Bajka o Bajkalu

- EXPEDICE MAYBE -

Russia – Mongolia

Po více než třech dnech cesty vlakem jsme opět na pevné zemi. Irkutským nádražím nás doprovází dvoumetrový pastor křesťanského společenství zdejších adventistů, Vladimír Kit. Za všechno může opět náš náčelník Slávek. S patřičným předstihem nejdříve kontaktoval svého někdejšího moskevského známého z tamější Adry, který toho času sídlí v Norimberku, aby se pokusil zajistit nějaké zázemí v sibiřském Irkutsku. Ten ho pochopitelně neodmítl, naopak patřičně důrazně zaúkoloval už zmiňovaného kolegu Vladimíra, aby se o naši prapodivnou trojici jaksepatří postaral. Všechno klaplo naprosto dokonale!

Nacpeme se tedy do Voloďovy služební toyoty a přes celé sedm set tisícové  město pádíme k jeho současnému bydlišti. Modlitebna i fara stojí hned vedle sebe. A za tím ještě postarší dřevěný objekt, jehož část je upravena na ubytovnu. Za pár šupů tu máme více než slušné útočiště. Pro tuláka mého ražení, dokonalý nadstandard!

Neodpustíme si malou podvečerní procházku. Špacír potemnělými uličkami s kalužemi, štěkajícími psy a nevyzpytatelnými individui je pro naši psycholožku nečekaným šokem. Ale protože se od nás dověděla, že všechno je jen a jen o psychice, prvotní reakce se záhy mění ve smíření. Na konci miniochutnávky městské periférie už Eva dokonce oplývá viditelným, ale stále ještě opatrným nadšením.

Sprcha a následná noc na stabilní posteli dělají divy. Podaří se nám zaspat a to hned o několik hodin! Přestože tím Vladimírovi citelně narušujeme jeho nabitý program, reaguje s naprostým nadhledem. Během několika minut narve Evu i se Slávkem do auta a bez jakékoliv diskuze uhání ke známému nádraží. Je totiž nezbytné zajistit jízdenky na plánovanou cestu do mongolského Ulanbátaru. Všechno je během dopoledne zvládnuto, takže briskně pobalit, bleskurychle nasednout a hurá k Bajkalu. Večer už musí být náš pastor opět zpátky,, protože jej čeká vedení bohoslužby. Menší problém je jen v tom, že ke trajektu na ostrov Olchon, kam máme namířeno, je to tři sta kilometrů. A stejně tolik nazpátek. Rád bych poznal nějakého českého faráře, který by se  takového bláznovství odvážil. Vladimír to bere jako naprostou banalitu. Šest set kilometrů? Na Sibiři žádná vzdálenost!

Z nějakých zatím neznámých důvodů si do subtilní kabiny toyoty přisedá bodrý padesátník Saša. Už první stovky metrů zřetelně naznačují, že  Voloďův způsob jízdy bude značně napínavý. Předjíždět stokilometrovou rychlostí  kolonu aut na málo přehledné křižovatce, s mobilem na uchu a ve vozidle s pravostranným řízením, napadne jen málokoho. Tady už nepomáhají známosti u strážníků, ale pouze protekce u strážných andělů.

Naštěstí jen kousek za Irkutskem je provoz značně zředěný a po dalších padesáti kilometrech takřka nulový. Při jízdě nádherně houpavou silnicí se dovídáme, že náš řidič tu působí jako oblastní kazatel a má na starosti asi dvanáct stovek věřících. Mládí prožil na Ukrajině, jeho rodina teď bydlí v americkém Seatlu a od podzimu by se měli všichni sejít v kanadském Vancouveru, kde má Vladimír sloužit jako pastor ruskojazyčného církevního společenství. Docela pestré, není-liž pravda?

Tajemný spolujezdec Saša občas vezme telefon a evidentně s někým něco domlouvá. Když po třech stovkách kilometrů, kdy jsme projeli sotva třemi čtyřmi nevelkými vesnicemi, dojíždíme k přístavišti trajektů, zjišťujeme, že před námi už stojí slušná řádka vyčkávajících osobáků. Voloďa ji však s naprostým klidem  předjede a suverénně se vecpe na první místo. Saša okamžitě vyskočí z kabiny a začne se objímat s nějakým uniformovaným domorodcem. Jak se brzo dovíme, jedná se o ozbrojeného strážce Olchonu a celého přilehlého území. Říkají mu Anatolij a má na starosti kolem čtrnácti set kilometrů bajkalského pobřeží. Takže díky, Sašo! Takovou protekci jsme ani ve snu nečekali.

Nalodíme se jako první a za chvíli už brázdíme průzračné vody bájného Bajkalu. Pekelně studený vítr nám má jen lehce připomenout, kde se právě nacházíme. Sedmé největší jezero světa, které zabírá plochu poloviny České republiky leží v sibiřském Burjatsku a náleží do rozlehlé Irkutské oblasti. Jeho název údajně pochází z turkického slova „bakul“, což v překladu znamená „bohaté na ryby“. Těch ve zdejších vodách žije na padesát druhů. Nejznámější a nejchutnější je lososovitý omul, největší zase až metrákový jeseter. Kromě toho se tu občas vynoří i tzv. něrpa, což je místní výraz pro bajkalského tuleně. Patří k endemickým druhům, stejně jako celé tři čtvrtiny ostatních zástupců zdejší živočišné i rostlinné říše. Jezero je od ledna do května pokryto až metrovou vrstvou ledu. Průměrná hloubka se pohybuje kolem sedmi set, a ta úplně největší sahá až k šestnácti stovkám metrů. Není bez zajímavosti, že první jej v roce 1990 přeplaval Čechoslovák Ján Novák a pokud by mířil nejpřímějším směrem, urazil by při tom 636 km. Před dvěma roky, tedy v zimě roku 2012 jej zase po zamrzlé hladině a bez doplňování zásob přešel jeho krajan Dalibor Beneš. Trvalo mu to tři týdny a čtyři hodiny.

Převoz na olchonský břeh  naštěstí zabere sotva půl hodiny plavby. Voloďova toyota pak střemhlav zamíří k nedaleko zaparkované nivě. Jedná se služební přibližovalo zdejšího nepsaného náčelníka, už vzpomínaného Tolji. Přeházíme sem naše rozměrné bágly, cvakneme společnou fotografii a pak už jen zamáváme našim dobrodincům na zpáteční několikasetkilometrovou štreku. Nepochybujeme o tom, že nezničitelný Voloďa vše v pořádku a s úsměvem na rtech zvládl.  Typický český teolog by po takovém výkonu pravděpodobně zkolaboval a dalších pár dnů pak zahříval ostře střežené lůžko na jednotce intenzivní péče.

První dojem z největšího bajkalského ostrova je překvapivý. Drkotavá cesta kopíruje zvlněný reliéf holých plání a široko daleko nevidět skoro žádné stromy. Zastavujme na nějakém posvátném návrší. Hromadu kamení tu zdobí různobarevné stuhy, pod tím se povalují hromady cigaret a spousty mincí nejrůznějších měn. Podle těchto obětních darů můžeme dost přesně odhadnout, co zdejším božstvům nejvíce chutná. Trapné západní zvěsti o rakovině plic jim zatím naprosto nic neříkají. Pravděpodobně sem zatím nedorazily. Ostatně, stožáry s vedením vysokého napětí také ještě svítí novotou.

Po padesátce prašných kilometrů jsme v hlavním městě. Chužír, jak by se v českém přepisu mohla tato ostrovní metropole nazývat, má okolo třinácti až patnácti stovek usedlíků. Dříve povětšinou lovili ryby, dnes číhají na turisty. Zastavujeme u přízemního domku na konci jednoho ze zdejších bulvárů.

Otevírá nám sympatická seniorka burjatského vzezření. Naše pokusy o praktické využití ruštiny jsou však marné. Po několika opakovaných nesouvislých větách zjišťujeme, že je hluchá. Což jí vůbec nebrání v tom, aby neuměla skvěle uvařit. Naše první bajkalské jídlo chutná přímo výtečně!

Tolja nám poté zvěstuje, že naše hostitelka, tedy dcera zmiňované babičky, přichvátá až k večeru. Přemísťuje nás proto ve své nivě k jednomu z devíti nejposvátnějších míst v celé Asii, dvojité skále Šamance. Začátkem srpna se tu prý sjíždí okultně ladění borci z celého světa a v blízkém okolí  provozují nejrůznější magické kousky. U třinácti opentlených kůlů se dovídáme, že původní šamanismus se tu během staletí docela dobře sžil s importovaným tibetským budhismem  a  dosud tvoří hlavní pilíř zdejšího duchovna. Pro praktikující reprezentanty západního křesťanství, což jsou dvě třetiny naší výpravy, je to nejen stěžejní informace, ale i dosti zřetelná výzva.

Se  zcela samozřejmým spirituálně obranným nastavením  procházím středobodem Olchonu a pokud na mne opravdu něco silně působí, pak je to nádherně tvarovaná okolní krajina. Zatím je sice pod mrakem, ale i tak si tu pobřežní procházku náramně užívám. To, že jsem opravdu na dávno vysněném Bajkalu, mi připadá jako dokonalý zázrak. A za zázraky se sluší děkovat…

Pěší návrat přes podvečerní Chužír je přinejmenším stejně zajímavý. Nejen díky sibiřským domkům s vyřezávanými barevnými okenicemi. Špacír po nedlážděných ulicích a uličkách odhaluje víc než odborné publikace. Ukazuje nejen světla, ale i stíny. Mimo jiné reálnou hrozbu současné Sibiře a vlastně celého Ruska. Alkoholismus. V pánském podání působí odporně, v dámském  tragikomicky. 

S příchodem večera se vracíme do našeho olchonského útočiště. Stejně jako o něco později naše hostitelka. Paní Ljubov, což znamená Láska, se  skutečně vyznačuje nevšední láskou.  Ke svému ostrovu, jeho obyvatelům a dávným tradicím. A také ke knihám. Dlouhou dobu totiž zastávala post chužírské knihovnice. Za svoje aktivity obdržela už několik vyznamenání. Poslední diplom si z Irkutska přivezla před chvílí. Ve zmíněném městě žije také její dcera s malým vnoučetem. Syn zahynul při autonehodě, když mu bylo pouhých osm let. Co se stalo s  partnerem, nevíme. Tiše doufáme, že ho neskolila, tak jako už tolik místních chlapů,  přenešťastná ruská vodka.

Po dokonale pohodlné noci na rozloženém gauči se probouzím do slunečného rána. Pokud někoho žene tělesná potřeba na příslušná místa, musí vyběhnout z domu. A pak ještě dalších třicet metrů napříč zahradou. Při občasných zimních čtyřicítkách to musí být dozajista přenáramně příjemné! Ale i za vlahého sibiřského jara nemusí jít o bezproblémovou záležitost. Jak po prvním otestování tureckého stylu odkládání odpadů prohlásila naše promovaná psycholožka: "Je sice pravdou že všechno je o psychice, ale některé věci mohou být i o technice."

Zajímavé to tu mají i s pitnou vodou. Přestože domorodci žijí v dosahu největší zásobárny této tekutiny na světě, musí si ji kupovat. Autocisterna nejdříve nacouvá přímo do jezera, nasaje tam plnou nádrž a poté objíždí jednotlivé domky. Kdo nechá otevřená malá vrátka ve vysokém dřevěném plotě, tomu do domácí zásobárny  něco upustí. Samozřejmě, za poplatek. Za komančů se tu sice pokoušeli o obecní vodovod, ale skončilo to jen pohozením potrubí po zdejších bulvárech. Jak by systém  fungoval po příchodu mrazů, je docela lehké domyslet.

Po bohaté snídani se vydáváme na výlet. Tentokrát Toljovou terénní toyotou. Ljuba přibírá nějaké jídlo a kuchyňské nádobí. Prý nám venku připraví bajkalskou specialitu. Jak se zdá, dnešní den nebude mít chybu.

Ještě před tím si vyběhnu jen kousek nad město. Vidím tu nefalšovaný kousek někdejší domoviny. Prázdnou flašku od Zlatého bažanta.

Nažhaveni nemalou zvědavostí nasedáme do auta a hned za Chužírem vjíždíme do lesa. Cesta se postupně mění v rozježděnou polňačku. Anatolij se jeví jako zkušený teréňák, ale po nočním slejváku to ani pro něho nebude žádná brnkačka. Na rozdíl od některých jeho konkurentů, kteří se stačili slušně zahrabat, všechny ošemetné úseky bravurně zvládáme.

Ljuba cestou vypráví o dřívějším životě na ostrově, ukazuje různá kultovní místa a posvátné stromy. Jej duchovní nasměrování je zajímavě pomíchané. Zatímco jí doma na stěně visí obraz Panny Marie, tady, v přírodě, se profiluje jako rodilá vyznavačka šamanismu. Při průchodu otvorem  rituálního kmene prý cítí takovou energii, že se jí až ježí vlasy. Když tam vkročím já, nezježí se mi ani obočí. Patrně proto, že o energii nejistého původu jaksi  nestojím.

Po průjezdu písečným lesním úsekem se na otevřené pláni objevuje malá osada Burjatů. Podle Ljuby jde o velice dobré lidi. V poslední době se prý vrací k původnímu šamanismu. Součástí jejich rituálů jsou i oběti živých zvířat. Údajně měli nedávno obětovat tři koně. Dva bílé a jednoho černého. Podle nějakých pravidel je nesměli normálně popravit. A tak je uvázali k autům a jednoduše je roztrhli. Moc tomu nerozumím…

Když už jsme u těch šamanů, tak se prý rozdělují na černé a bílé. Bílí údajně nepijí alkohol a pomáhají lidem. Čím se zabývají ti druzí, to už nám nikdo nechtěl prozradit. Každopádně je ještě i dnes v samotném Chužíru několik šamanských „ordinací“.  Na Sibiři se ostatně nejedná o nic neobvyklého.

Ničím neobvyklým  nebývaly v těchto končinách ani nechvalně známé gulagy. Samozřejmě  se něco podobného vyskytovalo i na Olchonu. Na jedno z takových míst nás při drncání krajinou Ljuba také upozorňuje. A dodává, že k tomu, aby se do takovéhoto rekreačního zařízení někdo dostal, stačívalo jen velice málo. Třeba drobná krádež nebo nelichotivá věta na adresu tehdejšího režimu.  

Překonáme pár oblých horských hřbetů a po nějakých čtyřiceti kilometrech terénní jízdy se ocitáme na samém konci ostrova. První vycházka nás zavede kolem divokých skalních útesů málem až k samotné hladině. Rostou tu modříny, kvetou kosatce a na zastíněných místech se ještě vyjímají zbytky bílého ledu.

Nedaleký mys Choboj pravděpodobně nevynechá žádný ze zvídavých návštěvníků ostrova. Dnes je parádní počasí, takže to tu vypadá jak na Václaváku. Podle Anatolije se jedná nejen o nejkrásnější místo Bajkalu, ale celého širého světa. Inu, rodný kraj, je rodný kraj…

Zatímco  plnými doušky nasáváme nevšední bajkalskou atmosféru, Ljuba s Toljou už někde na ohni připravují slibované překvapení. Hledáme je všude možně, ale marně. Až po delším slídění objevíme skrytý kout na kraji modřínového lesa. Nad plameny se právě dovařuje rybí polévka „ucha“ a Ljuba začíná servírovat vyhlášenou specialitu zdejšího kraje, omula.

Dobrou půlhodinu si poté vychutnáváme nejen bajkalské lahůdky, mezi které například patří rybí oko či mozek, ale také dokonale čistý vzduch, svěží zeleň modřínů a nepříliš vzdálenou modř jemně zvlněné vodní hladiny.

Nasedneme znovu do Toljovy čtyřkolky a přehoupneme se na odvrácenou stranu. Na rozlehlé pláni si všímáme stáda volně se pasoucích koní. Jeví se nám to jako nádherná idylka. Ale jen do chvíle, než nás domorodci upozorní, že právě tady je zaznamenán největší výskyt  vlků. V zimě se tu prý přes zamrzlé jezero stěhují celé smečky. Koňské maso totiž patří mezi jejich vyhlášené lahůdky.

Aniž bychom narazili na jakoukoliv vlčí či jinou podezřelou stopu, přemísťujeme se k nádhernému zálivu. Právě nedaleko odtud byla naměřena ona jeden a půl kilometrová hloubka. Naneštěstí právě tady přišel o život i jeden z Toljových sourozenců. Při jízdě z prudkého kopce to asi přehnal a i s motorkou skončil ve vodě. Nikdo ho už ani nehledal…

Opouštíme půvabná olchonská zákoutí a začínáme s návratem. Máme štěstí. Trefili jsme se  totiž do údobí květu zdejších rododendronů. Růžovofialových keřů je ve zdejších lesích plno. Bajkalské jaro právě začalo.

Den je dlouhý, a tak se před Chužírem necháme vysadit poblíž písečné pláže. Kdejaká vyhlášená rekreační destinace by ji mohla Sibiřanům závidět. Ostatně, během sezóny, tedy v červenci a srpnu se tu dá nejen opalovat, ale nejeden otužilec si tu občas i zaplave.

Nemíníme samozřejmě čekat půldruhého měsíce. Jsme u Bajkalu možná jen jednou v životě a neponořit se do jeho vyhlášených vod by bylo jen těžko odpustitelným hříchem.  Musíme tam vlézt i kdybychom měli zmrznout.

Samozřejmě jsme neumrzli. Voda je tu sice proklatě studená, ale zároveň nádherně měkká, skoro až hebká. Naši Evu však do ní, ať už v jejím rouše nebo bez, za žádnou cenu nedostaneme. S pitím přímo ze zdroje však nemá nejmenší problém. 

Slunce se pomalu sklání za temné protější kopce. Odděluji se od smíšené dvojice a za líné chůze si užívám bajkalského podvečera. Obzor postupně tmavne. Nebe začíná problikávat prvními světýlky. Pod nohama šustí jemný písek a vlny jen neznatelně šplouchají. Miluji ty výjimečné chvíle  posvátně tiché samoty.

Naše pilná hostitelka už nachystala večeři a zve všechny ke stolu. S náramnou chutí pojídáme a zároveň posloucháme. Znovu se nám otevírá svět místních usedlíků, jejich touhy, radosti i zklamání. Historky veselé, všední i tragické. Svět geograficky nesmírně vzdálený, lidsky však až překvapivě blízký.

Máme tady poslední bajkalské ráno. A opět se zlatým sluncem na azurové obloze. Neváháme a zamíříme ke kostelu. Je to divné, ale stojí tu teprve několik málo let. Pravoslavný svatostánek dnes navštívilo tak deset, patnáct lidí. Nasáváme vůni, kadidla, nasloucháme tichu i tklivým ruským melodiím. Všímáme si nehrané zbožnosti domorodců.  Šamanům tu vyrostla velice schopná konkurence.

Farářovy ratolesti rozezvučely zvony a my se rozhlížíme po okolí. Jen kousek za kostelíkem  vyrostlo pestrobarevné dětské hřiště. Vidíme, že Ljuba nelhala. Zdejší křesťané se prý starají nejen o spirituální, ale i o docela všední potřeby  obyčejných lidí.

Jenom kousek od kostelního návrší leží místní přístav. Že by byl zrovna ozdobou olchonského hlavního města, to určitě ne. Co mu však nelze upřít, je jeho zvláštní, těžko popsatelná atmosféra. V jeho okolí se poflakuji  nejméně celou příští hodinu.

Zamířím po vysokém břehu ke světoznámé Šamance. Vyjímá se na temně modré hladině a neskutečně jí to sluší. Stejně jako jejímu bezprostřednímu i vzdálenějšímu okolí.

Ve společnosti pasoucích se krav si poté vychutnávám už včera navštívenou pláž. Proti včerejšku je to  naprosto jiný svět. Jiná světla, jiné barvy, jiné stíny. Byť se jedná o úplně stejné stromy, stejnou vodu a stejný písek…

Písečné duny tu vybíhají až daleko od vodní hladiny. Lehnu si v závětří na záda, hledím do korun pokroucených borovic a pomalu se začínám loučit s tímto neopakovatelným kouskem zeměkoule. Vítr si pohrává s pískovými zrnky a kolem se tetelí růžové květy rododendronů.

Kolem poledne opět nasedáme do auta  Tolja s Ljubou a malým vnoučkem nás vyváží do hloubi lesa nad Chužírem. Hned vedle známých růžovofialových keřů a drobných žlutých kvítků na zelenající se trávě tu máme ještě ledové pozůstatky minulé zimy. Ale jaro svými barvami, teplem a vůněmi už i tady hlásí naprosto jasnou převahu.

Také dnešní oběd se chystá v přírodě a opět to bude o rybách. Jako předkrm je nám nabídnuta místní delikatesa, syrový nasolený omul. Protože je všechno o psychice, nejdříve je třeba překonat přirozenou averzi k tepelně neupravenému masu. I bez pomoci přítomné psycholožky to zvládáme celkem hravě. Pak už se stačí jen zahryznout do rybího těla a přimět chuťové buňky, aby neprotestovaly. Po kratším tréninku se dá prohlásit, že i tento druh potravy má přece jen něco do sebe.

Jako hlavní chod je vedle polévky podáván opět omul. Tentokrát grilovaný nad žhavými uhlíky. Nevím jak u koho, ale v mém případě tato forma úpravy zcela jasně vítězí. Vůbec se nedivím, že tento malý bajkalský losos se těší takové oblibě.

Než se modřínovým lesem spustíme zpátky do města, naše sofistikovaná průvodkyně nás zavede k rozpadajícímu se zařízení na získávání stromové pryskyřice. Až do perestrojky tu fungovala malá manufaktura, která potom surovinu nabízela k dalšímu zpracování. Když už jsme u té perestrojky, je dobré podotknout, že zatímco je u nás tento mezník ruské historie jednoznačně kladnou záležitostí, na východ od Ukrajiny se považuje za symbol krachu a počátek veškerého současného zla. Ljuba pak ještě přidává informace o místní flóře a dopodrobna vysvětluje, na co se který stvol, kúra či květ v těchto exotických končinách používá.

Sjedeme na základnu a teď už nezbývá, než se rozloučit. Zatím jen se sympatickou babičkou a její dcerou, která nám po minulé dva dny byla nejen kuchařkou a pokojskou, ale také více než skvělým zdrojem široké škály nejrůznějších poznatků.

Pětačtyřicet zpátečních kilometrů po prašné sibiřské roletě opět překonáváme ve služební ladě nepsaného ostrovního náčelníka. Krátké děkování, velké objímání a za chvilku nás už rachotící převozník nadobro odděluje od zcela nevšedního kousku pevniny omývané jednou z nejčistších vod naší planety.

Na druhém břehu už netrpělivě stepuje náš starý známý Vladimír. Nasoukáme se do  malé toyoty a pod jeho taktovkou pak poměrně velkou rychlostí uháníme k našemu tři sta kilometrů vzdálenému cíli. Pokud zrovna netelefonuje, tak nám vypráví nejrůznější story jak ze svého života, tak i jeho podařené rodiny.

Například jeho otec se už ve svých šestnácti letech dostal za nějakou vyloženou kravinu na Sibiř. Vyfasoval deset let..Ve vězení se mu, jako upřímně věřícímu pravoslavnému křesťanu zjevil ve snu nebo nějakém vidění anděl. Upozornil ho prý na jeden z bodů Desatera, který do té doby přehlížel. Nevěnoval tomu žádnou pozornost. Vidění se prý za čas opakovalo. Ani napodruhé jej nebral moc vážně. Když se jedno a totéž stalo potřetí, rozhodl se zareagovat. Sedmý den týdne, což v oněch dobách nebývala neděle, jednoduše odmítl makat. Šoupli ho tedy na samotku. Měřila jeden krát jeden metr. Nedávali mu jídlo,  snad jenom vodu. Když ani po padesáti dnech nezemřel hlady, bylo jim to divné. Brali to asi jako nějaké znamení a tak jej pustili. Důvod jeho přežití však byl zcela prozaický. Ohlodané kosti, které v dosahu samotky nechávali místní hlodavci, pomocí kamenů drtil na jemný prášek a ten pak po troškách konzumoval. Samozřejmě, že za jeho přežitím nestály jen kosti. Sibiř ho také naučila neuvěřitelné odolnosti. Utržené rány si prý zašíval sám a bez jakéhokoliv umrtvení. V současné době žije se svými nejbližšími v americkém Seatlu. Je mu kolem devadesátky a až nedávno byl prý poprvé u doktora. Naštípl si totiž nějakou kost.

Když bylo našemu řidiči Voloďovi dvanáct let, odebrali jej bolševici i s jeho bratrem  rodičům, aby je náhodou nenakazili křesťanským světonázorem. Když byli hoši po delším internování předvedeni  k soudu, řekli, že potřebují na toaletu. Tam už měli nachystané dívčí oblečení a v přestrojení se jim pak podařilo zmizet. Příbuzní, kteří celou akci zorganizovali, je okamžitě tajně převezli do Kazachstánu. Po dalších dvou letech se rodičům dostalo svolení k přestěhování na Ukrajinu. A tam se celá rodina zase znovu potkala.

Neméně zajímavé zážitky se týkají Vladímírova nedobrovolného pobytu v řadách Rudé armády. Coby křesťan adventistického ražení dělal pochopitelně problémy a tak si vykoledoval přemístění do vojenské věznice. K jídlu prý dostával jen chleba a čaj. K nemalému údivu všech bachařů však za poměrně krátkou dobu přibral rovných čtrnáct kilo. Když tak jednou, coby mukl, kráčel z nucených prací, narazil na polomrtvého opilce. Podle uniformy poznal, že jde o důstojníka. Hodil si jej na ramena a donesl jeho ženě se slovy: „Tak, tady jsem vám donesl dáreček!“ V tu chvíli netušil, že se jedná o samotného velitele věznice. Ten si po vystřízlivění  milého Voloďu zavolal a řekl mu: „ Jsi volný, a kdybys měl někdy problémy, zavolej!“  Ty se pochopitelně dostavily velice brzo. Šoupli jej tedy zpátky do basy. Velitel ho vzápětí propustil. Když se totéž v krátké době opakovalo několikrát, jeho přímý nadřízený se naštval a za mříže jej odvezl osobně. Jen co ho spatřil už zmiňovaný nejvyšší náčelník, strašně se prý rozčilil a zařval: „ Ještě jednou mi ho sem přivedeš, tak zavřu já tebe!“ Zbytek vojny tak doklepal v relativní pohodě.

V současné době zastává Vladimír post oblastního pastora. Jeho dvanáct set oveček, které se prý snaží aspoň jedou za čas navštívit, je rozptýlených na neuvěřitelně velké ploše. Nejvzdálenější stádečko se nachází čtrnáct set kilometrů od Irkutsku. Jezdí za ním svým autem jedenkrát až dvakrát za čtvrtletí a cesta tam a nazpátek mu trvá rovných sedm dní. Nevedou sem totiž žádné zpevněné cesty, jenom vyjeté koleje. V zimě si za celou tu dobu nedovolí vypnout motor. To by ho už nenahodil. Teplota tu v onu roční dobu klesá až k mínus padesáti. Jednou prý uvízl v závěji a v osmatřiceti stupňovém mrazu čekal skoro třicet hodin. Zachránil ho až náhodně projíždějící řidič těžkého kamazu.

Dnes to na mráz nevypadá a většinu povrchu hlavní cesty  tvoří sice děravý, ale přece jenom  asfalt. Šest set kilometrů v jednom zátahu je tedy pro našeho matadora jen pohodovou vyjížďkou. Ve dvanáct v noci, kdy jsme na místě, se loučí širokým úsměvem a pro něho nepodstatnou poznámkou: „Trochu si zdřímnu a skoro ráno letím do Novosibirsku na pravidelnou poradu sibiřských  kazatelů.“ Pokud jsou i jeho kolegové borci takového formátu, tak se tu křesťany  podaří je velice těžko vymýtit. Ledaže by jim někdo dopřál blahobyt. Na Západě se to už málem podařilo.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování příště. Možná, chcete-li maybe...