Řeči z cesty

Irkutsk, Paříž Sibiře

- EXPEDICE MAYBE -

- Russia - Mongolia -

Bezmála sedm set tisícové město na řece Angaře, kam jsme se kolem půlnoci vrátili, má hned několik přízvisek. Nejčastěji se mu prý říká Brána Bajkalu nebo Paříž Sibiře.

Navzdory tomu, že jsme zaléhali hodinu po půlnoci, protivný zvuk budíku se naší irkutskou ubytovnou ozývá už o šesté ranní. V rozespalé náladě překonáváme několikasetmetrovou vzdálenost k nejbližšímu stanovišti autobusů, maršrutek a možná ještě dalších místních přibližovadel. Během hodiny předrkotáme celé město a necháváme se vyklopit u vlakového nádraží. Maršrutka do Sljudljanky nám odstartovala před pěti minutami…

Je sice konec května, ale dnes je tu zima jako na Sibiři. Ostatně, Irkutsk je za hlavní město Siberie také považován. Dvouhodinové čekání si zpříjemňujeme všelijak. Povětšinou hledáním místa k odložení přebytečné tělesné biomasy. Zatímco moji kolegové musí za převzetí zmíněného materiálu utratit nějaký ten rubl, mé tělo jej spontánně odevzdává přírodě, kam přirozeně náleží. Nedaleký parčík s navátou vrstvou listí, igelitů a loňských výtisků Izvestií je přímo ideálním úložištěm.

Přistavený dvacetimístný mikrobus oplývá náležitou výzdobou. Bohatě čalouněný strop má patrně mírnit nárazy hlavou při neplánovaných vývrtkách, obnažené slečny na okenních sklech tu asi zastávají funkci topení. Naskýtá se však otázka, čím zahřát přítomné dámy, případně starce nad šedesát let věku. Pro jistotu jsme se zavčasu zabalili do zimovzdorných bund.

Osmdesátikilometrový přesun nám zabere půldruhé hodiny. Cesta je to bezesporu nemálo zajímavá. Napravo les, nalevo tajga, napravo tajga, nalevo les. Případně přesně naopak. Mírná stoupání, mírná klesání a mírné zatáčky. Konečně jsme ve vychvalované Sljudljance.

Zdejší nádraží se může pochlubit zajímavou raritou. Jako jediné na magistrále je postaveno z mramoru. Zašlou slávu páry připomíná naleštěný parní stroj. Za zmínku rovněž stojí pohledná silueta dřevěného kostela. Bajkalské břehy však vykazují jisté zklamání. Třídenní pobyt na Olchonu nás asi příliš namlsal.

Vracíme se tedy zpátky k nádraží. Slávek se poptává na provoz tak zvané Staré dráhy. Podle irkutských informací by dnes neměla fungovat. Zdejší zvěsti však tvrdí pravý opak. Vláček po historické trati plné tunelů a nejrůznějších stavitelských pamětihodností odjíždí po poledni. Naneštěstí se však už dnes nestačí vrátit. Museli bychom na konečné nějak přečkat noc a zpátky se zjevit až někdy dopoledne. Na zítřejší večerní rychlík z Irkutska však už máme zakoupené lístky. Přetěžké rozhodování. Slávek by to risknul. Eva a já to považujeme za příliš velký hazard. Vítězí demokratická většina. Vědět o oné štrece a všem, co se tu odehrálo to, co vím dnes, neváhal bych ani vteřinu. Sorry, Slávku, dodneška je mi to líto…

V nepříliš povznesené náladě míříme k domnělému centru. Na její pozvednutí si poroučíme po dvoudecáku kvasu z cisterny. Jemně nakvašenou atmosféru umocněnou podmračeným nebem to však nerozfouká. Přes tržiště s rubáškami, džínami, cédéčky a medvědím česnekem se couráme zpátky. Jestli nás tu něco doopravdy zaujme, pak je to vrátným obsluhovaná „závora“ do nějakého velevýznamného areálu. Tvoří ji napnutý dvobarevný provázek, který obsluha při vjezdu vítaného hosta jednoduše povolí. Vozidlo jej převálcuje a poté se zase přes dírku ve zdi vrátnice napíná do původní polohy. Dokonale inteligentní řešení!

Nastupujeme do maršrutky, která nás slibuje navrátit do nejbližšího velkoměsta. Vybírám si strategicky výhodnou pozici v pravém zadním rohu. Vedle mne se uhnízdí dva velkoobjemoví řízci a sedadlo přede mnou obsadí sešlý padesátník intelektuálního vzezření. Jen co dosedne, opěradlo jeho křesla se samočinně sklopí do značně zešikmené polohy. Můj životní prostor se scvrkává na minimum. Minibus zvolna odstartuje a pak už nepřetržitě sviští zvlněnou krajinou. Napravo tajga, nalevo les, napravo les, nalevo tajga. Abych přežil, musím se svinout do šišatého klubíčka. Hlavu opírám o nepolstrovanou stěnu karoserie. Přesně v místech, kde je vyústění reproduktoru. Půldruhé hodiny mi do ucha burácejí typicky ruské častušky. Když cestovat po Sibiři, tak jedině maršrutkou!

V Irkutsku začíná mezi mraky probleskovat sluníčko. Zastavujeme se na nádraží, údajně nejkrásnější budově na celé magistrále. Určitě pamatuje mnohé. 27. července roku 1898 tady zastavil první vlak. Prvního března dvacátého roku minulého století byl právě tady československými legionáři předán ruský poklad tamějším bolševikům. Už před tím ho však jejich protivníci, tedy neméně věhlasní kolčakovci, stačili dost významně ohlodat. Nedaleko nádraží měl jistou dobu stát i památník našich legií. Celá jejich ruská anabáze však nebyla ani zdaleka tak jednoznačná, jak by si pisatelé školních čítanek představovali. S Irkutskem je například spojována vzpoura významné části vojska, které už mělo po krk likvidování obyčejných chudáků, jenž měli tu smůlu, že se z různých příčin octli na straně tak zvaného nepřítele. Když tu měla zvolená delegace nespokojených zástupců našich vojáků jednat s lampasáckými nadřízenými, poslal je slavný generál Syrový docela surově do basy. V irkutské Invalidovně je však osvobodili stejně smýšlející kamarádi, což mělo za následek jejich odzbrojení a pozdější přemístění k internaci do vladivostocké pevnosti Gornostaj. A to ještě mohli mluvit o štěstí, protože jistý ohvězdičkovaný český khakipapaláš mínil každého desátého z nich nechat pro výstrahu odpráskout. Takřka veškeré válčení začíná svatou myšlenkou. Ta se však dříve či později převtělí v čiré ďábelství. A to na všech stranách fronty. Kdo silové řešení, tedy větší či menší masakrování obdivuje, je buď totální naivka, řezník nebo absolutní blázen. Zeptejte se válečných veteránů kdekoliv na světě. Do takové Bosny to není zas až tak daleko. Na vyprávění lidí z rozmláceného Mostaru či Sarajeva určitě nikdy nezapomenu.

Dnes nám zbývá ještě docela dost času, takže popojedeme tramvají někam do centra. První zajímavost, na kterou narazíme u jedné z křižovatek Leninovy ulice, je chrám Svatého kříže. Samozřejmě, že si neodpustíme krátkou návštěvu jeho podmanivého interiéru. Pravoslavná zbožnost tu působí tajemně, nevtíravě a přímo vybízí ke vnitřnímu zklidnění a rozjímání.

Stačí však vyjít na čerstvý vzduch, abychom okamžitě nasáli závany zcela jiného kafé. Takzvaná 130. čtvrť nabízí pěknou řádku nedávno rekonstruovaných dřevěných domů, ve kterých se usadily kavárničky, hospůdky a prodejny suvenýrů. Něco na způsob irkutské pěší zóny. Stačí se na chvilku zastavit a našinec si hned představí podobu města před desítkami, či spíše stovkami let. Bylo založeno už v 17. století. Na dlouhou dobu se stalo sídlem jistého Inocence, pravoslavného kněze, který postupně šířil křesťanství nejen mezi sibiřskými domorodci, ale dokonce zavítal až na předalekou Aljašku. Později se z něj stal moskevský metropolita. Sídlo na soutoku Angary s Irkutem bylo přirozeným obchodním uzlem mezi Burjaty, Rusy a Číňany a v 19. století také nedobrovolným domovem tzv děkabristů, kteří se vzbouřili proti tehdejšímu caru Mikuláši I. Protože se nejednalo o žádné nevzdělané mužíky, město po jejich příchodu zažilo nevídaný kulturní rozkvět. Jeho význam pak ještě vzrostl po napojení na vzpomínanou magistrálu. Od června roku 1918 až do března dvacátého roku Irkutsk kontrolovali naši nešťastní legionáři. Právě tady po uzavřeném příměří se sovětskými vládci předali zástupcům bolševiků kontroverzního diktátora Kolčaka, kterého rudí samozřejmě za pár dnů odrovnali. Stalo se tak v únoru roku 1920. Problematické působení našich vojáků zanechalo i pár evidentně pozitivních stop. Například jistý generál Klička zde založil vůbec první veřejnou knihovnu a také první muzeum na celé širé Sibiři.

Sto třicátou čtvrť zdobí rovněž trojrozměrně vyvedený znak města ve výrazně nadživotní velikosti. O jeho pravém významu se prý dosud vedou spory. Podivné zvíře svírající v tlamě nějakého sobola připomíná něco mezi ussurijským tygrem a ondatrou. Důležitá je však skutečnost, že navzdory přítomnosti šelmy tady vládne klídek a přívětivě uvolněná atmosféra.

Božský klid vězel i v mé duši, ale jen do okamžiku, než se mi z očí ztratili moji spolupoutníci. Beze stopy zmizeli, kde jinde než v obchodním domě. Je nutno přiznat, že velice podobném na jaké jsme my, „zápaďáci“ už nějaký čas zvyklí. Samota mi naprosto nevadí, tentokrát mě však odřízla od důležitých informací. Nemám mapu a i kdybych ji měl, stejně bych pořádně nevěděl, kde bydlíme. Beru to jako výzvu a směřuji na ulici Lenina.

Vladimír Iljič tu postává na mohutném podstavci, a jak se zdá, ukazuje mi směr, kterým se mám vydat. Jak o den později zjišťuji, zas tak moc se neutnul. Navzdory Voloďově dobře míněné radě nejdříve mířím opačným směrem. Tam někde by z jeho štráse měla odbočovat ulice třídního bráchy, třída Karla Marxe. V tomto případě se jedná o extratřídu, protože je úplně největší v celém Irkutsku. Než sem přišli bolševici, tak se jí říkávalo Bolšaja, neboli Velká. Každopádně si to tady Karlík s Vladíkem nádherně obšlápli. Komu patří centrum, má v hrsti celé město.

Karlovým bulvárem nekráčím kvůli jeho krásným, tedy rudým, očím, ale kvůli jedné hospodě. Pozorně lustruji každý dům. Švejka s půllitrem ne a ne najít. Narazím tu však na jinou připomínku daleké domoviny. Červenobílá Tescoma je na rozdíl od krále pivařů nepřehlédnutelná.

Usilovné pátrání po symbolu české povahy však zanedlouho přebijí závažnější problémy. Černý mrak, který dlouho visel nad západním oborem, se zatraceně rychle přemístil na dosah Marx-Leninova teritoria. Výstřel z Aurory je jen šepotem proti aktuální nebeské kanonádě. Blesky připomínají rudou záři nad Kladnem a překvapivě vydatné přeháňky dobu Noema. To ale není zdaleka to nejhorší. Sílící přetlak ve finální oblasti tlustého střeva se zdá být neudržitelný. O nějakém parčíku si tu mohu nechat jen zdát. Všude jen obchody, firmy a obytné domy. Lijavec přecházející v potopu už vůbec nevnímám. Zajímá mě jen jedno jediné.

Najednou se ocitnu mezi chátrajícími shluky původních dřevěných činžáků. Paříž to tady sice nepřipomíná, ale voní to tu nadějí. Pokud ne tady, tak už nikde. I kdyby se u vyřezávaných okenic tísnila stovka zvídavých domorodců.. Mířím k nakloněným kůlnám a vtom si všimnu dvou dveřních otvorů. Dveře jako takové jsou tu patrně zbytečností. Vplouvám dovnitř. Okamžitě mě ovane nejpříjemnější parfém dne. Epicentrem jsou dvě čtyřhranné díry naplněné takřka po okraj. Nanejvýš slastně zde odkládám příčinu vnitřních tlaků a přemýšlím, co by se stalo, kdyby se vedle mne s obdobnou potřebou uvelebila nějaká místní báryšna. Pro každý případ si s vyceněným holým zadkem chystám několik holých vět. Není třeba. Centrum sladké úlevy pro několik okolních bytovek je v tuto chvíli vyhrazeno jen a jen pro mne. Kam se hrabe sladká Paříž na vymoženosti Irkutsku ?

Bouřka nad městem i v mých útrobách jsou minulostí a já teď musím přemýšlet jak se dostat domů. Jediné, co vím, je název autobusové zastávky. Ale protože je pro mne toto město zatím naprostou neznámou, dost dobře netuším, kde nastoupit a kterým směrem se ubírat. Zkusím tedy dát na Lenina. Vyrazím tedy k severovýchodu.

Naskakuji do busu číslo osmdesát. Je narvaný k prasknutí. Nevím, jak ve mně jeden z vedle stojících domorodců poznal totálního greenhorna, ale hned se mi začíná věnovat. Když na otázku, kam že to mám namířeno, dostane odpověď, že ke třiadvacáté škole, okamžitě se procpe k řidičovi a poprosí jej, aby mě tam osobně popostrčil ven. Vzápětí nato s přáním šťastné cesty vystoupí. Nestačím se divit. Stalo by se mi totéž v Paříži? Tam možná výjimečně ano, zato o naší Stověžaté velice vážně pochybuji.

Po půlhodině postávání v kymácejícím se sardinkovém davu mě šofér slušně vypoklonkuje na ulici. Jmenuje se Sovětská. Ujdu několik stovek metrů a jsem u naší dřevěné ubytovny. Zdá se být absolutně nedobytná. Eva se Slávkem patrně ještě paří v nějakém čokoládovém baru. Naší souputnici možná došla nepostradatelná Milka a teď trpí absťákem. Nevadí, než se oba vrátí v kakaovém opojení, vydám se na lokální špacír periférií. Teď, navečer, je parádně barevná. Postaralo se o to duhové nasvícení shůry. Sibiřská bouřka tedy s konečnou platností odplula k východu.

Příštího rána vyrážíme na plánovanou exkurzi za krásami sibiřské metropole. Maršrutka číslo dvacet má naštěstí okna bez obnažených anorektiček, takže si za jízdy stačíme všimnout budovy, která vypadá na turistické informační centrum. Mají tu mapy, prospekty a všechny možné informace. Kromě jediné. Pojem Československé legie patrně nikdy v životě neslyšeli. Několik málo nepoužitelných faktů vyklopí až jeden z přítomných počítačů.

Obtížen plánky města a spoustou letáků se odděluji od vůdčí dvojky, abych se pokusil o druhé kolo ve švejkovském pátrání. „To chce klid“, říkám si v duchu,“když jeho hospodu včera Eva i se Slávkem našli, musím ji objevit též“. Mířím znovu k Marxovce. Na ulici Úderníků mě zaujme několik původních dřevěnic. Internet hlásí, že by jich v Irkutsku mělo být kolem sedmi stovek. Nejvíce v celém Rusku.

Nechápu, jak jsem mohl tu hospodu včera přehlédnout. Má navíc naprosto strategické umístění. Dobrého vojáka Švejka střeží nejen tanky, děla a bojové transportéry, ale dokonce i mezikontinentální rakety. Naproti pacifistické pivnice je totiž vojenské muzeum s oficírským klubem.

Každopádně jsou Hašek se Švejkem v Rusku velice známí. Autora dobrého vojáka sem pochopitelně přivály naše vzpomínané legie. A protože se jednalo o vyloženého bohéma, měnil nejen ponožky, názory a manželky, ale i bojující strany. Vyznavači bílého světa mu nemohou přijít na jméno. Přeběhl totiž k rudým. Obávám se, že za dané situace bych udělal něco podobného. Než namachrovaného polárníka a krvežíznivého válečníka Kolčaka, to raději problémového strýčka s typickou bradkou a pleší. Podotýkám, že jsem nikdy nebyl pionýrem ani svazákem, natož komunistou. A že jsem díky ideovému profilu nemohl za komančů studovat.

Přestože se Hašek v Irkutsku zdržel sotva tři měsíce, má tady hned dvě pamětní desky a dokonce i jednu ulici. Psal pro tehdejší deník Moc práce a podle všeho založil i vůbec první burjatské noviny. Přestože burjatsky vůbec neuměl. Ve dvacátém roce tu při nějakém vražedném útoku málem přišel o kejhák. Schytal pouze vážné zranění. Coby nefalšovaný dobrodruh se poflakoval po širším okolí a svůj názor na správu věcí veřejných shrnul slovy: „Vono, celá politika je pro malý děti. Nebo pro takový pitomce, jako je Franz Josef“. Jestli by k c.k. monarchovi přiřadil i rudé a bílé vládce Rusi, za jejichž ideály postupně bojoval, už se asi nedozvíme.

Od zavřeného hostince Haškova knižního hrdiny se pomalu posunuji k několika duchovním centrům poblíž řeky Angary. Vedle typicky pravoslavných chrámů tu kupodivu narazím i na polský kostel římských katolíků. Bylo by hříchem aspoň do některých svatostánků nezavítat. Vybírám si ty s baculatějšími kopulemi. Kromě bohatě zdobených interiérů si v jednom z nich všímám i chování sotva desetiletých sibiřských dívenek, které sem zavítaly v rámci školního výletu. Nefalšovaná úcta a zaujetí, s jakým se v chrámových prostorách i se svou učitelkou pohybují, mi berou dech. Něco takového se ve vlastech Josefa Švejka už pěkně dávno nevidí.

Projít se nedalekým nábřežím vzpomínané Angary je zážitkem samo o sobě. Siluety kostelů, Moskevská brána, bronzové sochy, plující lodě, přívětiví domorodci a nádherně svěží jarní vzduch, to a ještě tisíc dalších věcí dělá takovou procházku jednoduše nezapomenutelnou. Jinak by tu asi nebyly tisíce zavěšených zámků , coby symbolu naděje opětovného návratu.

Rusové mají, jak známo, také docela jiný vztah ke svým padlým vojákům. U památníku Velké vlastenecké je spousta živých květů, hoří tu věčný oheň a střídají se tady stráže. Tvoří je zpravidla mladí absolventi zdejších vojenských škol. A není žádnou výjimkou, když se tu v zeleném stejnokroji a s růží ve vlasech objeví i nějaká tuze pohledná sibiřská vojanda.

Mám docela dost času a tak si naordinuji malý okruh velkým Irkutskem. Přes Kirovovo náměstí obloukem k Angaře, kolem kostela Svaté Trojice a potom po břehu až ke Znamenskému klášteru. Přesněji řečeno, pouze k jeho blízkosti. Nevím je se k němu dostávají domorodci, ale já žádný přechod ve spleti obřího kruháče a nepochopitelných křižovatek nenalézám. Je to škoda, protože, jak se až doma dočítám, právě tady někde odpráskli zmiňovaného Kolčaka a v roce 2004 tu zas na jeho počest vztyčili pomník. Údajně vůbec první v celém Rusku. Ještě, že je od Lenina dostatečně daleko, jinak by se ti dva i v posmrtné bronzové podobě do sebe pustili. Dokonale mě ale fascinuje reliéf na admirálově podstavci. Rudý a bílý voják zde překřížili své vintovky, aby demonstrovali vzájemné usmíření. A možná také absurditu bratrovražedného harašení. Škoda, že až po válce, kdy je i obyčejný pěšák generálem. A jak dokazuje vzpomínané povstání části našich legionářů, někdy dokonce dřív než všichni slavní generálové…

S pěší logistikou budou muset v některých částech Irkutska něco vymyslet. Abych se po svých dostal na bulvár směřující k přenádhernému Chrámu ikony Matky Boží Kazanské, musím po obejití obrovské siluety nějaké sibiřské včely rybářským minichodníčkem sestoupit k jednomu z přítoků Angary, podlézt pod mostem s výzdobou toaletního papírnictví a pak se mezi sutí, rákosím a vzrostlými bodláky vydrápat na druhou stranu ulice. Ta je přecpána uhánějícími maršrutami, kamazy a celou plejádou nejrůznějších japonských veteránů s pravostranným řízením a rozmlácenými nárazníky. Protože je chodník pro pěší pouze na protější straně, prodírám se ke svatostánku více než půlkilometrovou šňůrou nejroztodivnějších pneuservisů.

Netuším, jak se vzpomínané ikoně Bohorodičky pobývající na ulici Barikádníků líbí, ale zdá se mi, že si tu moc klidu neužije. Přenáramný rachot, zvířený prach a ozón z výfuků naftových motorů, stejně jako pochybné firemní nápisy na původních dřevěnicích se skvostem rusko – byzantské architektury ani trochu neladí.

Když však vstoupím dovnitř, okamžitě mě ovane úplně jiná atmosféra. Vydržím tu nejméně celou příští půlhodinu. Nevšední výzdoba, vůně kadidla, lehké přítmí, ale především posvátná soustředěnost několika přítomných od malých dětí až po vousaté starce působí na středoevropana z nejateističtější země světa dokonale okouzlujícím dojmem.

Právě když se chystám konečně odejít, rozpoznám v pološeru dvě povědomé postavy. Zatímco jsme se včera dlouho hledali a nenašli, dnes, aniž bychom museli, na sebe naražíme už podruhé. A to moji kolegové zavítali až na úplně odvrácenou stranu města, kde zkoumali zaparkovaný bajkalský ledoborec Angara. Na osud jejího bráchy Bajkala se raději neptejte. Odpočívá kdesi u dna nejhlubšího světového jezera. Údajně ho tam při jenom z vítězných sibiřských tažení poslali chrabří českoslovenští legionáři.

V trojstupu pak překonáváme tříkilometrový úsek k našemu farnímu útočišti. Všímáme si rychle se měnící tváře sibiřské Paříže. Kouzelné staré domy se pomalu rozpadají. Nahrazují je vyšší varianty moderního vzezření. Vypadají slušně, některé přímo nádherně. Ale kdo by chtěl nasát něco z dávného kouzla tohoto města, měl by si pospíšit. Vyřezávaných okenic neskutečně rychle ubývá.