Od lázní k vodopádům

- EXPEDICE MAYBE -

Russia – Mongolia 2014

Nadpis naznačuje, že by tentokrát mohlo dojít i na vodu. A to navzdory tomu, že Čingischánova země je pověstná spíše jako kraj stepí, hor a vyprahlých pouští.

Opouštíme Charchorin a po nově vybudované silnici míříme k lázním Chudžírt. Jen kousek před cílem se začíná obzor velice rychle zahalovat do světle okrové mlhy. Prachová bouře, hnaná prudkým vichrem, se za chvilku prožene kolem nás a na několik minut sníží viditelnost na pár desítek metrů. Sotva se však stačíme vzpamatovat, máme tu zase jen pohodový větřík a docela průzračné výhledy do okolních strání.   

Ocitli jsme se tedy na dosah lázní. Něco jako mongolské  Karlovy Vary. Dokonce i s jelenem. Ten si také tady trůní  na vysokém kopci a na rozdíl od karlovarského je opentlen modrými šátky. Ale i ten náš se prý brzo dočká. Ne modrých, ale rudých.

Zmíněného sudokopytníka tu domorodci vztyčili proto, že na objevení horkých pramenů měl, podobně jako karlovarský kolega, nějaký nezanedbatelný podíl. Dnes už jen zírá do údolí a jeho paroží se stává vítaným přístavištěm pro kroužící orly a jiné místní dravce. Celá vyhlídka pak také posvátným místem praktikujících buddhistů  pro vyjádření proseb či díků za vyléčení rozličných tělesných neduhů.

Hned po kopcem je také zajímavá stráň s rozesetými kamennými kruhy. Pokud jsme dobře rozuměli výkladu naší průvodkyně Bony, tak se tady za dávných dob zastavovali zazobaní velmožové a jako dar místním bohům zde zahrabávali nejrůznější poklady. Jestli z nich ještě pod šutry něco zbylo, zůstává záhadou. Být toto v krajinách praotce Čecha, tak by tam zhola nic nebylo už od příštího rána.

Vývěry teplé vody v údolí říčky Chudžírt začaly být využívány až od roku 1941, kdy tu někoho napadlo postavit lázně. Představa našich Varů či Mariánek však bere velice brzo za své. Kolonády, fontány ani noblesní vily tu nevidíme. Pouze čerstvě rozestavěný pavilon západního stylu a soustavu přízemních baráků připomínající areál  socialistického agrokombinátu.  Kolem toho, jak je v kraji zvykem, rozhozené puntíky bílých jurt.

                                                                                                                                                         Toyotu odložíme na totálně prázdné parkoviště a čiperného padesátníka omšelého vzezření se tážeme, kudy se vydat k léčivým proudům. O tom sice moc neví, zato nás doslova šokuje znalostí české historie. Janové Hus a Žižka  pro něj kupodivu nejsou žádnými prázdnými pojmy. Školní ruština, jejíž slušné pozůstatky ještě nestačily z jeho šedé kúry mozkové vyprchat, je pro nás vítaným médiem, jehož prostřednictvím se od něj dovídáme i další zajímavé informace.

Bom-čik se nám očividně snaží udělat radost a tak na vlastní pěst pátrá po tušených bazénech. Lázeňským areálem putujeme od jednoho stavení ke druhému, ale stále nic. Cestou mezi pavilony jsme nuceni překonat několik močálů a přitom nepřetržitě lovit či zahánět neuvěřitelně drzé komáry. Moje lehce obnažené  končetiny budou od této chvíle vyzdobeny desítkami rudých štípanců, které se během příštích dnů a nocí začnou připomínat nepříjemně otravným svěděním.

Konečně jsme v dlouho hledaném areálu snů. Avšak bájná představa o rajském welnessu  se rozplývá rychleji než oblaka páry unikající ze všech okolních potrubí. Několik bazénků podobných otevřeným septikům je sice prázdných, usmlouvaná cena ucházející, ale odvaha Evropanů ke křtu v rezavě nažloutlé tekutině nulová. Daleko největší zklamání zažívá Bom-čik. Na koupel se těšil jako malé děcko. Je nám ho docela líto.

Abych z lázní nevyšel úplně naprázdno, samoobslužně si ordinuji horký střik z netěsnícího ventilu. Beru to jako první pomoc po nedávném útoku okřídlených krvelačných bestií. Riskuji sice mírné opaření,  ale, jak se později ukáže, ani pětapadesáti stupňová dezinfekce termální vodou na jejich jedovaté sosáky nestačí.

Vracíme se zpátky přes ubytovací zónu. Pacienti tu sídlí v  jurtách s ručně malovanými vrátky a přitápí si kravským trusem. Ten stačí posbírat hned za prahem obydlí. Ložní prádlo se vyvaří v termálu a pak jej stačí rozvěsit po okolních ohradách. Jednu z nich, naneštěstí drátěnou, musíme na cestě k parkovišti  nedobrovolně překonat.

Zamáváme svéráznému lázeňskému městečku a jen kousek za ním definitivně opouštíme to, co se dá i tady nazvat silnicí. Až na několik málo světlých výjimek se budeme po celý příští týden přesunovat výhradně ve vyjetých kolejích. Někdy je dokonce budeme vyjíždět sami.

Symbolickým mezníkem mezi nám známým stylem cestování a mongolskou realitou je malý říční brod. Zatím to ještě nevíme, ale na trase jich bude bezpočet. Mosty se sice také objeví, ale jenom přes obtížně překonatelné řeky. Samozřejmě, pokud je zatím nevzala velká voda.

Západní civilizací odkojený světoběžník, zvyklý na mapu, ukazatele směru, případně módní navigaci, tu začne být brzy nesvůj. Nic podobného se ve zdejších končinách jednoduše nenosí. Aby se řidič ve změti kolejí, které se neustále rozbíhají, sbíhají a kamsi odbočují vyznal, musel by být rodilým Mongolem s vrozeným darem intuice. A když i ta dojde, přichází na řadu to, čemu náš Bom-čik říká GPS. Odkloní se z vyjeté cesty a pastvinami pádí k nejbližší jurtě či osamělému jezdci. Ten  mu pomocí několika souvětí a hlavně mávání rukama  předá informaci „kudy, kudy cestička“.  Bom-čik  se vydá směrem, který  v nepřeberném množství odboček vyhodnotí jako nejsprávnější a s nefalšovaným smíchem neopomene dodat: maybe, chcete-li, možná. Ode dneška se toto slovíčko stane daleko nejpoužívanějším cestovním pojmem. A později také názvem celé expedice.

Houpavými cestami necestami se posunujeme k západu. Někde rychlostí koně, jinde tempem lenochoda. V nepravidelném rytmu se synchronizovaně nakláníme na obě strany, při tom zažíváme permanentní zemětřesení a tu a tam i s bagáží poskočíme až k nepolstrovanému stropu. Občas potkáme motocyklistu, občas dodávku či kamion a výjimečně se na těchto spontánních komunikacích objeví i krátký autobus. Na jednom z rychlejších úseků se nás divoký řidič hromadné dopravy dokonce troufne i předjet.

Stáda  krav, ovcí, koz a koní jsou potkáváme každou chvíli. Nevíme proč, ale pokud se rozhodnou k odpočinku vleže, tak vždycky někde na cestě. U jedné sympatické říčky narazíme na tvory, které jsme zatím znali je z obrázků. Jaci, to jsou poněkud výstřednější krávy s rohy ve tvaru řídítek a srsti podobnou schlíple visícím vlasům mániček. Mají být neobyčejně odolní  a ve zdejších zeměpisných šířkách zastávají úlohu tažného zvířete.

Protože se nám v jednom místě jaci staví až příliš odhodlaně do cesty, využíváme toho ke krátké zastávce. Zatímco někteří z nic jenom mírumilovně postávají, jiní  mezi sebou zápasí a kousek opodál se černé jačí mládě mazlí se svou stejně zbarvenou maminkou.

Pomalu nám končí druhý cestovní den a začínáme se rozhlížet po nějakém plácku k táboření. V krajině nomádů je to možné prakticky kdekoliv. Sjedeme z mírného kopce a před námi se objeví nádherná řeka,  jejíž koryto se zužuje do skalnatého kaňonu. Před tím pár zátočin a naprosto skvělá písečná pláž. A abychom nezapomněli, že jsme v zemi čtyřiceti milionů koní, jeden z nich se uvelebil na travnatém kopci nad námi. Jeho obrys tvoří bílé šutry a plocha, kterou zalehnul, se blíží obsahu fotbalového hřiště. Kůň, to je tady více než zvíře. Je posvátným tvorem, ztělesněním Mongolska.

Zaparkujeme uprostřed naplavené písčiny a  ještě dřív než rozbijeme tábor, okusíme  kvalitu zdejších vod. K našemu překvapení patří téže řece, u které jsme tábořili včerejší noc. Jsme jen o nějakou tu stovku kilometrů výš. Orchon a jeho údolí, to je tady uznávaný pojem. Ne nadarmo bylo roku 2004 zapsáno do Seznamu světového dědictví UNESCO.

Zatímco náš řidič byl dnešního dopoledne do koupele úplně žhavý, tentokrát mu poněkud zmrzl úsměv na rtech. Teplota zdejší lázně je totiž o dobrých čtyřicet stupňů nižší. Ale když se dá, samozřejmě za neoblomného tlaku našich dvou dam , nakonec ukecat, nemůže si to vynachválit. Blbne jako pominutý a podvečerní vodoterapii završuje  léčivým bahenním zábalem.    

Protože jsme přibyli do kraje, kde se sem tam uchytil i strom, dnešnímu večeru bude vévodit nefalšovaný oheň. Těžba dřeva z naplavenin je sice poněkud zdlouhavá, nakonec se ale podaří nasbírat docela slušnou hromádku.  Vařit nad oranžovými plameny, nasávat vůni modrého dýmu a dívat se ke stříbrným hvězdám na dokonale černém nebi, to je teprve ta správná romantika. Do toho šumí orchonské peřeje, ke kterým se později přidává sametový alt naší Bony a jemný baryton jejího manžela. Ke známým melodiím spirituálů a oslavných gospelů se přidáváme i my. Zvláštní atmosféru v krajině pastvin a tichých vod umocňuje recitování neznámějšího Davidova žalmu. Pod nekonečnou klenbou vesmíru zní ta známá slova nově  a dokonale srozumitelně. Ať už jsou slyšet v češtině nebo mongolštině.

Slunečné ráno je předzvěstí dalšího pěkného dne a desetistupňová voda Orchonu  i tentokrát tím nejrozkošnějším osvěžením. A také teplá snídaně u plápolajícího ohýnku, stejně jako neméně hřejivá slova z posvátných pramenů. Dvojjazyčná předstartovní modlitba se teď už nadobro zabydlela ve spontánně se rodícím denním rituálu.

Popojedeme o pár stovek metrů dál a necháme auto mezi vyčnívajícími lávovými kameny. Dávná sopečná činnost je patrná doslova na každém kroku. Dopřejeme si ještě malou procházku na hraně kaňonu i v přímé blízkosti hučících proudů. Zastavíme se v dosahu obydlené jurty, někdo si hraje se psem, někdo s bílým koněm a nikdo nikam nepospíchá. Jak se zdá, začínáme se nenápadně převtělovat v Mongoly.

Nedá se nic dělat, i dnes musíme odkrojit nějakou část z plánovaného krajíce. Jen kousek od našeho tábořiště nás překvapuje stažená závora. Vjíždíme do chráněného území  Chujsín Najman Núr, které je součástí Národního parku Changaj Nuru. Když si částku převedeme do české reality, zaplatíme za každého jen směšnou třicetikorunu. A to se tu budeme poflakovat skoro dva dny, jezdit kydy chceme a tábořit, kde nás právě napadne. Půvabná řeka Orchon nám bude nabízet nová a čím dál krásnější překvapení.

Další díl putování, to je permanentní slalom mezi vyčnívajícími šedivými šutry. Některé měří pár decimetrů, jiné jsou velké jako stodola. Mezi tím se klikatí spousta cest. Snažíme se vybrat vždycky tu nejzřetelnější. Ale i ta se někdy rozplyne do několika nenápadných kolejí. Pak už je jen otázkou času, kdy skončí úplně. Návraty s novými pokusy se tu počítají na desítky. I tady se osvědčuje nejspolehlivější způsob navigace. Nepřekonatelná mongolská GPS. Akorát těch jurt je tady zatraceně poskrovnu.

Právě do těchto míst se ke mně donesla esemeska od mého nejstaršího synátora. Se svými kamarády právě překonává hřebeny Velké Fatry.  Pokud mi Mongolsko připomnělo nějaké důvěrně známé hory, pak je to právě zmiňované slovenské pohoří. Až na to, že zdejší fatranská realita je tisíckrát prostornější a bez problémů se dá křižovat auty.

Sopečnou krajinu občas vystřídá rovná pláň. Na jedné z nich si všímáme u cesty ječícího jehněte. Bom-čik okamžitě zastavuje, bere nešťastné mládě do náručí a předává své milé na předním sedadle. Ta v sobě nezapře mateřskou praxi a milé jehňátko zasypává nefalšovanou něhou. Toyota zatím uhání stepí k nejbližšímu náznaku civilizace. Během desíti minut narazí na osamělého domorodce. Ukazuje se, že to bude majitel hledaného stáda. Ztracená ovečka je zachráněna! Opět se nám ta vzdálená biblická podobenství přelila do srozumitelné soudobé skutečnosti.

Ke vřele doporučovaným vodopádům Orchon Churchré přijíždíme až po poledni. Naše řeka tu zničehonic padá do dvacetimetrové hloubky. Konečně zas vidíme pár lidí pohromadě. Ale žádné znuděné davy, žádné zábradlí a žádné vstupné. Jenom hučící voda, stoupající tříšť a neskutečně čistý vzduch. A také pár kroužících stepních orlů. Kupodivu nejen orlů. Po chvíli kolem nás krouží i rozdováděná čínská motorka. V jejím sedle i převeselé dvojice  šikmookých slečen. Na střídačku tu absolvují drkotavý okruh po čerstvě rašící trávě. Vypadá to na nějakou místní autoškolu.

Nedá nám to, abychom se příkrou skalní průrvou nespustili ke zpěněné hladině. Voda tu hučí skoro jako v české hymně a žlutozelené modříny šumí v neustávajícím stepním větru. Ten všude kolem roznáší náramně osvěžující vodní tříšť. Zkrátka a dobře, zemský ráj to na pohled, na poslech i na dotek.

Zatímco se po kluzkých balvanech přemísťujeme na druhou stranu, narazí tu Slávek na celkem zachovalé ostatky tradičního mongolského kola. Žádné inteligentně poskládané loukotě, ale jednoduchý tesaný kříž. Po obvodu tři oblé díly a na vzniklé obruči něco jako pneumatika. Stačí nahodit na osu, zapřáhnout jaka a vyrazit. Zhruba tak, jak se to dělalo stovky, tisíce let před námi.

Pod vodopády se řeka vtěsná do skalnatého údolí s nápadnými  maxistromy a specifickým mikroklimatem. Je tu o dost tepleji než o dvacet metrů výš a tak si dopřáváme  lehké osvěžení. Samozřejmě včetně bufetu. Koupelnou i napajedlem se stává průzračně čistá voda Orchonu.

Nikam nespěcháme. Ta zvláštní, před větrem chráněná zákoutí na břehu stříbrné řeky si míníme jaksepatří vychutnat. Klikatá pěšinka mezi kmeny jehličnanů sleduje namodralý tok a potom se poznenáhlu vrací zpátky na náhorní plošinu. Ideální čas a ideální místo k improvizovanému obědu.

Nacházíme se v Jihochangajském ajmagu , který je považován za kolébku mongolské civilizace. Kolem nás jsou však k vidění pouze stáda koní, jaků, krav a oveček. Pusté pláně byly vystřídány prudšími kopci se zalesněnými severními svahy. Na dohled jsou už i nepříliš vzdálené hřbety pohoří Changaj. Jeho vrcholky sahají až ke třem tisícovkám metrů nad mořem.

----------------------------------------------------------------------------

Pokračování někdy příště. Možná, chcete-li, maybe...