.

Před večerem, tedy o osmé hodině, brzdíme na břehu řeky Tury ve více něž šesti set tisícovém městě Tjumeň. Leží v nadmořské výšce pouhých sedmdesáti metrů a pokud historici nekecají, jedná se o vůbec první ruské město na Sibiři. Mělo být založeno roku 1 586 na místě tatarského sídla Čimgi – Tura. Kromě těžařského průmyslu se tu vyskytují i všelijaké strojírenské fabriky. Pro příznivce československých legií, které údajně čítaly něco přes šedesát tisíc duší,  může být Tjumeň zajímavý také tím, že právě zde sídlil 2. jezdecký pluk, zvaný Sibiřský. Od Moskvy jsme vzdáleni přes jednadvacet stovek kilometrů.

Zatímco se náš pacifik zase řítí potemnělou tajgou k východu, my se už podruhé během cesty  ukládáme do horizontální polohy. Činíme tak dokonalém souladu s názvem území. Slovo Sib – Ir pochází z tatarštiny a znamená Spící země. V takřka dokonalém bezvědomí si proto vůbec neuvědomujeme, že o půlnoci zastavujeme ve stanici Išim, kolem níž žije na březích stejnojmenné řeky kolem pětašedesáti tisíc usedlíků. Město bylo založeno někdy v sedmnáctém století, pojmenováno Kateřinou Velikou a ve svém znaku má rybu.

O tři hodiny později a po 2 676 km od hlavního města je tu další zastávka. Měst Omsk bude povědomé i podprůměrnému znalci sportovních náležitostí, protože tu ještě nedávno řádila ikona českých hokejistů, Jaromír Jágr. Sedmé největší město Ruska má asi jeden milion sto čtyřicet tisíc jedinců a  rozkládá se na  břehu Irtyše u ústí řeky Om. Kdysi bývalo útočištěm sibiřských kozáků, za občanské války  centrem bílých v čele s Kolčakem a samozřejmě i mezistanicí našich legionářů, kteří se tu prý snažili hlídat carský zlatý poklad. Od roku 1919, jak je v kraji zvykem, už i tady zavlály prapory barvy krvavě rudé.

Omsk, kterému se kdysi přezdívalo Chicago Sibiře, oplývá i českým zastupitelským úřadem a mezi partnerská města se řadí i zatím ještě jakž takž naše Karlovy Vary.

Přesně o sedmé hodině ranní, kdy jsme ujeli rovných tři tisíce kilometrů, přibrzďujeme na nádraží s nápisem Barabinsk. Předpokládejme, že přes třicet tisíc zde žijících domorodců nejsou barabové, protože jinak by se tu asi nenarodil uznávaný disident Anatolij Maračenko, jehož otec dělal na magistrále strojvůdce, a světově proslulá zpěvačka Irena, která pláchla do Ameriky, vdala se za Nelsona a vystupovala pod jménem Diana.

Pádíme dál a dál, a aby nám nebyla dlouhá chvíle, občas na střídačku vyrazíme na lehký vlakový špacír. Nejzajímavější zákoutí je bezesporu na vstupní chodbičce do jídelního vozu. Na jedné straně kartony s vejci pohozené mezi brambory a zeleninou, na druhé větrací otvor po vstupních dveřích, zabezpečený  přidrátovaným kovovým zábradlím. V transkontinentálním rychlíku nejvyšší třídy by našinec přece jen očekával poněkud sofistikovanější způsob odvětrávání. Každopádně se jedná o jediné místo v soupravě, odkud se dá, pokud vás nikdo nevidí, za jízdy vyklánět z „okna“. Všecky ostatní průzory jsou totiž totálně zabedněné.

Máme deset minut po jedenácté, 3 303 ujetých kilometrů a dokola kolem největší město Sibiře, jeden a půl milionový Novosibirsk. Po Moskvě a Petrohradu také třetí největší aglomerace současné Ruské říše. Město bylo založeno roku 1891 při stavbě magistrály a už roku 1921 pasováno na centrum Západní Sibiře. Samozřejmě, že i tady se o nadvládu přetahovali rudí s bílými a ani tady se legionářům z českých a slovenských luhů a hájů nepodařilo komanče nadobro zastavit. V současné době zde funguje přes dvacet univerzit a také jedno z nejznámějších středisek ruského vysokoškolského vzdělávání, satelitní městečko Akademgorodok. Pod městem pendlují vlaky metra a nad ním krouží letadla mířící hned ke dvěma místním letištím.

Opouštíme největší sibiřské mraveniště a hned za jeho hradbami se zase ujímá vlády tajga.  Díváš  se nalevo, tajga. Přejdeš k pravému oknu, zase tajga. Ujedeš přes dvě stovky kilometrů tajgou a vlak zastavuje. Název stanice nehlásá vůbec nic nového. Jmenuje se, jak jinak, než Tajga…

Pokud se toužíte o této lokalitě něco dovědět, toužíte marně. Internetové zdroje sice hovoří o Stanici Tajga, ale to je pouze název dobrodružné knížky od české spisovatelky Petry Hůlové, která vyšla v roce 2008, dostala cenu J. Škvoreckého a můžete si  ji zakoupit za pouhých 220 českých korun.

Tajgu na 3 532. km necháváme za zády, abychom se tajgou posunuli o dvě stě kilometrů dál do městečka Mariinsk. Jsme tu před pátou odpolední, takže si stačíme všimnout, že sídlo oplývá docela slušným nádražím, nějakým tím činžákem a možná i fabrikou.  Lidské sídlo, které původně neslo název Kiskie,  bylo v roce 1857 přejmenováno na počest carevny Marie Alexandrovy, která mimochodem pocházela z Německa.  Pro nás je důležité, že jej v květnu roku 1918 dobyli Čechoslováci ze 7. střeleckého pluku, jemuž velel legendární vojevůdce Radola Gajda.

Za další dvě hodinky spanilé lesní jízdy opět stojíme. Bogotol je od Moskvy vzdálený 3 813 km, patrně tam o něm nikdo nic neví, takže jakékoliv pátrání po dalších podrobnostech ohledně této díry je  naprosto marné. Ale, kdoví, Rusáci jsou staří tajnůstkáři a dost možná se tady ukrývá něco velevýznamného, co se pod trestem nucených prací v nějakém současném gulagu  za žádnou cenu nesmí vyzradit.

Vyzradit ovšem můžeme náš běžný denní program. Pokud zrovna nespíme či nečučíme z okna, tak patrně někoho nebo něco pomlouváme. Máme dostatek času k tomu, abychom během cesty probrali smrtelné hříchy, výjimečně i kladné stránky desítek našich bližních. Pokud mluvíme o sobě, je tomu přesně naopak. Zmíněnou činnost provozujeme vsedě, vestoje i vleže a pochopitelně nás přenesmírně  baví. Tedy, nevím , jak ostatní, ale mne určitě ano.

Když nás bavit přestane, můžeme se dát do čtení. Eva je mladá a tak se zpravidla živí angličtinou, poněkud letitější Slávek naopak hltá Jiřinu Šiklovou. Nejedná se o její detektivku ani zamilovaný román, ale ve své útlé knížce píše o aktuálním tématu nás, starců, o smrti. Moje maličkost je na čtení poměrně líná a tak se věnuje šprtání mongolských slovíček, kterým později žádný Mongol stejně neporozumí.

Mezi pravidelné denní rituály pochopitelně patří holení. Zatímco pánové operují výhradně v horních partiích, naše estétka se zaměřuje na vyloženě  podpásové oblasti. Holení holení evidentně náleží mezi její nejrozkošnější aktivity.  

Nedílnou součástí expedice je rovněž pravidelné odesílání depeší o naší poloze, stavu a aktuálních zážitcích. Náčelník denně s náramnou vervou buší do klávesnice, aby milovaná domovina měla po ruce vždy jen ty nejčerstvější informace. Díky současné technice to v oblastech kolem magistrály není zas až tak velký problém.

Nevíme, co se děje, ale teď už stojíme u každé vrby. Za pouhopouhou jednu hodinu, kdy jsme odkrojili jen směšných sedmdesát kiláků, brzdíme zas. Přesně jednu minutu postáváme ve stotisícovém městě Ačinsk. Rozkládá se na řece Čulyn, kterážto je přítokem mohutného Obu a jestliže výškoměr neklame, vystoupali jsme už ke dvou stům dvaceti metrům nad moře. Jak se zdá, stojí zde nějaké průmyslové závody, také cementárna a sibiřskými ulicemi tu uhánějí  rachotící tramvaje.

Pomalu se stmívá, ale k nějakému velkému spaní nás to neláká. Před jedenáctou večerní bychom totiž měli přejíždět nejdelší ruský železniční most, který se klene nad veletokem jménem Jenisej. Bdělý Nikolaj, náš soused z kupé, slibuje, že až ten okamžik nastane, určitě nás na něj zřetelně upozorní.

A skutečně, hodinu před půlnocí moskevského a ve dvě nad ránem místního času se kolem oken míhají kovové nosníky a pod námi se leskne jenisejská hladina s odrazem nekonečných pobřežních světel. Přijíždíme do dalšího milionového velkoměsta, Krasnojarsku.

Toto lidské sídliště vzniklo roku 1628 díky kozákům. Nechápu, jak to dělali, ale už kolem roku 1740 tu byl z Moskvy zaveden poštovní spoj. Koleje zde položili Léta Páně 1895 a o nějaký pátek později už tady fungoval  i jeden ze sibiřských gulagů. V okolí se má nacházet zlato a tak se Krasnojarsk stal městem zlatokopů. Zvláště prý po Gorbačovově perestrojce. Naprostá většina velkých firem, kterých se chytří borci, často nedávní straníci, mazaně zmocnili, údajně zbankrotovala. Oligarchové však prý dál vesele vévodí krásnému městu na Jeniseji a zdaleka nejen jemu. Naštěstí nedaleko odtud stále funguje druhá největší přehrada v Rusku a pátá na celém světě. A zbohatlíky nepoznamenány zůstaly i krásné skalní sloupy tyčící se nad jenisejskými vodami. Krasnojarský kraj sahá až k Severnímu ledovému oceánu a patří mezi úplně největší v celé Rusi.

Zatímco slastně pochrupujeme na nepříliš širokých postelích, lokomotiva nás posune ke 4 312. km, do dalšího stotisícového města s názvem Kamsk Jenisejskij. Aniž to v onu chvíli tušíme, právě zde probíhala v roce 2012 výstava o čsl. legiích. Ty 29. května roku 1918  sídlo na řece Kamě obsadily, ale nebylo to zadarmo. Při šarvátkách s rudými přišlo údajně o život 56 našich krajanů.

Příští prospaná zastávka se jmenuje Ilanskaja. Pokud se někde někdo o tomto místě zmiňuje, pak jedině v souvislosti s vaflovými trubičkami, které  bábušky prodávají na místním nádraží. Chutnají prý výtečně. Naneštěstí o tom vůbec nic nevíme, protože jsme tu teprve nad ránem.

V půl šesté moskevského by mělo být na vlakovém tachometru už bezmála čtyři a půl tisíce najetých kilometrů. Stojíme v městečku s pouhými pětatřiceti tisíci obyvateli, které však nemůže minout žádný cestovatel putující vlakem napříč Ruskem. Jmenuje se Tajšet a právě tady se k Transsibu napojuje slavná i nenáviděná Bajkalsko-amurská magistrála. Budovali ji, jak známo, vězni z gulagů a později také němečtí a japonští váleční zajatci. Nakonec ji museli dodělat chrabří sovětští komsomolci. Tak jako tak si vyžádala neuvěřitelný počet obětí. Říká se, že pod každým pražcem leží jeden padlý nebožtík.

Méně známou skutečností je, že v Tajšetu začíná také ropovod, kterým černé zlato proudí opačným směrem. Tedy, k Tichému oceánu a především do čím dál žíznivější Číny. A v tomto nevelkém městě rovněž v padesátých letech na zápal plic zemřel český borec, plukovník Bohumil Borecký. Jednalo se samozřejmě o jednoho z legionářských velitelů, kterého, jak bývalo dobrým zvykem, po následných bojích s hitlerovci naši slavní komančové zabásli a posléze poslali na zasloužený odpočinek na Sibiř. Dávali mu za vinu, že během občanské války nechal odprásknut pět Leninových přívrženců. Válka, ať jakkoliv svatá, je zkrátka nebetyčné svinstvo. Bohužel, ani ti největší lidumilové zatím nenašli způsob jak se bez něj obejít. V roce 1993 obdržel Borecký vyznamenání Za hrdinství, pochopitelně in memoriam…

Krví zkrápěnou štrekou pokračujeme dál a po čtyřech a půl tisících kilometrech od Moskvy zastavujeme v Nižněudinsku. Stojí na březích řeky Uda. Nevím dost dobře  proč, ale s tímto městem je spojován básník, režisér a scénárista ukrajinského původu Jevgenij Jevtušeno. Do roku 1944  měl žít na Sibiři, dost možná, že ve městě, kde právě stojíme. Patřil mezi nadšené komsomolce, po válce byl dokonce oficiálním mluvčím veškeré sovětské mládeže. Naneštěstí zavčas prohlédnul, začal se zastávat Solženicyna a dokonce odsuzoval bratrský vpád sovětských vojsk  do Československa. V současné době je více prezidentem ruského PEN klubu a členem American Academy of Arts and Science.

Z nekonečné Západosibiřské nížiny jsme se konečně posunuli do oblasti aspoň mírně zvlněných kopců. Je druhá polovina května, ale tady se jaro začíná teprve nesměle probouzet. Pomalu se rozvíjí lístky břízek a někde se už jemně prosvítá i jehličí modřínů. Mezi suchými zbytky loňských trav vykukují bílé a fialové květy konikleců, jinde jsou stráně vyzdobeny oranžově žlutými kalíšky upolínů. Sibiřskou tajgu navštívilo veselejší údobí.

Přestože pádíme jedním z nejrozsáhlejších lesních komplexů na světě, výjimečně protne štreku i nějaká místní silnice. Ledabylé křížení našich železnic, kde každoročně padne několik našinců, se v Rusku nenosí. Kromě stažených závor tu dobrodruhům i sklerotikům brání ve vjezdu na koleje ještě do vysoka vyzdvižené kovové zátarasy. Přejet se dají, ale pouze tankem.

V šedesátitisícovém Tulunu jsme těsně po snídani, tedy přibližně o desáté dopolední. V okolí by se mělo těžit hnědé uhlí, ve městě zpracovávat dřevo a vyrábět sklo. Řeka Uja, která tudy protéká, končí v nepříliš vzdálené Bratské přehradě. Nacházíme se v Irkutském kraji, to znamená už jen kousek od cíle.

Pokud jsme zatím kolem trati viděli jen ohořelé stromy, na dalším úseku  se nám červený kohout představuje v přímém přenosu. A to hned několikrát, někdy dokonce v povážlivé blízkosti magistrály. Nikolaj doplňuje, že dostal z domova zprávu o mnoha lesních požárech v těchto oblastech, některé prý zachvátily i celé dřevěné vesnice.

Zatímco nás polilo citelné horko, vjíždíme do stanice s příznačným sibiřským názvem, Zima. Okamžitě rozesílám z té Zimy esemesky na náš dálný západ, abych vzápětí dostal odpověď, že středoevropské zeměpisné šířky jsou zrovna sužovány tropickými vedry přesahujícími třicet stupňů. Pravdou je, že i Zima se brzy dočká. V létě tu dokonce rtuť šplhává až ke čtyřicítce. A v zimě, aby byla Zima hodna svého názvu, tu může být i padesát, šedesát. Pochopitelně, pod nulou…

Vraťme se ale ke vzpomínanému Jevtušenkovi. Nevíme sice co pohledával v Nižněudinsku, každopádně se ale narodil v Zimě, v létě roku 1932. S jeho rodištěm se pojí především autobiografická poéma nazvaná Stancia Zima.

Zimu opouštíme za příjemného tepla a zvlněnou krajinou lesů, bažin a tu a tam se objevujícího kouře míříme neúprosně k Dálnému Východu. Protože jej máme takřka na dosah, jdeme to oslavit do jídelního vozu. Skrovná porce z přilehlé vlakové kuchyně tu sice stojí majland, ale s výhledem na míhající se břízky, borovice, modříny a osady s vyřezávanými okenicemi chutná přímo báječně. Tři dny na vločkách a instantních nudlích docela stačily.

Už pár hodin před příjezdem do Irkutska se vkrádá obvyklá nervozita spojená s balením různě rozestrkaného majetku. Rozvážně jej shromažďuji a s rozvahou ukládám do otevřeného báglu. Jsem hrdý na to, jak se mi tentokrát podařily věci inteligentně poskládat.

O třetí odpolední se blížíme k široké řece Angaře. Město Angarsk je od cílového Irkutska takřka na dohled. Pobývá tu čtvrt milionu Sibiřanů, kteří makají v nejrůznějších, především petrochemických závodech. A po dobře odvedené práci chodí nadšeně fandit  Jermaku, nejprestižnějšímu hokejovému klubu v okolí.

Posledních pár kilometrů je to nuda. Vzorně nabalení postáváme v kupé a  s napjatým očekáváním sledujeme příjezd na nádraží posledního města naší trasy. Loučíme se s Nikolajem a přejeme přešťastnou cestu vlakem i samotným životem. Když se pomalu soukáme na chodbu, prohodí  celkem zbytečnou otázku: „Pobrali jste si všechny vaše věci? Nezapomněli jste na něco?“ „Ne, díky, Koljo, měli jsme dost času, určitě všecko máme!“ Jenom tak, pro klid svědomí, nahlédnu pod sedadlo. Úplně vzadu se tísní dvě igelitky. Skrývají polovinu mého odění, především zimní doplňky. Jak často jsem si pak za mrazivých mongolských nocí vzpomněl na tento okamžik. „ Díky, Nikolaji!“

S mohutným báglem, objemnou fotobrašnou a dvěma igelitkami poněkud neslavně opouštím interiér nejslavnějšího vlaku planety. Vypadám jako uprchlík  z  Čečny či východní Ukrajiny.

Naštěstí moji společníci působí jakž takž západně, takže dvoumetrový pastor Vladimír Kit, který už stepuje na peróně, očekávanou, nesvatě vyhlížející trojici s přehledem identifikuje.

Právě skončila druhá etapa naší rusko-mongolské anabáze. Expedice Maybe zaznamenala dvaasedmdesát hodin ve vlaku  a  5 153 ujetých kilometrů. Jeden z dávných dětských snů dospěl k naplnění. Jednoduše, nádhera!

--------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště. Možná, chcete-li, maybe...