Irkutsk, Paříž Sibiře
- EXPEDICE MAYBE -
- Russia - Mongolia -
Bezmála sedm set tisícové město na řece Angaře, kam jsme se
kolem půlnoci vrátili, má hned několik přízvisek. Nejčastěji se mu prý říká
Brána Bajkalu nebo Paříž Sibiře.
Navzdory tomu, že jsme zaléhali hodinu po půlnoci, protivný
zvuk budíku se naší irkutskou ubytovnou ozývá už o šesté ranní.
V rozespalé náladě překonáváme několikasetmetrovou vzdálenost
k nejbližšímu stanovišti autobusů, maršrutek a možná ještě dalších
místních přibližovadel. Během hodiny předrkotáme celé město a necháváme se
vyklopit u vlakového nádraží. Maršrutka do Sljudljanky nám odstartovala před
pěti minutami…
Je sice konec května, ale dnes je tu zima jako na Sibiři.
Ostatně, Irkutsk je za hlavní město Siberie také považován. Dvouhodinové čekání
si zpříjemňujeme všelijak. Povětšinou hledáním místa k odložení přebytečné
tělesné biomasy. Zatímco moji kolegové musí za převzetí zmíněného materiálu
utratit nějaký ten rubl, mé tělo jej spontánně odevzdává přírodě, kam přirozeně
náleží. Nedaleký parčík s navátou vrstvou listí, igelitů a loňských
výtisků Izvestií je přímo ideálním úložištěm.
Přistavený dvacetimístný mikrobus oplývá náležitou výzdobou.
Bohatě čalouněný strop má patrně mírnit nárazy hlavou při neplánovaných
vývrtkách, obnažené slečny na okenních sklech tu asi zastávají funkci topení.
Naskýtá se však otázka, čím zahřát přítomné dámy, případně starce nad šedesát
let věku. Pro jistotu jsme se zavčasu zabalili do zimovzdorných bund.
Osmdesátikilometrový přesun nám zabere půldruhé hodiny. Cesta je to bezesporu nemálo
zajímavá. Napravo les, nalevo tajga, napravo tajga, nalevo les. Případně přesně naopak. Mírná stoupání, mírná klesání a mírné
zatáčky. Konečně jsme ve vychvalované Sljudljance.
Zdejší nádraží se může pochlubit zajímavou raritou. Jako
jediné na magistrále je postaveno z mramoru. Zašlou slávu páry připomíná
naleštěný parní stroj. Za zmínku rovněž stojí pohledná silueta dřevěného
kostela. Bajkalské břehy však vykazují jisté zklamání. Třídenní pobyt na
Olchonu nás asi příliš namlsal.
Vracíme se tedy zpátky k nádraží. Slávek se poptává na
provoz tak zvané Staré dráhy. Podle irkutských informací by dnes neměla
fungovat. Zdejší zvěsti však tvrdí pravý opak. Vláček po historické trati plné
tunelů a nejrůznějších stavitelských pamětihodností odjíždí po poledni. Naneštěstí
se však už dnes nestačí vrátit. Museli bychom na konečné nějak přečkat noc a
zpátky se zjevit až někdy dopoledne. Na zítřejší večerní rychlík
z Irkutska však už máme zakoupené lístky. Přetěžké rozhodování. Slávek by
to risknul. Eva a já to považujeme za příliš velký hazard. Vítězí demokratická
většina. Vědět o oné štrece a všem, co se tu odehrálo to, co vím dnes, neváhal
bych ani vteřinu. Sorry, Slávku, dodneška je mi to líto…
V nepříliš povznesené náladě míříme k domnělému
centru. Na její pozvednutí si poroučíme po dvoudecáku kvasu z cisterny. Jemně
nakvašenou atmosféru umocněnou podmračeným nebem to však nerozfouká. Přes
tržiště s rubáškami, džínami, cédéčky a medvědím česnekem se couráme zpátky. Jestli
nás tu něco doopravdy zaujme, pak je to vrátným obsluhovaná „závora“ do
nějakého velevýznamného areálu. Tvoří ji napnutý dvobarevný provázek, který obsluha
při vjezdu vítaného hosta jednoduše povolí. Vozidlo jej převálcuje a poté se
zase přes dírku ve zdi vrátnice napíná do původní polohy. Dokonale inteligentní
řešení!
Nastupujeme do maršrutky, která nás slibuje navrátit do
nejbližšího velkoměsta. Vybírám si strategicky výhodnou pozici v pravém
zadním rohu. Vedle mne se uhnízdí dva
velkoobjemoví řízci a sedadlo přede mnou obsadí sešlý padesátník
intelektuálního vzezření. Jen co dosedne, opěradlo jeho křesla se samočinně sklopí
do značně zešikmené polohy. Můj životní
prostor se scvrkává na minimum. Minibus zvolna odstartuje a pak už nepřetržitě
sviští zvlněnou krajinou. Napravo tajga, nalevo les, napravo les, nalevo tajga.
Abych přežil, musím se svinout do šišatého klubíčka. Hlavu opírám o nepolstrovanou
stěnu karoserie. Přesně v místech, kde je vyústění reproduktoru. Půldruhé
hodiny mi do ucha burácejí typicky ruské častušky. Když cestovat po Sibiři, tak
jedině maršrutkou!
V Irkutsku začíná mezi mraky probleskovat sluníčko.
Zastavujeme se na nádraží, údajně nejkrásnější budově na celé magistrále. Určitě pamatuje mnohé. 27.
července roku 1898 tady zastavil první vlak. Prvního března dvacátého roku
minulého století byl právě tady československými legionáři předán ruský poklad tamějším bolševikům. Už
před tím ho však jejich protivníci, tedy neméně věhlasní kolčakovci, stačili
dost významně ohlodat. Nedaleko nádraží měl jistou dobu stát i památník našich
legií. Celá jejich ruská anabáze však nebyla ani zdaleka tak jednoznačná, jak by si pisatelé školních čítanek
představovali. S Irkutskem je například spojována vzpoura významné části
vojska, které už mělo po krk likvidování obyčejných chudáků, jenž měli tu
smůlu, že se z různých příčin octli na straně tak zvaného nepřítele. Když
tu měla zvolená delegace nespokojených zástupců našich vojáků jednat s
lampasáckými nadřízenými, poslal je slavný generál Syrový docela surově do
basy. V irkutské Invalidovně je však osvobodili stejně smýšlející
kamarádi, což mělo za následek jejich odzbrojení a pozdější přemístění
k internaci do vladivostocké pevnosti Gornostaj. A to ještě mohli mluvit o štěstí, protože jistý
ohvězdičkovaný český khakipapaláš mínil každého
desátého z nich nechat pro výstrahu odpráskout. Takřka veškeré válčení začíná
svatou myšlenkou. Ta se však dříve či později převtělí v čiré ďábelství. A to
na všech stranách fronty. Kdo silové řešení, tedy větší či menší masakrování
obdivuje, je buď totální naivka, řezník nebo absolutní blázen. Zeptejte se
válečných veteránů kdekoliv na světě. Do takové Bosny to není zas až tak
daleko. Na vyprávění lidí z rozmláceného Mostaru či Sarajeva určitě nikdy
nezapomenu.
Dnes nám zbývá ještě docela dost času, takže popojedeme
tramvají někam do centra. První zajímavost, na kterou narazíme u jedné
z křižovatek Leninovy ulice, je chrám Svatého kříže. Samozřejmě, že si neodpustíme krátkou návštěvu jeho
podmanivého interiéru. Pravoslavná zbožnost tu působí tajemně, nevtíravě a
přímo vybízí ke vnitřnímu zklidnění a rozjímání.
Stačí však vyjít na čerstvý vzduch, abychom okamžitě nasáli
závany zcela jiného kafé. Takzvaná 130. čtvrť nabízí pěknou řádku nedávno
rekonstruovaných dřevěných domů, ve kterých se usadily kavárničky, hospůdky a
prodejny suvenýrů. Něco na způsob irkutské pěší zóny. Stačí se na chvilku
zastavit a našinec si hned představí podobu města před desítkami, či spíše
stovkami let. Bylo založeno už v 17. století. Na dlouhou dobu se stalo
sídlem jistého Inocence, pravoslavného kněze, který postupně šířil křesťanství
nejen mezi sibiřskými domorodci, ale dokonce zavítal až na předalekou Aljašku.
Později se z něj stal moskevský metropolita. Sídlo na soutoku Angary
s Irkutem bylo přirozeným obchodním uzlem mezi Burjaty, Rusy a Číňany a
v 19. století také nedobrovolným domovem tzv děkabristů, kteří se
vzbouřili proti tehdejšímu caru Mikuláši I. Protože se nejednalo o žádné
nevzdělané mužíky, město po jejich příchodu zažilo nevídaný kulturní rozkvět. Jeho
význam pak ještě vzrostl po napojení na
vzpomínanou magistrálu. Od června roku 1918 až do března dvacátého roku Irkutsk
kontrolovali naši nešťastní legionáři. Právě tady po uzavřeném příměří se
sovětskými vládci předali zástupcům bolševiků kontroverzního diktátora Kolčaka,
kterého rudí samozřejmě za pár dnů odrovnali. Stalo se tak v únoru roku
1920. Problematické působení našich vojáků zanechalo i pár evidentně
pozitivních stop. Například jistý generál Klička zde založil vůbec první
veřejnou knihovnu a také první muzeum na celé širé Sibiři.
Sto třicátou čtvrť zdobí rovněž trojrozměrně vyvedený znak
města ve výrazně nadživotní velikosti. O jeho pravém významu se prý dosud vedou
spory. Podivné zvíře svírající v tlamě nějakého sobola připomíná něco mezi
ussurijským tygrem a ondatrou. Důležitá je však skutečnost, že navzdory
přítomnosti šelmy tady vládne klídek a přívětivě uvolněná atmosféra.
Božský klid vězel i v mé duši, ale jen do okamžiku, než
se mi z očí ztratili moji spolupoutníci. Beze stopy zmizeli, kde jinde než
v obchodním domě. Je nutno přiznat, že velice podobném na jaké jsme my,
„zápaďáci“ už nějaký čas zvyklí. Samota mi naprosto nevadí, tentokrát mě však
odřízla od důležitých informací. Nemám mapu a i kdybych ji měl, stejně bych
pořádně nevěděl, kde bydlíme. Beru to jako výzvu a směřuji na ulici Lenina.
Vladimír Iljič tu postává na mohutném podstavci, a jak se
zdá, ukazuje mi směr, kterým se mám vydat. Jak o den později zjišťuji, zas
tak moc se neutnul. Navzdory Voloďově
dobře míněné radě nejdříve mířím opačným směrem. Tam někde by z jeho
štráse měla odbočovat ulice třídního bráchy, třída Karla Marxe. V tomto případě
se jedná o extratřídu, protože je úplně
největší v celém Irkutsku. Než sem přišli bolševici, tak se jí říkávalo Bolšaja, neboli Velká. Každopádně si
to tady Karlík s Vladíkem nádherně obšlápli. Komu patří centrum, má
v hrsti celé město.
Karlovým bulvárem nekráčím kvůli jeho krásným, tedy rudým,
očím, ale kvůli jedné hospodě. Pozorně lustruji každý dům. Švejka
s půllitrem ne a ne najít. Narazím tu však na jinou připomínku daleké
domoviny. Červenobílá Tescoma je na rozdíl od krále pivařů nepřehlédnutelná.
Usilovné pátrání po symbolu české povahy však zanedlouho
přebijí závažnější problémy. Černý mrak, který dlouho visel nad západním
oborem, se zatraceně rychle přemístil na dosah Marx-Leninova teritoria. Výstřel
z Aurory je jen šepotem proti aktuální nebeské kanonádě. Blesky
připomínají rudou záři nad Kladnem a překvapivě vydatné přeháňky dobu Noema. To ale není zdaleka to nejhorší.
Sílící přetlak ve finální oblasti tlustého střeva se zdá být neudržitelný.
O nějakém parčíku si tu mohu nechat jen zdát. Všude jen obchody, firmy a obytné
domy. Lijavec přecházející v potopu už vůbec nevnímám. Zajímá mě jen jedno
jediné.
Najednou se ocitnu mezi chátrajícími shluky původních
dřevěných činžáků. Paříž to tady sice nepřipomíná, ale voní to tu nadějí. Pokud
ne tady, tak už nikde. I kdyby se u vyřezávaných okenic tísnila stovka
zvídavých domorodců.. Mířím k nakloněným kůlnám a vtom si všimnu dvou
dveřních otvorů. Dveře jako takové jsou tu patrně zbytečností. Vplouvám dovnitř.
Okamžitě mě ovane nejpříjemnější parfém dne. Epicentrem jsou dvě čtyřhranné
díry naplněné takřka po okraj. Nanejvýš slastně zde odkládám příčinu vnitřních tlaků a
přemýšlím, co by se stalo, kdyby se vedle mne s obdobnou potřebou
uvelebila nějaká místní báryšna. Pro každý případ si s vyceněným holým
zadkem chystám několik holých vět. Není třeba. Centrum sladké úlevy pro několik
okolních bytovek je v tuto chvíli vyhrazeno jen a jen pro mne. Kam se hrabe
sladká Paříž na vymoženosti Irkutsku ?
Bouřka nad městem i v mých útrobách jsou minulostí a já
teď musím přemýšlet jak se dostat domů.
Jediné, co vím, je název autobusové
zastávky. Ale protože je pro mne toto
město zatím naprostou neznámou, dost dobře netuším, kde nastoupit a kterým
směrem se ubírat. Zkusím tedy dát na Lenina. Vyrazím tedy k severovýchodu.
Naskakuji do busu číslo osmdesát. Je narvaný
k prasknutí. Nevím, jak ve mně jeden z vedle stojících domorodců poznal
totálního greenhorna, ale hned se mi začíná věnovat. Když na otázku, kam že to mám namířeno, dostane
odpověď, že ke třiadvacáté škole, okamžitě se procpe k řidičovi a poprosí
jej, aby mě tam osobně popostrčil ven. Vzápětí nato s přáním šťastné cesty
vystoupí. Nestačím se divit. Stalo by se mi totéž v Paříži? Tam možná výjimečně ano, zato o naší
Stověžaté velice vážně pochybuji.
Po půlhodině postávání v kymácejícím se sardinkovém
davu mě šofér slušně vypoklonkuje na ulici. Jmenuje se Sovětská. Ujdu několik stovek metrů a jsem u naší
dřevěné ubytovny. Zdá se být absolutně nedobytná. Eva se Slávkem patrně ještě
paří v nějakém čokoládovém baru. Naší souputnici možná došla nepostradatelná
Milka a teď trpí absťákem. Nevadí, než se oba vrátí v kakaovém opojení,
vydám se na lokální špacír periférií. Teď, navečer, je parádně barevná.
Postaralo se o to duhové nasvícení shůry. Sibiřská bouřka tedy s konečnou
platností odplula k východu.
Příštího rána vyrážíme na plánovanou exkurzi za krásami
sibiřské metropole. Maršrutka číslo dvacet má naštěstí okna bez obnažených anorektiček,
takže si za jízdy stačíme všimnout budovy, která vypadá na turistické
informační centrum. Mají tu mapy, prospekty a všechny možné informace. Kromě
jediné. Pojem Československé legie patrně nikdy v životě neslyšeli.
Několik málo nepoužitelných faktů vyklopí až jeden z přítomných počítačů.
Obtížen plánky města a spoustou letáků se odděluji od vůdčí
dvojky, abych se pokusil o druhé kolo ve švejkovském pátrání. „To chce klid“,
říkám si v duchu,“když jeho hospodu včera Eva i se Slávkem našli, musím ji
objevit též“. Mířím znovu k Marxovce. Na ulici Úderníků mě zaujme několik
původních dřevěnic. Internet hlásí, že by jich v Irkutsku mělo být kolem
sedmi stovek. Nejvíce v celém Rusku.
Nechápu, jak jsem
mohl tu hospodu včera přehlédnout.
Má navíc naprosto strategické umístění. Dobrého vojáka Švejka střeží
nejen tanky, děla a bojové transportéry, ale dokonce i mezikontinentální
rakety. Naproti pacifistické pivnice je totiž vojenské muzeum s oficírským
klubem.
Každopádně jsou Hašek se Švejkem v Rusku velice známí.
Autora dobrého vojáka sem pochopitelně přivály naše vzpomínané legie. A protože
se jednalo o vyloženého bohéma, měnil nejen ponožky, názory a manželky, ale i
bojující strany. Vyznavači bílého světa mu nemohou přijít na jméno. Přeběhl totiž k rudým. Obávám se, že za dané
situace bych udělal něco podobného. Než namachrovaného polárníka a
krvežíznivého válečníka Kolčaka, to raději
problémového strýčka s typickou bradkou a pleší. Podotýkám, že jsem nikdy
nebyl pionýrem ani svazákem, natož komunistou. A že jsem díky ideovému profilu
nemohl za komančů studovat.
Přestože se Hašek v Irkutsku zdržel sotva tři měsíce,
má tady hned dvě pamětní desky a dokonce i jednu ulici. Psal pro tehdejší deník Moc práce a podle všeho
založil i vůbec první burjatské noviny. Přestože burjatsky vůbec neuměl. Ve
dvacátém roce tu při nějakém vražedném útoku málem přišel o kejhák. Schytal
pouze vážné zranění. Coby nefalšovaný dobrodruh se poflakoval po širším okolí a
svůj názor na správu věcí veřejných shrnul slovy: „Vono, celá politika je pro
malý děti. Nebo pro takový pitomce, jako je Franz Josef“. Jestli by k c.k.
monarchovi přiřadil i rudé a bílé vládce Rusi, za jejichž ideály postupně bojoval,
už se asi nedozvíme.
Od zavřeného hostince Haškova knižního hrdiny se pomalu
posunuji k několika duchovním centrům poblíž řeky Angary. Vedle typicky
pravoslavných chrámů tu kupodivu narazím i na polský kostel římských katolíků.
Bylo by hříchem aspoň do některých svatostánků nezavítat. Vybírám si ty s baculatějšími
kopulemi. Kromě bohatě zdobených interiérů si v jednom z nich všímám i chování sotva desetiletých sibiřských
dívenek, které sem zavítaly v rámci školního výletu. Nefalšovaná úcta a
zaujetí, s jakým se v chrámových prostorách i se svou učitelkou
pohybují, mi berou dech. Něco takového se ve vlastech Josefa Švejka už pěkně
dávno nevidí.
Projít se nedalekým nábřežím vzpomínané Angary je zážitkem
samo o sobě. Siluety kostelů, Moskevská brána, bronzové sochy, plující lodě, přívětiví
domorodci a nádherně svěží jarní vzduch, to a ještě tisíc dalších věcí dělá
takovou procházku jednoduše nezapomenutelnou. Jinak by tu asi nebyly
tisíce zavěšených zámků , coby symbolu
naděje opětovného návratu.
Rusové mají, jak známo, také docela jiný vztah ke svým
padlým vojákům. U památníku Velké vlastenecké je spousta živých květů, hoří tu
věčný oheň a střídají se tady stráže. Tvoří je zpravidla mladí absolventi
zdejších vojenských škol. A není žádnou výjimkou, když se tu v zeleném
stejnokroji a s růží ve vlasech objeví i
nějaká tuze pohledná sibiřská vojanda.
Mám docela dost času a tak si naordinuji malý okruh velkým
Irkutskem. Přes Kirovovo náměstí obloukem k Angaře, kolem kostela Svaté
Trojice a potom po břehu až ke
Znamenskému klášteru. Přesněji řečeno, pouze k jeho blízkosti. Nevím je se
k němu dostávají domorodci, ale já žádný přechod ve spleti obřího kruháče
a nepochopitelných křižovatek nenalézám. Je to škoda, protože, jak se až doma
dočítám, právě tady někde odpráskli zmiňovaného Kolčaka a v roce 2004 tu
zas na jeho počest vztyčili pomník. Údajně vůbec první v celém Rusku. Ještě,
že je od Lenina dostatečně daleko, jinak by se ti dva i v posmrtné bronzové podobě do sebe
pustili. Dokonale mě ale fascinuje reliéf na admirálově podstavci. Rudý a bílý
voják zde překřížili své vintovky, aby demonstrovali vzájemné usmíření. A možná také absurditu
bratrovražedného harašení. Škoda, že až po válce, kdy je i obyčejný pěšák
generálem. A jak dokazuje vzpomínané povstání
části našich legionářů, někdy dokonce dřív než všichni slavní
generálové…
S pěší logistikou budou muset v některých částech
Irkutska něco vymyslet. Abych se po svých dostal na bulvár směřující
k přenádhernému Chrámu ikony Matky Boží Kazanské, musím po obejití obrovské
siluety nějaké sibiřské včely rybářským minichodníčkem sestoupit k jednomu z přítoků
Angary, podlézt pod mostem s výzdobou toaletního papírnictví a pak se mezi
sutí, rákosím a vzrostlými bodláky vydrápat na druhou stranu ulice. Ta je
přecpána uhánějícími maršrutami, kamazy a celou plejádou nejrůznějších
japonských veteránů s pravostranným řízením a rozmlácenými nárazníky.
Protože je chodník pro pěší pouze na protější straně, prodírám se ke
svatostánku více než půlkilometrovou šňůrou nejroztodivnějších pneuservisů.
Netuším, jak se vzpomínané ikoně Bohorodičky pobývající na
ulici Barikádníků líbí, ale zdá se mi, že si tu
moc klidu neužije. Přenáramný rachot, zvířený prach a ozón z výfuků
naftových motorů, stejně jako pochybné firemní nápisy na původních dřevěnicích
se skvostem rusko – byzantské architektury ani trochu neladí.
Když však vstoupím dovnitř, okamžitě mě ovane úplně jiná
atmosféra. Vydržím tu nejméně celou příští půlhodinu. Nevšední výzdoba, vůně
kadidla, lehké přítmí, ale především posvátná soustředěnost několika přítomných
od malých dětí až po vousaté starce působí na středoevropana
z nejateističtější země světa dokonale okouzlujícím dojmem.
Právě když se chystám konečně odejít, rozpoznám
v pološeru dvě povědomé postavy. Zatímco jsme se včera dlouho hledali a
nenašli, dnes, aniž bychom museli, na sebe
naražíme už podruhé. A to moji kolegové zavítali až na úplně odvrácenou stranu
města, kde zkoumali zaparkovaný bajkalský ledoborec Angara. Na osud jejího
bráchy Bajkala se raději neptejte. Odpočívá kdesi u dna nejhlubšího světového
jezera. Údajně ho tam při jenom z vítězných sibiřských tažení poslali
chrabří českoslovenští legionáři.
V trojstupu pak
překonáváme tříkilometrový úsek k našemu farnímu útočišti. Všímáme si
rychle se měnící tváře sibiřské Paříže. Kouzelné staré domy se pomalu
rozpadají. Nahrazují je vyšší varianty moderního vzezření. Vypadají slušně,
některé přímo nádherně. Ale kdo by chtěl nasát něco z dávného kouzla
tohoto města, měl by si pospíšit. Vyřezávaných okenic neskutečně rychle ubývá.
Ubývá rovněž čas, který nám zbývá k odjezdu do jižnějších krajů. Sprcha, balení a podvečerní přesun k nejkrásnější budově magistrály. Rychlík do mongolského Ulanbátaru má startovat s příchodem soumraku. Možná, či, chcete-li, mabye…
----------------------------------------------------
Pokračování příště. Možná, chcete-li, maybe...
Žádné komentáře:
Okomentovat