Kraj, kde žila Bolormaa

- EXPEDICE MAYBYE –

Russia - Mongolia 2014

Bolormaa Purvee, to není nikdo jiný než naše famózní průvodkyně Bona. Včera večer jsme přibyli do oblasti, kde se narodila, učila chodit, číst, zpívat a milovat. Nejen svou početnou rodinu, ale také přírodu, zvyky a písně  rodného kraje.

Nebývá zvykem, aby do lázeňského městečka nevedla silnice. V Mongolsku však zatím nevede do daleko strategičtějších míst. Například do krajského města. Což v našem případě znamená, že od horkých pramenů v Cencheru do hlavního města Archangajského ajmagu, Cecerlegu , pádíme opět ve vyjetých kolejích.

Před krajskou metropolí přibývá cest, nejrůznějších vehiklů a také něčeho, čemu se u nás říká průmyslová zóna. Dopřáváme si minizastávku u místní cihelny. Jak to tak vypadá, v zemi přenosných  jurt si cihláři moc vyskakovat nemohou. Značná část jejich nevypálené produkce se pod širým nebem  pomalu a jistě proměňuje v surovinu, ze které před nedávnem vznikla. Jak říká Bible, prach jsi a v prach se obrátíš. Ta naneštěstí nemluví jenom k cihlám…

Cecerleg, což znamená Zahrada, má patřit k nejpěknějším správním centrům Čingischánovy vlasti. Jižní obzor uzavírá třítisícové pohoří Changaj, severní okraj města přechází do skalnaté hory Bulgan. Když si naše průvodkyně Bona vybírala místo k prožití dětských let, nemohla si zvolit nic lepšího. Čím jsme jejímu rodnému městu blíž, tím víc jí září oči a přibývá úsměvů. Je vidět, že tento kousek země nesmírně miluje.

Po několika dnech jsme zase v živém lidském mraveništi a tak se nám naskýtá možnost k doplnění nahlodaných zásob. Zatímco v nitru samoobsluhy je to nudné jako u nás, venkovní svět má k našemu přece jen o něco dál. Hlavní třídu opanoval odpolední ruch. Hemží se to tady  motocykly, náklaďáky, japonskými ojetinami i mongolskými povozy. Mezi tím se promenádují školáci, pastevci, trhovkyně, zamilované páry a místní policajti. Naše auto  se tu nevyjímá jen zaprášenou karosérií, ale také českou vlajkou a totálně napěchovaným zavazadlovým prostorem. Jsme tu, zkrátka nepřehlédnutelní.

Neméně zajímavý svět nabízí i venkovní tržiště. Většina zboží má souvislost se zdejším nomádským životním stylem. Pod širým nebem tu prodávají  koberce, nejrůznější nádobí, ručně malovaný nábytek, ale taky pytle s moukou, cukrem a dalšími poživatinami. Nechybí ani čínské motorky, mobily, cédéčka, wifi věže a  televizory. Současný pastevec, přestože žije o samotě v jurtě, chce být náležitě informován.

Na doporučení místní rodačky Bony jdeme navštívit zdejší muzeum. Nachází se v jednom z bývalých chrámů kláštera Dzajajn Churé, který byl postaven už před necelými  pěti sty roky. V sedmnáctém století se to tady hemžilo tisícovkami mnichů a toto místo, kde bylo v provozu pět svatyní, patřilo k nejrušnějším duchovním centrům tehdejšího Mongolska. Dva svatostánky padly ve třicátých letech minulého století za oběť zběsilému řádění apoštolů rudých pořádků a zbytek nebyl srovnán se zemí jenom proto, že se hodil využít jako skladiště.

Tři dochované svatyně, Gandan, Niser a Lavran nesou znaky mongolské a tibetské architektury. Venkovní fasády i interiér nabízí bezpočet ornamentálních i barevných kombinací. Zkrátka a dobře, dávní stavitelé, řezbáři, malíři i natěrači  si tu dali hodně záležet.

Muzeum připomíná především život starých časů. Jurty byly už před staletími takřka stejné jako dnes, pouze tažné jaky nahradila japonská technika. Koňskému sedlu sice konkurují zmiňované motorky, ale jak to tak vypadá, k nějakému masovému úbytku jízdních koní hned tak asi nedojde.

Podle množství  vystavených hudebních nástrojů se zdá, že nejen co Čech, ale i co Mongol, to muzikant. Naši mladí nám to během jízdy dávají jaksepatří znát. Pokud nemají zrovna tichou domácnost, což se výjimečně také projeví, tak si takřka nepřetržitě pobrukují či docela nahlas zpívají.

Zatímco se u nás na údobí rudých časů dívá poněkud spatra, tady si na módní vymazávání historie moc nehrají. Obrazy nejrůznější výtvarné úrovně připomínají nájezdy komančů nejen na koních, ale dokonce i v dobovém vojenském jednoplošníku.

Jen obraz však mluví za všechny. Mongolský obr obklopený  veledůležitými papaláši komunistického ražení si myslí své: „Co vy mi chcete povídat? Na rozdíl od vás, byli jsme a budem´!“

Po malém výletu do zašlých časů vylézáme opět na světlo. Odkrývá nám dokonale současnou realitu. Vedle tradičních buddhistických památek rachotí nejmodernější stavební technika a duní plně naložené náklaďáky. Nová doba si nekompromisně razí cestu i do nejposvátnějších zákoutí. Pestře oděným mnichům to evidentně nevadí. Nedali se bolševikům, přežijí i globalizaci. Možná, či, chcete-li, mabye…

Monstrózní schodiště stoupá po skalnatém svahu hory Bulgan. Vydrápeme se po něm až k mohutné soše zdejšího duchovního idolu. Zatímco nadživotní Budha velebně monitoruje dění v Cecerlegu , tedy na své Zahradě, nějaký přidrzlý opeřenec si udělal z jeho hlavy přistávací plošinu. Z jistých náznaků lze usuzovat, že zdaleka nejen plošinu.

O něco níže si všímáme velikého zvonu. Jak se zdá, už mu ale odzvonilo. Užívá si tady zaslouženého důchodu a kolemjdoucím jemně naznačuje, že i jim dříve či později zazvoní hrana. Sympatický domorodec v klobouku, který zmíněný unikát patrně chrání před sběrači kovů se sice pokouší o odborný výklad, ale totální rozdílnost našich jazyků vyústí jen v oboustranné úsměvy.

Po nějaké době se opět setkáváme s našimi průvodci a společně pak zamíříme ke čtvrti, kde leží Bonin rodný dům. Sotva stačíme zaparkovat před místním autoservisem, přižene se taková prachová bouře, že  čekáme, kdy nás větrný vír uchvátí do povětří. Najednou se vznáší i to, co nemá peří. Naštěstí mimo nás i naše auto. Jak to tady chodí, uragán se rychle přežene a pak už jen s kvílením a šedočerným mračnem odpeláší potěšit pastevce v okolních pustinách.

Domek, kde Bona prožila svá nejkrásnější léta, je v současné době opuštěný. Vcházíme na prostorný dvůr. Tady si hrála a dováděla s kamarádkami i sourozenci. Nechce se tomu věřit, ale jedinou místnost nevelkých rozměrů obývali rodiče a osm jejich dětí.

Vstupujeme dovnitř. Bona nadšeně vypráví, kde měla svoji postel, kde ukládala své věci a kde se připravovala do školy. Září štěstím. Pro současného Středoevropana něco nepochopitelného. Nevíme, zda ji litovat nebo jí závidět.  Začínáme mít sklon k tomu druhému.

O pár baráků dál bydlí její kamarádka. Má malou holčičku a manžela na práci v Koreji. Na vzhledu domku i výbavě je to znát. Zve nás dovnitř. Kromě tradičního čaje s mlékem nechává kolovat i skleničku s nějakým destilátem. Tradice nás nenutí k pití, ale jen k namočení prstu a rozstříknutí do okolí. Ta úcta k dávným zvykům nás doslova fascinuje. V tomto případě má zajistit štěstí celému domu. Ještě dříve než jej opustíme, dopřejeme kousíček štěstí i nejmladší obyvatelce. Barevný sladký dáreček z neznámé země na západě.

Zatímco se naše domorodá průvodkyně dává na ulici s kdejakým známým do živého hovoru, vydávám se hliněným bulvárem na jeho nedaleký konec. Míjím dřevěné ohrady, ze kterých vykukují různobarevně natřené plechové střechy. Bledé tváře se okrajem města asi jen málokdy protáhnou a tak se stávám vděčným terčem zvídavých pohledů. Malé děti si na podivného  bělovlasého starce ukazují prstem a potom se oddávají nefalšovanému smíchu. Jsem tu zkrátka pro legraci a to není úplně špatné vysvědčení.

Směrem na sever, kam máme právě namířeno, je vybudována zbrusu nová šotolinová silnice. Což činí řidičům, kteří byli zvyklí na svobodný pohyb na nekonečných pláních nemalé potíže. Jedna z prvních prudších zatáček se stala osudnou pro plně naložený kamion a o pár set metrů dál se v křovinách pod cestou válí převrácená dodávka. Raděj se co nevidět klidíme zase zpátky do pastvin. V zeleném údolí pod modřínovými lesy by měla se svými stády sídlit část Boniny rodiny. Naskýtá se nám šance nahlédnout nomádům trochu pod pokličku.  

 Na obzoru se objevují tmavé tečky v podobě pasoucích se koní, krav a jaků a kousek dál i shluky bílých jurt. Bom-čik se už vidí mezi svými a tak popohání  toyotu ke svižnějšímu cvalu. Jak se zdá, dokonale plochá pláň neavizuje sebemenší nebezpečí. Sem tam nějaký potůček s přehledem přesvištíme, ale na ten, co teče jen kousek od cíle, už na schopnosti našeho přibližovala ani řidiče jednoduše nestačí. Statistika je neúprosná, co druhý den, to jedno zapadnutí.

Nešťastná Bona jen lehce zanaříká, ale její mongolský partner se s klidem Angličana vydává směrem k jurtám. Nezvykle zapakované auto jej tentokrát ani trochu nevyvádí z míry. Následujeme jeho kroky a za chvíli jsme už při čaji s mlékem a tvarohovým zákuskem představováni veškeré přítomné familii. Bratranci, sestřenice, jejich partneři i děti tu tvoří jednu velkou pasteveckou komunitu.

Zatímco v jurtě vládne absolutní pohoda, interiér mého tlustého střeva se začíná bouřit. Předávkování mléčnými výrobky tam způsobilo náhlý chaos a tělo nařizuje okamžité vyprázdnění. Nejbližší les je dvě stě metrů od tábora. Vystartuji tímto směrem, ale z důvodů udržitelnosti vnitřního obsahu nemohu běžet. Délku dvou fotbalových hřišť překonávám podivnou chůzí v ještě podivnějším náklonu. „Všechno je o psychice“, opakuji si donekonečna a snažím se vzpírající tělo přinutit k poslušnosti. Poslední metry posunu už připomínají zápolení pacienta po obrně, kterého navíc přepadly žaludeční křeče. Kdyby první modřín vyrostl o dva metry dál, psychika nepsychika, bylo by vše v háji. Evropská důstojnost by na posvátné asijské půdě utržila neodpustitelné šrámy. Milosrdná jarní zeleň huňatého jehličí však veškeré nevyhnutelné operace delikátně zakrývá.   

Až poté,  co se v kruhu sestřenic a bratranců dostatečně proberou veškeré rodinné, politické a profesní záležitosti, přichází čas na nehybné auto. Čekáme na důvěrně známé šermování s lopatami a nevděčné polehávání v bahenní lázni. Místní borci však přijedou s malým náklaďáčkem a natahují vyprošťovací lano. Nevěříme, že by si naše plně naložená, v močálu uvězněná toyota dala říct. Japonský dravec se rozjíždí, lano je napnuté k prasknutí  - a během vteřiny je auto opět na svobodě. Tak elegantní průběh si po předvčerejším trápení zaručeně nikdo nepředstavoval.

Součástí logistického zázemí rodinné firmy je i nějaká ta motorka. Slávka opět svrbí dlaně a tak se ptá na možnost svezení. Vyhlíží více než seriózně, takže nemůže být odmítnut. Gentlemansky však dává šanci i nejstaršímu členu výpravy. Po čtyřiceti letech tedy osedlávám jednostopý vehikl. Patrně vypadám značně podezřele, protože mi na jízdu po pastvinách vnucují bezpečnostní přilbu. Vracím se po pěti minutách a předávám stroj Náčelníkovi. Ten to rozfrčí ve velkém stylu a za chvíli mizí za horizontem. Podezřele dlouho se však nevrací zpátky. Když se konečně vynoří, nestačíme se divit. Motoristický nadšenec a zapřísáhlý odpůrce pěších přesunů kráčí po svých. A do mírného kopce dokonce tlačí i metrákový motocykl. Důvod je docela prostý. Došel benzín…

Jen co nad táborem vztyčíme náš modrý stan, stejně zbarvená obloha se začíná halit do šeda. Vydrápu se do poloviny holého kopce a z nadhledu pozoruji průběh večerního rituálu. Stáda jsou sháněna k jurtám a poté rozdělována do jednotlivých ohrad. Dámy se  věnují dojení, chlapi zajišťují hrubší náležitosti. Zdá se, že tu  má každý svůj úkol. Všichni kmitají a nikdo nikomu nepřekáží. Končí se až kolem jedenácté večer. A ráno od pěti nanovo. Romantické představy o slastném žití v country stylu berou hodně rychle za své.

Ještě před odchodem na kutě nám Bona hlásí sladkou novinu. Jedna z krav právě porodila telátko. Prvního dojení se ujímá nejstarší členka komunity. Mléko je odděleno do zvláštní nádoby. Zítra z něj bude speciální, lehce nažloutlý sýr. Platí tu za vzácnou, velmi ceněnou delikatesu.

Dnešní noc ve stanu je opět náramně chladivá. Sibiřský severák olizuje pláně a donekonečna tetelí našim plátěným přístřeškem. Nedaleko utábořené stádo nahnědlých koz si po celou noc mezi sebou něco mekotá a z ohrad je nám v přerušovaných dávkách dodáván parfém ze zvířecích exkrementů. Chtěli jsme poznat život nomádů, tak jej tu máme se vším všudy.

Nepříliš útulný stan ráno měníme za nesrovnatelně přívětivější interiér vytopené jurty. Paní domu už od kuropění zpracovává nadojené mléko, vyrábí úhledné tvarohové oplatky a suší je v blízkosti praskajících kamínek. Postupně přicházejí další členové rodiny, aby se po časně ranní šichtě posilnili. Přidáváme se k nim. Ochutnáváme čerstvé i uležené výrobky této mléčné manufaktury a prostřednictvím Bony se ptáme na všechno, co s životem stěhovavé farmy souvisí.

Dovídáme se například, že místo, kde  právě pobýváme, je něco jako zimoviště. Jsou tu pro dobytek zbudované jednoduché ohrady a přístřešky, které skýtají ochranu před zimou a nepohodou. Něco jako stodoly na uskladnění píce se tu moc nenosí. Sena stačí jen trochu, protože zvířata jsou zvyklá se i při sněhové pokrývce k trávě nějak prohrabat. Podobně jako naše srnky či jeleni. Když nadejde čas jara, což je právě teď, začátkem června, naloží se jurty i s vybavením na náklaďáček a společně s dobytkem se vyrazí do vyšších sfér. Další posuny  řídí množství trávy na tom kterém místě a kočování končí až na začátku příští zimy. Děti školou povinné jsou přes týden na internátě a domů se vracejí jen na víkend. Mají ale, proti těm našim, podstatně delší prázdniny. Měsíc v zimě a tři měsíce v létě.

Zajímavé povídání najednou přeruší Bom-čik, který se vrací z venkovní obchůzky. Celý rozesmátý nám nařizuje, ať okamžitě přerušíme hodování a jdeme se podívat ke stanu. Už zdálky je nám příčina jeho veselí více než jasná. Naše obydlí je plné dovádějících kůzlat. Nepochybě se jim tady velice zalíbilo. Jinak by nám tu nenechali tolik suvenýrů v podobě nepříliš voňavých přebytků jejich tlustého střeva. Generální úklid je v tomto případě naprosto nezbytný.

Kromě zmíněných koz, ovcí, koní a krav chová rodina také jaky. Ti statnější jsou dosud využíváni jako tažná zvířata. Jeden výstavní kousek právě postává před jurtovištěm. Černý borec s rohy jako řídítky od  amerického harleye čeká na přidělení práce.

Zapřažený jak je svěřen jedinému zodpovědnému kočímu naší výpravy, což nemže být nikdo jiný než Bom-čik. Nasedáme na nekrytý vůz a vyrážíme údolím proti proudu potůčku. Sílí chladný vítr a začínají poletovat sněhové vločky. Mongolský červen je nevyzpytatelný.

Stejně nevyzpytatelným se jeví i náš černý tahoun. Zatímco taháme uschlé zbytky někdejších vrb, musí jej stále někdo držet na uzdě. Jak se zdá, i pro něj je svoboda tím nejcennějším fenoménem.

Kára je naložena a nakonec nastupuje i pracovní četa. Černého jaka pomalá chůze evidentně nebaví. Náš kočí jej proto trochu popožene. Souprava uhání rychlostí koně a na kamenité cestě se čím dál více natřásá. Příští okamžiky jsou dílem vteřiny. Slávek, sedící na vrcholu fůry, najednou nezvládá rovnováhu a nesmiřitelná zemská přitažlivost jej nekontrolovatelně posílá k zemi. Samozřejmě, po hlavě.

Bom-čik okamžitě zapíná záchrannou brzdu a vrhá se k padlému Náčelníkovi. Zdá se, že karambol přežil a dokonce je za cizí pomoci ochoten se postavit na vlastní  nohy. Otázkou však zůstává, co na nedobrovolný kotrmelec řeknou jeho nedoléčená záda. Pokoušíme se věřit tomu, že nečekaná vývrtka v kombinaci s nevyhnutelným šokem je v dané chvíli tou nejúčinnější terapií.

Doktorka psychologie, která už na letišti dostala Slávka na starost, je však z dopravní nehody natolik duševně roztřesena, že po návratu do tábora musí jít situaci rozdýchat na celorodinné ministerstvo úlevy. To je naštěstí dostatečně vzdušné a od civilizace dokonale izolované.

Nastává čas rozloučení. Mongolové z něj nikdy nedělají  vědu. Načepují nám z konvice mléko a bez patetických zbytečností zmizí ve své  jurtě. Startujeme toyotu a několika proudy vyjetých kolejí se vracíme zpátky k silnici.

--------------------------------------------------------------------------------------

Pokračování někdy příště. Možná, chcete-li, maybe