Ulánbátar na závěr

- EXPEDICE MAYBE -

Russia – Mongolia 2014

Po dvoutýdenním vandrování čtvrtinou Mongolska, kdy jsme obkroužili plochu pěti Českých republik, máme před sebou opět noc v důvěrně známé jurtě. Mladí odjeli za svými ratolestmi k jedné z babiček, a tak máme oválný stan jenom pro sebe. Topič Slávek se ujímá své osvědčené funkce a nejvzdělanější členka trojice zaléhá na čestné místo pod postelí. Noc nad Ulánbátarem je tichá, jasná a překvapivě teplá.

Zrána vyrážíme na výlet. Bom-čik se na to nechal ostříhat a nahodil sváteční odění. Stejně tak jeho manželka. Přibírají i svoje dvě malé děti. Sedají si s maminkou, kam jinam, než na přední sedadlo!

Prodereme se přecpanými bulváry hlavního města a zamíříme k největší chloubě současného Mongolska. Nemůže to být nic jiného než samotný Čingischán. Železný vládce z nerezu sedí na  ocelovém oři a zamračeně hledí do kraje. Na jeho znovuzrození se podíleli většinou cizinci a pokud jsme dobře rozuměli, nechyběli mezi nimi ani naši krajané. Pokud toto třicetimetrové monstrum někomu připomíná americkou Sochu svobody, má jistě pravdu. Až na to, že v tomto případě by mohlo jít o její přímý protipól. Symbol nesvobody dobyl pro Mongoly polovinu zeměkoule a to se přece počítá! Kdyby Hitler Druhou světovou neprojel, připomínaly by ho stejně velké monumenty!

Dobyvatel světa se narodil roku 1162 v severovýchodní části země a dostal jméno Temudžin. Patrně byl odjakživa velkým rváčem, protože už coby teenager zabil při nějaké hádce svého nevlastního bráchu. Nechyběl mu ale ani patřičný důvtip a tak se už od mládí snažil usmířit rozhádané mongolské kmeny, které jej později prohlásily za Velkého chána. Kolem roku 1206 začala kolem něj vznikat čím dál obávanější armáda. Rukovalo se do ní už od čtrnácti let a veleli jí chánovi nejbližší generálové, kterým se říkalo „čtyři chrti“. Velký Čingis zavedl důmyslný kariérní řád a efektivní organizaci vojska založenou na desítkové soustavě. Týl dobyvačného davu tvořily nejen ženy a děti válečníků, ale i stáda dobytka, mezi nimiž nesmělo chybět dostatečné množství náhradních koní. Luky vyráběné z vrbového dřeva, hedvábí a pryskyřice neměly ve své době obdoby. Podobně jako třmeny, díky kterým se mohli bojovníci za plné jízdy otáčet a pálit na všemožné světové strany. Dokonalého mistrovství doznala také signalizace a systém jezdecké kurýrní pošty. Ta umožňovala šíření zpráv neuvěřitelnou rychlostí až tří set kilometrů za den.

Ale i u Čingischána platí, že všeho jenom do času. Zatímco jeho generálové na západě drtili islamisty i křesťany, vrchní velitel se rozhodl rozprášit sousední tangutskou říši. To se mu prý ještě jakž takž podařilo, až na to, že tu přišel o život. Legenda říká, že jeho mrtvola byla odvezena do jeho rodiště a na utajeném místě početnými stády koní rozdupána. Místo mělo být osázeno stromy a střeženo do doby než pořádně vyrostou. A strážcové poté do jednoho pobiti. Zkrátka  a dobře, všecka sláva, polní tráva…

   

Spolu s pestrou směsicí přítomných národností se pomocí schodů vyhoupneme na vojevůdcova nablýskaného oře. Z balkónu na jeho hlavě máme úžasný výhled do okolí. V blízké budoucnosti by tu měl vyrůst obrovský skanzen dokumentující zašlou slávu mongolského národa. Věříme, že pod pozorným dohledem zmrtvýchvstalého bohatýra se veliký sen už brzo promění v dokonale vypovídající skutečnost.

Fenomenální Čingischán však nestačí na všechno. Poněkud mu uniklo, že při budování monumentálního schodiště si nějací vykutálení borci přilepšovali kradením cementu. Ošizená betonová směs nepřežila ani první dva roky a část obkladů se hroutí. Ona se sice zhroutila i jeho světoříše, ale vydržela přece jenom o poznání déle.

Podstavec veleslavné sochy slouží jako vlastivědné muzeum. Za pár šestek se tu například můžete navléci do tradičních krojů. Musí se nechat, jsou opravdu nádherné. Horší by to ale bylo s obouváním. Maxibota je šitá na míru. Ale pouze Čingischánovu.

Dnes je venku pěkně a tak tu celé dopoledne oxiduje filmový štáb. Vypadá to, že právě pořizuje záběry, které si pak kdokoli může vygooglovat na internetu. Veškeré lidstvo tak bude mít nevšední šanci toto místo navštívit, aniž by vyzulo papuče a vystrčilo nos z vytopeného obýváku.

Před večerem jsme zpátky ve městě. Zastavujeme na tržišti. Bom-čik a jeho půlroční synátor zkušeným okem vybírají nejlepší ovci na dnešní slíbené tradiční pohoštění. Stáhnutý kousek váží kolem pětadvaceti kilogramů. Předpokládáme, že to na večeři postačí.

Periférii, kam se potřebujeme přemístit, zatím ovládají jen prašné cesty. Pokud nezaprší, což je naprostá většina roku, je to trochu problém. Alespoň pro fajnovky a astmatiky. Hrajeme si na frajery a všudypřítomný prach hrdinně polykáme. Nic jiného nám ostatně ani nezbývá.

Jsme zpátky v jurtovém sídlišti.  Protože se jednalo o poslední cestu starou věrnou toyotou, nadchází slavnostní chvíle sundávání vlajky. Červenomodrobílá připomínka české domoviny zakusila mnohé a je teď nádherně roztřepená. Každý z expediční pětky jí věnuje svůj podpis. Po zásluze už brzo obohatí  početnou sbírku Náčelníkových cestovatelských suvenýrů.

Nebohého sudokopytníka přemísťujeme z auta dovnitř. Pán jurty vytasí nůž a snaží se porcovat. Když narazí na žebra, vyvstává problém. Naštěstí hned vedle bydlí odborník na slovo vzatý. Jeho vlastní otec to ve svém životě dělal nesčetněkrát. Cvičenými hmaty ovci profesionálně rozčtvrtí a může se začít s vařením.

Do jednoho z hrnců se naskládá maso a nechá se vařit. Ještě předtím jsou ale do kamínek nakladeny oválné říční kameny. Než se  nažhaví, nachystá Bom-čik slušnou porci brambor a zeleniny. Když je maso povařeno a šutry  dostatečně rozpálené, všechno, včetně toho kamení, se ve vrstvách naskládá do jiné nádoby. Ta se znovu postaví na sporák, pořádně zatíží a potom jako v papiňáku dvacet minut povaří.

Není třeba dlouho topit, aby byl ger, jak se tady jurtám říká, pořádně vyhřátý. U nás by hospodyňka jednoduše pootevřela okno. Tady udělá v podstatě totéž, jen s tím rozdílem, že něco oknu podobného se nachází u komína na střeše. Být to v Česku, tak je každá druhá střecha propadlá.

Slavnostní menu je hotovo, takže nastává čas hodování. Z hrnce se ještě za tepla všecko vytahá a znovu roztřídí. Na jednom talířku ovce, na jiném zelenina a na třetím kamení. To slouží k občasnému ohřevu rukou. V kočovných stanech toho tepla zas tolik nebývalo. Takto připravené jídlo se chystá jednou do roka u příležitosti nějakého významného svátku. Letos udělali čestnou výjimku. Samozřejmě, kvůli nám…

Chléb a hry, to zdaleka neplatilo jen v západnějších kulturách. Když není co dělat, vytasí se kostky. V mongolském podání se jedná o kůstky z ovčích kotníků. Některé jsou bílé, jiné dohněda. Možnost, jak si s nimi vyhrát, je bezpočet. Nejméně dvě jsme si s také zkusili. Kam se hrabou všechny ty sofistikované počítačové programy? Nejkrásnější věci bývají zkrátka zadarmo.

Slavnostní večer by se neobešel bez módní přehlídky. Mladí manželé předvádějí  tradiční kroje, které si nechali ušít ke dni své svatby. Časem něco podobného pořídili i své holčičce. Zvyky předků, včetně způsobů jejich odívání, se tady těší až posvátné úctě. Doufejme, že ji trapná západní globalizace hned tak brzo nepřeválcuje.

Naše závistivé pohledy nemohly zůstat bez odezvy. Skvostné róby za chvíli mění nositele. Okřídlené rčení, že šaty dělají člověka, bude mít něco do sebe. Okamžitě jsme o několik tříd vznešenější. Daleko nejhonosněji vypadá náš Náčelník. Prostě, důstojnost sama!. Coby hlava nemocničních kaplanů by měl o něčem podobném uvažovat. Začali by jej pak možná respektovat i nejmenovaní katoličtí kardinálové.

Večerní společenství obohatila svou přítomností i jedna z babiček. Maminka od Bony vychovala osm dětí. Bydleli, jak už bylo řečeno, v domku o jedné místnosti. Její manžel údajně pracoval jako inženýr v nějaké fabrice. Dnes už bohužel nežije. Prakticky celá rodina se z Cecerlegu přemístila do hlavního města. O hlídání vnoučat je tak bezesporu postaráno.

O stylu dnešního nocležení se v naší trojici začínají šířit nejrůznější představy. Proroctví jasnozřivé znalkyně lidského psyché se naneštěstí vyplňuje. Nenapravitelná vyznavačka absolutního soukromí bude spát ve společnosti osmi individuí. Naskakuje jí husí kůže. Nic na tom nemění ani Bonino prohlášení, že v jejich geru už nocovalo i dvanáct lidí. Je to tady normální a nikoho to ani v nejmenším nepřekvapuje. Bona, Bom-čik, jejich děti a maminka zalehnou napříč do manželské postele a cizinecká legie je ve svých spacácích oblehne. Dokonale jednoduché! A to Eva při zpáteční cestě snila o hotelu. Ještě, že to nevyšlo!

Po noci pod postelí vylézám z pelechu před jurtu. Venku už vesele dovádí místní drobotina. Kamarádi z gerů  i okolních domků řádí na hromadách dřeva. Nepotřebují žádné hračky. Dvůr jim nabízí tolik možností zábavy, že je ani zdaleka nestačí využít. Zavzpomínám na jejich vrstevníky z českých paneláků. Jsou daleko skromnější. Rozhodli se vystačit si s realitou virtuální.

Bom-čik už musel do práce, takže jsme bez auta. Nadešel den nákupů a tak se musíme do města dopravit sami Zastávka autobusu je nedaleko. Jenom něco přes kilometr. Hrbolatá cesta mezi domky a jurtami vede naštěstí z kopce.

Největší městské tržiště leží až na jednom z okrajů půldruhamilionové metropole. Zírám z okna a během hodinové jízdy se snažím  nasát něco ze zdejší atmosféry. Nevidět kolem sebe jen šikmooké tváře, připadám si jako kdekoliv v jižnější části Evropy. Rostou tu moderní budovy, předhání se pomačkaná auta a kumštýři sprejují nudné fasády. Coca Cola a Mc Donald už i tady zdomácněli. Pestrý svět se nám poznenáhlu slívá do méně zajímavé neutrální šedi.

Konečně jsme na nejprostornějším mongolském bazaru. Bona nás upozorňuje, ať si své věci bedlivě hlídáme. Jsme lehce rozpoznatelní cizinci  a určitě prý po nás půjdou. Eviny a Slávkovy batůžky se stěhují na břicho a cennosti na holé tělo pod tričko. Ostře střežené přední pozice zaujímá i moje ledvinka a brašna s foťákem. Peněženku s posledními tugríky nechávám v kapse kraťasů. Je proklatě hluboká a tudíž dostatečně bezpečná. Snažíme se rovněž o to, abychom byli pořád všichni pohromadě. Turisté sem prý takřka nechodí. Za celý půlden jsme na kilometrové prodejní ploše nepotkali ani jediného.

Posunujeme se přelidněnými uličkami mezi jednotlivými stánky. Zajímají nás hlavně místní specifika. Vyhlášené vlněné koberce, tradiční oděvy, boty a čepice patrně kupovat nebudeme. V mém případě se utrácení scvrkává jenom na ručně vyrobenou aroma lampu a pár voňavých směsí . A také na ostře oranžový klobouk, který si nasazuji kvůli snadnější identifikaci v davu.

Podstatnou část nabídky, tak jako všude jinde, tvoří pastevecké potřeby. Rozložené jurty, malované dveře a skříňky, nejrůznější houně a také barevná umývadla s nádržkami na vodu.

Několik specializovaných stánků se zaměřuje jenom na koně. Postroje, všelijaká sedla a desítky dalších věcí, jejichž využití můžeme jenom velice přibližně odhadovat.

Zkrátka nepřijdou ani venkovské švadlenky. Do odlehlých stepí a hor zatím elektřina nevede, takže vystavené šicí stroje jsou stavěny na vždycky  spolehlivý ruční pohon. Bona, která hned zmíněné zařízení testuje, nezapře, že za ním nesedí úplně poprvé. Poznali jsme ji totiž jako velikánskou parádnici.

Bylo by to podezřelé, kdybychom i v hlavním městě nenarazili na nesmrtelného Vladimíra Iljiče. Neleží tu nabalzámovaný jako ve své domovině, ale pozlacený a několikrát namnožený. Uvelebil se také na stole mezi vázami, stylizovanými draky a ostatními příšerami.

Čingischánovi potomci mají patrně evidentní slabost na budovatele světových říší. A tak si tu v jednom shluku spokojeně hoví sociálně motivovaná parta lidumilů ve složení Karel, Bedřich a Josef Vissarionovič. Že jejich velesvatou trojici doplňuje i nepřehlédnutelný Adolf, je sice překvapivé, ale zdaleka nikoliv nelogické.

Zmíněný germánský bohatýr si ostatně pro své symboly zašel právě do těchto končin. Svastika je prý v místních zeměpisných šířkách vnímána jak symbol štěstí. A tak se to tady hákovými kříži jenom hemží. Trička, lukostřelecké potřeby  a mnoho dalších nezbytnosti zdobí právě zmíněný kostrbatý ornament. Že se ale v jednom případě objevuje i uprostřed šesticípé hvězdy, to už nám doslova bere dech.

Plni roztodivných dojmů  začínáme s návratem k východu. V zástupu se prodíráme  nahuštěným srocením lidu.  Jdu jako poslední v řadě. Ani nevím jak, ale zničehonic se ocitám v namačkané skupině strkajících se výrostků. S jednou rukou na ledvince a druhou na foťáku si nevybíravě razím cestu ven. Konečně se mi to podařilo a cítím se jako vítěz. Na to, že mi z přehluboké kapsy naprosto nepozorovaně zmizla peněženka,  přijdu až u pokladny v samoobsluze. Byl v ní poslední balík tugríků v hodnotě šestnácti sedmnácti set českých korun. Musí se nechat, absolutně čistá práce!

Čekáme na příjezd pracujícího Bom-čika. Coby vystudovaný inženýr zastává  funkci bezpečáka v nějaké významné nadnárodní firmě.  Ještě než se nažehlený a navoněný pro nás přiřítí v nablýskaném  služebním fáru, všímáme si jednoho svérázného sběratele. Pátrá v ulicích po pohozených pet lahvích, které  potom  někde prodává. Jak se zdá, dneska je evidentně v balíku. Ten, co vleče na zádech, má nejméně celý jeden metr krychlový.

Vydáváme se na zpáteční cestu. V centru nás zastavuje policajt. Blíží se  auto s ozbrojeným doprovodem a za ním vůz televizního štábu. Následuje zástup rudě oděných lámů s bílými balónky. Demonstraci završuje smečka hrůzostrašných strašidel a pak ještě skupiny víceméně normálních smrtelníků.  Ptáme se Bony, co to má znamenat. Je to prý procesí, které se vztahuje k nejjasnějšímu úplňku v roce. A ten má připadat právě na dnešní noc.

Podnikovým autem se příkrým tankodromem vydrápeme na náš kopec. Slunce začíná klesat k čím dál mlhavějšímu obzoru. Pomalu obcházím pár nejznámějších zákoutí poblíž našeho městského jurtoviště. V dálce dýmá elektrárna a po jejím vzoru i desetitisíce vystrčených kovových rour z nahuštěných lidských příbytků. Neumím si představit, jak to tu vypadá v zimě, když teploměr klesne k mínus třiceti čtyřiceti. Smog je prý jedním z největších problémů tohoto exotického velkoměsta.

Navzdory všem otazníkům to tady žije a nikoli jen přežívá. Rodiče se s caparty vrací z návštěvy příbuzných, mladí postávají na ulicích a zamilovaní se k sobě tulí jako všude jinde na světě. Malý Taška z vedlejší jurty vymýšlí taškařiny. Je to divné, ale nevidím tu jediný protáhlý obličej. Může to být tím mládím, může to být i něčím jiným. Setmělo se a dým začíná štípat do očí. Zalézám do vytopeného hučícího geru.

Přijímáme pozvání do jurty rodičů od Bom-čika. Je o třetinu menší než ta, kterou teď okupujeme, ale bydlí v ní čtyři lidé. Paní domu přichystala slavnostní večeří, která se váže ke dnešnímu úplňku. Masem naplněné těstové taštičky se pojídají se speciální omáčkou. Prostřednictvím mladých komunikujeme se zástupci zralejší generace o životě v našich končinách. Největší údiv vyvolávají, tak jako vždy a všude, dvě věci. Slávkův a můj pokročilý věk a velikost, či spíše malost naší republiky. Když se doví, že je dvacetkrát menší než Mongolsko, a přitom v ní žije třikrát tolik obyvatel, otec vykulí oči a zeptá se, jak se tam můžeme směstnat. A v našem věku prý domorodci cestují tak nanejvýš do věčných lovišť.

Jako suvenýr pro naše dnešní hostitele máme plocku  valašské slivovice pocházející z kateřinické zahrady mé dcery. Během cesty se nám střevní a jim podobné problémy vyhýbaly, takže obsah zůstal netknutý. Děda je prý milovníkem vodky a tak doufáme, že ho českým destilátem  neurazíme. Nalije si stakana a naučeným pohybem jej hodí do sebe. To, co následuje poté, by se muselo vidět. Otrlá tvář se scvrkne do nenapodobitelného šklebu, do očí vyhrknou slzy a ústa jen tak tak lapají po dechu. Ohnivá voda z trnek se prý s jejich vodkou nedá srovnávat. Zvědavá babička nechce zůstat pozadu a dává si poloviční dávku. Nebýt dostatečně pevné postavy, musíme ji po vypití křísit.

Vracíme se zpátky do našeho geru. Tajuplně  se tvářící Bom-čik otevírá ukrývanou krabici. S nesmírnou důstojností nám začíná předávat nachystané dárky. Jsou pochopitelně v tradičním mongolském stylu. Nechybí mezi nimi klasická modrá stuha a dózička se šňupacím tabákem. Typickou misku na podávání nápojů dokonce nechal vykroužit z bronzu a do jejich stran vyrýt naše a jejich jména. Rituál končí přípitkem. Nemůže to být nic jiného než bájný kumys. Kvůli nám prý objel polovinu Ulánbátaru. Sezóna kvašeného kobylího mléka totiž začíná až s koncem léta. Nejtypičtější nápoj Mongolů není vůbec špatný. Připomíná pořádně uleženou a jemně našlehanou kravskou kyšku.

Příštího rána se jdeme podívat mezi ulánbátarské křesťany. Bona i její manžel se jimi stali během studia na vysoké škole. Tento duchovní směr je prý nejvíce populární právě mezi studenty. Oba patří k místní adventistické církvi a angažují se v tak zvaném Klubu Pathfinder, což je  křesťansky modifikovaná forma skautingu. Bona se ve volných chvílích věnuje také dětem z okolí svého bydliště. S pomocí i-Padu, který vyhrála v nějaké soutěži, je seznamuje se zásadami zdravějšího životního stylu a morálními principy, které jim mohou v dospělosti podstatně ulehčit život.

Církevní budova, do níž vstupujeme, nepřipomíná kostel ani náhodou. Během týdne je totiž využívána jako základní škola. Nahlížíme do malých tříd. Vybavení je skromné, ale v pohodě snese srovnání se západní úrovní. Zprostředkování vzdělání patří mezi hlavní atributy zmíněného celosvětového společenství. V hlavním městě jsme narazili na nejméně jednu podobnou budovu, kterou zase tato neobvyklá církev využívá k výuce cizích jazyků. Jinak jsou ve světě adventisté známí sítí zdravotnických zařízení a humanitárními aktivitami organizace ADRA. Její česká pobočka například už léta v této zemi realizuje projekty směřující k rozvoji zemědělství, především k pěstování čím dál oblíbenější zeleniny.

Na základě Bonina vyprávění nás nepřekvapuje, že většinu přítomných, kteří se sešli k bohoslužbě, jsou mladí lidé. Několik z nich se v úvodu postaví dopředu a s pomocí mikrofonů rozezpívá celý sál. Následuje vyprávění příběhů, které poukazují, jak se tomu kterému přijatá  víra projevila v praktickém životě. Vše je prokládáno společným zpíváním. Nejen zpíváním, ale i modlitbami. Asiaté, jak jsme si už předtím všimli u  Bony a Bom-čika, se dokážou do modlitby daleko víc ponořit než jejich souvěrci ze západního světa. Spirituální rozměr je pro ně odmalička přirozeností.

Nesrovnatelně vyšší duchovní rovinu tu představuje i něco tak racionálního, jako je veřejná finanční sbírka. Opět končí modlitbami a to ne ledajakými. Darované peníze bývají spolehlivým indikátorem úrovně osobní víry. Podle toho, co zdejší křesťané předvádějí, to s ní nemusí být tak špatné. Pokud jsme tomu dobře rozuměli, na církevní ani praktické aktivity jim  stát nepřispěje ani vindru.

Milým pohlazením po duši je pro nás neznámý ceremoniál vzájemného vítání, objímání a popřávání si všeho dobrého. Stojíme úplně vzadu, zhola nikdo nás tu nezná, a přesto se k nám s otevřenou náručí přiřítí hned několik místních věřících. Člověk si najednou nepřipadá jako v daleké cizině, ale málem jako mezi svými.

Překvapivou absenci mužů střední generace tady vyvažuje ženský prvek. Na stupínku se střídají nejen moderátorky, ale jedna z místních dam se staví i za kazatelský pultík. Vyhlíží sofistikovaně a káže se vší rozhodností. Bona překládá do angličtiny. Předmětem dnešního poselství není kdovíjak hluboká teologie. Kazatelka buší do přítomných, že by neměli zapomínat na vyváženost mezi duchem, duší a tělem. V konečném důsledku by se jejich věření mělo projevit i v takových prkotinách, jako jsou stravovací návyky. Proč by se prý měli třeba takoví Taliáni dožívat v průměru osmdesáti a Mongolové jen šedesáti roků? A proč by se měli křesťani obracet na Pána Boha až ochoří, když by mu mohli usnadnit práci tím, že budou v předstihu víc pečovat o údržbu jím darovaného těla? Bakalář teologie Slávek je sice z takového kázání na větvi, ale sál odmění neohroženou bojovnici bouřlivým potleskem. Kdoví, třeba je právě toto přítomnou pravdou pro dané společenství a danou chvíli.

Necháváme soud na Vševědoucím a místo účasti v tak zvané sobotní škole, což jsou společné diskuze nad danými úryvky svatých Písem,  se v souladu s vyslechnutou lekcí pídíme po nějakém žvanci. Vegetariánskou jídelnu tu adventisté zatím nevedou, a tak nezbývá, než podpořit konkurenci. Buddhisté odnaproti skutečně ve své kantýně nabízejí jen krmi rostlinného původu. Stalo se nám to v Mongolsku úplně poprvé a tak si zeleninového rizota náležitě užíváme.

Nacházíme se opět v jednom z klášterů a chvíli pozorujeme místní cvrkot. Sympatický láma mladistvého vzezření rutinovaně obhospodařuje jednoho příchozího za druhým. Předem zkásnutým věřícím strašně rychle odříkává předepsané formule a přitom se občas  zadívá do okna, hledí do stropu nebo pokukuje po nás. Zdá se, že to má na háku. Ptáme se Bony, jakže to s tím praktickým buddhismem tady vlastně je. Z její odpovědi usuzujeme, že přesně tak, jako u nás s křesťanstvím.  Někdo by se dal kvůli víře upálit, jiný to bere pouze jako výhodné zaměstnání. Osobně prý zná pár mnichů, kteří po šichtě hodí do sebe pár panáků a pak třeba prohýří večer s Mongolkami. Lidé, lámy nevyjímaje, jsou všude stejní.

Současný Ulánbátar má se svým názvem, tedy Rudým hrdinou, už pramálo  společného. Pokud samozřejmě pomineme nepříjemnou skutečnost, že se tu tak jako všude, kam rudá ideologie prosákla, velice nevybíravě krade. Ale protože mně už teď velice nemají co, tak se spokojeně dívám  na mé profesní kolegy, kteří právě naproti zkrášlují oprýskané klášterní podbití. Jejich kámoši, v některých případech dokonce kámošky, provádějí něco podobného zase na jiném z omšelých svatostánků. Poněkud mě překvapuje, že je šéf nepeskuje za nepoužívání předpisové obuvi. Někteří z domorodých natěračů totiž pracují naboso.

Kontrast mezi novými a starými časy dosvědčuje i umístění národopisného muzea. Také tady jsou dochované připomínky minulosti zadušeny převysokou pravoúhlou zástavbou. Interiér někdejšího svatostánku, kde se ale nesmí fotit, skrývá skutečné poklady. Zdobená i obyčejná koňská sedla, bohatě vyšívaná roucha vládců i primitivní nástroje původních nomádů. A ještě stovky dalších pozoruhodných zajímavostí. Naštěstí jsme sem vlezli až těsně před zavírací hodinou.

To, že Mongolové nemají ke zpěvu daleko, jsme poznali už během dvoutýdenního vandrování. Pokud nehrál za jízdy kazeťák, tak jeden, ale častěji oba naši mladí zpívali. Některé árie se  v šedé kůře mozkové natolik  zadrápkovaly, že mě nepřestaly pronásledovat ještě dlouho po návratu  do kraje Janáčka, Mňágy a Jarmily Šulákové.

Dnes však nemíříme na koncert ani jednoho z nich, ale zajímá nás především autentické představení zdejší speciality, hrdelního zpěvu „chomi“. Na vstupné si sice musím půjčit, ale nelituji. Tradiční tance, lidové kroje, písně i nástroje jsou sice také nesmírně zajímavé, ale to, co předvádí jeden z borců, nemá obdoby. Pouhým hlasem napodobuje pištění ptáků, bučení krav, burácení hromu nebo bublání potoka. Výška tónu se hned blíží ultrazvuku a vzápětí přechází do nejbasovějšího tónu superširoké varhanní píšťaly. A když se z jedněch úst dokonce ozve dvojhlas, jdeme prostě do kolen. Pět oktáv prý není pro tyto pěvce vůbec žádným problémem. Nedivíme se, že je místní hrdelní zpěv zahrnut do Světového kulturního dědictví UNESCO.

Stejně šokujícím zážitkem je také pozorování vystoupení tzv. hadí ženy. Kroutí se na jevišti jak žížala na rybářském háčku a víc než sličnou děvu mi po většinu času připomíná chobotnici. Končetiny má  s ostatními částmi hadího těla  tak propletené, že se musím štípat do vlastních stehen, abych se ujistil, že to, na co zrovna zírám, není nadpozemské vidění. Škoda, že nemohu fotit. Povolení k dokumentaci stojí majland a pro naši zvědavou trojici jej na přímluvu Bony získala pouze fotoreportérka Eva. Pokud se o sebemenší, samozřejmě supernenápadné vysunutí kompaktu  pokusí moje maličkost, okamžitě na mne zezadu ostře zasyčí nastrčený strážce mravů v civilu.

Za sedmnáct dní ve stepní říši nám jen dvakrát zapršelo. Ten druhý případ je právě ve chvíli, kdy stoupáme na vyhlášenou vyhlídku nad městem. Kopec se jmenuje Dzajsan. Tyčí se zde vysoký obelisk s kruhovitým památníkem. Pokud je někom divné, že má připomínat sovětsko - mongolské přátelství, tak je dobré vzpomenout klíčovou bitvu u Chaldyn Golu. Japonci tu v roce 1939 překročili mandžuskou hranici s cílem dalšího postupu na západ. Díky ruské pomoci se jim to nepodařilo, své tažení  stočili na jih a Mongolům už dali pokoj. Azbuka zde nadobro zdomácněla a i Bona o severních sousedech prohlašuje, že jsou druzjá, neboli přátelé. Určitě větší než ostatní šikmoocí.

Ať už je tu s Rusy jakkoliv, výhled je z Dzajsanu nádherný. Určitě ukazuje jednu z přívětivějších ulánbátarských tváří. Staví se tu hodně a staví se dovysoka. Některé budovy, a není jich málo,  jsou přinejmenším pozoruhodné.

Při klesání k nejbližšímu sídlišti nemůžeme přehlédnout  povědomý nápis. Naposledy jsem ho zaregistroval na Marxově třídě v Irkutsku. Jak se zdá, ani tady není Baťa osamocen. Zlínská Tescoma jde evidentně v jeho stopách. Valaši dobývají svět. Naštěstí v jiném než Čingischánově stylu.

Tento konec města však patrně dobyl vojevůdcův konkurent. Nadživotní Budha se uvelebil mezi paneláky. Pozlaceným úsměvem oblažuje starousedlíky i příchozí. Dohlíží na chod blízkého Fast foodu i internetové kavárny. Globalizovaný svět mu nevadí. Těší se, až mu jednou klekne k nohám. Západnější tramtárie  s tím už pomalu začaly.

Bom-čik je celý den někde v tahu, takže používáme k přepravě taxíky. Stačí se postavit k cestě a vystrčit ruku. Do minuty někdo určitě zastaví. Nacpeme se do malé japonské ojetiny a svištíme k domovu. Má to jeden háček. Jurta, jak známo, stojí na kopci. A před chvílí zapršelo.

První nástrahy tankodromu taxislužba zvládá. Občasné cvrnknutí vyčnívajících šutrů o výfuk či  podvozek ničemu nevadí. Hodina pravdy přichází kilometr před cílem. Nakloněná rovina, mazlavé blátíčko a totálně sjeté gumy nejsou nejlepší kombinací. Šofér zkouší najíždět větší rychlostí, z jiných úhlů, dokonce i na zpátečku, ale kritický bod zůstává nepřekonán. Po čtvrthodině pokusů a omylů, kdy musí být pach ze spálených pneumatik cítit až na hlavním náměstí, si umaneme vůz odlehčit. Nepomáhá ani to. Posledním zoufalým pokusem je snaha o společnou tlačenku. Nějakých čtyřicet koňských a k tomu čtyři lidské síly jsou však na jakýkoliv posun dopředu málo. Gumy se prostě nechytají.

A tak naše poslední spanilá jízda končí neslavně. Snižujeme se k pěší chůzi a pokorně kráčíme k domovu. Některá auta kopec kupodivu vyjela a teď se míjejí s protijedoucími. Ve svažitých uličkách je to docela zábavné. S patřičným odstupem se pěšky blátem poraženecky prodírá i samotný taxíkář. Boně došly cestou prachy a tak se splacení jízdy uskutečňuje až  v jejím geru. Jak tu hoši jezdí v zimě, je nepředstavitelné. Prý jedině po zadku a pouze směrem dolů. Všechno tu  obalí led a o nějaký posyp se nikdo nestará. Většina ulánbátarských aut se ukládá k zimnímu spánku. Nejzajímavější pohled je prý v tuto dobu na místní fiflenky. Akrobacie, které tu při pokusu o chůzi na vysokých podpatcích předvádějí, prý nenabídne ani televizní přenos z mistrovství světa v krasobruslení.

Závěrečné balení probíhá kolem třetí nad ránem. Bom-čik kvůli nám přerušuje nějaký služební pobyt a přistavuje auto. Poslední společná modlitba, poslední stisky rukou a poslední zamávání. Potemnělým nočním městem odjíždíme k letišti. Venku se opět rozpršelo.

Rozloučíme se s Bom-čikem a líně se suneme do odbavovací haly. Všecko probíhá v pohodě. Do chvíle než se na scéně objeví Náčelník. Dámám u rentgenu  jeho příruční zavazadlo nevoní. Nic jim v něm nevadí, kromě několika maličkostí. Šutry ze sopky, oblázky od Chovsgolu, pokroucené samorosty, všechno musí bez milosti ven. Na výsostném mongolském území dokonce zůstává i těžce přepašované kamení z ruského Bajkalu. Abnormálně nadaný vyjednávač Slávek se snaží seč může, ale hrdé Čingischánovy dcery jsou neoblomné. Ani píď posvátné země cizákům!

Letadlo Aeroflotu je skoro plné. Za chvíli se už vznášíme nad bílými vrcholky Altaje. Hory postupně vystřídají nekonečné roviny. Sibiřské veletoky z té desetikilometrové výšky připomínají ledabyle pohozené, roztřepené stříbrné nitky.

Po sedmi hodinách od chvíle, co jsme odplachtili z Čingischánova aeroportu, přistáváme v Šeremetěvu. Časem to tu možná bude přejmenováno po Putinovi. Přestupujeme a míříme k letišti Václava Havla. Ruské pláně, polská políčka, české lány a pak už meandry Berounky.

Ruzyně nás vítá podmračeným počasím. Ale zdaleka nejen tím. V příletové hale postává dvojice Eviných kamarádek s rozbaleným transparentem. V mongolštině i rodném jazyce z něj vykukuje prostá věta. Vítej doma!

Tak už to bývá. Trochu rádi a trochu smutní se loučíme i navzájem. Měsíc společného posunování i nás určitě někam posunul. Moji maličkost minimálně k potvrzení toho, že všude na světě lze uvidět krásu a potkat nádherné lidi. A také k zjištění, že moji kamarádi, tedy Eva se Slávkem, jsou daleko lepšími než jsem si je představoval. Do smrti jim za tuto cestu nepřestanu být vděčný. A Bohu až na prvním místě! 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na shledanou někde příště. Možná, chcete-li, maybe...