K velkým bílým jezerům

- EXPEDICE MAYBE -

Rossia – Mongolia 2014

Vidět v Mongolsku obdělávané pole se rovná zázraku. Kolem jednoho zrovna projíždíme. Stojící traktor a mávající traktorista dávají tušit problém. V tomto případě nic vážného. Stroj nejde nastartovat. Není nic jednoduššího než ho roztáhnout. U nás to bývá vždycky naopak, ale tady se na to nehledí.  Osobák jej bere na lano a obkrouží s ním pár nepravidelných elips. Po několika marných pokusech dieselový motor konečně zabafá. Červnová jarní orba tak může vesele pokračovat.

Nacházíme se v mírně civilizované krajině, takže následný přesun k severozápadu nám o něco urychlí nedávno vybudovaná silnice. Pádíme osmdesátkou širokým plochým údolím. Z dokonalé roviny najednou vyčuhuje nápadná kolmá skála. Obří žulový balvan Tajchar Čulú  je opředen řadou pověstí a patří samozřejmě mezi posvátná místa. Navzdory tomu, anebo spíš právě proto, je vyzdoben řadou výtvorů místních vyznavačů graffiti. Předtím se tu prý po staletí vyjímaly nábožné  věty v exotické tibetštině.

Po hodině svižné, nepříliš zajímavé jízdy bezlesými pastvinami zničehonic zahlédneme početné shromáždění pastevců  a mladých žokejů . Šikmoocí borci školního věku tu nejméně hodinu provětrávají čtvernohé krasavce a opálení starci v typických dlouhých kabátech je bedlivě pozorují. Dovídáme se, že se schyluje k dostihům. A protože tady není vítězem jezdec, ale pouze kůň, potažmo jeho majitel, do sedla jsou posazeni hoši, případně i dívky s co nejmenší hmotností. Mívají prý mezi šesti až dvanácti roky.

Normální závod prý měří patnáct až třicet, někdy dokonce šedesát kilometrů. Tentokrát se patrně jedná o něco menšího. Pro dnešek prý stačí jen pět tisícovek metrů. Asi deset dvanáct jezdců se v sedlech přesunuje na místo startu. Stařešinové je doprovází na motorkách a naše pětka autem.

Je odstartováno! Děcka jsou na hřbetech koní jako doma a tak hned od začátku sviští jako Váňa na Velké pardubické. Divoká smečka se postupně drobí a na špici bojují dva nejlepší. Možná, že spíš nejlehčí. U cílové brány se tísní dav zvědavců a už zdálky jezdce vehementně  povzbuzuje. Podobně jako dvojice motocyklistů, kteří jim peláší v patách. Během pěti šesti minut je po závodě. Desetiletého žokeje poplácají po zádech, vítězný kůň dostane něco na zub a o odměnu se podělí majitel s trenérem.

Mírně zvlněným krajem přijíždíme do povodí řeky Chuluut. Klikatí se řídce zarostlou plošinou v nádherném, hluboko zařezaném kaňonu. Bylo by hříchem tu aspoň na chvíli nezastavit. Dobrou hodinku se prodíráme ostrými srázy, posedáváme na kamenných blocích či se jen tak promenádujeme po výrazné skalní hraně. Jsme tu úplně sami. Domorodci mají jiné starosti než se kochat pohledy na zdivočelé údolí.

Pokračujeme dál. Za městečkem Tariat Khorgo opouštíme silnici, abychom se po černě zbarvené prašné cestě dostali do sopečné oblasti národního parku Chorgo-Terchín Cagán Núr. Zastavujeme pod podivným kopcem s příkrými svahy a tupým vrcholem. Pod tím široké údolí dávno vychladlé lávy. Tmavá hornina ostře kontrastuje s jarní zelení řídkých modřínů a všudypřítomnými kvítky žlutých aster a kosatců. Přibyli jsme do znovuzrozené měsíční krajiny někdejších vulkánů.

Klikatou polňačkou mezi  skálami a obrovskými balvany se protáhneme k otevřenější plošině. Je provrtána množstvím úzkých štěrbin a podzemních děr. U jedné z těch posvátnějších zastavujeme. Kdo jí proleze, má zaručené štěstí, zdraví, dlouhá léta a kdoví co ještě. Bona, její manžel a nakonec i náš Náčelník neodolají. Postupně se spouštějí do podsvětí. Nepochybně tam bude kouzelně, protože na několik příštích minut se po nich slehla zem. Věčnost by tam ale trávit asi nechtěli. Nehledě k tomu, že si Slávek za podzemní aktivity už nějaký čas v chládku odseděl. Samozřejmě, za komančů.

Naskakujeme opět do auta a kličkujeme necestou mezi neskutečně ostrými lávovými kameny. Dostáváme se k vymleté skalní průrvě, kterou by nepřekonal ani tank. Dál už musíme po svých. Máme totiž namířeno ke kráteru nejbližší vyhaslé sopky. Ta má na svědomí bizarní okolní krajinu i obrovské jezero, u kterého bychom dnes měli nocovat.

Zdravotně indisponovanou doktorku necháváme střežit zaparkované auto a ve čtveřici zdoláváme nástrahy prudkého srázu. Když ho v potu tváře konečně vylezeme,  nestačíme se divit. Dramatický chřtán vulkánu sahá do stometrové hloubky a po obvodu má nejmíň kilometr. Sedáme na okraj a snažíme si vybavit, jak to na tomto místě kdysi vypadalo. Jakkoliv bujná fantazie se však někdejší realitě nemá šanci ani přiblížit. Síly, které pána tvorstva přesahují, jsou nepředstavitelné. Pokud někdo touží po lekci pokory, ať jde meditovat ke kráteru.

Vyvýšený obří kruh nabízí také řadu pěkných výhledů do okolí. Ať už jsou to třítisícové hory,  řídce porostlé pláně nebo široké údolí řeky Terleh, kterou naše sopka zavalila lávou, aby tak dala vzniknout nedalekému Velkému bílému jezeru. Jeho blankytně modrá hladina už nesměle vykukuje mezi několika nejbližšími sopečnými návršími.

Řádící vulkán po sobě zanechal také hodně  pozoruhodných stop ve formě fantasticky tvarovaných lávových kamenů. Nezvyklé skulptury pak ještě dotvořily nejrůznější mechy a lišejníky. Člověk si tu připadá jako v pohádkovém světě z jiné planety. 

Úrodná prsť vyplivnutá ze žhavých hlubin zeměkoule dala rovněž vyrůst celé škále rostlinných druhů. Trávy, stromy a především barevné kalíšky květů  vyzdobily šedočernou a červenohnědou horninu do daleka viditelnými akcenty. Harmonie  něhy a dramatu je dovedena  k dokonalosti.

K cíli dnešního putování se dostaneme za nějakých dvacet třicet minut. Dělí nás od něj jen několik výjezdů a následných padáků. Můžeme si vybrat kterýkoliv z volných jízdních pruhů. Jejich počet naznačuje, že se blížíme k velice frekventovanému místu. Samozřejmě pouze na mongolské poměry.

Poslední sjezd nám nabízí nevšední pohled. Řítíme se k azurové vodě ohraničené černými kameny. Je tu jenom  pár stavení na zelenající se trávě a skoro žádní lidé. Něco, co si na našem starém kontinentě neumíme představit.

Terchín Cagán Núr, jak se toto jezero jmenuje, má být dvacet kilometrů dlouhé a jen o něco méně široké. Hloubka sahá k přibližně desíti metrům. Přestože jsme dojeli k údajně  nejchladnější výspě Mongolska, během krátkého léta se tu prý dá nádherně koupat.  Průzračně čisté vody obývá řada ryb, ze kterých si rybáři vybírají především štiky a okouny. Celá oblast je součástí Chorgo-Terchínského národního parku, do něhož by se mělo platit vstupné. Nevíme proč, ale na nás to neplatí. Žádnou budku, výběrčího, natož závoru tu prostě nevidíme.

K postavení stanu jsme nemohli vybrat nádhernější místo. Bom-čik ignoruje zákaz vjezdu i kůly, které ohraničují ochranné pásmo a vede svůj silostroj na totálně prázdnou písečnou šíji. Nedaleko fotogenické žulové skály se za chvíli začíná vztyčovat naše přenosné obydlí. Pokud tu ale něco chybí, pak  je to jen dřevo na topení.

Přestože se nám podaří najít pár vyplavených klacků, na obvyklý večer fair to stačit nebude. Bona však ukazuje na palivo pro tuto zemi  daleko typičtější. Kravská lejna jsou nádherně vysušená a jich všude dostatek. Nikde to neříkejte, ale nejnadšenějším sběratelem mongolského topného média se stává středočeská psycholožka. Naprosto zřetelně teď dokazuje, že všechno je jen a jen o psychice.

Netrvá dlouho a v ušlechtilém žáru z dobytčího trusu se  nesourodá kotlíková směs začíná převtělovat v neodolatelně vonící večeři. Jako zákusek dnes budou servírovány topinky. Opečené, jak jinak než na kravincích.  Bona jen dodává, že úplně nejlepší jsou  tmavá lejna od jaka. Používají se k uzení masa pro nejvyhlášenější labužníky.

Černá tma už pohltila i Velké bílé jezero. Sedíme kolem oranžových uhlíků, ze kterých občas vyšlehnou  namodralé plamínky. Bona naladí svůj sametový alt a začne zpívat.  Později ji doplňuje Bom-čikův baryton. Dvojhlasá melodie splývá se šplouchajícími vlnami. Za námi vyčnívá  zaoblená silueta pohádkové skály a nad ní  svítí bledý půlměsíc. Romantičtější večer si snad ani nelze představit.

Teploty pod bodem mrazu ve spojení se svěžím větrem z nedalekých hor nedělá z následné noci žádnou vlahou záležitost. Slávkova záda  dávají po ranním pádu z nekrytého vozu o sobě dost znatelně vědět  a tak se jejich majitel raději klidí do teplejšího interiéru odstaveného přibližovadla. My, co spíme v plátěném obydlí stojícím na nejstudenější mongolské pláži, se ráno budíme s lehkým drkotáním a bílou jinovatkou kolem narudlých úst.

Nejrannějším ptáčetem je však i tentokrát náš Náčelník. Během časně jitřní pochůzky stačil v širokém okolí vysbírat veškeré věci dřevěného původu, takže snídaně už bude za svůj vznik opět vděčit klasickém palivu.  Toto ráno je, podobně jako včerejší večer, nezapomenutelné. Pouze černou vystřídala modrá. Nebe i hladina, všecko v azuru. Netušíme, proč se jezeru říká zrovna bílé.

Po obvyklém ranním rituálu, tedy ponoření chátrající tělesné schránky do  osvěžujících  jezerních vod, si vybíhám na lehký špacír do okolí. Slunce se už opírá do jižních svahů a rozevírá ochlupené kalichy fialových  konikleců. Přibývají další květy a šedivá kamenitá stráň se začíná měnit v nádhernou louku plnou skalniček.

Nové jsou i výhledy na samotné jezero.  Černé ostrůvky, písečná šíje s našim tábořištěm, jehlanovitá skála a především ta neskutečně modrá vodní hladina. To všechno, spolu s takřka dokonalým klidem, odpovídá na otázku, proč se právě do této země pár Evropanů tak rádo a  vytrvale navrací.

Z další skalní vyhlídky poté zaregistruji v trávě několik nahnědlých kruhů a opodál i čilé lidské hemžení. Nějací kočovníci právě přichvátali z teplejších krajin a začínají se zabydlovat. Všechno pochopitelně začíná vztyčením jurty. Potom následuje její postupné zahalování a nakonec se do ní nastrká malovaný nábytek a veškeré nezbytné vybavení. Jeden oválný stan zabere přítomné rodince tak hodinu společné práce. Při dvou kusech obydlí, což je náš případ, není za chvíli co dělat. Příští oběd se už bude servírovat sice ve stejné jurtě, ale na úplně jiném místě.

Posunujeme se prašnými cestami podél průzračných břehů. Pohledy jsou však natolik okouzlující, že více stojíme než jedeme. I tady se ale neobejdeme bez nezbytné „GPS“. Zdejší motorkáři, kteří vůbec nikomu nevadí, rádi zastaví na kus řeči a přitom zcela samozřejmě vysvětlí, kterým údolím, přes které sedlo a po které pláni se ubírat k příštímu cíli.

S nezapomenutelným Velkým bílým jezerem se loučíme ve společnosti statných černých jaků. Spásají nízké traviny u liduprázdného modrého zálivu. Rozpomínám se na životní podmínky jejich příbuzných z tak zvaného vyspělého Západu. Vyspělého možná, ale patrně ne pro sudokopytníky. Těsný pobyt v kóji civilizovaného, počítačem řízeného maxichléva by  zdejší vyznavači čerstvého vzduchu, zelené trávy a dokonale čisté vody asi nepřežili.

Neradi se vzdáváme nezapomenutelného pobřežního posunu, ale neúprosný itinerář nám velí stočit kormidlo toyoty k nejbližším horám. Po jisté době se opět synchronizovaně natřásáme, kolébáme a na nečekaných výmolech vymršťujeme k nevysokému stropu našeho poskakujícího auta.

Při mírném stoupání širokým úvalem si všimneme obrovských letících ptáků. Stepní orli  dosahují obrovského rozpětí křídel. Zdatnější jedinci se mohou chlubit  dvěma, výjimečně až dvěma a půl metry. Nejen, že pastevcům kradou mladá kůzlata či jehňata, ale staly se prý případy, kdy ve svých pařátech odnesli i malé děcko.

Nenápadný posun krajinou nikoho nás vynesl do úctyhodných výšek. Svištíme si to vesele po pláních i kamenitých cestách, přes četné brody, výmoly a neskutečně strmé sjezdy i výšvihy. V jednu chvíli toho má už Bom-čik plné brýle a tak se ptá Slávka, zda by si to s ním nevyměnil. Nebyl by to náš Náčelník, kdyby takovou nabídku odmítnul. Usedá do pravostranného kokpitu a zkouší taje kočírování terénního vozu. První lehké obavy spolumajitelky auta rychle vyprchají a už po několika metrech ohleduplné jízdy skalnatou pistou sklízí evropský šofér Boniny nefalšované ovace. Po čtvrthodince bezproblémového posunu si s úspěšným reprezentantem české řidičské školy  prohazujeme role. Poprvé v životě sedám k volantu, který je na pravé straně. Levou rukou zařadím a auto se kupodivu rozjede. Po kilometru veleobezřetné jízdy podléhám pokušení přidání plynu. Rovný úsek přechází v mírné klesání. Pravou zatáčku zvládám s přehledem, levá mě však nečekaně vynáší za hranici jízdní dráhy. Ještě, že v těch výškách už skoro nerostou stromy. V interiéru to zašumí a vyskytnou se i nějaké citoslovce. Naštěstí jen v nesrozumitelné mongolštině. Se strnulými tvářemi ostatních ostře kontrastují Bom-čikovy rozzářené oči a  srdečný hlasitý smích. Je to Mongol a adrenalin evidentně miluje. Příště mi však už auto bezpochyby nepůjčí.

Horké chvíle však čeká nečekané ochlazení. Tentokrát v podobě sněhového pole, které nám zničehonic vstoupilo do cesty.  Kola se začínají čím dál víc propadat. K propadnutí paniky však naštěstí nedochází. Bílý úsek je poměrně krátký a rychlost dostatečně vysoká. Každopádně si červnovou připomínku minulé zimy nenecháme jen tak ujít. Vylézáme z vozu a ordinujeme si lehký horský odpočinek. Kromě kroužících orlů jsme tu opět úplně sami. Cestou od jezera nás nepotkalo jediné auto.

Vyjeté koleje v náhorních plošinách se najednou začínají sbíhat do jednoho pruhu, který strmě klesá serpentinami do údolí. Krajina opět připomíná důvěrně známé scenérie oblíbené Velké Fatry. Horskou dolinou se prodírá bystřina a většina svahů je porostlá lesy. Komunikaci, po níž se řítíme po proudu potoka však nikdo nebudoval. Vytvořily je povozy a později  terénní auta . Podle toho také vypadá. Slovenské hory nám připomínají také stáda pasoucích se ovcí. Po opuštěných, vysoko položených pláních je tato změna příjemnou pastvou pro oči a hotovým balzámem na  duši.

Čím jsme dále na sever, tím víc ubývá bílých jurt, aby je začaly nahrazovat jednoduché dřevěné domky. Usedlíci je natírají výraznými barvami. U nás by to možná vypadalo divně, ale v této části Mongolska se jedná o vítanou proměnu a docela milé oživení.

Drkotavý posun dolinou přerušujeme na pastvinách u sympaticky se klikatící  říčky. Není nic příjemnějšího než se položit do rašící trávy, naslouchat šumění tekoucí vody a pozorovat rychle uhánějící bílé mraky po nekonečné báni modré oblohy. Není divu, že právě tato barva je ve zdejších končinách tak oblíbená. Kdo by netoužil po nebi, po naději a po všem ostatním, co přízemním tvorům tolik připomíná.

Po dlouhém putování nádhernými horami se nám do cesty staví malé městečko.  Zastavujeme v jeho centru a chvíli pozorujeme autentický život domorodých měšťanů. Nakupují koberce, jezdí pro vodu, obdivují vystavené oblečení anebo postávají na rohu a něco spolu klábosí. Skoro jako u nás. Až nato, že nikdo nikam nepospíchá.

U naší toyoty registrujeme oprávněnou žízeň a tak jí pouštíme žilou z bohatých střešních zásob. Vyhládlým žaludkům naproti tomu dopřáváme návštěvu místního hotelu. V restauračním zařízení velikosti panelákového obýváku přemítáme u skopového o tom, jak to asi vypadá v takové mongolské sauně. Na vývěsním štítě ji ostatně nabízejí. Bona však tvrdí, že lepší bude popojet k rozměrnější vodní ploše. Čeká nás za devatero horami a bezmála třítisícovým průsmykem.

Most u řeky Ider nám vzala velká voda. Naštěstí stačili opodál postavit nový, takže rizikové brodění na druhý břeh už nehrozí. Hrozí nám však reálné riziko nečekané změny počasí. Pokud zaprší, je následující úsek horami neprůjezdný.

Velice slušná šotolinová silnička kopírující vodní tok neavizuje žádné nebezpečí. Dokonce je opatřena dopravními značkami a směrovkou, která uvádí, že do nejbližšího města s názvem Moron je to jen nějakých sto padesát kilometrů. Těsně za touto stěžejní informací však končí  značení, zpevněná cesta a také legrace. Jistým ulehčením orientace jsou v prvním úseku sloupy elektrického vedení. Ale ty zmizí už po čtyřiceti kilometrech v první zapadlé vesnici.

Zatímco slunce vytrvale klesá k západnímu obzoru, naše posádka vytrvale stoupá do čím dál větších nadmořských výšek. Za terén, který musíme v některých místech překonávat, by se nemusel stydět ani tank. Skalnaté úseky nejsou zdaleka tak zrádné jako travnaté pastviny s brody, bažinami a neobyčejně strmými výjezdy. Jedinými tvory, kteří nám tady tvoří společnost, jsou uskakující sysli a také jedno stádo volně se pasoucích koní.

S čím dál menší vírou, že v těchto nevlídných pustinách narazíme na vodu, natož na jezero, se pomalu a docela svízelně drápeme na tušené návrší. Večer je na spadnutí, ale místo k noclehu pořád nikde. Rozuzlení však přichází náhle a nečekaně. Široká náhorní plošina se najednou začíná překlápět na druhou stranu. Ocitli jsme se na nejvyšším bodě celé expedice. Podle všech náznaků nám ke třem tisícovkám moc nechybí.

Zastavujeme a vylézáme z auta. Pořádná kosa nám však dovolí jen pár pohledů na nekonečná pustá pohoří. Bona však vyzrazuje neobyčejně potěšující novinu. Stačí sjet do protějšího plochého údolí a jsme u vody. A tím i u cíle dnešního napínavého putování. Vypadá  to jako fata morgana.

Zatímco jsme se nahoru prodírali desítkami vyjetých kolejí, odvrácená strana nabízí pohodový sjezd po nádherně vyhlazené travnaté stráni. Do patnácti minut jsme opravdu u jezera. Přestože to nemá v názvu, zdobí ho fantastické bílé břehy. Černou noc tedy strávíme opět u modré vodní hladiny.

Za chvíli už pod zbytkem modřínového lesíku plápolá oheň a vítr roznáší do okolí vůni připravované večeře. Patrně ji ucítil srážce tohoto chráněného území a pohotově k nám přichvátal na své motorce. Zafixované středoevropské představy okamžitě tuší komplikace. Auto, oheň a stan na území národního parku nevěstí nic dobrého. Ranger si však přisedne k sálající vatře a s naší domorodou dvojkou se dá do velice příjemného přátelského hovoru. Poskytne několik užitečných rad ohledně zítřejší cesty, popřeje dobrou noc, nahodí čínský silostroj a vesele  zmizí za nejbližším horizontem.

Ani tato noc nebude patřit mezi ty nejteplejší. Ale na to jsme si už zvykli. Navíc nás hřeje vědomí, že nocujeme v zatím nejodlehlejších pustinách celého mongolského vandrování.

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování někdy příště. Možná, chcete-li, maybe…